ZÁKLADY MUŽSKÉHO ŠOVINISMU

(autor: RNDr. Josef HAUSMANN, CSc.)

O logice ženského hádání

Často slyším otázky typu: "Proč myslíš, že ženská ve dvou stejných situacích reaguje pokaždé jinak a pokaždé je to podle ní správně?" Tyto otázky jsou absurdní, neboť se snaží logicky vysvětlit vnější projevy iracionálního ženského nitra. Tato nesprávná aplikace logiky je pochopitelná zejména u mužů, kteří většinu času strávili a tráví v mužské společnosti - na studentských kolejích, ve sportovních klubech, v hospodách apod. Jsou tak nasáklí logickým mužským myšlením, že ho automaticky (a nepoučeně) předpokládají u žen a nechápou, rozčilují se a strádají, když tomu tak není.

Příklad: Ráno v osm odjíždím vlakem za výdělkem, dnes se až do půlnoci budu na akci připravovat, a proto pošlu manželku na nádraží, aby ověřila, jede-li ten vlak určitě, neboť moje firma ani rodinný rozpočet si nemůže dovolit přijít o tento kšeft. Manželka se vrátí a oznámí, že je všechno v pořádku a že vlak jede, řekněme, v 8.05. Já, navyklý z mužské společnosti na to, že takto důležitou informaci si její zjišťovatel nechal nejméně dvakrát ověřit, než by si pak rval vlasy, že někomu něco zmařil, jdu ráno na vlak a ten nejede, protože je tam křížek značící, že jede jen v neděli. Teď se začnu nepoučeně (a nepoučitelně) rozčilovat, vrátím se domů a manželce vynadám. Podvědomě čekám, že si začne sypat popel na hlavu, omlouvat se, nadávat si, jaká že je to kráva, protože připravila svou nedbalostí rodinu o peníze a mé firmě pošramotila pověst, a že začne přemýšlet, které věci ze svého osobního majetku prodá, aby kompenzovala důsledky své chyby. To by ale udělal chlap. Ženská místo toho na mě vyjede: "Tak sis tam měl jít sám!" (kdy, když jsem do půlnoci makal?). "Já nejsem tvoje služka a vůbec, řveš na mě jako hulvát, děti, koukejte, to máte tatínka, z toho si přiklad neberte!" Nepoučený chlap má v tomto případě blízko k šílenství, neboť není zvyklý na to, aby provinilec, místo toho aby se tvářil schlíple, se ještě vzpupně stavěl do role soudce.

Poučený člověk zatne zuby, neboť ví, že když chce mít z krávy mléko, musí občas vykydat hnůj. Problém však spočívá v tom, že mužští (a snad prý i ženské) mají potřebu milovat bytost opačného pohlaví. Ze shora uvedených důvodů pak plyne vysvětlení, proč většina mužů není příliš zamilována do svých manželek či trvalých milenek, neboť ty dříve nebo později nějakou podobnou surovost (třeba i nevědomky) provedou, s časem se tyto prohřešky kumulují a tím se oslabuje mužova úcta a v důsledku toho i láska ke dříve zbožňované bytosti. Je smutné, že opravdu a hluboko můžeme milovat pouze ženu, s níž jsme dosud pouze v povrchním vztahu. Velmi nefér je i to, že se během hádek neštítí vytáhnout argumenty, které byly již dávno překonány. Z tenkého ledu, na kterém se žena nachází, přejde bez uzardění na jiné téma, kde jsme viníky my.

Příklad: Žena rozmáčkla blinkr u auta a muž jí řekne: "Ať víš, co to je za lítání; tady máš peníze a sežeň ho, ale v pátek jedeme do Itálie, tak ať to do pátku je. " Na to ona přikývne, že ano, že to zavinila, takže to samozřejmě zařídí. V pátek to však není. Kromě obvyklého: "Tak sis to měl zařídit sám, co na mě řveš, ty hulváte!" vykličkuje mnohdy i na jiné téma: "A tys mně tenkrát v zimě v Peci slíbil, že mně koupíš nový běžky a také jsi to splnil, až o půl roku později." Teď se cítím dvojnásob naštvaný. Je to pravda, ale tenkrát jsem nevěděl, že naše rodina projezdí tolik peněz na vlecích a že na běžky nezbude, za druhé jsem se tehdy řádně omluvil a za třetí jsem jako kompenzaci posléze koupil běžky třikrát tak drahé, než jsme zamýšleli v Peci. Čili za tu věc už jsem se omluvil, byla mi odpuštěna, grandsky jsem nahradil vzniklé ztráty a teď zjišťuji, že stále není tak říkajíc vymazána z rejstříku trestů přesto, že jsme se na tom dohodli.

To nepřipraveného muže zaskočí, naštve a rozlítostní natolik, že na toto podsunuté téma bude hledat logickou odpověď. A už ho má žena tam, kde ho chtěla mít. Už se nemluví o blinkru, muž znovu sedí před soudem za věc, kterou si už tak říkajíc odseděl. To je rána pod pás. To ovšem znamená, že s tímto tvorem nelze uzavřít na příští desetiletí žádnou dohodu. Žádné sliby neplatí, žádné téma není tabu. V případě potřeby může žena sáhnout pro vhodné téma i do záhrobí, proti čemuž už nemůžeme vůbec nic dělat: "Jsi grázl stejně jako tvůj táta, který se k tvý mámě nechoval jinak." Přitom ona ho v životě neviděla. Zkuste teď bránit čest svého otce a má vás tam, kde vás chtěla mít, tj. na jiném tématu. A zkuste jeho památku znesvětit a jeho čest nebránit! ,,Co mně, kromě svého těla, můžeš prosím tě nabídnout, co bych u kamarádů neměl? Jakou oblast života kromě sexu mně můžeš pokrýt lépe než kamarádi? No řekni sama, můžeš na to něco logického namítnout?" motivace, opora ,,Přes všechny ženské iracionální projevy a mnohdy i příkoří si uvědomují, že je potřebují.“

Jde totiž o to, že nejkrásnější vlastností ženy je ženskost…

Měl-li někdo možnost soužití s vzácně se vyskytujícím tvorem, který je sice geno i fenotypicky ženou, ale jedná dokonale logicky, nehysterčí, netrojčí, nevyhazuje peníze za hadry a voňavky, nevyčítá nesmysly a malichernosti atd., ten zjistil, že svět by jistým způsobem zhořkl, kdyby byly nešvary ženského myšlení vymýceny. Byl by ochuzen o prvek ženskosti, který nám sice leze na nervy, ale který podvědomě u žen do jisté míry vyžadujeme. Ať to zní sebeabsurdněji, cítíme se ve větší duševní rovnováze s tou iracionální bytostí, která nám nadává, když se nepřezujeme v předsíni, a která nás nevyzývá k sexu, jen co se na chvíli s ní ocitneme sami, i když si v duchu přejeme vlastnosti opačné. Zde někde leží odpověď' na ono Higginsovské "Why cannot be women like men?"

Několik paradoxů

Všimněme si, že nejvíce zaimponujeme ženě všímáním si její osobnosti a mazáním medu kolem úst. Ujišťování o tom, jak je inteligentní, má raději než zdůrazňování jejích tělesných proporcí. Jako by v naší paralele s autem bylo důležitější mluvit o jeho barvě než o jízdních vlastnostech. Rozpor mezi touhou být sexuálně přitažlivou a odporem být v prvé řadě sexuálním objektem je pro normálního mužského něco nepochopitelného. Co bychom my muži za to dali, kdyby k nám ženy přicházely s jedinou touhou - vyspat se s námi a jít dál.

Historie lidstva je (kromě prehistorie) prakticky historií mužských počinů, vynálezů a rozhodnutí (ať už kladných nebo záporných). Tři královny, z nichž jedna byla prý po celý život pannou, jedna císařovna, jedna carevna a jedna doktorka přes fyziku, které měly v evropské historii moc a význam srovnatelný se svými mužskými protějšky, působí dnes na nás s odstupem času nežensky a žádná z nich se nezjevuje v mužských sexuálních fantaziích jako symbol ženské přitažlivosti, která sice není hlavním kritériem kvality člověka, nicméně však významným.

Slovo žárlivost by se ve slovníku mělo rezervovat pouze pro skutečně zamilované vztahy. V běžných každodenních vztazích by mělo být nahrazeno slovem "nepřejícnost" neboť pravdivěji vystihuje stav věcí.

To, co drtivou většinu chlapů táhne do hospod, není chlast. Chlast je jen doprovodný efekt či záminka k tomu, aby si normálním způsobem mohli popovídat. To je sice něco na první pohled naprosto obyčejného, a přesto doma nedostupného. I pro tu ženskou je milosrdnější, když uslyší: "Jdu na jedno pivo" než kdyby jí chlap vpálil: "Jdu si popovídat s lidmi, kteří mě poslouchají a snaží se mě pochopit".

Ve svém sobectví posuzují ženy svou situaci a své štěstí ne podle toho, co mají, ale podle toho, co ještě nemají.

Typ fotbalista

Nemohu nezačít všeobecně známou věcí, která je ale pro ženské myšlení natolik typická, že si zaslouží i zde být uvedena. Jde o známý fenomén "fotbalisty" který se vyskytuje ve stovkách obdobných případů.

Jak známo, muži podnikaví, hraví nebo ti, kteří mají záliby a koníčky, jsou všeobecně přitažlivější než bezbarví ňoumové. Náš modelový fotbalista se stal předmětem obdivu jeho budoucí ženy, neboť měl atraktivní náplň svého volného času, bariéry mu tleskaly, měl sportem vypracovanou postavu, zkrátka jeho žena by o něho stěží projevila zájem, kdyby fotbal nehrál. Po svatbě ovšem jí začne fotbal lézt na nervy. "Ten můj je furt v tahu, na všechno jsem sama, zápasy, tréninky, oslavy... " Takto a podobně mu začne vyčítat jeho zálibu. Tím nutně dovede jejich vztah na rozcestí:

a) Fotbalista se nechá znechutit a řekne si: "Ať mám doma klid, než bych se s ní hádal, to raději nechám fotbalu." Necháním fotbalu však zrušil i důvod, proč ho měla manželka ráda. Přestal provozovat to, co ji k němu přitahovalo, netleskají mu už bariéry, stal se z něho pecivál a manželka ho přestává milovat a hledá někoho jiného, kdo jí je schopen zaimponovat.

b) Se chlap zatvrdí, fotbalu se nevzdá, na vysoké procento mu manželka neodejde, ale bude držkovat, bude nespokojená, zlá, bude na fotbal nevražit.

Všimněme si, že jak ve verzi a), tak ve verzi b) nemá chlap šanci s ženou kloudně vyjít. Ta se mu bude snažit podsunout tzv. kompromisní verzi, ve které by mohl hrát fotbal, ale omezeně, s ohledem na ni a na rodinu. To je samozřejmě holý nesmysl. Fotbalista přeci nemůže přijít za trenérem a říci mu, že trénovat bude jenom ve středu a hrát bude jen zápasy doma. Navíc sport je charakteristický tím, že každý se chce zlepšovat, dokázat něco víc, vyhrát, postoupit, a to na jakékoliv úrovni. Takže neobstojí ani: "To musíš hrát divizi v Hradci? Jako by ti nestačilo hrát tady v Kotěhůlkách okresní přebor.“

Přitom žena věděla, koho si bere, do čeho jde, co ji s fotbalistou čeká. Proč jí jde na nervy, co jí před nedávnem imponovalo, proč je nespokojená, ať chlap fotbal hraje či nikoliv, to nikdo nevysvětlí. Je to jeden z mnoha schizofrenních projevů ženského nitra, se kterým se nedá nic dělat. Snad jen poradit chlapům, aby se svých zálib nevzdávali, neboť vzdají-li se jich, bude to ještě horší.

Dobyvatel vs. sedlák

Z hlediska dalších dvou komponent rozlišuji dva dominantní typy mužů - ti, u nichž převažuje komponenta dobyvatelsko-objevitelská (nazvěme tento typ "Dobyvatelem") a ti, kterým více záleží na libidózní stránce (typ "Sedlák").

Sedlákova filozofie je založena na tom, že není třeba se nikam honit, je přesvědčen, že doma si užije nejlépe, Dobyvatelům se diví, co z toho mají, že se pořád musí za něčím hnát, proč, vždyť on to má doma jisté, nic nečekaného ani zlého ho doma nemůže potkat, neriskuje zdraví, morální prohru, pomluvy, prozrazení, časové ani finanční ztráty, dlouhý sexuální půst a další nepříjemnosti doprovázející Dobyvatelův styl života. Mnohdy však bývá sám skrytým Dobyvatelem a pokrytecky si namlouvá, že jím není. V tom případě se jedná o projev nedůvěry v sebe sama, nedostatku odhodlanosti překonat překážky spojené se sbalením nějaké nové ženské a vrozeného strachu z prohry.  Pro Dobyvatele je rozhodující drama a strategie lovu, rizika a nejistoty jsou pro něho kořením sexu. Poleze raději po shnilém hromosvodu za neznámou ochechulí, co do krásy či intelektu o mnoho zaostávající za jeho stálou partnerkou, se kterou by býval ve stejnou dobu mohl v klidu, kvalitně a hlavně zaručeně souložit, a přitom vůbec neví, jak to u řečené ochechule dopadne, či spíše ví, že na 80% to dopadne blbě. Tisíckrát se přesvědčil, že zkoumaný terén je prakticky všude stejný, a po tisící první se, puzen zřejmě geneticky zafixovanými rudimenty pravěkého lovce, rozeběhne za dalším neprozkoumaným objektem s myšlenkou: "Tohle ale bude určitě něco extra!" Přitom nepřestává mít rád svou stálou partnerku a vztah k ní žádný zálet neovlivní. Naopak, když se k ní zase vrátí, pochutná si na ní o to lépe. Nepřejedla se mu totiž. Přejíst se můžeme pouze jídlem, které konzumujeme stále a beze změny. Naopak, občerstven novým zážitkem, vrací se k ní s radostí a energií, které se Sedlák ve svém omšelém vztahu nikdy nedočká. A nakonec i sama Sedlákova manželka, přestože nahlas Dobyvatele odsuzuje, si v duchu říká: "To je, panečku, jinej mužskej, než ten můj pecivál!"

Uvažování Dobyvatele:

Když jsem se s ní posléze miloval, říkal jsem si, jak jsem dobře udělal, že jsem se rozhodl pro ni, a namlouval jsem si, jak s ní budu celý víkend v posteli. Pak došlo k uskutečnění toho, po čem jsem tak toužil, a jako tolikrát před tím i teď se moje mysl okamžitě přehodila do reálu. "Tak kvůli tomuhle jsem nikam nejel! Jak teď odsud rychle zmizet! Jak zamezit dalším ztrátám? Kdybych teď běžel na Florenc, ještě bych stihnul večerní oheň pod skalami a zachránil celou neděli! Co s tou ženskou budu až do zítřka dělat? Proboha, jak odsud?"

A zatím holka, pro jejíž získání bych si ještě před nedávnem olízl všech deset, a kterou teď nenávidím, neboť jsem kvůli ní přišel o víkend s kamarády, se mi choulí na prsou a buduje vzdušné zámky našeho společného budoucího soužití, zatímco já usilovně přemítám, jak bych co nejrychleji zmizel. Nemaje v sobě tolik cynismu, hladím ji po všech partiích těla, které mi připadají nyní okoukané a normální, a divím se sám sobě, jak jsem ještě před pár hodinami byl ochoten za toto pohlazení obětovat cokoli. Zůstanu tedy, budu hrát až do neděle kašpara, pane Bože, takového času, kluci bojují na skalách, zpevňují tělo i vůli a já se procházím za ručičku parkem s holkou, která se mi nepříjemně věší na krk. Teď, když už to vůbec není zapotřebí, si musím hrát na potenciální vážnou známost a stydět se sám před sebou. To mám za svou dobrotu, že jsem ji hned po jejím dobytí nevyhodil.

Ideálem žen je tedy chlap, který zároveň není ani děvkař, ani ňouma, řečeno terminologií žen, ani Dobyvatel, ani Sedlák, řečeno terminologií naší. To je ovšem asi tak nelogický požadavek, jako třeba požadovat po ideálním psovi, aby uměl pořádně kousat, a přitom byl bezzubý. Ovšem: Muž je lovec, za předpokladu, že se nezamiluje a nepřemění se z lovce na pastevce.

Paralelní manželství

Proč chodíme za jinými ženskými, když po technicko-libidózní stránce to máme doma nejlepší, je jasné – doma chybí dobyvatelsko-objevitelská komponenta sexu. Proč jdeme ale podruhé, potřetí atd. za již dobytou ženskou? Jediné vysvětlení, které pro to mohu nalézt, je nenechavost, hrabivost, harémáctví, pohodlnost, půlsedláctví a v některých případech snad i zamilovanost, což jediné by bylo omluvitelné. Zatímco dobývání a objevování jsou vznešené pojmy, hrabivost je nízkost, která se může vymstít. Navštěvujeme-li pravidelně stejná místa, koledujeme si o chycení se do tenat a opticky bezpečnější cesta se tak stává cestou nebezpečnější. Vede totiž do druhého paralelního manželství, což je pro chlapa to nejhorší. Z takového začarovaného kruhu se těžko vybředává, spolyká obrovské množství času a chlapovi se už nedostává prostoru pro jeho objevitelské spanilé jízdy.

3 kategorie žen

Považuji za přirozené (a bohužel pouze mužské duši odpovídající), že podstatná část názoru muže na to, zda sex s tou kterou ženou byl nebo nebyl úspěšný, stojí a padá s tím, do jaké míry si to ona užila. Působení rozkoše je to, co se nám líbí více než pocit rozkoše sám. Slast čtená na ženině tváři nás, muže, těší více než slast, kterou sami pociťujeme. Mají však ženy stejný přístup k nám?

Uvažujme nyní z mnoha variant sexu, při nichž si přijdou na své oba, pouze tu, při níž žena pouze dává a muž pouze přijímá, tj. orální sex vykonávaný ženou. Ochota ženy něco takového muži poskytnout je totiž pro ni zároveň testem, je-li schopna se radovat "pouze" z toho, že radost rozdává. Z tohoto hlediska dělím ženy do tří kategorií, jejichž vymezení se, pochopitelně, dá stanovit pouze hrubě.

1. Ty, které to nikdy neudělají. To jsou čistokrevní sobci. Proč by dělaly něco nepohodlného nebo něco, co se jim protiví? Přece ne jen proto, že to někomu jinému dělá dobře? Můžeme si být jisti, že tento typ žen se nikdy nevzdá svého pohodlí, např. aby za unaveného muže vrátivšího se výjimečně pozdě z melouchu, tréninku nebo flámu vyvalily popelnici nebo zastaly něco, co obvykle spadá do jeho kompetence. Nejčastějšími alibistickými argumenty jsou " je to odporné" (orální sex), "Je to jeho práce, tak co bych to dělala já" (popelnice), atd. Tu popelnici by přece vynesla proto, protože chlap je dnes výjimečně grogy, a co se sexu týče, nemělo by jí být odporné provádět něco, co druhému dělá dobře. Kdyby byl mužský pyj tak odporný, jistě by si ho nenechala strčit ani do sebe. Ne, ona si pouze řekne: "A co bych z toho měla?" Odpověď na tuto otázku pro tuto kategorii žen, bohužel, zní: "Nic".

2. Ty, které jsou ochotny to provést, až když není vyhnutí. Jsou blíže kategorii 1 než kategorii 3. Částečně totiž díky vypočítavosti či možnosti výměny této služby za nějakou protislužbu se přinutí tyto ženy k tomu, že za jistých okolností se k orálnímu sexu sníží. Nejsou to čistokrevní sobci, nýbrž sobci, s nimiž lze částečně vyjednávat, neboť chápou, že existuje něco, co se nazývá dávání radosti, i když s tím pohříchu kupčí. Vím o případu, kdy manžel manželce doma nakukal, že se na jakési odborné přednášce dověděl, že matka příroda to tak šikovně zařídila, že v jedné dávce spermatu je přibližně tolik železa, kolik ho žena za den ztratí krvácením. Od té doby se na její "dny" těší.

Do 3. kategorie žen spadají ty, které k chlapovi přijdou a řeknou: "Dnes jsi nějaký utahaný, v klidu lež, nic nedělej, já ti to udělám sama, aby se ti lépe spalo." Tato žena by za nás, v případě nutnosti, vynesla i onu popelnici a tato žena se svým myšlením blíží našemu i v mnoha jiných aspektech každodenního života. Právem sklízí ovoce své velkorysosti v podobě našeho šlechetného chování vůči ní. S vysokou pravděpodobností tento typ ženy ani v ostatních případech nepřemýšlí, jestli dělá něco navíc nebo ne, a je nejenom naší povinností, ale i nezkalenou radostí oplácet jí stejnou mincí. Nezkalenou tím, co nám zní v uších v soužití s ženami z kategorií 1 a 2, totiž: "Já se můžu přetrhnout, abych ji snesl modré z nebe a ona si myslí, že je královna ze Sáby, a bere všechno.“

O nemorálnosti neplatit

Každému je jasné, že požadovat práci nebo zboží a předem kalkulovat s tím, že za to nezaplatím, je nestydaté a nemorální. Zde uvedená scéna s instalatérem se však v běžném životě vyskytuje v různých obměnách. Kolik žen bez uzardění pobírá pravidelně soukromé hodiny cizích jazyků, kolik studentek se nechá zdarma doučovat matematiku svými profesory, aniž by dovolily nechat na sebe sáhnout a myslí si: "Když je blbej, tak co?" Kolik žen se spoléhá na nejrůznější formy toho, čemu říkají galantnost. Kolik se jich nechalo pozvat na výlet do alpského hotelu a tam nešťastníkovi oznámily, že tohle se nedohodlo. Chová-li se takto muž, znamená to pro něj dříve nebo později rozbitou hubu, ženu však ani květinou neuhodíš. Zde asi leží ten zakopaný pes.

Vysoké procento mužů, mnozí i bez toho, aby si to uvědomovali nebo připouštěli, projevuje nejrůznější ústupky ženám s jistou nadějí, že by z toho tzv. mohlo něco být. Stopařka nikdy nečeká na silnici tak dlouho jako stopař. Ve frontě na lyžařský vlek úsměv hezké ženy vyžehlí předběhnutí. Píchlá pneumatika, pokuta, nesení těžkého kufru a další věci, ze všeho se mohou ženy vyvléknout v případě, že muži z nich vycítí alespoň jednoprocentní šanci na postel. Samozřejmě, že z toho v 99% nic není a většina mužů ani nepřizná, že by to kvůli tomu dělali. Hrají si na gentlemany a snad si ani biologickou podstatu svého gentlemanství neuvědomují. Aby si nepřipadaly tak nízce, vynalezly ženy slovo galantnost pro zdůvodnění výhod, které jim muži prokazují.

O přátelství

Toto je bohužel častý jev, kterým si chlapi nesmírně škodí. Jeho podstatou je, že u některých chlapů přátelství nestojí v hierarchii hodnot výše než vztah k ženské. Přitom ženských je několik miliard, ale přátel jen pár. Nechápou, že deset vztahů s ženskou nevyváží jedno přátelství mezi chlapy. Nechápou, že mi každá ženská může být ukradená, kdybych kvůli ní měl ztratit, nebo dokonce oklamat přítele, neboť ženská je nahraditelná, a dvojnásob ta, která opustila mého kamaráda. V každém případě by měly ženské vědět, že to na světě chodí tak, že pokud se kdy chytají u kamarádů svých přítelů, je to pouze výsledek dohody mezi mužskými a nikoli důsledek jimi (ženskými) zosnovaných plánů. Ono by se jim pak tak snadno neutíkalo s dětmi z domova.

O nenazývání věcí pravými jmény

Nenapadne nikoho, kdo by si chtěl koupit housku, říci si prodavači o máslo, nebo aby oznámil, že jde do kina, když jde posekat louku. Všimněme si však, že ženy po nás tento způsob jednání vyžadují. Jdu-li vlahou nocí s dívkou, nemohu jí oznámit to, čím jsem celý prostoupen a na co se celý třesu, že bych ji totiž nejraději okamžitě povalil, strhal z ní oděv a zmocnil se jejího těla. Kupodivu by se cítila uražena a s vysokou pravděpodobností by utekla. A tak jí místo toho ukazuji Orion, vedu pseudointelektuálské řeči, dělám, jako by se nechumelilo a připadám si jako kašpar. Trnu, že to nedopadne a sám sebe se ptám, proč se dva lidé nemohou jednoduše domluvit. Někdy se ustavily celé ceremoniely jinotajů. Např. místo "Přijď ke mně zítra, chtěl bych jít s tebou do postele" se má říci "Nešla bys zítra se mnou na večeři?, na kterou se pak skutečně napřed jde, když už se to tak nazvalo, jako kdyby obě strany kradly čas. Pro muže je tento způsob komunikace obzvlášť nepříjemný, neboť do posledního okamžiku neví, na čem je.

Kladný vliv bordelů

Jako nejjednodušší případ si představme muže zavaleného starostmi a prací, který pocítí potřebu pomilovat se se ženou. Čím urgentnější se stává touha, tím méně se muž soustředí a tím méně mu jde práce od ruky. Nakonec všeho nechá a vyrazí - do ulic, na náves, do okresního města do vinárny atd. podle situace, nebo, nedej Bože, za ženskou, se kterou si předsevzal, že se už nikdy nezaplete, ale bohužel jinou nezná. Až na poslední tragický případ (který rozebereme níže) se v 90% vrátí s nepořízenou, s finančními a časovými ztrátami převyšujícími mnohdy cenu prodejné lásky a ještě ke všemu psychicky nalomený se sklonem naletět do tenat první, která se na něho usměje a políčí, čímž se zvyšuje riziko rozvodovosti. Ve zbývajících 10% potká známou nebo při obrovském štěstí se seznámí. Ale on nemá čas na dlouhé povídání a prožívání románků. On se chce pomilovat a rychle se vrátit třeba k počítači. Věty jako "Já bych si s tebou chtěla napřed povídat" jej děsí, protože na povídání nemá čas a raději zaplatí peníze, než by poslouchal blbé kecy. Bude však nucen podstoupit sáhodlouhou cestu vinárnami, kiny či výstavami, bude sledovat něco a platit za něco, co ho nezajímá, bude sám sobě spílat, když si uvědomí, co všechno mohl býval doma udělat, bude se sám před sebou stydět za nesmyslné rozhovory, které vede a kterým naslouchá, bude se sám sebe děsit, do jaké míry je ochoten se duševně prostituovat a nadšeně přitakávat na věci, s nimiž z hloubi srdce nesouhlasí, bude šílet úzkostí, že to třeba všechno bude nadarmo, zaplete se tak, jak vůbec nechtěl, a až dosáhne svého, bude řešit otázku "Jak odsud?". Kdyby tento člověk věděl, že za předem stanovený peníz dostane tam a tam s minimální časovou ztrátou to, co hledá, nezaváhá ani na okamžik, a pokud zrovna bádal nad něčím pro lidstvo prospěšným, vydělá na tom nejen on, ale celé lidstvo.

Jakmile se nad manželkami, které (zvláště ve svazku s nesmělými muži) si dělají na své sexuální služby monopol, rozhýbá Damoklův meč snadno dostupné konkurence, např. "Když se ti orální sex protiví, tak si ho jdu dopřát za roh do Salónu úlevy" budou se muset začít chovat ke svému manželi vstřícněji. V uvedeném příkladu třeba rozšíří svůj sexuální repertoir. To se jim ovšem bohatě vrátí v podobě milejšího, ohleduplnějšího a štědřejšího chování jejich manžela, jinými slovy v utužení vztahu. Navíc tím bude utlumena potřeba manžela, kvůli těmto pro něho dosud nedostupným věcem, podvádět svou ženu. Kladný vliv mají bordely i na postoje mužů. Ti z nich, kteří buď z důvodu nenapravitelně omezeného manželčina repertoiru, nebo jen tak pro změnu, by bývali lítali po městě a sháněli milenky, by 1) s touto milenkou museli strávit neúměrně mnoho času a absence doma vedou vždycky k hádkám, 2) by s ní utráceli peníze, které patří rodině a c) hrozí tu i nebezpečí, že by se pravidelnými schůzkami s milenkou mohli do ní zamilovat, odkud je k rozvodu jen krůček.

Kromě finančního faktoru odpadají v případě prodejné lásky všechny uvedené zhoubné důsledky. Nikdo se přece nerozvede kvůli kurvě z bordelu. A nakonec, chlap, uklidněný po odskočení si do erotického salónu, se chová k manželce pozorněji a s větší úctou a ocení i přednosti dosud opovrhovaného manželského sexu. Návštěva bordelu mu dodala na světáckosti a sebejistotě a to vše nemůže nemít v manželské posteli kladný dopad.

Zde chci speciálně poukázat na skupinu mužů, kteří z nejrůznějších příčin - jsou oškliví, nesmělí, zakomplexovaní, zmrzačení, invalidní apod. - nemají šanci se v běžném životě vyspat s (pěknou) ženou. Sexuální abstinence se jim promítá do již beztak nešťastných povah, stávají se ještě zatrpklejšími, než je třeba, jsou nejistí, těžko si hledají přátele, a když je najdou, snadno se pohádají. Trapně se usmívají, když se vyprávějí sprosté anekdoty, bojí se, aby se někdo nezeptal, vědí-li, co je to vůbec ženská, a obávají se, že umřou dříve, než to poznají. Kolikrát jsem chtěl někomu takovému koupit ženu třeba na hodinu. Ať už by se s ní byl schopen vyspat nebo ne, i kdyby ho jen hladila a ukazovala mu své půvaby, ten člověk by alespoň dočasně ožil, byl by větším přínosem pro své okolí a to přes to, že kritici budou tvrdit, že to byla jen komedie. Vyprahlému v poušti stačí místo chlazené Plzně i teplá voda. Ne nadarmo schválila holandská vláda zákon, podle kterého mají tělesně postižení vedle nutných léků a lékařského ošetření placenu i prostitutku jednou za 14 dní.

Není potřeba velkého dokazování faktu, že z množiny sexuálních delikventů je spousta takových, kteří jednali z nouze, a kteří by rádi za poplatek dosáhli toho, čeho dosahují násilím, s hrůzou, že budou přistiženi a bez toho nejhezčího, tj. skutečné nebo alespoň hrané pozitivní reakce ženy. Mocná lobby prudéristů záměrně zamlčuje policejní statistiky dokazující, že v oblastech s dobře zavedenou sítí erotických salonů připadá na hlavu mnohem méně sexuálních deliktů.

Bývali otcové (pokud na to měli), kteří synovi, který se blížil plnoletosti, zaplatili hodinu v bordelu, aby netápal, nečervenal se před ženskými, a aby z něj nečišel pro ženy tolik neimponující šmak panice. Mnoho mu tím pomohli a mnoho tím pomohli i jeho stejně nezkušeným ženským protějškům. Navíc, i když to je málokdo ochoten připustit, je sex v bordelu ten nejbezpečnější a v dnešní době AIDSu jsou bordely učebnicí, jak se proti němu chránit. Vždyť pro prostitutky je účinná ochrana otázkou života a smrti.

Metrákoví drobečci

Nedostatek vůle maskovaný tzv. nedostatkem času se projevuje na většině žen s postupujícím věkem nadváhou a otylostí čili tloušťkou, pro kteréžto termíny vynalezly apologetický výraz "plnoštíhlost". (Plnohubenost nebo dokonce plnovyzáblost mistrně zavrhly). Místo toho, aby při (nebo místo) koukání na televizi či tlachání se sousedkami půl hodiny denně cvičily nebo uběhly pár kilometrů, aby zachovaly své tělo v jakž takž pro chlapa přitažlivém stavu (to by si ale musely připustit, že nič jiného u nich chlapy nedrží, a ne stavět nad sexuálno své takzvané osobní kouzlo), vysedávají v kosmetických salónech, vytrhávají si obočí, mažou si obličeje nejrůznějšími extrakty, nechávají si naivně šít tloušťku maskující volné oděvy a vůbec věnují spoustu peněz, energie a času tomu, aby se naprosto marně snažily zastřít špekové pancíře, rozlézající se jim po celém těle. Na to mají času i peněz dost. To totiž na rozdíl od fyzické údržby těla nebolí a nevyžaduje to odříkání a vůli. Jejich manželé jsou jediní lidé (snad kromě lékařů), o nichž vědí, že si na tu sádelnatou hrůzu už zvykli. A tak se občas stane, že takový metrákový drobeček se manželovi stulí do klubíčka na prsou, tváří se jako holčička, vede řeči jako maturantka a chlap ji bezděčně hladí po půlmetrákovém zadku a býčí šíji, líbá ji na trojitý krk, nepokouší se ani najít rozdíl mezi břišními faldy a prsy, a když je po všem, jde do hospody a ožere se jako pes, protože to je jediný způsob, který ho může ochránit před ztrátou rozumu. Někdo může tvrdit, že některým chlapům se plnoštíhlost líbí. Poměr tlusťošek vůči chlapům, kterým se to líbí, odhaduji v našich kulturních, estetických a osvětově zdravotnických poměrech asi na 100 : 5. A to ještě těch 5% chlapů je předmětem spekulací jejich okolí o tom, jsou-li normální, nebo nikoliv. Pokud žena během manželství nechá své tělo takovým způsobem zpustnout (nemluvím teď o objektivních příčinách, jako je třeba nemoc), není nic odsouzeníhodného, když si její muž najde nějakou zachovalejší. Schválně se vyhýbám slovu mladší, protože mnohá "pětačtyřicítka" je leckdy přitažlivější než obtloustlá "osmnáctka".

Nechceme lokomotivy, ale rychlá vozidla s velkou akcelerací a hlavně krátkou brzdnou drahou aneb O morálnosti předstírání

Pomiňme nyní případ muže v pozici lovce a dobyvatele ochotného trpělivě a dlouho rozdmýchávat jiskřičku lásky v požár a soustřeďme se na případ dvou partnerů, kteří dejme tomu po deseti letech manželství se zákonitě nevyhnuli zevšednění sexu. Jeho frekvence bohužel v uzavírajícím se bludném kruhu v důsledku okoukanosti ještě řídne, většinou z partnerčiny viny. Mnohdy by totiž k sexu mohlo dojít, neboť manžel (jako aktivnější z partnerů) by si dal říci a měl by chuť. Nedojde však k tomu (až do doby většího stupně manželovy nadrženosti), neboť on ví, jak vysoký práh do manželské ložnice by musel překročit, a až zase tolik ho manželka nerajcuje, aby tuto prahovou hodnotu překonával. Za prvé by musel překousnout partnerčino (manželčino) popření prazákladů soužití muže a ženy, neboť ona nad něj postaví třeba argument, že musí napřed zavařit ovoce nebo dokoukat seriál. I kdyby byl manžel nakrásně ochoten potupně čekat, až manželka udělá "důležitější" věci, není ochoten věnovat se sáhodlouhé předehře, protože na špitání něžností do ucha, na něž manželka čeká, nemá motivaci ani náladu, zvláště když mu před hodinou vynadala, že se nepřezul. Protože ani ona už dávno nevlhne při jeho prvním dotyku, stojí před ním namáhavá, zdlouhavá a mnohdy i potupná a trapná práce s uváděním manželky do varu. Ví, že až se mu to konečně povede, bude už Bůh ví kolik hodin a on místo, aby už dávno spal, bude dál a teď už proti své vůli, unášen těžkopádnou lokomotivou, kterou s takovou dřinou roztlačil, s nepřekonatelnou a zbytečnou setrvačností kamsi, kam už dávno nechce, v podobě

a) půlnočního quasimileneckého rozhovoru, který se neodváží utnout, aby neposkvrnil předchozí akt

b) dalších sexuálních nároků konečně se rozpohybovavší manželky, když už on má dávno dost.

S lidskou podstatou asi jen tak někdo něco neudělá, ale ženy by alespoň vůlí se mohly pokoušet stavět se spíše do role lehkého vozidla, které nás muže rychle a bez námahy přepraví z bodu A do bodu B a dále už nepojedou. Měly by vědět, že onen vysoký práh úvodní fáze, ve které si tak libují, neboť během ní zastávají dominantní roli dobývané osoby, je muž ochoten překračovat jen zřídka a v konečném důsledku jsou to ony, kdo to odskáče. Muži totiž, když už mají dělat vysoké kroky, tak je udělají za vysokými cíli či novými objevy.

Ženy se do této ,,role“ zpravidla staví milosrdnou lží, nebo-li předstíráním, aby (v zájmu zachování jinak pohodového vztahu) předešly výše popsaným problémům nebo tomu, aby si partner našel bokovku, případně chodil do bordelu. Problém nastává ve chvíli, kdy předstírání vyjde napovrch, proto i muži by měli být v tomto případě uvědomělí a neklást partnerce k tíži, že jí činí potěšení uspokojování jeho potřeb – ano, právě bez oněch keců a těžkopádných lokomotiv. Ostatně, kdyby se ženská nechtěla (a k tomu chtění má své důvody) pokládat, tak to zkrátka nedělá…

Pojídačky volného času

Naproti tomu nevěsta, sňatkem vybřednuvší z přízemní společnosti ženských, se rázem ve společnosti chlapa ocitá v komplexním ráji. Sto tetek ji nikdy nepobavilo, nepovzneslo, nehýčkalo a nepoučilo tolik, jako jediný muž. Jsou ochotny trávit (pochopitelně) veškerý čas s mužem a ohromně se diví, že chlap pořád někam utíká. Žárlí, vyčítají, terorizují a přitom nechápou prapůvod jejich nespokojenosti. Nemohou ho totiž nikdy pochopit, stejně jako já nikdy nemohu pochopit, jak asi buší srdce tygra, jehož rodina týden nejedla, když pozoruje zaběhlé tele. My, mužští, však máme tolik soudnosti, že nesrovnatelné nesrovnáváme. Bohužel, většina žen kompenzuje svoji situaci nastolením pocitu vlastnictví, kterému posléze samy uvěří. Pohříchu v této situaci ocitnuvší se muži tomu věří též, nebo se poddají z nejrůznějších příčin (aby měli klid, z lenosti, slabosti a hlavně z nedocenění osobní svobody). Tak se stane, že ženy, jako by se staly vlastníky svých mužů, jim dovolují - jít s kamarády na pivo, určují - hodinu návratu, trestají - křikem, odmítáním sexu, někdy i bitím, a dokonce i milostivě odpouštějí, ale buďte si jisti, že dříve či později odpuštěný "přestupek" stejně vyčtou. Muži potom kodifikují tento hanebný status tím, že místo aby suše oznámili: "V sobotu jedu na volejbalový turnaj, vrátím se asi v neděli" začnou již dva měsíce předem škemrat: "16. dubna je turnaj ve volejbale, měla bys něco proti, kdybych jel?" Tím ji samozřejmě vystaví do role vrchnosti a jí chybí dostatek velkorysosti, aby tuto nezaslouženou roli odvrhla třeba větou: "No samozřejmě, proč bys nejel, copak se mě musíš ptát?". Ne, místo toho si v této roli zalebedí a utuží ji prohlášením na způsob: "To je ještě dlouhá doba, uvidíme, snad to půjde..." čímž mu říká, že když se bude hodně snažit, tak mu to milostivě povolí.

Nástroj č. 1 – vzdělání a výchova

Z dob svých gymnaziálních studií si pamatuji, že kdo měl něco v hlavě a před sebou vyšší cíle, hlásil se na lékařskou fakultu, jadernou fyziku, MFF a podobné obory. Na právnickou fakultu, učitelství a ekonomii šli jen ti, kteří neměli pevný program či představu o životě a oprávněně si nevěřili, že by těžší studium zvládli, neboť v porovnání s ostatními byli jasně druhou garniturou. V dnešní době svobodného podnikání velká část lidí, kteří by se dříve hlásili na těžké obory, odchází navíc do konkurenčního podnikatelského světa, kde se bije nejen o úspěch svůj, ale zároveň i o pracovní příležitosti pro ty, kteří to nedovedou. Důsledkem výše zmíněného jevu je to, že veledůležitá oblast právnictví, učitelství, ekonomie, výchovy, ale i žurnalistiky, publicistiky a sociologie se až na výjimky stává doménou lidí druhé kategorie, neboť první kategorie je ponořena ve vědeckých institucích, fakultách a v byznysu (mluvím o byznysu obecně, nikoliv o specificky českém estébácko - mafiánském prasečkářství).

Stačí si připomenout zamořenost školského systému včetně vyšších stupňů učitelkami, které, aniž by si to uvědomovaly, vychovávají žáky a studenty k vlastnímu, tj. žensky úzkoprsému obrazu se zvrácenou hierarchií hodnot. Přemnožení se neschopných a arogantních tetek na školských, městských, správních a všech jiných možných úřadech, které si nevědí rady s ničím, na co nemají instrukce, nebo co vybočuje z běžných předpisů, nám otravuje život denně. A nade vším se tyčí zdravému rozumu se příčící instituce samosoudkyň. A tak na měsíčním cyklu té které  samosoudkyně, jejích menopauzních hormonálních přestavbách a dalších faktorech, které nelze ani při nejlepším snažení se dotyčné rozumem či vůlí ovládnout, závisí, půjde-li odsouzenec sedět na pět let nebo na devět let, bude-li dítě přiřknuto místo otci matce a desítky dalších rozhodnutí o lidských osudech.

Za svého působení na střední škole jsem si všiml, že (výjimky nechme stranou) studentky nemají tak zodpovědný přístup ke studiu jako studenti. Jako by už ve svém věku věděly (a že to holky v Praze v sedmnácti letech většinou ví), že se o ně vždycky nějaký blbec postará, že nikdy nedopadnou až na dno, zatímco kluci si toto nebezpečí začínají uvědomovat. Kluci vědí, že poté, co opustí domov, tak v případě, že nevydělají peníze, neuspějí na konkurzu, neseženou byt či vyletí z práce nebo univerzity, si to odskáčou sami a vypijí to až do dna. Nikdy nebude v jejich životě nikdo, komu by se mohli pověsit na krk, kdo by je podržel v krizi a na koho by mohli svést zodpovědnost za neutěšenou situaci. Proto podvědomě přistupují ke studiu s větší zodpovědností. Nenechme se zmást tím, že kluci jsou vždycky trochu "nad věcí". Za všechno hovoří výrok, který jsem nedávno slyšel v tramvaji: "Vyhodili mě z práce, byt nemám, tak se asi vdám."

A co mám tedy dělat já? Pošlapat nadání svých dcer a až dorostou do požadovaného věku, nedat je na studie? Doufat, že se realizují v umění, což by byl pro mě rozumný kompromis? Tato kniha má poučný charakter a autor by měl znát (alespoň teoreticky) odpověď. Nuže, mělo by se mi podařit jim vštípit do hlavy, že cokoli vystudují, vyučí se nebo zvládnou, dělají ne kvůli další kariéře, ne kvůli tomu, aby se jednou staly ředitelkami kovohutí, ale kvůli sobě, kvůli tomu, aby se dozvěděly více o světě a tím pádem si ho lépe užily, aby lépe viděly a chápaly skutečnosti, aby se domluvily v cizině, aby to samé umožnily i další generaci a snad až někdy po dospění svých dětí, budou-li chtít, se o nějakou kariéru pokusily. Primárním jejich zájmem však musí být v tom, v čem je jejich role nezastupitelná - milující manželka a matka vytvářející rodinné zázemí. Schrödingerovu rovnici či úspěšné právničení zvládnou muži také. Proto tolik oceňují to, co nedovedou sami. Bohužel, hodně "moderních" žen tuto roli považuje za méněcennou, neuvědomujíce si, že je to role, v níž budou v největší duševní rovnováze a tudíž nejšťastnější. Hrůza "moderních" rodin v USA budiž varováním.

Princové jsou na draka

Jindy je Princem vysoký tmavovlasý blazeovaný seladon nudné povahy, zajímavý tím, že nic nedovede, neboť osudem mu do vínku dané vlastnosti mu úplně stačí. Ženy na jeho bezchybný zevnějšek letí, on pochopitelně nemá zájem zabředávat do hlubších vztahů. Jak Ital s Arabem, tak i on je pravým opakem Prince, ale když posléze od naší milé čekatelky zmizí, nepřispěje tím nikterak k jejímu prohlédnutí. Naopak, ještě ji paradoxně utvrdí v tom, že její koncepce čekání na Prince je správná.