NEVYŠLAPANOU CESTOU

(autor: M. Scott Peck)

Život je těžký...

To je velká pravda, jedna z největších. (První ze ,,Čtyř ušlechtilých pravd“, kterým učil Buddha, zněla ,,Život je utrpení.“) Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme ji překonat. Jakmile si uvědomíme, že život je těžký – jakmile jsme to skutečně pochopili a přijali za své – pak už se život nezdá tak těžký. Pokud totiž přijmeme skutečnost, že život je těžký, přestane nás to znepokojovat. Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jako obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby život obvykle byl snadný a jako by se to automaticky předpokládalo.

Největším problémem se pak stává neuróza sama. Mnozí  - jak jinak - se budou snažit i tento problém a strasti s ním spojené obejít. Vznikají tak další a další vrstvy neurózy. Jiní však naštěstí mají odvahu se neuróze postavit a začnou se učit prožívat strast, která je na místě, obvykle s pomocí psychoterapie. V každém případě však platí, že vyhneme-li se takové strasti, kterou přináší řešení problémů, vyhýbáme se současně i duchovnímu růstu, k němuž nás problémy vybízejí. To je důvod, proč u chronických duševních chorob přestáváme růst, zasekneme se. A pokud se duše neuzdraví, začne usychat.

Jedním z důvodů, proč nemá smysl, je nedostatek sebekázně rodičů, kteří pak slouží svým dětem jako vzor neukázněnosti. Heslem těchto rodičů je:  ,,Toho, co dělám, si nevšímej; poslouchej, co ti říkám.“ Tito rodiče jsou schopni se opít před svými dětmi. Někdy se před nimi bezohledně, nedůstojně a iracionálně hádají a napadají. Často se chovají hrubě. Nedodržují své sliby. Jejich vlastní životy jsou často zjevně neuspořádané a rozvrácené; pokusy takových rodičů vnést pořádek do života svých potomků se proto dětem zdají nelogické. Jestliže otec pravidelně bije matku, jaký význam má výchova chlapce, jestliže ho matka zbije za to, že zbil svou sestru? Jaký význam pro něj bude mít, když mu řekne, že se musí naučit ovládat? V útlém mládí máme tu nevýhodu, že nemůžeme srovnávat, a proto se našim dětským očím jeví rodiče jako bohové. Když rodiče něco dělají určitým způsobem, domnívá se malé dítě, že se to tak dělat má. Pokud má dítě před očima rodiče, kteří se den za dnem chovají ukázněně, ohleduplně a důstojně a dokáží uspořádat vlastní život, pak získá hluboký niterný pocit, že tento způsob života je správný. Jestliže však vidí své rodiče žít den za dnem bez sebekázně a sebeovládání, získá hluboký niterný pocit, že se má žít právě takto.

Ještě významnější než úloha vzoru je však přítomnost lásky. I v chaotických a neuspořádaných domovech může někdy být přítomna láska a mohou z nich vyjít děti s dostatečnou sebekázní. Na druhé straně mnozí rodiče, kteří mají dobré postavení – lékaři, právníci, dámy ze společnosti, filantropové – a vedou přísně spořádaný život, zvláště navenek, nedávají svým dětem lásku a vysílají je do světa právě tak neukázněné, destruktivní a rozhárané jako děti z chudobných a rozvrácených rodin. Láska je nakonec to jediné, na čem záleží. Záhadě lásky bude věnována následující část této knihy. Je však vhodné, abychom se v zájmu srozumitelnosti o ní a o jejím vztahu k disciplíně krátce zmínili už nyní.

Vědomí vlastní ceny je základním kamenem sebekázně proto, že ten, kdo je má, se o sebe po všech stránkách stará tak, jak je potřeba. Sebekázeň plyne ze sebeúcty. Podívejme se teď z tohoto pohledu na problém času, kterým jsme se zabývali z hlediska jeho organizace, rozvržení a odkladu uspokojení. Pokud si uvědomujeme svou cenu, známe i cenu svého času, a proto jej chceme využít co nejlépe.

Děti, které mají to štěstí, že poznaly po celé dětství trvalou rodičovskou lásku a péči, vstupují do období dospělosti nejen s hlubokým vnitřním pocitem vlastní ceny, ale také s hlubokým vnitřním pocitem jistoty. Každé dítě se děsí toho, že bude opuštěno a právem.

Neurózy a poruchy osobnosti

Většina lidí, kteří navštíví psychiatra, trpí buď neurózou, anebo tím, co nazýváme poruchou osobnosti. Velmi zjednodušeně je možno říci, že tyto dva stavy jsou poruchami odpovědnosti a jako takové představují dva opačné póly ve vztahu ke světu a jeho problémům. Neurotik si bere příliš mnoho odpovědnosti; člověk s poruchou osobnosti příliš málo. Když se do konfliktu s okolím dostane neurotik, automaticky předpokládá, že je to jeho vina. Člověk s poruchou osobnosti naopak automaticky předpokládá, že vším je vino okolí.

Př.: /neurotička/ ,,Každý den jezdím do klubu pro manželky poddůstojníků, abych si našla kamarádku, ale necítím se tam dobře. Myslím, že ostatní ženy mě nemají rády. Asi je se mnou něco v nepořádku. Měla bych snáze navazovat přátelství. Měla bych být vstřícnější. Chtěla bych zjistit, co to se mnou je, proč jsem tak neoblíbená.“ Tato žena přijala úplnou odpovědnost za svou osamělost, jako by to byla jen a pouze její vina. V průběhu psychoterapie se pak ukázalo, že je prostě o hodně inteligentnější a ctižádostivější než ostatní manželky poddůstojníků, a proto se s nimi necítí dobře. Pochopila, že osamělost je sice její problém, ale nemusí to nutně být následek nějaké její chyby nebo nedostatku. Posléze se rozvedla, vystudovala, zatímco vychovávala děti, stala se redaktorkou časopisu a vzala si úspěšného vydavatele.

Dokonce i způsob řeči neurotiků a lidí s poruchou osobnosti se liší. V řeči neurotiků se nápadně často objevují obraty ,,měl bych“ anebo ,,neměl bych“, jež svědčí pro pocit méněcennosti, jako by nikdy nemohli uspět a jejich rozhodnutí byla vždy špatná. Řeč člověka s poruchou osobnosti je naopak plná obratů ,,nemůžu, nemohl jsem, musím, musel jsem“, což je opět výrazem jeho chápání sebe sama jako někoho, kdo nemá žádnou možnost volby a je zcela ve vleku vnějších sil, které vůbec nemůže ovlivnit. Není jistě překvapením, že v psychoterapii se mnohem lépe pracuje s neurotiky, protože přijímají odpovědnost za své obtíže, a chápou tedy, že mají problém. S lidmi trpícími poruchou osobnosti se pracuje podstatně hůře, je-li to vůbec možné, protože nepovažují samy sebe za zdroj svých problémů; mají dojem, že by se měl změnit spíše svět než oni, a proto nechápou nutnost sebezpytování. Ve skutečnosti ovšem řada lidí trpí neurózou a poruchou osobnosti současně. Tito ,,neurotici s poruchou osobnosti“ jsou v některých sférách pronásledování výčitkami svědomí za něco, za co vůbec neměli přebírat odpovědnost a v jiných naopak nejsou ochotni přijmout ani rozumnou míru odpovědnosti sami za sebe. Naštěstí lze u těchto osob získat důvěru v psychoterapeutický proces, když se nejdříve vyřeší neurotická složka jejich poruchy, a pak již snáze přistoupit ke zkoumání a nápravě jejich neochoty přijímat odpovědnost tam, kde je to na místě.

Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. Terapeutovým úkolem proto je, aby pomohl pacientovi dokončit proces, v němž už sám začal. Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak, mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, ,,aby bylo všechno jako dříve“. Nevědí, že už nemůže být ,,všechno jako dříve“. Jejich nevědomí to ale chápe. Když se něčeho vzdáme a začneme růst, začíná tento proces v rovině nevědomí a je provázen depresí – to proto, že nevědomí je moudřejší a cítí, jak neudržitelné a škodlivé je, aby ,,bylo všechno jako dříve.“

Lidé s poruchami osobnosti jsou však velmi špatnými rodiči, neboť si ani neuvědomují, jak krutě a destruktivně jednají s vlastními dětmi. Říká se, že neurotici činí nešťastnými sami sebe, kdežto lidé s narušenou osobností činí nešťastnými všechny ostatní, v prvé řadě své děti. Stejně jako v jiných oblastech života nejsou tito lidé ochotni přijmout patřičnou odpovědnost ani v rodičovství. Drobné problémy svých dětí tisícerým způsobem odbývají, místo aby jim věnovali nezbytnou pozornost. Když se z dětí stanou delikventi nebo se jim nedaří ve škole, tito rodiče automaticky svalují vinu na školu nebo na jiné děti, které podle nich mají špatný vliv na jejich vlastní ratolesti.

Tímto způsobem rodiče s poruchami osobnosti téměř zákonitě vychovávají z dětí neurotiky nebo narušené osobnosti. Rodiče tak přenášejí své hříchy na děti. Lidé s poruchou osobnosti ovšem nejsou destruktivní a neúspěšní pouze v rolích rodičů. Tytéž povahové vlastnosti si většinou přinášejí do svých manželských, přátelských a pracovních vztahů, tedy do každé sféry své existence, v níž odmítají přijmout odpovědnost za její kvalitu. To je nevyhnutelné, protože, jak už bylo řečeno, nikdo nemůže vyřešit žádný problém, pokud za jeho řešení nepřevezme odpovědnost. Lidé s poruchami osobnosti svádějí své problémy na někoho: na partnera, dítě, přítele, rodiče, zaměstnavatele, anebo na něco jiného, na cizí špatný vliv, na školu, vládu, rasismus, sexismus, společnosti nebo ,,režim“. Proto jejich problémy trvají. Nic se nevyřeší. Ti, kdo se zbaví odpovědnosti, se pak mohou cítit pohodlněji, ve skutečnosti však ve chvíli, kdy se přestanou potýkat s problémy života, přestanou i duchovně růst a stanou se pro společnost pouhým břemenem. Prostě své problémy naloží na její bedra. Stále však pro nás všechny platí to, co se říkalo v šedesátých letech (bývá to připisováno Eldridgi Cleaverovi): ,,Kdo problém nepomáhá řešit, ten ho pomáhá vytvářet.“

Selektivní zamlčování vlastních názorů musíme čas od času praktikovat také ve světě obchodu a politiky, pokud chceme být přizváni k rozhodování mocných. Kdyby se někdo vyjadřoval ke všemu, co se v organizaci na různých úrovních děje, bylo by to většinou nadřízených považováno za porušení subordinace; ředitelé by jej označili za rozkladný živel. Získal by si pověst konfliktní osoby a nikdy by nedostal důvěru, aby byl mluvčím své organizace. Jestliže chceme v jakékoli organizaci vůbec fungovat, nezbývá nám než se stát tak trochu ,,člověkem svého podniku“, který svůj vlastní názor vyjadřuje opatrně a jehož identita někdy splývá s organizací. Jsou však lidé, kteří úspěchu v organizaci podřizují veškeré své chování na její půdě a vyjadřují vždy jen ty názory, s nimiž nenarazí; u těchto totálních ,,podnikových pracovníků“ účel světí prostředky. Pro každého úspěšného řídícího pracovníka je hranice dělící vlastní identitu a integritu od její ztráty nesmírně úzká a velice snadno se překročí. Těch, kteří po ní dokáží úspěšně balancovat, je velice málo. Je to nesmírně náročný úkol. Vyjadřování názorů, pocitů, myšlenek i poznatků tedy musí být v těchto životních situacích, ale i v mnoha jiných čas od času potlačeno. Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že každý takový případ vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách, např. na potřebě mít moc, líbit se nebo chránit vlastní mapu reality před kritikou. Právě naopak. Za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu musí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: hodnocení potřeb toho druhého je úkol natolik složitý, že může být proveden moudře jen tehdy, jsme-li vedeni skutečnou láskou k němu. Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je hodnocení jeho schopnosti využít pravdu pro svůj duchovní růst. Konečně bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro svůj duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat.

Může se zdát, že je to neobyčejně těžký úkol, který se nikdy nedá dokonale splnit; že je to trvalé celoživotní břemeno, že je to pěkná otrava. A ono to skutečně znamená žít celý život s břemenem sebekázně – z toho důvodu to většina lidí s upřímností a otevřeností raději nepřehání, raději se uzavírá a sebe i své mapy před světem skrývá. Je to ta snadnější cesta. Odměna, kterou nabízí obtížný život v upřímnosti a oddanosti pravdě, však mnohokrát vyváží úsilí, které to stojí. Otevření lidé trvale rostou, protože své mapy vystavují kritice a tím je neustále tříbí. Díky své otevřenosti dokáží vytvářet a udržovat blízké vztahy mnohem úspěšněji než lidé uzavření. Protože neříkají nic nepravdivého, mohou si být jisti sami sebou a hrdí na to, že nepřispívají k matení světa, ale k jeho vyjasnění a zprůhlednění.

Hledání rovnováhy je technika, díky které umíme být pružní. Pružnost je pro úspěšnou existenci ve všech sférách lidské činnosti nesmírně potřebná. Vezměme si alespoň jeden příklad – zlost a její vyjadřování. Zlost je emoce, kterou máme v sobě (stejně jako nižší organismy) geneticky zakódovanou, neboť nesčetným generacím našich předků pomohla přežít. Pociťujeme ji, kdykoli vidíme jiný organismus, jak se pokouší vniknout na naše teritorium nebo se nás snaží tak či onak utlačovat. Vede nás k tomu, že se bráníme. Kdybychom ji neměli, určitě by po nás ti ostatní šlapali tak dlouho, dokud by nás úplně nezničili a nezadupali do země.

Pokud se chceme úspěšně vyrovnat s tímto složitým světem, potřebujeme kromě schopností vyjadřovat zlost i schopnost ji potlačit. A nejen to: musíme mít schopnost vyjádřit zlost různými způsoby. Někdy je nutné ji vyjádřit až po důkladném zvážení a sebezpytování. Jindy je užitečnější to udělat hned a spontánně. Někdy je lepší ji vyjádřit chladně a nezvýšeným hlasem, jindy ostře a dramaticky. Musíme tedy vědět nejen to, jak za různých okolností nakládat se svou zlostí, ale i to, jak nejvhodněji sladit správnou situaci se správným způsobem jejího vyjadřování. K tomu, abychom uměli se svou zlostí nakládat adekvátně a účelně, potřebujeme dobře propracovanou a pružnou soustavu reakcí. Není tedy divu, že naučit se zvládat hněv je úkol složitý, který se stěží podaří dovršit dříve než na počátku dospělosti, případně až ve středním věku a mnoho lidí to nedokáže nikdy.

To nás přivádí k otázce, zda je vůbec možné se v tomto životě osvobodit od citového utrpení. Nebo opatrněji: je možné dospět alespoň k takovému stupni vědomí, aby bylo utrpení spojené se životem snesitelné? Odpověď zní ano i ne. Ano, neboť utrpení, které zcela přijmou, přestává v jistém smyslu utrpením být. Zní ano i proto, že trvalé cvičení v disciplíně vede k dokonalosti a duchovně vyspělý člověk prostě vyniká nad jinými právě tak jako dospělý nad dítětem. Dítěti často přináší velké problémy a trápení něco, co dospělému připadá úplně nepodstatné. A konečně zní ano i proto, že duchovně vyspělý jedinec je (jak bude vysvětleno v další části) jedincem obzvlášť milujícím a tato neobyčejná láska mu přináší neobyčejnou radost.

Duchovně vyspělí lidé jsou díky své ukázněnosti, dokonalosti a lásce neobyčejně výkonní, a proto jsou povoláni sloužit světu, což přijímají, neboť jsou osobami milujícími. Nutně pak získávají obrovskou moc, i když jsou v očích světa často úplně obyčejní, protože svou moc používají nenápadně nebo dokonce skrytě. Nicméně ji používají – a značně, ba přímo úděsně, přitom trpí. Používat moc totiž znamená rozhodovat a přijímání rozhodnutí je při plném vědomí odpovědnosti často nesrovnatelně těžší, než tehdy, je-li omezené nebo otupělé, jak tomu při většině rozhodnutí bývá (proto se také nakonec ukáží jako špatná). Představme si dva generály, kteří se musejí rozhodnout, zda pošlou do bitvy divizi o deseti tisících mužů. Pro jednoho z nich je divize pouhá věc, jednotka, nástroj strategie a nic víc. Pro druhého je tím vším také, ale současně ji vnímá jako deset tisíc jednotlivých životů a deset tisíc čekajících rodin. Pro kterého je rozhodnutí snazší? Je snazší pro generála, který otupil své vědomí právě proto, že by bolest spojenou s hlubším vnímáním nesnesl. Můžete být v pokušení říci: ,,No dobře, ale duchovně vyspělý člověk by se především nikdy nestal generálem.“ Se stejným problémem se však setkává ředitel podniku, lékař, učitel, rodič. Každý z nich přijímá rozhodnutí, která ovlivňují životy druhých. Nejlépe se rozhodují ti, kdo jsou ochotni nejvíce trpět při rozhodování, ale neztrácejí přitom rozhodnost.

Pokud je tedy vaším cílem vyhnout se bolesti a uniknout utrpení, neradil bych vám, abyste se snažili dospět k vyšším stupňům vědomí a duchovního vývoje. Především proto, že čím výše dospějete, tím spíše budete povoláni, abyste sloužili světu způsobem, který je strastiplnější nebo přinejmenším náročnější, než si nyní dovedete představit. Můžete se zeptat, proč byste tedy měli po duchovním rozvoji vůbec toužit. Pokud vás tato otázka napadne, třeba ještě nevíte dost o radosti. Možná najdete odpověď ve zbytku této knihy, a možná také ne.

Popsali a vysvětlili jsme si čtyři základní techniky: odklad uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě či realitě a hledání rovnováhy. Kázeň je systémem technik, protože jsou všechny vzájemně propojeny. K jedinému činu můžeme využít dvě, tři nebo i všechny čtyři tyto techniky zároveň takovým způsobem, že je nelze od sebe rozlišit. Sílu, energii a vůli je používat nám poskytuje láska, jak o tom bude řeč v další části. Tato analýza kázně není a ani neměla být vyčerpávající. Je možné, že jsem jednu nebo více základních technik přehlédl, i když tomu příliš nevěřím. Je také na místě se zeptat, zda takové procesy jako biofeedback, meditace, jóga nebo sama psychoterapie nepatří k těmto technikám; v mém pojetí jsou však spíše technickými pomůckami než základními technikami. Jako takové mohou být velmi užitečné; nejsou však nezbytné. Naproti tomu popsané základní techniky samy o sobě umožňují tomu, kdo se učí kázni, ,,učedníkovo“, aby se duchovně rozvíjel, jsou-li ovšem používány soustavně a správně.

Definice lásky

Prostředkem duchovního rozvoje člověka, jak bylo řečeno, je kázeň. Následující část knihy se bude zabývat tím, co je zdrojem kázně, co jí poskytuje motivaci a energii. Jsem přesvědčen, že touto silou je láska. Plně si uvědomuji, že pokouším-li se analyzovat lásku, zahrávám si s něčím tajemným.

Obětovat vlastní duchovní růst rozvoji někoho jiného vlastně ani nejde. Nemůžeme se vzdát sebekázně a současně být ukáznění v péči o druhé. Nelze být zdrojem síly pro jiné, když nerozvíjíme vlastní. V dalších kapitolách věnovaných zkoumání lásky se pokusím dokázat, že láska a sebeláska jdou nejen ruku v ruce, ale jsou v podstatě nerozlišitelné.

Někteří lidé – zvláště ti, které psychiatři označují jako schizoidní – vnímají svět mimo sebe na základě nepříjemných, traumatických zkušeností z dětství jako nebezpečný, nepřátelský, matoucí, nehostinný a nepolepšitelný. Takoví lidé vnímají své hranice jako ochranu a uklidnění; ve své osamělosti nacházejí pocit bezpečí. Většina z nás však osamělostí trpí a touží uniknout za zdi své individuální identity do stavu, v němž by se cítila více spojena s okolním světem. Zamilovanost je pocit, který nám takový únik dostatečně umožňuje. Podstatou tohoto jevu je totiž náhlé zhroucení části hradeb našeho ega.

Když říkám ,,skutečná“, naznačuji tím, že představa ,,kdo je zamilován, miluje“ je nesprávná a náš subjektivní pocit zamilovanosti je iluze. Skutečnou láskou se budu zanedlouho zabývat podrobněji. Nicméně, když tvrdím, že právě ztrátou zamilovanosti se mohou dva lidé začít skutečně milovat, dávám tím najevo, že podle mého názoru skutečná láska nevyrůstá z pocitu lásky. Naopak, skutečná láska se mnohdy objevuje v situacích, kdy pocit lásky chybí, kdy jednáme láskyplně navzdory tomu, že lásku nepociťujeme. Pokud přijmeme definici lásky, kterou jsme uvedli na začátku, není prožitek ,,zamilovanosti“ skutečnou láskou.

Závislost

Druhou nejobvyklejší mylnou představou o lásce je ta, že závislost je láska. Psychiatři se s ní setkávají denně. V nejkřiklavější podobě ji vídáme u osob, které se po rozchodu s partnerem pokusí o sebevraždu, případně tím vyhrožují, anebo se ocitnou v ochromující depresi. Tyto osoby tvrdí: ,,Nechci žít, nemohu žít bez svého manžela (manželky, milence, milenky). Příliš ho (ji) miluji.“ Obvykle na to odpovídám slovy: ,,Mýlíte se. Vy svého manžela (manželku, milence, milenku) nemilujete.“ Následuje výbuch rozhořčení. ,,Co tím chcete říct? Vždyť jste právě slyšel, že bez ní (něj) nemohu žít!“ Pokouším se to vysvětlit. ,,To, co popisujete, je parazitismus, ne láska. Potřebujete-li ke svému přežití jinou osobu, pak na této osobě parazitujete. Váš vztah pak není otázkou volby, není v něm žádná svoboda. Je to spíš nutnost než láska. K lásce patří možnost svobodně si vybrat. Dva lidé milují jeden druhého, když jsou docela dobře schopni jeden bez druhého žít, ale rozhodnou se žít spolu.“

Závislost definuji jako neschopnost jedince být zcela sám sebou nebo vykonávat adekvátně své funkce bez jistoty, že se o něj někdo aktivně stará. U fyzicky zdravého dospělého člověka je závislost patologickým jevem a svědčí o duševní chorobě či poruše. Je třeba ji odlišit od běžných potřeb nebo pocitů závislosti. My všichni – každý z nás bez výjimky – máme potřeby a pocity závislosti, i když se někdy snažíme předstírat sobě a světu, že tomu tak není. Každý z nás touží být opatrován a živen bez vlastní námahy, být ochraňován někým, kdo je silnější než my a skutečně mu leží na srdci naše dobro. I ten nejsilnější, nejzodpovědnější a nejdospělejší z nás, který nejvíce pečuje o druhé, může hluboko ve svém nitru najít přání, aby se pro změnu staral někdo o něj. Každý z nás, bez ohledu na věk a stupeň zralosti, hledá a chce mít v životě nějakou mateřskou i otcovskou postavu. Pro většinu lidí však tyto touhy nebo pocity nejsou dominantním tématem existence a neovládají jejich život. Pokud ano, pokud rozhodují o kvalitě jejich života, pak se jedná o víc než pouhé potřeba a pocity závislosti: takoví lidé jsou závislí. Konkrétně lže říci, že člověk, jehož život je ovládán potřebou závislosti, trpí psychiatrickou poruchou, jejíž odborná diagnóza je ,,porucha osobnosti spojená s pasivitou a závislostí“. Je to možná vůbec nejčastější ze všech psychiatrických poruch. Lidé s touto poruchou vynakládají tolik energie na to, aby byli milování, že už jim žádná nezbývá na to, aby sami milovali. Jsou podobni hladovějícím, kteří zoufale hledají něco k jídlu a sami nemají nic, co by dali druhému. Jako by v sobě měli vnitřní prázdnotu, bezednou jámu, která volá po naplnění, ale nedá se zasypat až po okraj. Proto mají tito lidé trvalý pocit nenaplněnosti a pořád se jim zdá, že jim něco – nějaká část jich samotných – chybí. Velice špatně snášejí samotu. Protože se necítí být úplní, nejsou si skutečně vědomi vlastní identity a definují sami sebe výlučně prostřednictvím vztahů, které navazují.

Př.: Protože byl v tak těžké depresi ze ztráty identity, kterou mu poskytovala rodina, domluvil jsem si s ním druhou schůzku už za dva dny. Nečekal jsem žádné zlepšení. Když se však objevil, vtančil do ordinace se širokým úsměvem na rtech a oznámil mi: ,,Teď už je všechno v pořádku.“

,,Rodina se k vám vrátila?“ zeptal jsem se.

,,Kdepak, to ne,“ odpověděl vesele. ,,Od naší minulé schůzky jsem o nich neslyšel. Zato jsem včera večer potkal u nás v baru jednu holku. Říkala, že se jí fakt líbím. Taky se rozešla se svým mužem. Dnes večer se zase sejdem. Konečně si zase připadám jako člověk. Myslím, že už vás nebudu potřebovat.“

Tato schopnost rychlé proměny je pro pasivní a závislé osoby charakteristická. Jako by jim bylo vlastně jedno, na kom jsou závislí, jen když se někdo najde. Nezáleží jim na tom, jakou identitu přijmou, jen když nějaká bude. Proto jsou také jejich vztahy ve skutečnosti velice povrchní, i když svou intenzitou působí dramaticky. Mají tak silný pocit vnitřní prázdnoty a hlad po jejím zaplnění, že nesnesou sebemenší odklad, mají-li potřebu jiné osoby.

Př.: Jako příklad mohu uvést jednu krásnou, inteligentní a v mnoha směrech velmi rozumnou mladou ženu, která prošla od svých sedmnácti do jednadvaceti let téměř nekonečnou sérií sexuálních vztahů s muži, z nichž žádný nedosahoval její inteligence a schopností. Bylo to dlouhé defilé nul a ztroskotanců. Jak se ukázalo, spočíval problém v tom, že nebyla ochotna dost dlouho čekat na vhodného muže nebo si alespoň vybrat z těch, kteří byli téměř okamžitě k mání. Do dvaceti čtyř hodin po skončení každého vztahu sebrala prvního muže, kterého potkala v baru, a na příští terapeutické sezení přišla plná nadšení a chvály. ,,Vím, že je nezaměstnaný a že moc pije, ale v podstatě je velmi nadaný a opravdu mu na mně záleží. Teď už to určitě vyjde.“ Vždy se na vyvoleného muže doslova pověsila a vyžadovala další a další důkazy jeho oddanosti, snažila se být stále s ním a odmítala být sama. ,,Nemůžu bez tebe vydržet, protože tě tak moc miluji,“ říkala mu. Dříve nebo později se ovšem každý z těchto mužů začal cítit jako v pasti, napůl zadušený, připravený o životní prostor. Následoval vždy prudký konflikt a rozchod, aby na druhý den vše začalo nanovo. Zlomit tento cyklus se jí podařilo až po třech letech psychoterapie, během nichž se naučila vážit si své inteligence a ostatních předností, rozlišit svůj pocit prázdnoty a hladu od skutečné lásky a chápat, že právě tento hlad nutí vstupovat do vztahů, které jsou pro ni škodlivé.

V názvu této diagnózy se spojuje slovo ,,pasivní“ se slovem ,,závislý“, protože se tito lidé zabývají tím, co mohou ostatní udělat pro ně a ne tím, co mohou udělat oni sami. Jednou jsem se své skupiny pěti svobodných pacientů, kteří měli všichni tuto diagnózu, zeptal na jejich cíle – v jaké životní situaci by se chtěli ocitnout za pět let. Všichni mi řekli různými slovy totéž: ,,Chtěl(a) bych si vzít někoho, kdo by mě měl opravdu rád.“ Ani jeden z nich neuvedl, že by chtěl mít stimulující zaměstnání, vytvořit umělecké dílo, udělat něco pro své okolí, sám někoho milovat nebo alespoň mít děti. V jejich snech se vůbec nevyskytovala představa vlastního úsilí; ideálem pro ně bylo pasivní přijímání cizí lásky a péče. Řekl jsem jim, tak jako říkám mnoha jiným lidem: ,,Pokud je vaším cílem, abyste byli milováni, tak toho nemůžete dosáhnout. Jediný způsob, jak s jistotou získat lásku, je být takovým člověkem, který je lásky hoden, a to se vám nemůže podařit, jestliže hlavním cílem vašeho života je být pasivně milován.“ Tím nechci říci, že by pasivní a závislí lidé vůbec nedělali nic pro jiné; jejich motivem však je vždy to, aby k sobě ty druhé připoutali a zajistili si tak, že o ně bude pečováno. Velmi těžko se odhodlávají k tomu, aby něco udělali, když se za to přímo nenabízí péče ze strany někoho jiného. Pro všechny zmíněné členy skupiny bylo zoufale těžké koupit si dům, osamostatnit se od rodičů, najít si práci, opustit zcela neuspokojivé zaměstnání nebo se alespoň plně věnovat nějakému koníčku.

Pro pasivní a závislé lidi je však perspektiva ztráty toho druhého tak děsivá, že se na ni připravovat nedokážou a nejsou schopni tolerovat ani takový proces, který by zvětšil svobodu nebo zmenšil závislost druhého. Proto je pro ně v manželství typické fixní rozdělení úloh.

Všichni tito lidé definovali ,,smysl a účel“ svých partnerů jen prostřednictvím jejich vztahů k nim samotným. Žádnému z nich nedošlo, že by jejich partner mohl mít vlastní nezávislou existenci nebo vůbec žít pro něco jiného než pro jejich manželství. ,,Panebože,“ zvolal jsem, ,,to se tedy nedivím, že máte všichni manželské problémy!“ Budete je mít tak dlouho, dokud nepochopíte, že každý z vás je především tvůrcem svého vlastního nezávislého osudu.“ Skupina se cítila nejen pokárána, ale především zmatena. Poněkud dotčeně mě požádali, abych jim tedy vysvětlil ,,smysl a účel“ své ženy. ,,Smysl a účel mé ženy Lily,“ odpověděl jsem, ,,je rozvíjet se po všech stránkách, tak, jak je toho schopna. Ne k mému prospěchu, ale ke svému vlastnímu a ke slávě Boží.“ Tato představa jim však ještě nějakou dobu zůstala cizí.

Jestliže chceme šplhat nahoru, musíme mít dobrý základní tábor, který nám poskytne přístřeší a potravu. Potřebujeme jej, abychom si mohli odpočinout a načerpat síly, než se znovu vydáme k vrcholu. Úspěšní horolezci vědí, že přinejmenším tolik času jako samotnému šplhání na horu je třeba věnovat péči o základní tábor, protože jejich přežití záleží na tom, zda bude dobře postaven a zásobován.

Znovu a znovu musíme našim párům říkat, že ,,dobré manželství může vzniknout jen mezi dvěma silnými a nezávislými lidmi“.

Prapříčinou pasivní závislosti je nedostatek lásky. Pocit vnitřní prázdnoty, kterým tito lidé trpí, bývá přímým důsledkem neuspokojení jejich potřeb citu, pozornosti a péče v dětství. V první části této knihy jsme se zmínili o tom, jak děti, které mají po celé dětství relativní dostatek lásky a péče, vstupují do období dospělosti s hlubokou vnitřní jistotou, že jsou hodny lásky, mají svou cenu a budou tedy milovány a opatrovány nadále, pokud zůstanou samy sebou. Děti vyrůstající v atmosféře, kde láska a péče chybí nebo je poskytována v nepravidelných intervalech, při vstupu do dospělosti takový pocit bezpečí nemají. Naopak, jsou vnitřně nejisté a mají pocit, že jim něco chybí, že svět je nepředvídatelný a nepřející. Pochybují o tom, zda mají svou cenu a zda jsou hodny lásky. Není tedy divu, že potom cítí potřebu usilovat o co největší pozornost, péči a lásku druhých, kdekoli je jen trochu k mání, a když ji skutečně získají, pověsí se na ni se zoufalým odhodláním, které je vede k nemilujícímu, vypočítavému a machiavellskému jednání; tím ovšem vztah, jenž chtěli zachovat, nakonec zničí. V zoufalé snaze získat a udržet si vazby na jiné lidi neváhají hodit upřímnost za hlavu. Lpějí na vztazích, které se už vyčerpaly a bylo by lepší je ukončit. A co je nejdůležitější: nemají pocit odpovědnosti za sebe sama. Pasivně očekávají od ostatních, dokonce i od vlastních dětí, že budou zdrojem jejich životního štěstí a naplnění. Pokud se šťastni a naplněni necítí, jsou přesvědčeni, že za to může někdo jiný. Proto se neustále zlobí – každou chvíli jsou totiž zklamáni ostatními, kteří ve skutečnosti nemohou nikdy úplně uspokojit veškeré jejich potřeby ani je ,,učinit šťastnými“. Jeden můj kolega často lidem říká: ,,Podívejte, stát se závislým na jiném člověku je to nejhorší, co vás může potkat. Bylo by pro vás lepší, kdybyste byl závislý na heroinu. Dokud budete mít heroinu dost, nikdy vás nezklame; stačí ho mít po ruce a vždy vás učiní šťastným. Pokud však očekáváte, že vás učiní šťastným nějaká osoba, nečeká vás nic než zklamání.“ Není ostatně náhodou, že u lidí s touto poruchou osobnosti je po narušených mezilidských vztazích nejčastějším problémem právě závislost na drogách a alkoholu. Velmi snadno u nich vzniká návyk. Může to být návyk na lidi, které se snaží vysát a zhltnout, ale když nejsou po ruce žádní lidé, často si hledají náhradu v léku, tabletkách nebo injekční stříkačce. Lze tedy shrnout, že závislost se může zdánlivě jevit jako láska, protože vede k tomu, že se k sobě lidé až fanaticky vážou. Ve skutečnosti je však naopak určitou formou nelásky. Její příčinou je nedostatek lásky rodičovské, který se takto přenáší. Spočívá ve snaze přijímat, nedávat; spíše než k růstu vede k infantilismu. Je to síla, která se nesnaží člověka osvobodit, ale polapit a spoutat. Ve svých konečných důsledcích pak mezilidské vztahy ničí, místo aby je vytvářela – a totéž dělá s lidmi samotnými.

Pro závislost je typické mimo jiné i to, že nesměřuje k duchovnímu růstu. Závislí lidé mají zájem o vlastní nasycení a o nic jiného. Touží po naplnění a štěstí, ale ne po růstu a nejsou ochotni snášet nepohodlí, osamělost a trápení s nimi spojené. Nezajímají se ovšem ani o duchovní růst toho druhého, na němž jsou závislí; jde jim jen o to, aby byl po ruce a mohl je uspokojit. Závislost je jednou z forem chování, u nichž se slova ,,láska“ a ,,milovat“ používají neprávem, protože není přítomen zájem o rozvoj osobnosti. Nyní se zmíníme o dalších takových formách, na nichž se pokusíme dokázat, že láska není nikdy pouhou péčí o někoho nebo katexí bez vztahu k duchovnímu růstu.

A co naši psi a kočky? Jistě, svého pejska ,,milujeme“. Krmíme ho, koupeme a hladíme, mazlíme se a hrajeme si s ním, cvičíme ho. Když je nemocný, často všeho necháme a spěcháme s ním k veterináři. Když uteče nebo zemře, býváme zdrceni zármutkem. Pro některé osamělé a bezdětné lidi dokonce bývá domácí zvíře tím jediným, co ještě dává jejich existenci smysl. To už snad je láska, nebo ne? Všimněme si však rozdílů mezi vztahem k jiné lidské bytosti a k domácímu zvířeti. Především je naše komunikace se psem nebo kočkou velice omezená ve srovnání s tím, jak můžeme komunikovat s lidmi, pokud o to stojíme. Co si náš pes nebo kočka myslí, nevíme. Tato neznalost nám umožňuje, abychom do nich promítali své vlastní myšlenky a pocity; proto nám připadají emocionálně blízcí, i když to vůbec nemusí odpovídat realitě. Za druhé, s našimi domácími mazlíčky jsme spokojeni jen tehdy, pokud jejich vůle odpovídá naší. Na tomto základě si je obvykle vybíráme, a pokud se jejich vůle začne s naší významně rozcházet, zbavujeme se jich. Domácí zvíře, které proti nám protestuje nebo bojuje, u nás obvykle příliš dlouho nevydrží. Jediná škola, kam je posíláme, aby se jejich rozum nebo duch rozvinul, je škola poslušnosti. U lidí si však můžeme přát, aby měli vlastní vůli; právě tato snaha po samostatném rozvinutí toho druhého patří k typickým znakům skutečné lásky. A konečně, u domácích zvířat se snažíme podporovat i jejich závislost na nás. Nechceme, aby vyrostla a odešla z domova. Chceme, aby ležela na svém místě u našeho krbu. Ceníme si na nich více věrnosti než nezávislosti. Považuji za nesmírně významné, abychom si uvědomili, jak to s ,,láskou“ k domácím zvířatům je, protože řada lidí je schopna ,,milovat“ jen ,,mazlíčky“ a nedokáže skutečně milovat jiné lidské bytosti.

Z toho všeho vyplývá, že ,,láska“ k nemluvňatům, domácím zvířátkům, ale i k závislým a poslušným partnerům je záležitostí instinktivní a lze ji právem označit jako mateřský (nebo obecněji rodičovský) pud. Ten můžeme přirovnat k instinktivnímu jednání při ,,zamilovanosti“. Nepatří k podobám skutečné lásky, protože není výsledkem úsilí a nezávisí na vůli, na svobodném rozhodnutí. Je výhodný pro přežití druhu, ale nesměřuje k jeho zdokonalení či duchovnímu růstu. Lásce se blíží v tom, že je to vstřícný krok k jiné bytosti a napomáhá vytváření mezilidských vazeb, z nichž může vyrůst skutečná láska. Ke vzniku dobrého a tvůrčího manželství, k výchově a zdravému rozvoji dítěte i k tomu, abychom něčím přispěli k rozvoji lidstva, je však potřeba mnohem více.

Naproti tomu skutečná láska je závazek a vyžaduje i rozum. Když máme zájem o duchovní růst někoho jiného, víme, že nemůžeme jednat tak, jako by o nic nešlo – to bychom tu osobu spíše poškodili. Jestliže nám na ní záleží, musíme k ní určitý závazek přijmout. To platí i v psychoterapii; takový závazný vztah mezi pacientem a tím, jenž ho léčí, nazýváme terapeutickým spojenectvím. Je nezbytnou podmínkou toho, aby se mohla pacientova osobnost skutečně rozvinout. Jinými slovy, pacient musí získat sílu a jistotu, které pramení z přesvědčení, že terapeut je jeho trvalým a spolehlivým spojencem. Takové spojenectví ovšem vznikne jen tehdy, jestliže terapeut projevuje trvalý zájem (obvykle po dlouhou dobu), který právě z jeho závazku vůči pacientovi vyrůstá. Neznamená to, že by psychoterapeut měl vždy chuť pacientovi naslouchat. Pokud svůj vztah k němu chápe jako závazek, naslouchá mu bez ohledu na to, jestli ho to baví. Ani v manželství to není jiné. I v dobrém manželství, podobně jako v dobré psychoterapii, musí oba partneři pravidelně věnovat čas a pozornost jeden druhému a svému vztahu bez ohledu na to, jak se právě cítí. Jak už jsme říkali, každá dvojice dříve nebo později přestane být zamilovaná; a v tomto okamžiku, kdy už sexuální instinkt splnil svůj účel, začíná šance na skutečnou lásku. Právě tehdy, kdy partneři už netouží být pořád spolu a rádi by byli občas i někde jinde, přichází zkouška jejich lásky. Brzo je jasné, zda je přítomna, nebo není.

Hlavní formou, kterou se láska projevuje, je pozornost. Když někoho milujeme, všímáme si ho; je to pozornost věnovaná jeho růstu. Můžeme ji věnovat někomu, na kom nám záleží, anebo i vlastnímu růstu, jestliže milujeme sebe sama. Vyžaduje to ovšem vůli; musíme odložit to, čemu jsme se dosud věnovali (jak bylo popsáno v souvislosti s technikou ,,odstavení“) a aktivně přeorientovat své vědomí. Pozornost vyžaduje vůli, snahu překonat setrvačnost naší vlastní mysli. Jak říká Rollo May: ,,Jestliže analyzujeme vůli všemi prostředky, které nám dává moderní psychoanalýza, zjistíme nakonec, že se dostáváme zpět k pozornosti a úmyslu, z nichž vůle pramení. Úsilí, které vkládáme do provádění své vůle, je vlastně úsilím o maximální pozornost, tedy o naprostou jasnost a soustředěnost vědomí.“ Nejobvyklejším a nejdůležitějším způsobem, jímž projevujeme svou pozornost, je naslouchání. Trávíme jím obrovské množství času, který však z větší části promarníme, protože většina z nás obvykle naslouchá velmi špatně.

Jediným smyslem skutečné lásky je však růst a rozvoj lidské osobnosti

Běžnou chybou manželství je to, že muž hned po sňatku věnuje veškerou energii dobývání vrcholů a příliš se nestará o základní tábor (manželství). Chce tam mít perfektní pořádek, kdykoli se rozhodne vrátit, aby si odpočinul a nabral síly, ale přitom se nehlásí k odpovědnosti za jeho udržování. Dříve nebo později tento ,,kapitalistický“ přístup k řešení problému selže a muž zjistí, že jeho základní tábor je v rozvalinách a jeho zanedbávaná žena byla hospitalizována s nervovým zhroucením utekla s jiným mužem nebo prostě opustila svou práci strážkyně tábora. Právě tak častým zdrojem problémů v manželství je opačný přístup, který je typicky ženský. Nejedna žena má totiž v okamžiku sňatku pocit, že svého životního cíle už dosáhla. Základní tábor je pro ni vrcholem. Nechápe a nechce chápat manželovou potřebu něčeho dosáhnout a ještě zažít něco mimo manželství; reaguje na ni žárlivě a bez ustání vymáhá, aby věnoval stále více energie své rodině. Takové ,,komunistické“ řešení vede ke vztahu, který muže ochromuje a dusí, takže si v něm připadá jako v pasti a často z něj posléze v ,,krizi středního věku“ uprchne. Je zásluhou feministického hnutí, že ukázalo, co je zjevně optimálním řešením: totiž manželství jako vskutku kooperativní instituce, která sice vyžaduje velkou vzájemnost a čas i energii obou partnerů, ale prvotním smyslem její existence je jejich vzájemná podpora na cestě ke dvěma individuálním vrcholům duchovního růstu. Muž i žena se musí starat o rodinný krb a oba se také musí dále rozvíjet.

Právě lidé, kteří své děti nejhůř zanedbávají, často považují sami sebe za vzor rodičovské lásky. Sklon zaměňovat lásku za pocit, že někoho milují, se mnoha lidem zjevně hodí; je snadné a docela příjemné spatřovat důkaz své lásky v pouhých pocitech. Hledat důkaz lásky ve vlastních činech bývá leckdy obtížné a nepříjemné. Protože však skutečná láska je záležitostí vůle a často přesahuje pouhou katexi a efemární pocit lásky, lze říci: ,,Láska je ve skutcích.“ Láska a neláska, právě tak jako dobro a zlo, nejsou jevy čistě subjektivní, ale objektivní.

Neurotici obvykle chápou, co to závazek je, ale strach z něj je často úplně ochromuje. Jejich zkušenosti z raného dětství bývají jiné; rodiče se jim většinou věnovali dostatečně a vznikla oboustranná vazba. Posléze však byli o rodičovskou lásku připraveni, protože rodiče zemřeli, odešli nebo je prostě přestali mít rádi. Pro takové dítě se jeho neopětovaný vztah k rodičům stává nesnesitelně bolestným zážitkem. Nových vazeb se proto pochopitelně obává. Vyléčit tyto rány je možné jen tehdy, když takto postižená osoba získá v pozdější době jinou, uspokojivější zkušenost se závazným vztahem k někomu jinému. I to je jeden z důvodů, proč je základním kamenem psychoterapeutického vztahu právě přítomnost závazku. Aby se mohl tento pacient začít uzdravovat, je zapotřebí, aby psychoterapeut do svého vztahu k němu přinesl stejnou míru oddanosti, jakou mají skutečně milující rodiče ke svým dětem. Pevnost terapeutova závazku a trvalost jeho zájmu o pacienta bude ve většině případů tisícerým způsobem prověřena a vyjde najevo v průběhu dlouhých měsíců a let terapie.

Sdělit někomu svůj nesouhlas s něčím, co prostě nemůže změnit, bude přinejlepším ztrátou času; nejspíše to bude i škodlivé. Jestliže chceme být slyšeni, musíme hovořit jazykem, jemuž náš posluchač rozumí a na úrovni, na níž je schopen jednat. Chceme-li milovat, musíme být schopni svou komunikaci přizpůsobit schopnostem milované osoby.

Už jsem naznačil, že zdrojem energie pro sebekázeň je láska, která je jednou z forem vůle. Z toho pak plyne, že sebekázeň je obvykle láska převedená v čin a že ten, kdo skutečně miluje, se chová ukázněně. Každý vskutku milující vztah je ukázněný. Jestliže někoho opravdu miluji, pochopitelně své jednání přizpůsobím tomu, abych co nejvíce přispěl k jeho duchovnímu růstu.

Rozumným zacházením s city je zlatá střední cesta; není ovšem snadné jí dosáhnout a udržet se na ní, protože vyžaduje časté přehodnocování a trvalé přizpůsobování. Spočívá v tom, že pán jedná se svými otroky (city) slušně, poskytuje jim dobrou stravu, střechu nad hlavou a lékařskou péči, naslouchá jim a odpovídá, povzbuzuje je a ptá se na jejich zdraví, ale současně jim organizuje práci, učí je, vyhlašuje zákazy, vynáší jasná rozhodnutí v jejich sporech a některé z nich odesílá pryč. Při tom všem je nesmí nechat na pochybách, kdo je v domě pánem. To je cesta zdravé sebekázně.

Další podobné zkušenosti mi potvrdily, že matky schizofrenních dětí bývají často mimořádně narcistické osobnosti jako paní X. Netvrdím, že by všechny matky takových dětí byly narcistické a že by děti narcistických matek nutně musely být postiženy schizofrenií. Tato choroba je neobyčejně složité povahy a její vznik závisí nejen na vlivu prostředí, ale i na genetických faktorech. Lze si však představit, jak hluboký zmatek musel do Susanina dětství vnést matčin narcismus. Můžeme to názorně vidět, jestliže sledujeme narcistické matky, jak jednají se svými dětmi. Takové malé Susan se třeba mohlo stát, že přinesla ze školy pár obrázků, za které dostala jedničku a pochlubila se mamince, jaké dělá pokroky v malování; jenže ta měla právě záchvat sebelítosti a odpověděla: ,,No tak, Susan, běž si lehnout. Neměla by sis tu školní práci tak brát. Dnešní školy nestojí za nic. Už se o děcka vůbec nestarají.“ Jindy, když se Susan vrátila domů v slzách, protože se jí nějací chlapci posmívali ve školním autobuse, měla třeba paní X pro změnu výbornou náladu, a proto řekla: ,,To je ale bezvadné, že je pan Jones takový hodní řidič. Je to od něho moc milé, jak trpělivě snáší to vaše řádění. Určitě byste mu měli dát nějaký dáreček k Vánocům.“ Protože vnímá jiné lidi jen jako pokračování sebe sama, nemá narcistický jedinec schopnost empatie, tj. vcítit se do toho druhého. Bez ní ovšem nemůže na emocionální úrovni přiměřeně reagovat na podněty svých dětí – nedokáže je ani vzít na vědomí, natož podpořit. Není tedy divu, že když tyto děti vyrostou, mají samy velké potíže s chápáním, přijímáním a zvládáním svých vlastních pocitů.

Každý chce být milován. Nejprve je však třeba se stát hodným lásky. Musíme se připravit na to, že budeme milováni. Toho dosáhneme tak, že se staneme milujícími a ukázněnými lidmi. Pokud se snažíme být milování, nebo to dokonce očekáváme, pak toho nemůžeme dosáhnout. V takovém případě se nestaneme lidmi vskutku milujícími, ale závislými, snažícími se ovládnout ty druhé. Jen když rozvíjíme sebe i ty druhé bez toho, abychom hned od počátku mysleli na odměnu, staneme se hodnými lásky a odměna, o kterou jsme neusilovali, totiž láska, si nás najde.