PŘESTAŇTE SE PODCEŇOVAT

(autor: Tomáš Novák)

Harry Stack Sullivan (1892 – 1949) považoval sebeúctu za nejlepší dar. Zřejmě poprvé použil v této souvislosti obrazu ,,věno z rodiny“. Velmi potřebná sebeúcta se snižuje, pokud se cítíme opomíjení, izolováni, ostatní o nás neprojevují patřičný zájem.

Galerii slavných může v této souvislosti doplnit pojetí na klienta zaměřené psychoterapie i poradentství – Carl Ransom Rogers (1902 – 1986) se slavnou triádou ,,empatie (vcítění se) – vřelost – opravdovost“ postuluje požadavek kladného přijímání druhých. To zlepšuje jak jejich sebehodnocení, tak i zpětně jejich kladné vnímání okolí.

Odpověď, jak se dá předpokládat, je záporná. Bisch rozvádí myšlenku ,,nemá se čím chlubit, kdo je normální“. U neurotiků nachází mimo jiné vyšší citlivost, citovost, aktivitu i schopnost kompenzace nepříznivých okolností než u běžné populace. Dle autora lze být na neurotický predikát pyšný.

Kdy se člověk ještě chová slušně a kdy se nechá citově vydírat? Kdy již nejde o slušné chování, ale o přílišnou slabost?

eustres – kladný stres

distres – škodlivý stres

Podněty nepochopitelné, negativní, nesrozumitelné a v dětství traumatizující nás poznamenají a do budoucna zablokují. V dospělosti se nám pak zle povede.

Rodičovská osoba stejného pohlaví výrazně formuje vzorce chování potomka v budoucích partnerských vztazích. Obdobně rodičovská osoba odlišného pohlaví výrazně ovlivňuje naše očekávání reakcí od protějšku.

Inventura

Jak se projevovali? (rodiče)

Jak dávali rodiče najevo své emoce?

Co mi říkali, když jsem byl(a) malý(á)?

Na co se mě nejčastěji ptali?

Co mi sdělovali jako základní a důležitou zásadu pro mé chování?

Na co kladli důraz?

Jak mne hodnotili?

Jak se chovali?

Jak reagovali na radost, smutek, problémy? (Jde o jejich vlastní problémy.)

Jak reagovali na tyto problémy jeden u druhého – otec u matky, matka u otce?

Jak reagovali na tyto problémy u mne?

Jak hodnotili jeden druhého – otec matku a matka otce?

Pokud mám sourozence, co říkali a jak se chovali vůči nim?

Jak hodnotili mé sourozence?

Byl jsem jim bližší než ostatní sourozenci, nebo naopak blíže jim byli mí sourozenci?

Kdo byl mojí oporou v problémech?

Na koho jsem se obracel, když mi bylo ouvej?

Komu bylo při problémech lépe se vyhnout?

Jaké bylo rozvržení sympatií a moci ve výchozí rodině?

Kdo mi byl sympatický?

Jak asi vypadal sociogram vztahů v rodině?

Kdo rozhodoval?

Byl rozdíl mezi nositelem formální moci (iluze o rozhodování) a faktické ,,výkonné“ moci v běžném životě?

Jak mě ovlivnili?

Co jsem přijal a co jsem odmítal?

Co jsem z pomyslného dědictví různých výroků a forem chování po své rodině chtěl(a) zachovat, a naopak, co bych chtěl(a) co nejdřív zapomenout?

Syndrom Mony Lisy (Ute Ehrhardtová)

Má být typický pro ženy mlčící, záhadně se za všech okolností usmívající. Pro dámy zdrženlivé, takové, u nichž není jasné, zda jsou v dobré nebo chmurné náladě, veselé nebo smutné. Neví se přesně, jaká má dotyčná přání, cíle, co chce a co ne. Na tento neprosazující se typ ,,hodných a zajímavých holek“ číhá dle autorky pět pastí. Tj. vztahových struktur a typů chování usnadňujících využívání ba zneužívání jejich dobroty (past porozumění, past pomocnice, past oběti, past skromnosti, past soucitu).

Raději nedávat najevo odlišné názory a myslet si své. Nenápadně se při tom usmívat. Smyslem je nenarazit a být nenapadnutelný. Místo kýžené ,,nenapadnutelnosti“ ovšem nastává spíše neurotizace spojená s pocity nedostačivosti.

Snad nejnápadnější bývá manipulace daným směrem ze strany ,,hodných tchýní“. Ženě namlouvají, že ona jediná dokáže svému víceméně psychopatickému, někdy na drogách závislému partneru ,,porozumět, pomoci, mít s ním soucit a se vší skromností se pro něj obětovat“. Tragédie podobného přístupu je především v tom, že ani sebevětší oběť je zde k ničemu. Nic trvale nezmění a nepomůže! Žádné podivínství, psychopatii nebo moderněji poruchu osobnosti, nevyléčí porozumění, pomoc, obětování se a soucit, byť by vše jmenované bylo předkládáno se vší skromností. Zásadní problém tohoto marného snažení je v jakémsi bumerangovém efektu. Žena, která ve své záchranné misi zákonitě neuspěla, nedokáže pod tlakem předchozí psychické masáže rezignovat s pocitem ,,udělala jsem, co jsem mohla“. Připadá si neobratná, neschopná, málo vnímavá, hloupá a kdož ví ještě jaká.

Je možno milovat, a právě proto s některým jednáním protějšku nesouhlasit. Naopak jen nekritická zamilovanost vede k naprostému přijetí všeho, ,,co on činí dobře činí“. V našich krajích se v chování vzájemné blízkosti lidí ovšem projevuje z hlediska psychické rovnováhy prapodivná zásada: ,,Tomu, koho mám rád, vytýkám co mě jen napadne…“ Nelze vyloučit, že kořeny onoho postoje jsou v určitém přesunu možnosti kritického projevu z věcí veřejných do soukromí. Po dlouhá léta u nás nebývalo radno na veřejnosti kritizovat věci veřejné. Zato doma a ve vztahu k osobám blízkým mohl každý kritizovat do sytosti.

Osoby s ML syndromem si často říkají: ,,Všichni mě musí mít rádi, jinak se mi špatně povede.; V životě musím být stále šťastný, jinak jsem nešťastný člověk.; Pokud mám být šťastný, musím být úspěšný.; Tomu, koho mám rád, vytýkám, co mě jen napadne.; Život o samotě je méněcenný a zákonitě neuspokojivý.; Nelze žít bez blízkého člověka.; Nemohu se přece hodnotit sám. Moje hodnota záleží na tom, co si o mně myslí druzí lidé. /co přináším společnosti/“

Není přesné, když osoby trpící syndromem M-L vnímáme jen jako pouhé oběti výchovy v určité společnosti a určitých rodinných vztazích. Může to být mnohem složitější. Být třeba nepostradatelnou pomocnicí znamená mít šanci druhé lidi na sebe zcela vázat, a tudíž je i ovládat. Moc může být opojná v každé situaci i v každých podmínkách. Trpět může být, namátkou, masochistickým smyslem života nebo teatrálním uspokojením hysteriodních rysů. Skromnost je báječná stylizace a někdy i mimikry. Soucit je drogou nebo pouhou rolí.

Dobrá zpráva: ,,syndrom M-L“ není prokletí. Je možné žít zcela jinak: jednat klidně, sebevědomě, vyrovnaně a s patřičným nadhledem ,,vycházet ze sebe“.

Pokud se budete snažit vyhovět této ,,společné frontě usilující o dosažení absolutních a nesnesitelných met“, dřív nebo později dospějete k agresivitě. Ta se jak známo zaměřuje na sebe nebo na okolí a nejčastěji se projevuje podrážděnou nespokojeností jak vůči sobě, tak vůči okolí. Nespokojenost zpětně ovlivňuje chování, a to se stále víc a víc vzdaluje nedosažitelnému ideálu. Tím jsou pak stále víc a víc posilovány pocity  nedostačivosti.

Velký kritik

Jde mu totiž o zdeptání toho, koho kritizuje. Chce ovládat, uspokojit vlastní touhu po moci. Ta je oděna do slušivého roucha velkých, rozumných, ze zkušenosti vyplývajících a nezištně znějících slov. To mu pak pomáhá vyrovnat se sám se sebou. ,,Velký kritik“ může pokračovat. Prohlásí, že nikdo není bez chyb a druhému přece musíme jeho chyby ukázat, aby je dokázal poznat a odstranit je. Jen tak se přece polepší. Pomíjí, že formu ,,polepšení“ vnucuje protějšku sám, aniž by k tomu měl jiné oprávnění než vlastní pověření.

Věčný kritik, znalý psychologické teorie, má ve svém arzenálu ještě jeden, řekněme, těžký kalibr. Lze jej nazvat, v souladu s nejvyšším stádiem rozvoje osobnosti podle Eriksona, generativa. Zjednodušeně řečeno, jde o usilování o něco velkého, podstatného, co přesahuje běžné každodenní zájmy, cíle a snažení člověka. Z toho je možno s trochou skepse vyvodit – pokud svým životním příběhem nedokážete tvořivě rozvíjet směřování lidského rodu k vyšším cílům, pak jste vlastně jen egoista a tvor zcela nedostatečný.

Místo, abychom dítěti vytýkali, jak šeredně napsalo tuto úlohu – což většinou už samo ví – mohli bychom mu u každé úlohy ukázat, jak pěkně napsalo tuto stranu, tuto řádku, toto slovo nebo jen toto jedno písmeno. Tím předvedeme dítěti právě tak zřetelně rozdíl mezi ošklivým a krásným, mezi dobrým a špatným. Jenomže přitom neztrácí odvahy, nýbrž pociťuje, že by bylo schopno lepších výkonů.“

Tyran – oběť – zachránce

O podrážděných, po citovém, nezřídka i materiálním zisku prahnoucích tyranech a musistech různých typů bylo již napsáno dost. Svoji nespokojenost se sebou a se situací, v níž se nacházejí, řeší tím, že vinu za chyby, které se staly, připisují někomu jinému. Najít obětního beránka ovšem není tak docela snadné. Tahle role se v okolí kteréhokoli člověka nevyskytuje jakousi náhodou, osudem nebo pomyslným rozhodnutím ,,z nejvyšších míst“. Snadno využitelná ,,oběť“ je buď pasivní, tj. nezvládá životní povinnosti, tím méně pak plány. Dělá dojem, že je k ničemu a nedokáže to změnit, a nebo patří mezi ,,vzpurné“. Ve variantě ,,vzpurná“ provokuje, dělá více méně úmyslné chyby, ,,šlape si po štěstí“, říká si o kritiku, byť ji zdánlivě nechce slyšet. Aby se mohla opravdu rozvinout, potřebuje svého tyrana. Platí to i naopak. Tyran k rozvinutí uspokojení potřebuje svoji oběť.

Tyran bývá závislý na své oběti víc, než ona na něm. Není ho bez oběti. Oběť, pokud plní vzorně danou roli, nechá si vnutit jeho pohled na život, náladu i zaměření. Místo aby žila vlastní život, jen se trápí. Tyran s ní věčně není spokojen, nemá pro ni vlídné slovo, křivdí jí. Ona se tak snaží. V mnohém může mít pravdu – měla smutné nebo alespoň neveselé dětství, nemá štěstí, tyran ji stále jen otravuje a degraduje, jiní jsou daleko šťastnější, neumí jasně říci ne, tyran není ani objektivní ani spravedlivý, využívá všech možných prostředků k nátlaku, a to se pak těžko brání.

Oběť není schopna žít po svém. Tyrana provokuje, někdy i částečně využívá. Někdy to vypadá, že se trestají vzájemně. Zaplní si čas a zbaví se pocitu osamělosti. Podněcují se, bohužel ne k hledání řešení, ale k hledání další osoby, někdy pouze nové situace umožňující další předstírání. Pokud hra pokračuje, s pouhou dvojicí protagonistů nevystačí. Je třeba dalších rolí. Do vztahu tyrana a oběti vstupuje třetí hráč, jenž převezme roli ,,zachránce“. Na první pohled je ušlechtilost sama. Nemyslí na sebe, nechává stranou realizaci svých plánů, aby pomohl oběti. Žádná oběť mu není dost velká. Snaží se jak může, aby nakonec zjistil, že situaci stejně nezvládl. Prostě přesahuje jeho možnosti. Výsledkem snažení zachránce pak je dvojí nezvládnutí. Osobní oběť byla marná. Pomoc byla k ničemu. Při hlubším rozboru se ukáže, že aktivita zachránce není tak nezištná a potřebná, jak to původně vypadalo. Pomáhá po svém. Obvykle se mu nechce dělat to, co by činit měl. Hledá náhradní náplň. Pokud možno takovou, aby nabízela ušlechtilou výmluvu. Podstatné je, že přístup oběti podněcující vlastní pasivitou tyrana, zůstává obvykle beze změny. Hru lze ovšem dále vyšperkovat. Role se mohou měnit. Zachránce může tyrana kritizovat, vyčítat mu jak špatně se k oběti chová, a tak se stát jakýmsi pseudotyranem – tyranem tyrana. Jeho kritika nemusí být přijata. Role se tak mohou střídat a svou ,,dávku“ dostávají všichni účastníci. Asociace s drogovou scénou u slova ,,dávka“ není náhodná. Jde zde o uznání, kladné nebo záporné, které je vždy přijatelnější než nezájem. Samozvaní zachránci se na vašem osudu nenápadně modelují, co se asi stane, když … Zkoušejí své životní plány, ale i obavy nanečisto. Sama o sobě nabídka pomoci k záchraně mnoho neříká. Může jít o faktickou pomoc, může jít i o variantu, kdy nás zachránce hodlá ,,hladit do vyhlazení“. Důsledkem svého chování nás může přivést do většího problému než v jakém jsme. Při volbě ,,zachránců“ je vhodné být velmi obezřetný. Žádné přehnané nadšení jen proto, že si nás někdo povšimnul. Raději se ptáme:

1)      Je zachránce kompetentní nás v dané oblasti zachraňovat?

2)      Má k tomu prostředky?

3)      Dovede to?

4)      Chceme, aby zrovna on nás zachraňoval?

5)      Jde o náš život, nabízí nám za něj spoluodpovědnost, nebo jej chce řídit sám?

6)      Nabízí jen jedno jediné řešení, nebo naopak připouští různé varianty?

POMOCNOU RUKU NAJDEŠ NEJSNÁZE U VLASTNÍHO RAMENE. Skuteční zachránci to uvítají. Pomohou naznačením směru a podporou odvahy potřebné k využívání vlastního tvořivého potenciálu řešení. Ti druzí vás budou chtít na sebe vázat. Využívat vás. Ve vyhraněné podobě je, obrazně řečeno, jedno otroctví pouze vyměněno za druhé.

NECHOĎ VAŠKU S PÁNY NA LED…

Běžný, slušný člověk nedosáhne v daném oboru nikdy drsnosti, tvrdosti a nabubřelé suverenity agresorů nazývajících své agresivní jednání jako asertivní. Na to prostě nemá a nemá se o to ani pokoušet. Jednak z principu, neb slušnost je nad podvodně získané úspěchy. Za druhé zcela pragmaticky i proto, že by mohl dopadnout podobně jako Vašek…

Je-li na nás aplikována manipulace

1)      Nepolemizovat s ní, ale hledat s čím v ní lze souhlasit. (Př.: ,,Říkáš samé blbosti.“ odpověď ,,Kdybych jen pár blbostí řekla, to by bylo ještě dobré. Já jsem v životě i pár pěkných blbostí udělala.)

2)      Pokud opravdu nemohu s ničím souhlasit, volit techniku zvanou zrcadlo. Čím méně informací a podnětů rozvíjejících řečnické mistrovství protějšku, tím lépe. (Př.: ,,Zakazuji Ti…“ zrcadlíme slovy ,,Rozumím, zakazuješ mi…“)

Agresí ,,na druhou“ je vyprovokovat protějšek k takovému chování, a poté je zneužít proti němu. Opět účinné, byť degradující všechny zúčastněné.

,,Vysvětlení a výmluva jsou ovoce z jednoho stromu. Mnohdy je lépe nevysvětlovat.“

,,Odmítání z principu, předem a priori, nebývá ani tak známkou zásadovosti, jako nejistoty. Od ní je k sebepodceňování jen malý kus.“

Životní smůla

,,Je mi hrozně. Co já se jen nad sebou a nad světem napláču…“ Ten, kdo to poslouchá a vidí, brzy nabude dojmu, že je vlastně na všech možných křivdách spoluviníkem. Pokud není patřičně drsný – a to není, protože kdyby byl, nebude podobné lamentování poslouchat – má po náladě. Snaží se sice pomoci, ale jeho snaha naráží na rafinovaný krunýř utkaný z výtek a neštěstí.

Nevlídný, rádoby rodičovský hlas tradiční výchovy mnohdy a mnohým předstírá, že člověk musí vycházet s každým. Pokud tak nečiní, je to prý chyba, jež se vymstí. Omyl. Je to cíl pochybný. A ta cena! Platí se ztrátou vlastní osobnosti a výsledek není zaručen. Jen si nenechat namluvit, že všichni ostatní to dokáží. Maximálně se umí lépe přetvařovat.

Nejen logika

Šachový počítač dokáže simulovat logické myšlení daleko rychleji, než je ho schopen sebelepší šachista. Přesto nejlépe hrají šachy lidé. Ne vždy a ne vše totiž lze vyřešit logickým uvažováním. Lidský osud v mnohém tvoří emoce, náhody, tlak situace.

Není podstatné, co bylo řečeno. Podstatné je, jak sdělení příjemce vnímá.

Nejjednodušší situace nastává tam, kde máme na to, co požadujeme, ze zákona vyplývající právo. To je v ideálním případě navíc doplněno jasným vymezením sankce. ,,Kladiva“ dopadajícího na ty, když by nám ono právo hodlali upřít. V takovém případě hovoříme stručně, jasně o tom, co požadujeme. Stejným způsobem legitimitu požadavku zdůvodníme. Čím stručněji, tím bývá projev údernější a přesvědčivější. Formulace typu: ,,S odvoláním na § XY zákona č. ZZ Sb… žádám o …“ nám sice takříkajíc nové kamarády mezi povinnými nepřinese, ale zde nejde o získávání nových přátel. Je-li citace paragrafů oprávněná a korektní, slušný a spravedlivý člověk vyhoví. Ten, kdo si v daných souvislostech nevěří, obvykle mluví až příliš. Mlží, a kolem vlastního přání tak vytváří pochybnou oblohu. Nejčastěji kolísá mezi vtíravou bodrostí a omluvami. Těžko říci, co je horší. I zdánlivé logické a vůči druhým vstřícné citlivé omluvy typu: ,,Mrzí mě, že vás obtěžuji…; Chápu, že máte mnoho jiných, podstatnějších úkolu, ale…“ vyvolávají představu nejistoty a jakoby zpochybňují naše právo na to, aby protějšek vyhověl. Ještě větším problémem jsou okliky, okolkování, narážky, napovídání chytrému. Prostě všechny postupy, kdy sice něco chceme, ale jasně najevo to nedáme. Lidé na příjmu mívají skutečně jen výjimečně chuť luštit rafinované náznaky. Navíc náznak může nechtě působit do jisté míry ironicky, vyzývavě, prostě nepřijatelně. Mezi komunikační triky tohoto typu patří i jakési ,,čtení myšlenek“ stylem: ,,Vím, že podobným rukopisů, jako je ten můj, dostáváte spousty…“

Složité je lichocení. Zejména v rozhovoru mezi lidmi rozdílného pohlaví jde o povolený doping. Leč jsou tací (spíše muži než ženy), kdo na lichotky reagují negativisticky. Nevyhoví pak naschvál.

Není nutno tvrdit, že budeme ,,neskonale vděční, když…“ stejně tak vyčítat: ,,Tak málo chci, jen jednou za čas, a přesto…“

Na rozdíl od těchto poměrně patetických postupů bývá dosti účinná osobní formulace: ,,Udělej to, prosím, pro mne!“ Ani ta samozřejmě není všelékem. Vždy je třeba počítat s nezanedbatelnou skupinou osob, která druhým lidem nechce vyjít vstříc z principu. V předchozí kapitole jsme zdůraznili nezbytnost přijmout po položení otázky jak odpověď kladnou, tak i zápornou. Je-li na prostý dotaz ,,Máš mě rád?“ přijatelná výhradně odpověď ,,Ano.“ nebo ,,Hej.“, je lépe se neptat. Obdobně nutno přistupovat i k našim požadavkům, pro něž není vynutitelné zákonné opory. Máme plné právo žádat, ale ten, kdo byl požádán, má stejné právo zvážit, zda vyhoví nebo nevyhoví.

,,Lidé nejsou zlí, jen tak někdy vypadají. Lidé nejsou dobří, jen tak někdy vypadají.“ (neznámý psycholog)

Proti afektu nelze bojovat poskytováním nových informací, ty totiž budou zákonitě zneužity – nediskutujeme, nevysvětlujeme, sdělujeme nač jsme tázáni.

Kritické rozpoložení není rozhodně korelátem štěstí a konstruktivního přístupu k problémům. Kritizuje se spíše ve chvílích nespokojenosti.

Nedopustit, aby spor nabyl osobní roviny připomínající boj.

Kritika v jeho kritickém rozpoložení budeme podporovat, ne ho brzdit!!! (Naším cílem přece je získat všechnu šťávu z pomyslného citronu. Neusilujeme o to odložit citron nevymačkaný.) Nejlepší způsob podpory je kladná zpětná vazba (např.: ,,Vidím, že tomu rozumíš.“). Nastává velké finále. Vyžaduje jistou míru nadhledu a patřičný poměr mezi sebevědomím a sebekritikou. Zvážíme, co je kritik zač. Je jen mluvka? Jeho projev byl dobrý vskutku jen proto, aby se dotyčný unavil. Je ,,znalec“? Pak samozřejmě využijeme jeho postřehů, nápadů i kritických připomínek. Není na světě cennějšího zboží, než jsou informace. Zde jsme je dostali zdarma, jen za špetku dobrého zacházení. Tak proč je nevyužít?

Při diskusích s argumentačními ichtyology používající ,,fauly“:

1)      UTLOUKÁNÍ ČEPICEMI

-          používání nevalných argumentů v diskusi

2)      NEFFŮV MANÉVR

-          argumentace autoritou (při jisté obratnosti a citační fantazii lze najít autority potvrzující málem cokoliv)

3)      PŘÍKLAD NENÍ VÝKLAD

-          ,,Vezmi si příklad z…“ (příklad bývá druhou stranou připraven nebo spíše upraven tak, jak jí to vyhovuje)

4)      HAS POŽÁR BENZINEM

-          liché rady typu: ,,Máte v rodině konflikt? Nejlepší bude si vše v klidu vyříkat!“ (v konfliktu je klidné vyříkání nemožné, temperamentnější se ostře pohádají, ti méně se jakž takž ovládnou, ale komunikují spolu, jako by mezi zuby drželi žiletky a výsledek tomu odpovídá)

5)      MYSLÍM TO S TEBOU DOBŘE

-          podsouvání vlastních řešení

6)      PO PŘÍZNI ŘÍZNI

-          mnohé lidi ostatní ovládají, někdy i tyranizují odkazy na to, jak se pro ně obětovali (lék na tuto manipulaci se jmenuje ,,morálka štafetové pomoci“ aneb co dlužíme předchozím generacím, vracíme našim dětem)

7)      JIŽ STAŘÍ ŘÍMANÉ

-          odvolávání se na tradice

8)      COŽPAK TĚMHLE DIBLÍKŮM DÁ SE ŘÍKAT PUBLIKUM?

-          snaha získat sympatie ,,publika“ vůči jedné straně a použít je v boji proti ní

9)      BÁC, BÁC!

-          používání bacullina (výhružky, zastrašování, naznačování typu ,,já to tak nenechám, a pak se budeš divit“)

10)   ZNÁM JEDNU DÍVKU, TA MÁ DUKÁTY/NECHTE SI TO HOVĚZÍ, KDOPAK VÍ, CO ZA NÍM VĚZÍ

-          argument apelující na prospěch, který přinese přijetí rady, lze jím odmítat nabádání k trestné činnosti, nevhodné nápadníky atd.

11)   VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVÍ

-          argumenty odvolávající se na víru

12)   MŮŽE KŘIVÝ STROM RODIT DOBRÁ JABLKA?

-          když nejsou lepší argumenty, je vždy možno v diskusi zaútočit na protivníka (jeho věk atd. a tím útočit na jeho sebevědomí)

-          např. i hra na psychoanalytika (,,Ty jsi nebyl dlouho kojen, že?“)

-          při troše znalostí na úrovni časopisu 100+1 se kritik využívající této argumentace stává přímo neprůstřelným (když např. namítneme, že naše dětství bylo spokojené a rodiče nás milovali, odpoví ,,psychoanalyticky“: ,,To je jen zdání, opičí láska, která vede k citové subdeprivaci.“

13)   GENDER ARGUMENT

-          př. ,,to jako muž pochopit nemůžete“

14)   VÍM, ŽE NIC NEVÍŠ

-          argumentuje se neznalostí nebo neschopností prokázat nějaké tvrzení (př.: ,,Můžeš prokázat, že posmrtný život neexistuje? Ne.“)

15)   ŽIDÉ A CYKLISTÉ MOHOU ZA VŠECHNO

-          jádrem argumentu je v lepším případě pouhý předsudek, v horším případě nenávist

16)   BUBÁCI A HASTRMANI

-          argumentace pověrou

17)   CITOVÉ VYDÍRÁNÍ

-          např.: ,,Dělej jak chceš. Já, tvoje stará máma, tu už stejně dlouho nebudu!“

18)   TŘÍSKA A TRÁM

-          lidé u druhých citlivě vnímají třeba i náznak vlastnosti, kterou mají sami, byť si ji u sebe třeba ani neuvědomují tzv. ,,PERCEPČNÍ AKCENTACE/ZNÁSOBENÉ VNÍMÁNÍ“ aneb jaký šel, takovou potkal

19)   VOLTE MNE – JSEM PRO OBNOVENÍ VÁŽNOSTI RODINY!

-          používání argumentu ,,ad populum“ (k zavděčení se lidu, ovšem bez zmínky jak kýženého cíle dosáhnout)

20)   JEŠTĚ TOHLE

-          ,,udělej ještě tohle, pak budu spokojen“

21)   ANO, ALE…

-          dotyčný s vámi souhlasí, rád by vám pomohl, ale žel z různých objektivních důvodů to prý nejde

22)   MED KOLEM PUSY…

-          např. se pochlebuje, předstírá se obdiv, úcta, uznání, nu a pak se nenápadně podstrčí nějaký, obvykle nepříliš korektní požadavek (med nebyl samozřejmě projevem obdivu, jen psychologickou přípravou, hovorově ,,nakládáním“ protějšku)

23)   JE MOŽNÉ MLČET, ALE NELZE NEKOMUNIKOVAT

-          argument mlčením

-          problémem je spíš tzv. ,,tichá domácnost“ (existují totiž lidé, kterým nečiní potíže mlčet, jsou ovšem i jiní, kteří zmlknutím protějšku velice trpí – častěji to bývají ženy, již proto, že průměrná žena řekne za den málem dvojnásobek slov – nemluvný, ženu svým mlčením trestající muž ,,vymluvený“ ze zaměstnání, a tudíž nijak nestrádající, může takto přivést manželku v domácnosti málem k šílenství

24)   PODOBNOST NENÍ TOTOŽNOST

-          jsou vulgární nadávky pouhým ventilem napětí nebo urážkou, kterou nelze odpustit?

-          ve stresu, ve zvýšené zátěži, tedy v situaci neurotizující, máme tendenci vrátit se, ne zcela vědomě, k chování, jež se nám vštípilo u rodičů (zejména pak u rodiče stejného pohlaví)

ERISTIKA = umění účinného vedení sporů, které se za starověku odehrávaly před soudci (vyučováno sofisty)

Vezmi trochu arogance, přidej špetku zmatku, okořeň zbytečnými komplikacemi, promíchej s patřičnou útočností a snaž se vyvádět protivníka z rovnováhy. Každá malichernost bude dobrá k tomu, aby se vytratila podstata věci. Mluv hodně obecně a to především tam, kde je protějšek v diskusi hodně konkrétní. Vracej se k triviálním faktům. Vše lze překroutit, nejlépe ve jménu nezpochybnitelných hodnot a zásad. Čím více tvrzení bude muset protivník prokazovat, tím méně sil mu zůstane na polemiku. Nejlepší obrana je útok. Vůbec není na škodu protějšek urážet, až se opravdu rozzlobí. Zloba je afekt a v afektu se lidé méně kontrolují. Řečnické otázky nejsou špatné: ,,Chcete blaho našich dětí?“ Pokud bude s něčím souhlasit, je možné to vydávat za vlastní naprosté vítězství! Nebo se prokázalo, že nemáte pravdu? Ale coby! Pravda je, jak známo, relativní! Lze např. položit otázku a hned si na ni odpovědět jakoby protivníkovým jménem: ,,Určitě teď řekneš, že…“ Potřebujeme, aby to zaznělo jakoby z jeho úst.

SHNILÁ RYBA

-          do diskuse se vnutí téma, které s ní nesouvisí, ale (protože ,,páchne“) přitáhne pozornost

JOGURTOVÉ ORGIE

-          ,,jak můžeme vyjít s penězi, když jsi zase koupila ty drahé jogurty“

STARÉ STRUKTURY OPRAVDU ZA VŠECHNO NEMOHOU

-          složitým jevům je přiřazen jen jeden jediný viník (např. rodina se může podílet na tom, že to dotyčný nikam nedotáhl, není však zdaleka jediným viníkem)

STOP TECHNIKA

-          jdou-li na nás nepříjemné, podceňující se myšlenky, řekněme jim stop a mysleme na něco pozitivního

PSYCHICKÉ POHLAZENÍ

-          odhalit své kladné stránky (co jsme již dokázali atd.)

MINIMAX

-          rozebrat si vzniklou situaci (Co se skutečně stalo? Je to moje chyba? Jak na situaci reaguji? Mohu co se stalo ustát?  Co dobrého mi situace může přinést?)

-          ,,Frajer nejsem ale budu.“

-          Co udělám, když… (představit si možnou situaci a naši reakci/řešení)

CVIČENÍ

-          napsat si své kladné a záporné stránky

1)      pozvat na pomoc anděla (např. kamaráda/psychologa), který v případě, že se kladné a záporné stránky rovnají, pomůže některé záporné přehodnotit na kladné a objevit další kladné

2)      určete loňský sníh (hledejte příčiny své kritičnosti – proč jste museli hledat anděla a nehodnotili jste se tak kladně sami)

3)      opakujte si několikrát denně: ,,Jsem dobrý člověk, nedostatky, které mám, jsem schopná/ý odstranit.“

4)      když mě někdo za něco pochválí, poděkuji, rozhodně mu to nebudu vyvracet, a pokud mě nikdo za 24 hod. nepochválí, pochválím se sám