ANATOMIE LÁSKY

(autor: Guy Corneau)

Patriarchát nejenom utlačoval ženy, ale také z velké části vzdálil muže od nich samotných, protože jim nabídl prototyp nesmlouvaného hrdiny, který nedává najevo, co cítí. A udělal to tak dokonale, že mnohé ženy věří tomu, že muži nejsou schopni žádných citů a nejsou ani v nejmenším oprávněni řídit rodinný život a vychovávat děti. Je to jen zrcadlovým obrazem mužského názoru, že ženy vůbec nemyslí.

Blízký vztah mezi mužem a ženou nebýval v historii příliš častý. Není tomu dlouho, co se lidé začali brát z lásky, a ještě kratší dobu trvá, kdy se pokoušejí spolu pro lásku zůstat. Pomineme-li to, že zakládali rodinu, brali se naši prarodiče a praprarodiče často proto, aby ekonomicky přežili, zlepšili své sociální postavení nebo uchovali či ještě rozmnožili zděděný majetek. Často spolu zůstávali jen proto, aby si na ně církev nebo lidé neukazovali prstem. Vybudovat důvěrné soužití nepatřilo k manželským povinnostem a manželé se o ně nesnažili ani ve svém vztahu k dětem.

Abychom mohli milovat ostatní i sebe, je potřeba prožít pocit, že jsme byli milováni.

Ze zrcadel, která nám svými gesty a pohledy nastavovali rodiče a další rodičovské postavy, vytváříme základní prvky zdravé sebeúcty.

Když byla například naše matka nemocná, otec alkoholik, jako malí jsme leželi v nemocnici, nikdo se o nás nestaral, nebo když péče o nás nepřinášela rodičům potěšení, nastavil nám život negativní zrcadlo a z toho plynoucí nízkou sebeúctu. Místo důvěry ve vlastní schopnosti nás pak pronásledují neustálé pochyby. Špatné přijetí v našem přirozeném prostředí pro nás bylo traumatizující zkušeností. Ta přispěla k vytvoření negativních rodičovských komplexů, které nejsou životní oporou, ale naopak neustále připomínají řadu vlastních nedostatků.

Jako kdyby nám někdo neustále zlověstně našeptával: ,,To Sněhurka je ze všech nejkrásnější!“ Začínáme se stydět za to, co jsme, a nenávidět všechny, kteří jsou schopnější. Soupeříme s nimi, závidíme jim, snažíme se je zničit, nebo se k nim přimkneme a začneme je napodobovat, abychom si vysloužili tolik pozornosti od okolí, kolik mají podle našeho názoru oni. Vstupujeme tak do určitého druhu vztahu naplněného láskou, která se velmi rychle může změnit v nenávist, pokud se od osoby námi vybrané jako vzor dokonalosti nedočkáme zadostiučinění nebo připraví-li nám tato osoba desilusi, když dostatečně neocení naše schopnosti.

V tomto případě jde o narcismus, který je chorobný, a člověk zde, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, trpí takovou poruchou sebelásky, která působí dojem sobectví. Jeho sebeúcta je totiž natolik vratká, že musí být neustále povzbuzován pozitivními slovy a projevy obdivu. Vysvětluje se tak, proč takový člověk neustále potřebuje soustřeďovat pozornost okolí na to, kým je a co dělá, jako dítě, které za každou cenu chce, aby mu pochválili jeho obrázek. Když se mu podaří zvítězit nad negativním obrazem sebe samého, který mu vnukají nelítostné komplexy, získá novou sebedůvěru a změní chování. Problém je v něm však zakořeněn velmi hluboko, a proto je často nutná dlouhodobá terapie. To nás přivádí k podrobnějšímu výkladu o základech sebeúcty.

Někteří lidé, kteří prožívali už od časného dětství kvůli nepříznivým okolnostem nebo pro nedostatek rodičovské lásky silné, nebo dokonce traumatizující frustrace, se často snaží prosadit svou vůli za každou cenu, jen aby si dokázali, že za něco stojí. Nežijí ve světě lásky, ale ve světě moci.

Pocit zraněné všemocnosti se vždycky zrcadlí v siláckých gestech a snaží se o pomstu. Reakcí na traumata prožitá v dětství nemusí být jenom vychloubání, ale i duševní zhroucení. Když nejsou lidé kolem nás schopni ocenit ani přijmout určitou část naší osobnosti a ponižujícím způsobem upozorňují na nějaký náš nedostatek, třeba fyzický, nebo na duševní méněcennost, je pro nás často obtížné mít tyto části sebe samého rád. Nakonec se nebudeme přijímat ani my sami a budeme se neustále obávat, že nás okolí pro skutečné nebo i domnělé handicapy odvrhne. To povede ke komplexu méněcennosti, který je výlučnou známkou chybějící sebeúcty.

Pocit méněcennosti však nemusí být vždycky kompenzován nadměrným prosazováním sebe samého v jiném směru. Může vyústit v nadměrný pocit studu. Člověk se pak schovává sám před sebou, protože soudí, že si nezaslouží nic víc než smutný osud, který mu byl předurčen, a potvrzuje si, že život není nic jiného než utrpení a že v nic jiného také nelze doufat. Taková rezignace vede k pochmurnému životu dospívajícímu někdy až k autodestrukci z nenávisti k sobě samému.

Často k tomu dochází, když má člověk autoritativní rodiče, kteří ho svým chováním a činy utvrzují v tom, že mají vždycky pravdu. Jejich dítě nabude přesvědčení, že nemá žádnou hodnotu, a buď se výstředním chováním pokusí dokázat, že za něco stojí, nebo naopak najde únik v životní šedi a poraženectví. Zůstane tak věčným dítětem, které hledá vzory dokonalosti a upíná se k lidem, kteří mu připadají silní. Popře svou vlastní moc a přenechá ji tomu, kdo bude mít dost důvtipu, aby jí využil. Tak se rodí závislost. Člověk může zrovna tak záviset na životní partnerovi, jako na celé své rodině nebo na posledním módním výstřelku, stavěným na odiv nějakou mediální hvězdou Pokouší se tak zotavit z minulých traumat a zabránit, aby byl odvržen. Velmi rychle se přizpůsobí každé situaci a nikdy nevysloví názor, jímž by se znelíbil většině ze skupiny, do které patří. Příslušnost k nějaké sektě, pouliční bandě nebo společenskému klubu tedy může posloužit, aby dodala člověku identitu tam, kde si netroufá vzít život do vlastních rukou. Skupina potvrzuje sebe samu a odnímá člověku odpovědnost za jeho vlastní identitu.

Pokud naopak nejsou rodiče dostatečně autoritativní a neurčí svému potomkovi hranice, může se jejich dítě proměnit v malého tyrana a bude se v životě špatně přizpůsobovat. Rodiče ho nevědomky vydávají napospas katastrofám, které se neomylně dostaví a dokážou mu, že není všemocné. Dítě se po prvních nezdarech může zhroutit a rezignovat, protože se nikdy nenaučilo bojovat proti životním těžkostem. Aby třeba jen na čas znovu získalo svou ohrožovanou všemocnost, pokusí se najít únik v neproduktivním snění o své prestiži a krásné budoucnosti nebo podlehne alkoholu či drogám.

Jak už jsem uvedl, je přechod od iluzorní všemocnosti k sebeúctě delikátní záležitostí. Může ho zkomplikovat řada událostí a člověk pak uniká buď do pocitu iluzorní nadřazenosti, nebo naopak hanby. Hranice mezi nadřazeností a depresí je ve skutečnosti velmi křehká. Je potřeba se vyhnout pomstychtivému pohledu Sněhurčiny nevlastní matky a navázat vztah s opravdovým zdrojem života, kterým je láska. Květina, kterou každý z nás nosí v sobě se musí rozvinout.

Člověk, který si pro negativní rodičovské komplexy nevybudovat silnou osobnost, maskuje svou slabost vynášením kategorických soudů a puntičkářskou pozorností vůči vlastní osobě. Cílem tohoto chování je ochrana před možným odsouzením zvnějška.

Není-li rodič téhož pohlaví přítomen nebo své dítě odmítá a nezprostředkuje mu pozitivní odraz jeho vlastního pohlaví, není chlapec rád, že je mužem, a dívka není spokojena s tím, že je ženou.

Chceme-li si udělat přesnější představu o vlivu pohlaví každého z rodičů, stačí se podívat na rozdílnost traumat postihujících muže a ženy. U tradičních rodin, kde je matka přítomna a otec často nepřítomen, trpí chlapci poruchou identity, protože jim chybí mužský vzor, ale vztahy s ženami mají vzhledem k přítomnosti pozorné matky usnadněny. Když to trochu přeženeme, můžeme říci, že jsou přesvědčeni, že se pro ně ve světě vždycky nějaká žena najde, zatímco svým vztahům s muži příliš nedůvěřují.

Pro dívky to platí přesně naopak. Trauma způsobené otcem je pro ně traumatem vztahovým, citovým. Nejsou si jisty, zda se pro ně ve světě najde nějaký muž, a jeho hledání se pro ně proto stane prvořadou záležitostí. Tento pocit je dovádí k tomu, že v milostných vztazích tolerují zcela nepřijatelné situace, protože jsou přesvědčeny, že nenajdou jiného partnera. Mohou se naopak spolehnout na přítomnost svých kamarádek. Spiklenectví s matkou jim otevřelo vztah k jiným ženám. Někdy však nebyl vztah s matkou dobrý. Potom se jim špatně navazují přátelské vztahy se ženami. Navzdory nedostatku otcovské podpory se takové ženy lépe cítí ve společnosti mužů.

Když se však muž cítí ve své kůži jako muž, když je uznáván dostatečným počtem mužů, kteří jsou v jeho očích důležití, může dát najevo svou citovost aniž by měl dojem, že ho to ohrožuje. Může se také uvolnit a oddat zálibám nebo chování, které by se v jeho původním prostředí považovalo za zženštilé.

Jung poznamenal, že u muže, který se příliš identifikuje s rozumem a nerespektuje své potřeby vztahů, se anima manifestuje v podobě výbuchů neočekávaných a nekontrolovaných nálad. Toto ovládnutí nevědomými náladami ve smyslu ovládnutí duchem se prosazuje v mužském životě natolik, že mu brání vytvářet uvědomělý vztah s vnitřní ženskou stránkou své osobnosti. Když potom potká takový muž v jiné osobě součást sebe samého, propadá, aniž by si to uvědomil, lásce na první pohled.

Chlapec, který pochází po psychologické stránce z nepříznivého prostředí, se může přesto velmi dobře vyvíjet a rozvinout příkladnou schopnost sebepoznání. Naproti tomu dívka, která se těšila všemožné pozornosti a přízni, může velmi snadno sklouznout do deprese.

Poraženecká nálada u rodičů často navodí obdobné pocity u jejich syna či dcery. Když vyrostou, budou na životní zkoušky reagovat stejným poraženectvím. Když rodiče naopak reagují na životní zkoušky nevyčerpatelným optimismem, mohou je děti s úspěchem napodobovat.

Chlapec, který pochází po psychologické stránce z nepříznivého prostředí, se může přesto velmi dobře vyvíjet a rozvinout příkladnou schopnost sebeprosazení. Naproti tomu dívka, která se těšila všemožné pozornosti a přízni, může velmi snadno sklouznout do deprese.

Možná proto hraje v životě mnohých žen tak velkou roli metafora prázdnoty. Když se cítí plné, jsou šťastné, když se cítí prázdné, jsou nešťastné. Jsou plné, když se jim dostává lásky a pozornosti, a prázdné, když lásku a pozornost nemají.

Když dívka postrádá otce, jen to jitří její sen, že si ji vybere nějaký muž, kterého plně uspokojí a učiní ho šťastným. Otec byl vždy vzdálený, a tak tento pohádkový přelud nikdy nezískal lidské rozměry. Dívka proto zůstává zajatkyní svých romantických představ: je chudinkou, která čeká na svého spasitele, nebo princeznou ve věží, která čeká na svého rytíře.

Ale co může znamenat zaprodání ďáblu? Z psychologického hlediska to znamená vstoupit do stavu vlastnictví, kdy člověk už nepatří sám sobě. Do tohoto stavu upadá mnoho žen zaprodaných ďáblu vinou otcovy nevšímavosti. Zraněná ženská kreativita se obrátí proti ženám samým i jejich okolí. Z hlediska svých blízkých se takové ženy začnou chovat zcela nepochopitelně. Podléhají nejrůznějším rozmarům, hysterickým záchvatům, nebo naopak puntičkářství, snaze mít vše pod kontrolou a manipulovat svým okolím, projevují se nářky a obviňování okolí. Animus, který se nemůže dostatečně uplatnit navenek, se promění ve skutečného uvězněného ďábla. Přechází sem tam ve svém vězení a ohrožuje všechny, kdo se mu jen pokusí přiblížit. Když zůstane tvůrčí síla uvězněna v negativním otcovském komplexu, je to, jako už jsem uvedl, jako kdyby se touha po samostatnosti obrátila proti člověku samému a chtěla s sebou strhnout i zbytek osobnosti. Takové ženy mají stále nad hlavou černý mrak. I když je všechno v pořádku, mají pokaždé nějaké připomínky. Jejich život je utkán z konfliktů a trápení. Postrádaly otcovskou vřelost, a tak si pozornost okolí získávají svým neštěstím. Někdy budí dojem, že si v tom libují. Ve skutečnosti však trpí pod útiskem pochmurného anima, který se své vlády nevzdá, dokud se neobnoví normální běh životních sil.

,,Ať už se dívka o něco pokouší v intelektuální oblasti, nebo se prosazuje jako samostatná osobnost ocitá se v nebezpečí, že se jí zmocní její vlastní negativní animus nebo touha po moci, a bude právě tak chladná a krutá, jako byl její otec.“ /Marie-Louise von Franz/

Podle této analytičky je dívka, která neměla dost otcovské lásky a nenašla uspokojení v citové oblasti, ohrožena tím, že se jí zmocní destruktivní intelektualismus. Vzdá-li se tomuto ďábelskému animu, je zde nebezpečí, že bude ctižádostivá a chladná. Převezme otěže po svém otci a začne napodobovat jeho nejhorší chování. Bude úspěšná a vypočítavá a tak jako otec potlačí erotickou stránku své osobnosti.

Jednou z odrůd amazonek je podle Lindy Shierseové-Leonardové takzvaná superstar (v Quebecu by se jí říkalo spíš superwoman), což je žena, která chce ve všem uspět. Je dříčem v práci a chtěla by být i dokonalou hospodyní a ideální ženou. Pokouší se uspět tam, kde její otec selhal. Svému tempu však rychle podléhá. Unavená superstar ztrácí tíhou odpovědnosti veškerý kontakt se svými emocemi a brzo už ji nemůže citově nic zasáhnout v ní samé ani v okolním světě. Po nějaké době už veškerá práce ani úspěchy nestačí, aby daly jejímu životu smysl. V této fázi bývá výsledkem všeho, že se superstar stane chladnou a cynickou ženou, sžíranou hlubokou vnitřní depresí. Za jejím chladem a cynismem se totiž ve skutečnosti skrývá strach, že bude odmrštěna. Je to, jako kdyby si říkala: ,,Nejlepší způsob, jak se nikdy nezklamat, je od nikoho nic neočekávat.“

,,To nejlepší, co můžeme udělat, abychom se proti nim ubránili (ale není to skutečná obrana), je zůstat ve střehu, tvrdě pracovat, nedívat se na nebe ani na zemi, neposlouchat hudbu a (především a v prvé řadě) nemilovat.“ /C.S. Lewis/

Jde o neradostný a tvrdý životní postoj se samou dřinou podle zásady: ,,Makej, nebo zdechni“, kde se všechny životní kroky stávají bitvami, které je třeba vyhrát. Není už co vychutnávat, vnímavost se považuje za pasivitu a z hluboké ženy zbude jen prázdnota.

Má-li žena opustit tyto strohé postoje, musí na sobě pracovat. V dlouhodobé perspektivě se tak zrodí tvůrčí žena, která umí být jak svůdkyní, tak amazonkou. Tato žena zůstává v kontaktu se svými základními impulzy a potřebou uplatnění. Její obětavost nezachází až k popření vlastních potřeb. Zná dostatečně svou moc, a proto si ji nepotřebuje neustále ověřovat, je schopna ujmout se iniciativy a přitom umí vyjednávat se svým partnerem.

V praxi často zjišťujeme, že když dobře nefungují vztahy mezi dcerou a otcem, přetíží se vztahy mezi dcerou a matkou natolik, že při terapii velmi často potkáváme ženy, které mají velmi ambivalentní postoj k matce. Mohli bychom říci, že svou matku milují a nenávidí současně. Tato láskyplná nenávist či nenávistná láska by sedaly popsat takto: ,,Miluji matku, protože ona jediná mi věnovala pozornost, ale současně ji nenávidím, protože toho po mně příliš žádala.“

Je potřeba dodat, že mnohé mladé ženy vyslechly od svých matek názor, že by si měly vydobýt vlastní nezávislost proti mužům, aby tak projevily dostatečnou úctu k soubojům svých předchůdkyň. Tajně vzdychají po lásce a touží po mužském náručí, ale přitom byly vedeny k tomu, že takové chování není správné.

Otcovo zanedbávání v ní zanechalo vnitřní prázdnotu a nedostatek sebedůvěry a to z ní dělá otrokyni potřeby líbit se a být žádanou. Nedostatek lásky, který v sobě žena nosí, nahání strach jejímu partnerovi, protože neví, jak tuto bezednou propast vyplnit. Když v sobě člověk nosí takovou prázdnotu, stráví celý život tím, že žádá na ostatních, aby mu stále potvrzovali jeho vlastní existenci. V milostných vztazích se tyto mezery projevují jako potřeba vlastnit.

Ona sní o situaci, kdy by jí náklonnost jejího partnera otevřela cestu k lásce. Snaží se odhadnout, co je zač, tak jako uměla odhadnout svého otce. Chce ho učinit šťastným, aby k ní promlouval romantickými slovy a našel si k ní snadnou cestu. Avšak on se při prvních náznacích sblížení vždycky poleká. Ona je nespokojená, zůstane sama se svým negativním animem, který jí triumfálně opakuje: ,,Vždyť jsem ti to povídal! Není to muž pro tebe.“ Ona odmítá tato slova, protože se jí zdá, že slyší matku. Dává si na čas, skrývá nespokojenost a uchyluje se k touze po změně. Tak se utváří žena, která příliš miluje.

Chtěl bych zde ukázat několik způsobů, jak se vyléčit z traumat zaviněných otcem a vzdát se čekání na prince z pohádky, k němuž tato traumata vedou. Budu se zabývat zejména otázkami agresivity a sebeúcty.

V knize s názvem Drama nadaného dítěte vystihla německá psychoanalytička Alice Millerová, jak se u dítěte, které rodiče dostatečně neoceňují, vytváří narcistická porucha. Takové dítě nejenomže se přizpůsobí ale dokonce se uzpůsobí nadměrně. Vyvine si určitý cit pro chápání požadavků okolí – dovede je odhalit ještě dříve, než jsou vyřčeny. Dítě rozvine tuto přecitlivělost k očekávání ostatních, protože potřebuje uznání druhých, aby posílilo svou sebelásku. Je snadno pochopitelné, že takový člověk se rychle stává otrokem, zříká se osobní moci a veškerých originálních rysů své osobnosti, jen aby se neznelíbil ostatním. Můře dojít k poškození osobnosti, jež je pak v naprostém protikladu k jeho skutečnému já.

,,Odvaha je odolnost proti strachu, zvládání strachu, ne absence strachu.“ /Mark Twain/

,,Nakolik je život každého z nás infikován jedy dnešní doby závisí hodně na tom, v jaké míře se cítíme být milování a kolik lásky je v životě každého z nás.“

Místo čekání na muže, kteří ztělesňují vysněného rytíře, se může pustit do kultivace vlastních hodnot. Vyjde tak z kruhu pasivních očekávání a opětných zklamání. Udatnost, odvaha, pevnost a rozhodnost pohádkového prince se tak stanou jejími vlastními hodnotami, ať už se projeví v jakékoli oblasti. Místo toho, aby očekávala, že se změní muži, promění se sama a současně se zbaví frustrace.

Navzdory veškerému očekávání ze synů, kteří prožili dětství v těsném kontaktu s matkou, se nestávají muži, kteří mají blízko k ženám, ale naopak mají z žen strach.

Žena může počít dítě, aby zaplnila životní prázdno, spíše z nedostatku života než z životní plnosti, která by jinak měla být přirozeným základem pro zplození potomka. To všechno vyústí v nadměrné očekávání, které bude pro dítě těžkým břemenem. Narodí se s předem stanoveným programem: zaplnit citové mezery ženy, která postrádala otce a nyní postrádá partnera.

V synově nevědomí se probouzí strach, že  zůstane zajatcem matčina světa, do hry vstupuje archetyp hrdiny, a někdy dokonce i válečníka. Z čistě psychologického hlediska se jedná o mimořádně zdravou reakci, která připravuje mladého člověka na nastávající úkoly, protože starostlivá matka mu nebude věčně nablízku. Syn začne třískat dveřmi, pouštět si nahlas svou oblíbenou hudbu a projevovat se různými siláckými kousky, při nichž se chvěje hrůzou i ta netolerantnější matka.

Dnes už neexistují iniciační rituály, které by automaticky oddělily matku od syna, a proto se syn bezděčně chová tak, aby matku odpuzoval.

I matky z úplných rodin uvádějí, že od určitého věku synové odmítají poslouchat. To vyžaduje, aby byl přítomen otec, protože synové, kteří neposlouchají matku, otce s jistými výhradami přece jenom poslechnou. Jsou ve věku, kdy se potřebují s někým měřit, a přitom čekají jak na schválení svých činů, tak i na nesouhlas, aby si dokázali, že jsou muži.

Je třeba vědět, že 92% osob obojího pohlaví spáchá během dospívání alespoň jeden přestupek. Mladí si potřebují vyzkoušet hranice skutečnosti.

Řada lidí žila jako on v rodinách, kde se nikdo nikdy nesmál ani nebavil. Společné jídlo bylo vždycky smutné a nudné. Lidé žijící v takových poměrech mají málo schopností ke štěstí. Vedou bezútěšný nebo tragický život, protože se nepřipravili na velkou radost.

Matky, které postrádají otce, vstupují do manželského svazku s negativním otcovským komplexem, mají omezenou kreativitu, zklamou se ve svém partnerovi a jejich animus se probouzí, vloží proto všechny své síly do výchovy syna, chtějí z něho udělat malého boha a jsou mimořádně náročné.

Člověk, jehož přirozenou existenci nepotvrdí jeho okolí jako dobrou a příjemnou, aniž by musel udělat spoustu hloupostí, aby byl akceptován, má na svých bedrech narcistický problém; nemá rád sám sebe a milovat někoho jiného mu bude dělat velké potíže. Později ho budou obviňovat, že je egocentrický, zaměřený sám na sebe, podezíravý a neschopný empatie. Je to pravda do té míry, do jaké jeho pravému já chybělo pozitivní posilování. Když ztratil kontakt se svou hlubokou identitou, cítí se odříznut od života i od kořenů lásky.

Při představě bolesti, s níž budou čelit lásce a citovým střetnutím, se mnoho mužů rozhodne, že už se nebudou vázat v žádném vztahu. Vím o člověku, který se doslova odsoudil k životu na pustém ostrově, protože nemá dost sil, aby se ubránil tíži vnitřních nářků.

To byl skutečný popis toho, čemu říkáme drama ,,hodného chlapce“ – muže, který by mouše neublížil, ale přitom má strach milovat. Jeho anima je zajatkyní vegetativního mateřského komplexu, tak jako byl u dívky animus zajatcem vegetativního otcovského komplexu. Aby ji takový chlapec osvobodil a navázal znovu kontakt se svým srdcem, s inspirací a kreativitou, bude muset tak jako dívka čelit svému stínu a postavit se mateřskému draku.

Pouze kreativita je svým ohněm schopna proměnit obsese, deprivace, traumata a slabosti.

Pokud se situace mezi matkou a dětmi vyhrotí tak, že děti začnou být chladné, nemluví s ní a jenom z ní ,,tahají peníze“, je vhodné přejít to mlčením, ignorovat je a žít si svůj vlastní život. Čím víc se matka upne k takové situaci, tím víc jí to uškodí. Dítě se totiž k matce vrátí, jakmile získá dost samostatnosti, a matka znovu najde ženu v sobě. Je však potřeba vědět, že to může trvat i několik let. Synové si často kolem třicítky najednou vzpomenou, že také měli rodiče a že jsou to také lidské bytosti.

Myslím, že neúnavně opakujeme stále stejný typ vztahů tak dlouho, dokud se nám nepodaří vymanit se z vlivu symbolické postavy, která je za každým opakováním ukryta. Poučení je vždycky stejné – je třeba vydobýt si právo být sám sebou a odvážit se čelit mateřské nebo otcovské ,,nestvůře“.

Jinými slovy, důvěrné přátelství s druhými nás vrací k nám samotným a důvěrnost k sobě nám umožňuje pokročit v důvěrném vztahu k ostatním. Je to v podstatě kyvadlo lásky.

V partnerském vztahu užívají muži nejrůznějších strategií, aby zvítězili nad strachem z žen, který je hluboce zakotven v jejich nitru. O jedné z nich jsem se už zmínil a mohli bychom ji nazvat úplná závislost ve vztahu k partnerce. Ta je dosazena na oficiální pozici náhradní matky. To na muže zachraňuje, myje, vybírá mu oblečení – zkrátka a dobře mu ,,rozumí“. Umožňuje mu zůstat ve sladké nezodpovědnosti dětství, i když tak berou za své potřeby sebeprosazení, autonomie a nezávislosti.

Pro muže, který špatně snáší potlačování své osoby a partnerčinu péči, spočívá další strategie v tom, že ženě udělá dítě. Žena tak bude moci věnovat veškerou pozornost někomu jinému a muž se současně bude cítit osvobozen od svých citových úkolů.

Třetí strategie spočívá v tom, co nazývám vzdorzávislost. Jedná se o druh obranného celibátu. Jeho představitel by mohl říci toto: ,,Jsem nezávislý, mám sám sebe ve všem pod kontrolou a ženu k životu nepotřebuji!“ Jinak řečeno, ,,vzdorzávislý“ muž si sám vybírá oblečení, sám jí a také jedině on sám sebe chápe. Jeho údělem je prázdná postel, samota a příležitostné výkony. Potlačuje svou potřebu spojení a závislosti. Zasvěcuje se autodisciplíně a askezi a jeho útroby naříkají.

Od doby sexuální revoluce získává stále větší popularitu čtvrtá strategie. Uspokojí toho, kdo se necítí dobře v závislosti ani ve ,,vzdorzávislosti“. Muž ovládající toto umění komunikuje s rozdělenou ženou. Vysvětlím to blíž: S jednou ženou chodí, protože se s ní rád miluje, s jinou se stýká proto, že má tak jako on ráda divadlo, a s další navazuje vztah pro její zájem o mystiku. Daří se mu tak současně uspokojovat své potřeby spojení i oddělení.

Když se blíže zamyslíme nad škálou těchto strategií, uvědomíme si, že k nim ani tak nevede strach z žen všeobecně, ale strach z jedné ženy. Muž se bojí, že se ocitne sám v důvěrné situaci s jednou ženou, protože v jeho psychice se stále projevuje strach z fantomu mateřské nadvlády.

Zatímco mužský mateřský komplex se projevuje hlavně na sexuálním teritoriu, doménou ženského otcovského komplexu je oblast romantiky a lásky.

Jak už bylo řečeno výše, důsledkem otcovy nepřítomnost je pro ženu nedostatek sebelásky, který jí brání navazovat a udržovat vztahy. Matka ji ujišťuje v lidské identitě, ale otec, který by ocenil její sexuální odlišnost, chybí. Nebyla uznána její ženská hodnota. Dokud ji nebude mít rád nějaký muž, nebude mít ráda sama sebe. Nese to s sebou posedlost po životě ve dvou. Žena za každou cenu vyhledává mužský pohled a něžná slova, jen aby si potvrdila vlastní hodnotu. Nepromlouvá zde láska, ale zraněná sebeláska. Psychologické dědictví způsobuje, že si některé ženy tyto dvě věci pletou. Mají dojem, že jsou dokonalé altruistky, ačkoli se chovají tak, aby stále zaujímaly ústřední pozici a dokazovaly, že existují. Ženský statut jako takový pro ně neexistuje. Nejenomže mají dojem, že bez partnera nemohou být šťastné, ale dokonce že bez něho ani nemohou žít. Věří, že láska všechno vyřeší, vyplní prázdnotu a poskytne jim pocit plnosti. Myslí si, že péče o muže nebo o dítě jim přinese vytoužené štěstí. Navíc žena, které se otec v dětství nevěnoval, může uvěřit, že na ni muž bude upínat pohled pouze tehdy, když ho ovládne. Vyvine proto nejrůznější postupy a manipulace, aby dosáhla svého cíle. Všechny prostředky jí budou dobré, aby se jí muž, se kterým chodí, patřičně věnoval, aniž si ovšem uvědomí, že je ovládán. Žena střídá svádění, poddajnost, mlčenlivý odstup, vzdechy a záchvaty pláče, jen aby partnera neustále zaměstnávala svou osobou. Všechno skončí opakem toho, co zamýšlela. Pokus o ovládnutí, motivovaný ženskou nejistotou, vede muže buď k tomu, že prchne, nebo se připoutá z jiných důvodů, než je láska.

Žena ví, že jedna ze základních stránek lidské bytosti se naplní pouze láskou. Cílem jejího romantického očekávání je dovést muže hloubkou prožitého setkání, které by zasáhlo srdce i tělo, k jeho vlastní seberealizaci. Pokud se žena opakovaně zklame ve svém očekávání, když mužova pozornost stále nepřichází, zkysne jako ocet. Následuje hořkost, deprese a pohrdání muži. Žena se zatvrdí, od mužů už nic nečeká, ale její srdce zůstává zraněno.

Také mužovo srdce zůstane samo, když nedojde k tomuto setkání, ale muž má stále tolik co na práci, že to ještě neví. Každý muž se přesto jednoho dne ocitne jen sám se sebou a pochopí, že sláva a peníze jsou k ničemu, když nemiloval, když ho nerozechvěla velká láska. Život bez lásky je prázdný. V skrytu srdce každý muž alespoň jednou miluje.

Domnívám se, že dokud nedostane přednost srdce, bude se vztah mezi mužem a ženou stále znehodnocovat, protože naděje obou pohlaví na spojení v lásce se dočká jen zklamání.

Taková žena si musí uvědomit, že důsledkem jejího dětství je nízké sebevědomí, jež ji vede k tomu, aby si vybírala muže, kteří si jí neváží. Jednoho dne objeví, že je-li schopna milovat s takovým odříkáním, je to jednoduše proto, že nemá dost ráda sebe. Pomáhá druhému zvládnout jeho závislost a maskuje tím zároveň tu svou.

Žena, která dělá ze svého manžela dítě, skončí nepochybně v náručí muže, který se podobá otci, jehož v mládí pomlouvala, muže slabocha, kterému chybí pevnost, a ona ho proto nemůže obdivovat. Důsledkem je, že se vedle něho nikdy nebude moci realizovat. Pocítí proto své sebeobětování jako otroctví a vykořisťování.

Snažíme se vyrovnat s neúplností naší podstaty tím, že se přimkneme k někomu jinému.

Pokoušíme se vyspravit základní trhlinu našeho narcismu, který nás utvrzuje v tom, že  jsme těmi jedinými bohy ve vesmíru či jedinými kapitány na palubě. Zamilovaný si proto rázem přisvojí postoje směřující k tomu, že svého partnera jednoduše nebere na vědomí.

Prvním z těchto postojů je být pro druhého vším. Když se začneme chovat, jako kdybychom byli naprosto nepostradatelní, potlačíme skutečnost a rozdílnou osobnost svého partnera. Opačný postoj spočívá v tom, že ten druhý se stane vším pro nás. Milujeme bližního víc než sebe samého, jak bychom mohli parafrázovat známá slova, dobrovolně obětujeme vlastní individualitu, abychom nezničili iluzi lásky. Čím víc se lidé opevní v těchto dvou základních postojích, tím větší budou mít v soužití tendenci kontrolovat, přivlastňovat si druhého a žárlit.

Jinými slovy, každý člověk musí být schopen sám překonat pocit prázdnoty a deprese, které se ho zmocňují, když není zamilován. Pouze objev životní radosti nezávislé na romantické lásce umožňuje, aby se tato radost stala základem poctivého, celistvého a opravdového života ve dvou.

Čím slabší je sebeláska, tím aktivněji hledá člověk v druhém obětního beránka. Proto se některé konflikty zamilovaných nemohou v žádné případě vyřešit smírnou cestou. Znemožňuje to křehká sebeúcta jednoho nebo druhého z partnerů. Připustit před druhým své chyby a slabosti by člověk pociťoval jako další nezdar, který by příliš ohrozil strukturu jeho já. Raději si uchovává obraz svého silného já a považuje se za oběť zloby toho druhého, aby nepřišel o všechno.

Nejlepší věc, kterou můžeme udělat sami pro sebe i pro naše partnery, je upevňovat v sobě stavy radosti. Tyto stavy pomalu přehluší pocit oddělení od druhého i od světa.

,,Nejlepší způsob jak být šťastný, je být šťastný!“

MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

(autor: Eckhart Tolle)

Lidé, kteří nenašli své skutečné bohatství, jímž je radost z Bytí a hluboký, neochvějný klid, jenž tuto radost doprovází, jsou žebráci, i když mají velké materiální bohatství. Hledají radost, naplnění, uznání, jistotu nebo lásku ve vnějším světě, zatímco ve svém nitru mají poklad, který nejen obsahuje všechny tyto věci, ale je mnohem úžasnější než všechno, co nám svět může nabídnout.

Myšlení se stalo nemocí. Nemoc je projevem nerovnováhy.

Dobré je, že se od své mysli můžete osvobodit. Je to jediné skutečné osvobození. První krok můžete učinit hned teď. Začněte naslouchat hlasu ve své hlavě. Zaměřte se především na myšlenky, které se stále opakují jako stará gramofonová deska.

naslouchejte tomu hlasu nezaujatě. Nic nekritizujte. Neodsuzujte, co slyšíte, neboť to by znamenalo, že se váš vnitřní hlas vrátil zadními vrátky. Brzy si uvědomíte: tam je ten hlas a tady jsem já, kdo mu naslouchá. Tento pocit vlastní přítomnosti, toto sebeuvědomění není myšlenka, neboť vychází ze sféry širší inteligence za vaším myšlením.

Když nasloucháte nějaké myšlence, jste si vědomi nejen té myšlenky, ale také sami sebe jako jejího svědka. To je nová dimenze vědomí. Když nasloucháte myšlence, uvědomujete si v pozadí svou vědomou přítomnost – své hlubší já. Myšlenka pak ztrácí svou moc nad vámi a rychle odejde, protože jste se přestali ztotožňovat se svou myslí.

Proud myšlení můžete přerušit také tím, že soustředíte svou pozornost na přítomnost. Intenzivně si uvědomujte přítomný okamžik. To je velice uspokojující. Tímto způsobem odvedete pozornost od myšlenkové činnosti, vytvoříte mezeru v myšlení a dosáhnete vědomého stavu vysoké bdělosti. To je podstatou meditace.

Takže nejdůležitějším krokem na cestě k osvícení je tohle: odnaučit se ztotožňovat se s vlastní myslí. Pokaždé, když vytvoříte mezeru v myšlenkovém proudu, vaše vědomí se stane jasnějším.

Proč jsme závislí na myšlení?

Protože se ztotožňujete s obsahem a činností své mysli. Protože máte strach, že byste ztratili své já, kdybyste přestali myslit. Během dospívání si vytváříte představu o tom, kdo jste. Tomuto iluzornímu já můžeme říkat ego. Naše ego je závislé na činnosti naší mysli a nemůže existovat, když přestaneme myslit. Slovo ego znamená různé věci pro různé lidi, ale já tohoto slova užívám k označení falešného já, jež vytváříme tím, že se nevědomě ztotožňujeme se svou myslí.

Pro naše ego stěží existuje přítomný okamžik. Pouze minulost a budoucnost jsou považovány za důležité. Toto naprosté převrácení reality vysvětluje, proč je v tomto stavu naše mysli tak dysfunkční. Neustále udržuje minulost při životě, neboť si myslí, že bez ní nejsme nic. Neustále se promítá do budoucnosti, aby si zajistila vlastní přežití a našla jakési naplnění. Naše mysl říká: ,,Jednoho dne, až se stane to či ono, budu šťastná a klidná.“ I když se někdy zdá, že se naše ego zabývá přítomností, není to vlastně přítomnost, neboť se na ni dívá očima minulosti. Nebo redukuje přítomnost na pouhý prostředek k dosažení určitého cíle, který je v budoucnosti.

Proto lze říci, že důvodem, proč průměrný vědec není tvůrčí, není jeho neschopnost myslit, nýbrž jeho neschopnost přestat myslit.

Například lidé, kteří v sobě mají hodně zlosti, kterou si neuvědomují a nevyjadřují, jsou často zdánlivě bezdůvodně napadání ostatními naštvanými lidmi. Z těchto lidí vyzařuje zlost, kterou někteří lidé podvědomě cítí a která probouzí jejich vlastní latentní zlost.

Představte si, jak se policejní ředitel snaží najít žháře, kterým je on sám. Této bolesti se nezbavíte, dokud se nepřestanete ztotožňovat se svou myslí, tj. se svým egem. Teprve pak ztratí mysl svou moc a Bytí se projeví jako vaše skutečná přirozenost.

Ano, vím, na co se zeptáte…

Chtěl jsem se zeptat na pozitivní emoce, jako je láska nebo radost.

Láska a radost jsou neoddělitelné od vašeho přirozeného stavu uvnitř spojitosti s Bytím. Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžiku ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha nebo velké nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzivní radost, láska a pohoda.

Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou aktivitu, které říkáme myšlení. Trvalé radosti, lásky a pohody dosáhnete teprve tehdy, až se osvobodíte od nadvlády své mysli. Radost, láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdřív musíte být plně vědomi svých emocí, než budete schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova ,,vyrušení“. Slovo emoce pochází z latinského emovere, což znamená ,,vyrušit“.

Mnoho ,,milostných“ vztahů osciluje mezi ,,láskou“ a nenávistí. Opravdová láska vás nenutí trpět. Jak by to bylo možné? Nikdy se náhle nemění v nenávist, stejně jako se radost nemění v bolest.

Bolest je nevyhnutelná, dokud se ztotožňujete se svou myslí, dokud žijete se ve stavu nevědomí. Hovořím především o emoční bolesti, která je také hlavní příčinou tělesné bolesti a tělesných nemocí. Nenávist, sebelítost, pocit viny, zlost, sklíčenost, žárlivost a dokonce i sebemenší podrážděnost – to všechno jsou formy bolesti. A každá rozkoš v sobě obsahuje semeno bolesti: svůj neoddělitelný protiklad, který se časem projeví.

Každý, kdo vyzkoušel drogy, ví, že euforie se nakonec změní v nějakou formu bolesti. Mnozí lidé vědí z vlastní zkušenosti, jak snadno a rychle se může změnit partnersky vztah ze zdroje potěšení ve zdroj bolesti. Pozitivní a negativní polarity jsou opačnými stranami téže mince; obě jsou součástí bolesti, která je neoddělitelná od stavu egocentrického ztotožnění s myslí. Existují dvě úrovně bolesti: bolest, kterou způsobujete dnes, a bolest, která přežívá z minulosti. V této knize chci mluvit o tom, jak zamezit působení bolesti v přítomnosti a jak se zbavit bolesti z minulosti.

To znamená, že čím víc se ztotožňujete se svou myslí, tím víc trpíte. Lze to vyjádřit také obráceně: čím ochotněji přijímáte přítomný okamžik, tím méně trpíte – a tím méně jste závislí na své mysli.

Chcete-li přestat působit bolest sobě a druhým lidem, nechcete-li už přidávat k bolesti z minulosti, ignorujte čas; aspoň do té míry, aby vám to nebránilo v každodenním životě. Jak můžete ignorovat čas? Uvědomte si, že neexistuje nic než přítomný okamžik. Proto jej neodmítejte.  Soustřeďte se na něj. Žijte v přítomném okamžiku a do minulosti se vracejte, jen když musíte řešit praktické problémy života. Co by mohlo být nesmyslnější než odmítat něco, co je? Co by mohlo být nesmyslnější než bránit se životu, který existuje pouze v přítomnosti? vzdejte se tomu, co je. Přijměte život – a uvidíte, jak vám začne pomáhat, místo aby vám škodil.

Sledujte všechny známky nespokojenosti ve svém nitru – může se probouzet vaše emoční tělo. To se projevuje ve formě podrážděnosti, netrpělivosti, stísněné nálady, zlosti, vzteku nebo touhy někomu ublížit. Snažte se přistihnout své emoční tělo v okamžiku, kdy se začíná probouzet z dřímoty.

Emoční tělo se snaží přežít jako každá jiná existující entita a může žít jedině tehdy, když vás donutí, abyste se s ním nevědomě ztotožnil. Pak vás začne ovládat, ,,stane se vámi“ a žije skrze vás. Živí se jakýmkoli zážitkem, který rezonuje s jeho druhem energie, se vším, co způsobuje další bolest, ať už ve formě zlosti, nenávisti, zármutku, násilí nebo nemoci. Jakmile vás jednou ovládne, začne ve vašem životě vytvářet situace, které mu vracejí jeho vlastní energii, a tím ho posilují. Bolest se živí bolestí, neboť radost je pro ni nestravitelná.

Jste-li ovládání svým emočním tělem, chcete stále víc bolesti. Stanete se buď obětí, nebo násilníkem. Chcete sami trpět nebo působit bolest druhým nebo oboje. Ve skutečnosti v tom není tak velký rozdíl. Samozřejmě si to neuvědomujete a tvrdíte, že bolest nevyhledáváte. Budete-li však pozorně sledovat své myšlenky a jednání, uvidíte, že bolest záměrně udržujete při životě. Když si to uvědomíte, přestanete to dělat, neboť chtít větší bolest je šílenství a nikdo není vědomě šílený.

Emoční tělo, které je temným stínem, jejž vrhá vaše ego, se bojí světla vašeho vědomí. Jeho přežití závisí na vašem nevědomém ztotožnění se s ním a na vašem strachu čelit bolesti, která ve vás žije. Když se s bolestí nevyrovnáte, budete ji muset prožívat znovu a znovu. Vaše emoční tělo vám může připadat jako nebezpečná příšera, na kterou se nemůžete ani podívat, ale mohu vás ujistit, že je to pouhý přízrak, který je bezmocný proti síle vašeho vědomí.

Některá duchovní učení tvrdí, že veškerá bolest je v podstatě zdání, a mají pravdu. Otázkou je, zda to platí také ve vašem případě. Samotná víra nestačí. Chcete žít do konce života v bolesti a stále jen opakovat, že je to pouhé zdání? Osvobodí vás to od bolesti? Víra sama nestačí. Jde o to, jak tuto pravdu realizovat ve vašem vlastním životě.

Vaše emoční tělo nechce, abyste si uvědomili, čím ve skutečnosti je. Jakmile je začnete pozorovat, jakmile v sobě cítíte jeho energetické pole, je konec s vaším ztotožněním. Do hry vstupuje vyšší dimenze vědomí. Tuto dimenzi nazývám vědomou přítomností. Nyní jste nezaujatým pozorovatelem, takže vaše emoční tělo nemůže předstírat, že je vámi, a ztrácí možnost skrze vás obnovovat svou energii. Našli jste svou nejvnitřnější sílu. Objevili jste moc přítomného okamžiku.

Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo ,,vámi“. Kde je zlost, tam je bolest.

Samozřejmě vám pomůže, když se budete stýkat s lidmi, kteří si hluboce uvědomují svou existenci. Styk s takovými lidmi posílí vaše vnitřní světlo. Když položíte doutnající polínko vedle hořícího polena a pak je od sebe na chvíli oddělíte, vaše polínko bude hořet mnohem intenzivněji. Koneckonců obě polena jsou součástí téhož ohně. Být takovým ohněm je funkcí duchovního učitele. Tuto funkci může splnit také terapeut, který se povznesl nad úroveň mysli a plně si uvědomuje svou skutečnou existenci.

Jakmile se přestanete ztotožňovat, neboť to neohrožuje integritu vašeho já. Můžete jasně vyjádřit svůj názor, aniž vás něco nutí být agresivní. Totožnost vašeho já vychází z hlubší úrovně vašeho nitra, nikoli z vaší mysli. Pozorně sledujte, co se snažíte obhajovat. Iluzorní totožnost, představu ve své mysli, fiktivní entitu. Jakmile si to uvědomíte, přestanete se s tím ztotožňovat. Tím se vyhnete všem konfliktům, které narušují vztahy mezi lidmi. Moc nad druhým je slabost převlečená za sílu. Skutečnou sílu máte v sobě a je vám vždy dostupná. Takže strach je stálým společníkem každého, kdo se ztotožňuje se svou myslí, a proto ztratil spojení se svým hlubším já, zakořeněným v Bytí. Jen velice málo lidí se neztotožňuje se svou myslí, takže téměř každý, koho znáte nebo potkáte, žije v neustálém strachu. Rozdíl je pouze v intenzitě. Na jedné straně spektra je neurčitý pocit ohrožení a na druhé úzkost a hrůza. Většina lidí si svůj strach uvědomí, teprve když se začne projevovat v akutní formě.

Touha ega po celistvosti

Dalším aspektem emoční bolesti, který je neoddělitelnou součástí egoistické mysli, je hluboce zakořeněný pocit vlastní neúplnosti, pocit, že nejsme celiství. U některých lidí je tento pocit vědomý, u jiných je nevědomý. Je-li vědomý, projevuje se jako nepříjemný a stále přítomný pocit neadekvátnosti. Je-li nevědomý, pak se projevuje nepřímo jako intenzivní žádostivost nebo chtivost. V obou případech jsou lidé nuceni hledat něco, co uspokojí jejich ego a s čím se mohou ztotožnit, aby zaplnili prázdnotu, kterou cítí ve svém nitru. Proto se snaží získat majetek, peníze, úspěch, uznání, aby se cítili naplnění. I když však dosáhnout všeho, po čem toužili, brzy zjistí, že se své vnitřní prázdnoty nezbavili, že je bezedná. Pak mají opravdový problém, neboť si už nemohou nic nalhávat. Vlastně mohou, a také to dělají, ale je to mnohem obtížnější. Dokud se necháte ovládat svou egoistickou myslí, nemůžete žít v trvalé pohodě, protože se cítíte uspokojení pouze v okamžicích, kdy jste získali něco, po čem jste toužili. Jelikož ego je odvozené já, musí se ztotožňovat s vnějšími věcmi. Musíte je stále bránit a posilovat. Nejčastěji se ztotožňujete se svým majetkem, společenským postavením, vzděláním a vědomostmi, tělesným vzhledem, výjimečnými schopnostmi, osobní a rodinnou minulostí, politickými názory ne o náboženskou vírou. Nic z toho však nejste vy. Nahání vám to hrůzu? Nebo jste rádi, že si to konečně uvědomujete? Dříve nebo později se toho všeho budete muset vzdát. Možná tomu ještě nevěříte a já vás zajisté nežádám, abyste věřili, že svou totožnost nemůžete najít ve vnějším světě. Tuto pravdu musíte poznat sami. Určitě ji poznáte, až budete cítit, že se blíží smrt. Smrt vás zbaví všeho, čím nejste. Tajemstvím života je ,,umřít než umřete“ – zjistit, že smrt neexistuje.

Ne, to nemusíte. Problémy mysli nevyřešíte na úrovni mysli. Jakmile pochopíte základní mechanismus, nemusíte se učit nic jiného. Studium mysli z vás může udělat dobrého psychologa, ale nedovede vás za hranice mysli, stejně jako vás studium duševních poruch nevyléčí z šílenství. Už víte, že základním mechanismem nevědomého stavu je ztotožnění s myslí, která vytváří falešné já neboli ego jako náhražku za vaše pravé já hluboce zakořeněné v Bytí. Jak říká Ježíš, budete jako větev useknutá z keře.

Potřeby ega jsou nekonečné. Ego se cítí ohrožené a bezbranné, a proto žije v neustálém strachu a pořád něco potřebuje. Jakmile tomuto mechanismu porozumíte, nemusíte zkoumat všechny jeho projevy a nemusíte z toho dělat složitý osobní problém. To se ovšem vašemu egu nelíbí, neboť stále hledá něco, k čemu by se mohlo připoutat, a váš problém mu k tomu dá příležitost. Proto je ego mnoha lidí tak úzce spjato s jejich problémy. Jakmile se to stane, tito lidé se svých problémů nechtějí zbavit, protože by přišli o své ego, do nějž nevědomě investují svou bolest a utrpení.

Jsme-li ztotožněni se svou myslí, jsme uvězněni v čase. Máme neodolatelné nutkání žít ve vzpomínkách a očekávání. Z toho důvodu se zabýváme výhradně minulostí a budoucností a nevnímáme přítomný okamžik. Toto nutkání vzniká, protože nám minulost dává totožnost a budoucnost nám slibuje spásu. Nicméně minulost i budoucnost jsou pouhé iluze.

Jak bychom však v tomto světě mohli fungovat, kdybychom si neuvědomovali existenci času? Ztratili bychom všechny cíle. Ani bychom nevěděli, kdo jsme, protože to, čím jsme, z nás dělá naše minulost. Myslím, že čas je velice cenný, a proto bychom se měli naučit užívat jej rozumně, místo abychom jím plýtvali.

Čas není cenný, protože je to iluze. Cenný je přítomný okamžik. Čím víc se soustředíte na minulost a budoucnost, tím méně si uvědomujete přítomnost, která je tím nejcennějším, co máme. Proč je přítomný okamžik tím nejcennějším? Především proto, že je to jediný existující okamžik. Nic jiného neexistuje. Věčný okamžik je prostor, v němž se odehrává celý váš život, je to jediný neměnný faktor. Život je teď.

Vstupní brána do duchovní sféry

Proto někteří lidé mají rádi nebezpečné aktivity, jako je například horolezectví nebo závodění v autech, aniž si to uvědomují, neboť nebezpečí je nutí žít v přítomném okamžiku – v onom intenzivním stavu, v němž neexistuje čas, osobní problémy ani myšlení. Sebemenší nepozornost může znamenat smrt. Abyste se dostali do takového stavu, nemusíte lézt na severní štít Eigenu. Do toho stavu můžete vstoupit teď hned.

Když si dáte nějaký cíl a snažíte se jej dosáhnout, užíváte chronologický čas. Uvědomujete si, kam směřujete, ale zároveň, jste soustředění na to, co děláte v přítomném okamžiku. Jakmile se soustředíte výhradně na svůj cíl, přestáváte vnímat přítomný okamžik. Přítomnost se stává jen nášlapným kamenem na cestě do budoucnosti a ztrácí svou hodnotu. Chronologický čas se mění v čas psychologický. Váš život přestává být dobrodružstvím, neboť vás žene nutkavá potřeba dosáhnout cíle. Necítíte vůní květin podél cesty a neuvědomujete si nádheru života, který se rozvíjí kolem vás, když žijete v přítomném okamžiku.

Podíváte-li se na kolektivní projevy psychologického času, bude vám jasné, že se jedná o duševní nemoc. Psychologický čas se projevuje ve formě různých náboženských systémů a ideologií, jako je například komunismus nebo fašismus, které vycházejí z předpokladu, že nejvyšší dobro je v budoucnosti a že cíl ospravedlňuje prostředky. Cílem je určitý bod v budoucnosti, kdy bude dosaženo spásy, ať už v jakékoli podobě. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou často zotročení, týrání a vraždění lidí v přítomnosti.

Jak funguje tento duševní mechanismus ve vašem životě? Snažíte se dostat někam, kde právě nejste? Je většina vašich činností pouhým prostředkem k dosažení cíle? Omezují se vaše zábavy na krátkodobá potěšení, jako je sex, jídlo, pití nebo drogy? Věříte, že dosáhnete uspokojení nebo psychologického naplnění, když budete vlastnit víc věcí? Čekáte na nějakého partnera, který dá smysl vašemu životu?

V normálním, neosvíceném stavu ztotožnění je nekonečný tvůrčí potenciál přítomného okamžiku zastíněn psychologickým časem. Z vašeho života se vytrácí veškeré nadšení a úžas. Stále opakujete stejné věci, přehráváte starý scénář své mysli, jenž vám dává jakousi totožnost, ale zakrývá realitu přítomného okamžiku. Vaše mysl je zahleděna do budoucnosti, aby unikla neuspokojivé přítomnosti.

Budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace je velice vzácná, neboť ta závisí na tom, zda se dokážete soustředit na přítomný okamžik natolik, abyste se zbavili břemene minulosti. To, co vnímáte jako budoucnost, je součástí současného stavu vašeho vědomí. Je-li vaše mysl zatížena břemenem minulosti, váš život se nezmění. Minulost se opakuje, protože nežijete v přítomném okamžiku. Kvalita vašeho vědomí v tomto okamžiku utváří vaši budoucnost – kterou však můžete prožívat pouze jako přítomný okamžik. Můžete vyhrát 10 milionů, ale nic podstatného se nezmění. Budete sice žít v lepším prostředí, ale nebudete dělat nic jiného než dnes. Člověk dnes umí rozštěpit atom. Místo aby zabil deset nebo dvacet lidí dřevěným kyjem, může zabít miliony pouhým stisknutím tlačítka. Je to skutečně změna? Jestliže kvalita vašeho vědomí v tomto okamžiku určuje vaši budoucnost, co určuje kvalitu vašeho vědomí? Stupeň vaší pozornosti a soustředěnosti na přítomnost. Takže skutečná změna se může stát pouze v přítomném okamžiku.

Všechny negativní emoce jsou způsobeny odmítáním přítomnosti a hromaděním psychologického času. Nespokojenost, úzkost, napětí, stres – všechny formy strachu – jsou způsobeny přílišným soustředěním na budoucnost na úkor přítomnosti. Výčitky svědomí, lítost, nenávist, zármutek jsou způsobeny přílišným soustředěním na minulost.

Možná si neuvědomujete, že čas je příčinou vašeho utrpení a problémů. Myslíte si, že je způsobují nepříznivé situace ve vašem životě, a z tohoto konvenčního hlediska máte pravdu. Dokud však nevyřešíte základní problém – tendenci vaší mysli ulpívat na minulosti a budoucnosti a odmítat přítomnost, vaše problémy se budou opakovat. I kdybyste se nějakým zázrakem zbavili všech problémů a zdánlivých příčin utrpení, ale nezačali žít vědomě v přítomném okamžiku, brzy byste zjistili, že máte podobné problémy, které vás následují jako váš vlastní stín. V podstatě však máte jen jediný problém: mysl zatíženou časem.

Nevěřím, že mohu dosáhnout bodu, kdy budu oproštěn od všech problémů.

Máte pravdu. Takového bodu nikdy nemůžete dosáhnout, neboť v něm už jste. Spásu nenajdete v čase. Nemůžete být svobodní v budoucnosti. Svobodní můžete být pouze v přítomném okamžiku.

Hledejte život pod povrchem životních situací

Nevím, jak mohu být svobodný. V současné době jsem se svým životem velice nespokojený. Tak tomu prostě je a lhal bych sám sobě, kdybych si namlouval, že je všechno v nejlepším pořádku. Pro mě je přítomný okamžik velice špatný; v žádném případě není osvobozující. Jediné, co mi zbývá, je naděje, že se v budoucnosti něco změní.

Možná věříte, že žijete v přítomném okamžiku, ale ve skutečnosti žijete v čase. Nemůžete být šťastný a zároveň žít v přítomném okamžiku. To, čemu říkáte ,,život“, byste měl nazývat svou ,,životní situací“. Je to psychologický čas: minulost a budoucnost. Některé věci v minulosti nedopadly přesně tak, jak jste si přál, a vy se stále bráníte tomu, co se stalo, a teď se bráníte tomu, co je dnes. Doufáte, že se něco změní, ale vaše soustředění na budoucnost vás nutí odmítat přítomný okamžik.

Moje současná životní situace je sice důsledkem toho, co se stalo v minulosti, ale přesto je to moje současná situace a já jsem nešťastný, protože se z ní nemohu dostat.

Zapomeňte na chvíli na svou životní situaci a soustřeďte se na svůj život.

Jaký je v tom rozdíl?

Vaše životní situace existuje v čase.

Váš život je reálný.

Hledejte onu ,,úzkou bránu, která vede k životu“. Touto bránou je přítomný okamžik. Soustřeďte se na tento okamžik. Vaše životní situace může být plná problémů – to je ostatně běžné -, ale snažte se zjistit, zda máte nějaký problém v tomto okamžiku. Nikoli zítra nebo za deset minut, ale teď. Máte nějaký problém teď?

Máte-li jen samé problémy, nemůžete se věnovat ničemu jinému, nemůžete najít řešení. Proto se snažte vytvořit si prostor k tomu, abyste našli svůj život pod povrchem své životní situace. Plně užívejte svých smyslů. Buďte tam, kde jste. Dívejte se kolem sebe. Jen se dívejte, nic neanalyzujte. Vnímejte světlo, barvy a tvary. Uvědomujte si mlčenlivou existenci všech věcí. Uvědomujte si prostor, který všemu umožňuje být. Naslouchejte zvukům; neposuzujte je. Naslouchejte tichu za nimi. Dotýkejte se různých předmětů – čehokoli – a vnímejte jejich Bytí. Sledujte rytmus svého dechu, vnímejte proudění životní energie ve svém těle. Dovolte všemu být, všemu ve svém nitru i v okolním světě. Uznejte ,,jsoucnost“ všeho. Hluboce se ponořte do přítomného okamžiku. Opouštíte umrtvující svět racionálních abstrakcí, svět času. Opouštíte sféru šílené mysli, která vám vysává životní energii, stejně jako znečišťuje a ničí Zemi. Probouzíte se do přítomnosti z iluze času.

Když z něčeho děláte, působíte si bolest. Stačí učinit jednoduché rozhodnutí: ať se děje cokoli,, nebudu si působit bolest. Nebudu z ničeho dělat problém. Ačkoli je to velice jednoduché rozhodnutí, je zároveň velmi radikální. Takové rozhodnutí neučiníte, dokud si neuvědomíte sílu přítomného okamžiku. Jestliže přestanete působit bolest sami sobě, přestanete ji působit druhým. Přestanete znečišťovat svůj vnitřní prostor, naši krásnou Zemi a kolektivní duši lidstva.

Jestliže jste zažili nějakou životu nebezpečnou situaci, pak víte, že to nebyl problém. Vaše mysl neměla čas dělat z toho problém. V opravdu kritické situaci se mysl zastaví; vy se plně soustředíte na situaci a začne vás řídit něco mnohem mocnějšího. To vysvětluje, proč v takových situacích jsou obyčejní lidé najednou schopni neuvěřitelně odvážných činů. Životu nebezpečnou situaci buď přežijete, nebo ne. V žádném případě to není problém. Někteří lidé se rozzlobí, když jim říkám, že problémy jsou pouhé iluze. Mají pocit, že je chci připravit o jejich já, do něhož investovali tolik času. Mnoho let se nevědomě ztotožňují se svými problémy a utrpením. Čím by bez toho všeho byli? Hodně z toho, co lidé dělají a říkají, je motivováno strachem, který je samozřejmě spojen s jejich odloučeností od přítomného okamžiku. Jelikož v přítomném okamžiku nemáme žádné problémy, nemáme ani strach.

Nestarejte se o plody své činnosti – soustřeďte veškerou svou pozornost na činnost samotnou. Plody se dostaví samy. Tohle je velmi účinné duchovní cvičení. V Bhagavadgítě, jedné z nejstarších a nejkrásnějších duchovních knih, se tomu říká karmajóga, neboli cesta ,,posvěcené činnosti“. Když se přestanete zabývat minulostí a budoucností, radost bytí naplní všechno, co děláte. Když se soustředíte na přítomná okamžik, cítíte hluboký klid. Už nehledáte uspokojení a naplnění v budoucnosti. Nelpíte na výsledcích své činnosti. Ani úspěch, ani neúspěch nemůže změnit váš vnitřní stav Bytí. Našli jste život pod povrchem své životní situace.

Nebudete mít strach z neúspěchu, jejž vaše ego považuje za ztrátu totožnosti. Je-li vaše hlubší já založeno na Bytí, zbavíte-li se psychologické potřeby něčím se stát, spokojenost a totožnost vašeho já přestanou být závislé na výsledcích vaší činnosti, takže se osvobodíte od strachu. Už nehledáte nic trvalého tam, kde to nelze najít: ve světě formy, zisku a ztráty, narození a smrti. Neočekáváte, že vás situace nebo lidé učiní šťastnými, a nejste zklamaní, když se vaše očekávání nevyplní. Vážíte si všeho, ale na ničem nezáleží. Formy vznikají a zanikají, ale vy si uvědomujete věčnou podstatu za všemi formami. Víte, že ,,nic skutečně nelze ohrozit“?

Když se dostanete do obtížné situace, která ohrožuje naše ego, stav nevědomé nespokojenosti se změní v akutní nespokojenost nebo utrpení. Tento stav se liší od normálního nevědomí pouze svou intenzitou. Odmítání toho, co je, vyvolává nespokojenost, kterou většina lidí považuje za normální. Když však tento stav nevědomého odmítání reality zesílí, pociťujeme akutní zlost, strach, depresi atd.

Děláte si z přítomného okamžiku nepřítele. Vyvoláváte konflikt mezi vnitřní a vnější realitou. Vaše nespokojenost znečišťuje nejen vaše vnitřní bytí, ale také kolektivní duši lidstva, jehož jste neoddělitelnou součástí. Znečišťování Země je jen odrazem vnitřního duševního znečištění: miliony nevědomých jedinců zanedbávají vnitřní prostor.

Je důležité uvědomit si marnost takového počínání. Negativní přístup k jakékoli situaci nic nevyřeší. Všechno, co děláte pod vlivem negativní energie, se touto energií znečistí a časem způsobí ještě větší bolest a nespokojenost. Jakýkoli negativní vnitřní stav je nakažlivý. Nespokojenost se rozšiřuje snáze než tělesná choroba, neboť probouzí a posiluje latentní negativitu v druhých, pokud nejsou imunní – pokud nežijí vědomě.

Snažte se přistihnout sami sebe, když si stěžujete na situaci, ve které se nacházíte. Stěžování je vždycky projevem toho, že nepřijímáme to, co je. Je nabito negativní energií. Když si na něco stěžujete, děláte ze sebe oběť. Proto nežádoucí situaci buď změňte, nebo přijměte. Nebo odejděte. Všechno ostatní je šílenství.

Trpíte stresem? Jste tak zaměstnaní, že redukujete přítomnost na pouhý prostředek k tomu, abyste se dostali do budoucnosti? Stres je způsoben tím, že jste ,,tady“, ale chcete být ,,tam“, že jste v přítomnosti, ale chcete být v budoucnosti. Tato rozpolcenost vás ničí. Žít v takovém stavu je šílenství. Na tom nic nezmění fakt,, že tak žijí všichni ostatní. Musíte-li pracovat rychle, musíte-li se štvát, můžete to dělat, ale nemusíte odmítat přítomnost. Ať děláte cokoli – dělejte to plně.

Přemýšlíte často o své minulosti? Mluvíte často o svých dobrých a špatných zkušenostech? Vyvolávají ve vás vaše myšlenky pocity viny, pýchy, zášti, hněvu, sebelítosti? Pak nejen posilujete své falešné já, ale také urychlujete proces stárnutí, neboť ve své duši hromadíte minulost. Pozorujte lidi kolem sebe, kteří mají silné sklony neustále se zabývat minulostí. Žijte plně v každém okamžiku. O minulosti přemýšlejte, jen když je to nezbytně nutné pro přítomnost. Vnímejte energii přítomného okamžiku, uvědomujte si plnost Bytí. Vnímejte svou existenci. Děláte si zbytečné starosti? Přemýšlíte o tom, co by se ,,mohlo stát“? Jestliže ano, pak se ztotožňujete se svou myslí, která neustále předjímá budoucnost a vyvolává zbytečné obavy. Taková situace je neřešitelná, protože neexistuje. Je pouhou fikcí. S tímto šílenstvím, které vám oslabuje zdraví, můžete skoncovat, když začnete žít v přítomném okamžiku. Uvědomujte si rytmus svého dýchání. Sledujte proudění svého dechu. Vnímejte své vnitřní energetické pole. Všechno, co musíte řešit ve skutečném životě, existuje v tomto okamžiku. Ptejte se sami sebe, jaký ,,problém“ máte teď, nikoli příští rok, zítra nebo za pět minut. Co je špatné v tomto okamžiku? Přítomný okamžik vždycky zvládnete, nelze zvládnout budoucnost – a ani to není nutné. Řešení a sílu najdete, až to budete potřebovat, ne dříve a ne později. ,,Jednoho dne to dokážu.“ Přemýšlíte o svém cíli tak intenzivně, že redukujete přítomný okamžik na pouhý prostředek k jeho dosažení? Bere vám to radost z toho, co děláte? Čekáte, že teprve začnete žít? Jestliže přemýšlíte tímto způsobem, přítomnost vás nikdy neuspokojí, ať už dosáhnete čehokoli. Budoucnost vám bude vždycky připadat lepší. Ustavičně na něco čekáte? Jak velkou část svého života trávíte čekáním? Nemluvím tu o krátkém čekání, jako je například čekání ve frontě nebo v dopravní zácpě. Dlouhé čekání je čekání na příští dovolenou, na lépe placené zaměstnání, na úspěch, na osvícení atd. Mnozí lidé stráví celý život tím, že čekají na to, aby konečně začali žít.

Chápu, co říkáte, ale přesto si myslím, že v životě musíme mít nějaký cíl. Jinak se necháme unášet okolnostmi, a cíl znamená budoucnost, že ano? Jak se to slučuje se životem v přítomnosti? Je to jistě dobré vědět, kam jdete, ale nesmíte zapomínat, že jediné, co je na vaší životní cestě reálné, je krok, který děláte v přítomném okamžiku. Nic jiného neexistuje.

Vaše životní cesta má vnější cíl a vnitřní cíl. Vnějším cílem je dosáhnout něčeho, pro co jste se rozhodli, což ovšem předpokládá existenci budoucnosti. Stane-li se však váš cíl důležitějším než krok, který právě děláte, pak vám unikne vnitřní cíl, který nemá nic společného s tím, kam jdete nebo co děláte, ale s tím, jak to děláte. Vnitřní cíl vašeho života nemá nic společného s budoucností. Důležitá je pouze kvalita vašeho vědomí v tomto okamžiku.

Záleží na tom, zda dosáhneme svého vnějšího cíle, zda budeme mít úspěch v tomto světě?

Na tom vám bude záležet jen do té doby, než si uvědomíte svůj vnitřní cíl. Vnější cíl pro vás pak bude pouhou hrou, v níž můžete pokračovat jen proto, že vás baví. Také je možné, že nikdy nedosáhnete svého vnějšího cíle, zatímco dosáhnete vnitřního cíle. Nebo naopak, což je běžnější; získáte vnější bohatství a zůstanete uvnitř chudí: ,,Získáte celý svět a ztratíte duši,“ jak řekl Ježíš.

Co nám zbývá, když se zbavíme iluzí?

Nemusíte zkoumat svou nevědomou minulost. Stačí si uvědomit, jak se projevuje v tomto okamžiku ve vašich myšlenkách, emocích, touhách, reakcích a vnějších událostech. Všechno, co potřebujete vědět o své nevědomé minulosti, vám odhalí problémy přítomnosti. Budete-li se zabývat minulostí, stane se bezednou propastí. Budete si myslit, že potřebujete víc času, abyste jí porozuměli nebo se od ní osvobodili. Nakonec uvěříte, že vás od minulosti osvobodí budoucnost. To je ovšem iluze. Od minulosti vás může osvobodit pouze přítomnost. Čas vás nemůže osvobodit od času. Proto využívejte moc přítomnosti. Proto se zabýváme minulostí v rovině přítomnosti.

Samozřejmě. Dokud jste ve stavu intenzivního soustředění, nenapadají vás žádné myšlenky. Jste klidný a velice pozorný. Jakmile vaše pozornost ochabne, začnou vás napadat myšlenky. Vrátí se myšlenkový šum, klid zmizí. Jste zpátky v čase.

Chcete-li si uvědomovat každodenní život, musíte být hluboce soustředění ve svém nitru, jinak vás vaše mysl bude unášet jako divoká řeka.

Protože žijeme v kultuře ovládané racionálním myšlením, naše moderní obrazy, architektura, hudba a literatura postrádají krásu a vnitřní podstatu. Lidé, kteří tato díla tvoří, nejsou schopni se osvobodit – ani na okamžik – od své mysli. Proto nejsou nikdy ve spojení se svým vnitřním zdrojem tvořivosti a krásy. Mysl ponechaná sama sobě tvoří jen zrůdnosti, a to nejen v obrazárnách. Podívejte se na naše města a průmyslové pustiny. Ještě žádná civilizace nevytvořila něco tak ošklivého.

Jedinou úlevou pro mnoho lidí je občasný návrat na úroveň vědomí pod myšlením. Každý to dělá ve spánku. Do určité míry se to děje také prostřednictvím sexu, alkoholu a dalších drog, které potlačují přílišnou duševní aktivitu. Kdyby nebylo alkoholu, sedativ a antidepresivních drog, které se dnes užívají v nesmírných kvantitách, šílenství lidské mysli by bylo ještě zjevnější. Věřím, že mnozí lidé by se stali nebezpečím pro sebe i druhé, kdyby nemohli užívat drogy. Tyto drogy vás ovšem jen udržují v dysfunkčním stavu. Jejich masové užívání jen oddaluje zhroucení starých struktur mysli a přechod na vyšší úroveň vědomí.

Jste-li přitahování k osvícenému učiteli, pak je to proto, že jste už dostatečně vědomí, abyste poznali vědomí v druhém. Bylo mnoho lidí, kteří nepoznali Ježíše nebo Buddhu, a mnoho lidí je přitahováno k falešným učitelům. Egoisté jsou přitahování k egoistům.

,,Temnota nerozpozná světlo, jen světlo může poznat světlo.“

To není otázka viny. Dokud jste ovládání egoickou mylsí, podílíte se na kolektivním šílenství. Možná jste nikdy nepřemýšleli o situaci člověka ve stavu ztotožnění s egoickou myslí. Otevřete oči a uvidíte všeprostupující strach, zoufalství, chamtivost a násilí. Podívejte se na ukrutnosti, jež lidé působí jeden druhému a všem ostatním živým tvorům na této planetě. Nemusíte odsuzovat. Stačí se dívat. Lidské chování je hřích. Je to šílenství. A především nezapomínejte pozorovat svou vlastní mysl. A hledejte v ní kořeny šílenství.

Proč tak málo hledačů něco našlo?

Na tělesné úrovni jsou lidé velmi blízko zvířatům. Se zvířaty sdílíme všechny základní tělesné funkce – rozkoš, bolest, dýchání, jedení, pití, vyprazdňování, spaní, sexuální pudy a samozřejmě narození a smrt. Začala vznikat různá tabu spojená s některými částmi těla a tělesnými funkcemi, zejména sexualitou. Světlo lidského vědomí nebylo ještě dostatečně silné, aby se lidé mohli spřátelit se svou zvířecí přirozeností, aby jí dovolili být – natož aby v ní hledali božskou podstatu. A tak udělali, co udělat museli. Začali se od svého těla distancovat.

Všechna náboženství tvrdila, že člověk není svým tělem. Lidé na celém světě začali hledat Boha, spásu nebo osvícení skrze odmítání těla. Dokonce si začali působit tělesnou bolest, aby své tělo potrestali, protože je považovali za hříšné. Křesťané tomu říkali umrtvování těla. Stoupenci jiných náboženství se snažili uniknout z těla skrze extatické stavy. Mnoho lidí to stále dělá. Dokonce i Buddha praktikoval extrémní askezi po dobu šesti let, ale osvícení dosáhl, teprve když se této praxe vzdal.

Ve zdravém organismu mají emoce velmi krátké trvání. Emoce je jako vlna na hladině vašeho Bytí. Nejste-li však ve svém těle, emoce ve vás mohou přežít několik dní nebo týdnů nebo se mohou spojit s dalšími emocemi podobné frekvence, jež tvoří vaše emoční tělo. Tento parazit ve vás může žít mnoho let a může způsobit různé nemoci. Proto vnímejte své emoce a snažte se zjistit, zda vaše mysl nelpí na pocitech viny, sebelítosti nebo zášti. Jestliže ano, znamená to, že jste neodpustili. Možná jste neodpustili sobě, druhému člověku nebo nějaké situaci – minulé, současné nebo budoucí, kterou vaše mysl odmítá přijmout. Ano, vaše mysl může odmítat i budoucnost, protože ji považuje za nejistou a neovladatelnou. Odpouštění znamená vzdát se hněvu a zármutku. K tomu dojde přirozeně, jakmile si uvědomíte, že vaše negativní emoce pouze posilují vaše falešné já. Odpustit znamená nebránit se životu – odvolit životu, aby žil skrze vás. Odmítání života vede k bolesti a utrpení a mnohdy k tělesnému onemocnění.

Ztotožňujete-li se víc se svým vnitřním tělem, než se svým vnějším tělem, žijete-li v přítomnosti a nejste-li ovládání minulosti ani budoucností, nehromadíte čas ve své duši ani v buňkách svého těla. Nahromadění času snižuje schopnost buněk obnovovat se. Takže když žijete ve vnitřním těle, vnější tělo stárne mnohem pomaleji, a i když stárne, vaše věčná podstata vyzařuje skrze vnější formu a vy nevypadáte jako starý člověk.

Když je moje mysl velice aktivní, nemohu od ní odtrhnout pozornost a nejsem schopen vnímat své vnitřní tělo. To se stává zejména ve chvílích zármutku nebo strachu. Můžete mi dát nějakou radu?

Kdykoli je pro vás obtížné navázat spojení se svým vnitřním tělem, soustřeďte se nejdřív na svůj dech. Vědomé dýchání, což je velice účinná meditace, vás uvede do kontaktu s vaším tělem. Sledujte svůj dech, jak proudí dovnitř a ven z vašeho těla. Dýchejte zhluboka a vnímejte, jak se vám roztahuje a stahuje břicho při každém nadechnutí a vydechnutí.

Jednou z těchto bran musí být láska.

Není. Jakmile se otevře jedna z těchto bran, láska je ve vás přítomna jako pocit jednoty. Láska není branou; láska je to, co branou přichází do tohoto světa. Dokud jste uvězněni ve své hmotné formě, nemůžete milovat. Vaším úkolem je najít bránu, kterou láska může vstoupit.

Vstupte do přítomnosti, ať jste kdekoli

Vždycky jsem si myslil, že skutečného osvícení lze dosáhnout pouze skrze lásku mezi mužem a ženou. Není láska tím, co nás činí celistvými? Jak jinak můžeme naplnit svůj život?

Máte takovou zkušenost? Stalo se vám to?

Ještě ne. Ale jak jinak to může být? Vím, že se to stane.

Jinými slovy, čekáte na nějakou událost v čase, která vás zachrání. Není to ten největší omyl, o kterém tu hovoříte? Spása není v jiném místě a čase. Spása je tady a teď.

Skutečná spása je svoboda – od strachu, od utrpení, od pocitu nedostačivosti, a tudíž od veškerého chtění. Je to osvobození od nutkavého myšlení, od negativních emocí a zejména od minulosti a budoucnosti. Vaše mysl vám říká, že se tam nemůžete dostat odtud. Něco se musí stát nebo se něčím musíte stát, než se osvobodíte. Jinými slovy říká, že potřebujete čas. Považujete čas za prostředek k dosažení spásy, zatímco právě čas je tou největší překážkou.

Vztahy plné lásky a nenávisti

Pokud nežijete v přítomnosti, všechny vaše vztahy, zejména partnerské vztahy jsou dysfunkční. Nějakou dobu vám mohou připadat dokonalé, ale tuto zdánlivou dokonalost brzy naruší hádky, konflikty, nespokojenost a stále častější projevy citového nebo fyzického násilí. Vaše láska se pak změní v nepřátelství a nenávist.

Na druhé straně svého partnera ,,milujete“. To je zpočátku velice uspokojující. Cítíte se plní života. Vaše existence má smysl, protože vás někdo potřebuje. Když jste s partnerem, cítíte se naplnění. Tento pocit může být tak intenzivní, že zbytek světa ztrácí význam. Ale možná jste si všimli, že se na partnerovi stáváte závislými. Partner na vás působí jako droga. Jste-li spolu, cítíte se dobře, ale už pouhé pomyšlení, že byste mohli být sami, ve vás probouzí žárlivost – strach ze ztráty. Když vás partner opustí, může to vést k intenzivnímu nepřátelství nebo hlubokému zármutku. Láskyplná něha se může změnit v nenávist nebo zoufalství. Kam se poděla vaše láska? Může se láska změnit v jediném okamžiku ve svůj opak? A byla to vůbec láska? Nebyla to pouhá závislost?

Jestliže oba dva prožíváte jak ,,lásku“, tak její opak, pravděpodobně si pletete lásku se závislostí na partnerovi. V jednom okamžiku můžete partnera milovat, a v druhém ho můžete nenávidět. Skutečná láska nemá protiklad. Má-li vaše ,,láska“ protiklad, pak to není láska, nýbrž potřeba s někým se ztotožnit. Je to náhražka spásy pro vaše ego, a vašemu egu to jako spása připadá – alespoň určitou dobu. Ale po nějakém čase váš partner přestane uspokojovat vaše potřeby, nebo lépe potřeby vašeho ega. Vrátí se pocity strachu, bolesti a neúplnosti, které jsou základní součástí egoistického vědomí a které byly přechodně zastíněny vaším ,,milostným vztahem“. Jako při každé drogové závislosti se cítíte dobře, dokud droga působí, ale vždycky přijde doba, kdy působit přestane. Když se vaše bolestné pocity vrátí, prožíváte je mnohem intenzivněji a navíc věříte, že za to může váš partner. Proto ho začnete zuřivě napadat. Vaše útoky probudí partnerovu vlastní bolest a on se začne bránit. V této fázi nevědomě doufáte, že vaše útoky změní partnerovo chování.

Každá závislost je způsobena nevědomým odmítáním vyrovnat se s vlastní bolestí. Každá závislost začíná a končí bolestí. Ať jste závislí na čemkoli, užíváte to k utišení bolesti. Proto je v intimních vztazích tolik bolesti. Intimní vztahy probouzejí bolest a utrpení, jež v sobě už máte. To dělá každá závislost. Každá závislost dosáhne stadia, v němž přestane fungovat, a pak cítíte bolest mnohem intenzivnější než předtím. Proto se lidé snaží uniknout z přítomnosti a hledají spásu v budoucnosti.

Vyhýbat se intimním vztahům ve snaze vyhnout se bolesti však také není řešením. Bolest už neexistuje. Tři neúspěšné partnerské vztahy během tří let vás dovedou k probuzení spíš než tři roky strávené na opuštěném ostrově nebo v uzavřené místnosti.

Od návykového k osvícenému vztahu

Můžeme změnit návykový vztah ve vztah opravdový?

Ano, můžete. Klíčem je vědomá přítomnost v každém okamžiku. Abyste mohli opravdu milovat, musíte žít v přítomném okamžiku a nesmíte se ztotožňovat se svým myšlením ani se svým emočním tělem. Svoboda, spása a osvícení spočívá ve vašem uvědomění, že jste Bytím pod povrchem myšlení, tichem pod povrchem duševního šumu a láskou a radostí pod povrchem bolesti. Přestat se ztotožňovat s emočním tělem znamená uvědomit si bolest, a tím ji překonat. Přestat se ztotožňovat s myšlením znamená být tichým a nezaujatým pozorovatelem vlastních myšlenek a chování. Jestliže se přestanete ztotožňovat se svou myslí, mysl ztratí svou nutkavou potřebu odmítat realitu, což je příčinou všech konfliktů a bolesti. Jakmile přijmete to, co je, osvobodíte se z područí mysli. Připravíte podmínky pro lásku, radost a klid. Nejdřív přestanete odsuzovat sebe, pak přestanete odsuzovat partnera. Nejlepším katalyzátorem změny v partnerském vztahu je úplné přijetí partnera se všemi jeho vlastnostmi. Tím překročíte hranici svého ega. Přestanete být obětí nebo pachatelem, žalobcem nebo obžalovaným. Přestanete být vztahování do nevědomých problémů partnera, takže je přestanete posilovat. Pak se buď rozejdete – s láskou – nebo budete žít společně v přítomnosti – ve sféře Bytí. Může to být tak jednoduché? Ano. Tak je to jednoduché.

Zatímco egoické vědomí a všechny společenské, politické a ekonomické struktury, jež toto vědomí vytvořilo, procházejí posledním stadiem zhroucení, vztahy mezi muži a ženami odrážejí stav hluboké krize, ve které se lidstvo nachází. Jelikož se většina lidí stále víc ztotožňuje se svou myslí, vztahy mezi lidmi nejsou zakořeněny v Bytí a stávají se zdrojem bolesti.

Lidé žijí sami, protože nejsou schopni navázat skutečný partnerský vztah nebo nejsou ochotni opakovat šílené chyby ze svých minulých vztahů. Někteří lidé jdou z jednoho vztahu do druhého ve snaze najít naplnění skrze spojení s opačným pohlavím. Jiní lidé zůstávají v dysfunkčních vztazích kvůli dětem nebo ze strachu, aby nebyli sami, nebo prostě ze zvyku.

Místo, abyste jeden na druhého přenášeli svou bolest a nevědomí, místo, abyste uspokojovali potřeby svého ega, budete vyzařovat lásku, kterou cítíte v hloubi své duše, neboť si uvědomujete svou jednotu se vším, co je. Taková láska nemá žádný protiklad.

Jestliže se váš partner stále ještě ztotožňuje se svou myslí a emočním tělem, bude to pro něho velmi náročné. Není totiž snadné žít s osvíceným člověkem. Nebo lépe, je to tak snadné, že to ego považuje za ohrožení své existence. Nesmíte zapomínat, že ego potřebuje problémy, konflikty a ,,nepřátele“, aby posílilo svůj pocit odloučenosti, na níž závisí jeho totožnost. Mysl neosvíceného partnera bude hluboce nespokojená, protože nikdo nebude odporovat jejím zafixovaným názorům, což je samozřejmě oslabí. Emoční tělo vyžaduje reakce, ale žádné nepřicházejí. Dávejte si však pozor: někteří uzavření a necitlivé lidé se mohou snažit přesvědčit druhé, že oni jsou osvícení, zatímco s jejich partnerem je něco v nepořádku. Muži to dělají častěji než ženy. Obvykle považují své partnerky za iracionální nebo emocionální. Vnímáte-li své emoce, nejste daleko od svého vnitřního těla. Žijete-li převážně ve své hlavě, tato vzdálenost je mnohem větší, takže chcete-li si uvědomovat své vnitřní tělo, musíte nejdřív rozpustit své emoční tělo.

Nevyzařuje-li z vás láska a radost, nejste-li plně soustředění v přítomném okamžiku a nejste-li otevření vůči všem bytostem, pak nejste osvícení. Stupeň osvícení lze poznat podle toho, jak se chováte v obtížných situacích. Je-li vaše ,,osvícení“ egoickou iluzí, život vám připraví situace, v nichž se projeví vaše nevědomí – jako strach, hněv, deprese atd. Žijete-li v partnerském vztahu, mnoho problémů vám způsobí partner. Například ženu může provokovat necitlivý partner, který žije téměř stále ve své hlavě. Nepřítomnost lásky v jejich vztahu probudí ženino emoční tělo a žena začne partnera kritizovat a obviňovat. Muž se začne bránit proti těmto útokům, jež považuje za naprosto neodůvodněné, a uzavře se do sebe ještě víc. Tato situace může aktivovat jeho emoční tělo. Nakonec oba partneři dosáhnou stavu hlubokého nevědomí. Nicméně v každé fázi tohoto dysfunkčního procesu se partneři mohou osvobodit od nevědomí. Například ženino nepřátelství se může stát partnerovi signálem, aby se přestal ztotožňovat se svou myslí. Místo aby se žena ztotožňovala se svým emočním tělem, může pozorovat bolest ve svém nitru, a tím ji transformovat. Může vyjádřit své pocity a říci partnerovi, jak se cítí. Samozřejmě že není jisté, zda ji partner vyslechne, ale přinejmenším dostane příležitost soustředit se na přítomný okamžik, což mu umožní přerušit šílený cyklus vzájemného obviňování.  Pokud to žena neudělá, partner může začít pozorovat své reakce na její bolest, místo aby reagoval. Stane se tichým pozorovatelem a vytvoří klidný prostor pro čisté vědomí. Toto vědomí bolest nepopírá, ale neztotožňuje se s ní. Umožňuje bolesti být a zároveň ji transformuje. Ženě se tak otevřou dveře do tohoto prostoru vědomí.

Mysl se snaží manipulovat, odporovat, ovládat, vlastnit atd. Proto je tradiční Bůh patriarchální, autoritativní postavou, které bychom se měli bát, jak nám radí Starý zákon. Tento Bůh je projekcí lidské mysli.

Některé rasy a země, v nichž dochází k extrémnímu násilí, mají silnější kolektivní emoční tělo než ostatní. Člověk, který má silné emoční tělo a není schopen se s ním přestat ztotožňovat, nejen opakovaně prožívá svou emoční bolest, ale také se často stává pachatelem nebo obětí násilí. Na druhé straně však může být blíže k osvícení. To neznamená, že osvícení nutně dosáhne, ale žije-li v nesnesitelných podmínkách, je mnohem víc motivován, aby se probudil.

Myslíte si, že minulost je mocnější než přítomnost. Věříte, že to, co vám druzí lidé udělali v minulosti, je příčinou toho, čím jste dnes. Nicméně jediná skutečná moc existuje v přítomném okamžiku: je to moc vašeho vědomí. Jakmile si to uvědomíte, poznáte, že za svůj vnitřní prostor jste odpovědní pouze vy sami a že minulost nemůže převládnout nad přítomným okamžikem.

Nemůže-li se žena zbavit hněvu a nenávisti, znamená to, že s e stále ztotožňuje se svým emočním tělem. To jí může dávat pocit solidarity s ostatními ženami, ale udržuje ji to v područí minulosti a blokuje to její přístup k její podstatě a síle. Když se ženy vyloučí z mužské společnosti, posiluje to jejich ego. A čím silnější je jejich ego, tím jsou vzdálenější od své skutečné přirozenosti.

Je nějaký rozdíl mezi štěstím a vnitřním klidem?

Ano, štěstí závisí na vnějších okolnostech, vnitřní klid nikoli.

Je možné přitahovat pouze pozitivní okolnosti? Kdyby bylo naše myšlení vždycky pozitivní, naše životní situace by byla pozitivní, že ano?

Umíte skutečně rozlišovat mezi pozitivním a negativním? Vidíte celkový obraz? Neúspěch, ztráta, nemoc či utrpení byly pro mnoho lidí největšími učiteli. Bolest je naučila vzdát se falešných představ o sobě samých, odnaučila je sledovat povrchní cíle. Naučila je pokoře a soucitu. Učinila je reálnějšími.

To mi připadá jako odmítání reality a sebeklam. Když se mi stane něco strašného, mohu sice předstírat, že to není špatné, ale faktem zůstává, že to špatné je. Tak proč to popírat?

Nic nepředstíráte. Prostě přijímáte situaci takovou, jaká je. To je všechno. Tím překročíte hranici mysli, která vytváří polaritu negativního a pozitivního. Přijetí reality je základním aspektem odpuštění. Odpuštění přítomnosti je ještě důležitější než odpuštění minulosti. Když odpustíte každému okamžiku – když mu dovolíte být tím, čím je, nedojde k nahromadění zášti, kterou je nutno odpustit později. Uvědomte si, že teď nemluvím o štěstí. Když vám někdo umřel nebo když cítíte, že se blíží vaše vlastní smrt, nemůžete být šťastní. To je nemožné. Nicméně můžete být klidní. Přijímáte-li přítomný okamžik, můžete být smutní, ale ve svém nitru cítíte hluboký klid. To je emanace Bytí, vnitřní klid, dobro, které nemá protiklad.

Ego je mysl, která řídí váš život, pokud nejste jejím pozorovatelem. Ego se považuje za osamělý fragment uprostřed nepřátelského vesmíru, a proto vidí všechny ostatní bytosti jako potenciální hrozbu nebo prostředek k dosažení vlastních cílů. Ačkoli některé strategie ega jsou velice chytré, ego nikdy nevyřeší své problémy, neboť příčinou všech problémů je samotné ego.

Kdykoli se ega dostanou dohromady, ať už v osobních nebo pracovních vztazích, začne docházek ke konfliktům, problémům, mocenským bojům, emočnímu a fyzickému násilí atd. K těmto problémům patří kolektivní zlo – válka, genocida a vykořisťování, jež způsobuje nahromaděné nevědomí lidstva. Mnoho nemocí je způsobeno ustavičnou rezistencí ega, jejímž následkem dochází k zablokování proudu životní energie v našem těle. Jakmile se spojíte s Bytím, přestanete být ovládání svou myslí, která způsobuje všechno zlo.

Kdykoli se setkají dvě ega, dojde k nějakému dramatu. I když žijete úplně sami, stále si vytváříte nějaké drama. Když se litujete, je to drama. Když máte výčitky svědomí, je to drama. Když dovolíte minulosti nebo budoucnosti, aby zastínila přítomnost, vytváříte psychologický čas – který je nutným předpokladem dramatu. Kdykoli odmítáte přítomný okamžik, vytváříte drama.

Většina lidí své životní drama miluje. Jejich drama je jejich totožností. Jejich ego řídí jejich život. Dokonce i jejich – obvykle neúspěšná snaha vyřešit své životní problémy je součástí jejich ega. Tito lidé rozhodně nechtějí své drama ukončit. Dokud se ztotožňují se svou myslí, mají největší strach z vlastního probuzení. To jsou mechanismy nevědomí. žijete-li v přítomnosti, můžete obhájit svůj názor, aniž druhého napadáte. Takže nemůže dojít k dramatu.

Jsou cykly úspěchu, kdy se vám všechno daří, a cykly neúspěchu, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama a vy se toho musíte vzdát, abyste uvolnili prostor pro vznik nových věcí. Jestliže se tomu bráníte, znamená to, že odmítáte jít s proudem života, a proto budete trpět.

Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný cyklus špatný. Růst je obvykle považován za pozitivní, ale nic nemůže růst věčně. Kdyby měl růst pokračovat věčně, stal by se nakonec destruktivním. Rozklad je předpokladem nového růstu. Jedno nemůže existovat bez druhého. Pro duchovní realizaci je sestupný cyklus naprosto nutný. Aby vás začala přitahovat duchovní dimenze, musíte mít velký neúspěch nebo zakusit velkou bolest. Nebo se váš úspěch musí stát bezvýznamným. Neúspěch se skrývá v každém úspěchu a úspěch v každém neúspěchu. V tomto světě má každý člověk dříve či později ,,neúspěch“ a každý úspěch je nakonec k ničemu. Všechny hmotné formy jsou pomíjivé.

Vaše fyzická energie je také podřízena cyklům. Nemůže být stále na vrcholu. Jsou období vysoké a nízké energie. Jsou období, kdy jste velice tvůrčí, a jsou období, kdy se nemůžete hnout z místa. Cyklus může trvat několik hodin nebo několik let. Jsou dlouhé cykly, které obsahují krátké cykly. Mnoho nemocí vzniká následkem toho, že bojujeme proti cyklům nízké energie, které jsou nutným předpokladem regenerace. Nutkavá činnost a tendence ztotožňovat se s vnějšími faktory jsou nevyhnutelné, dokud jste ovládání svou myslí. To vám znemožňuje přijímat sestupné cykly. Inteligence těla se pak brání například tím, že vám způsobí nemoc, aby vás zastavila a aby mohlo dojít k nutné regeneraci.

,,Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem, a všechno je marnost a honba za větrem.“ (budhistický mnich) - když se dostanete do tohoto bodu, jste krok od zoufalství – ale také krok od osvícení.

Jak se zbavíte negativních emocí?

Negativní emoce přestanou vznikat, když budete žít vědomě v přítomném okamžiku. Ale nenechte se odradit. Na této planetě je zatím jen velmi málo lidí, kteří dokážou žít v přítomnosti, ačkoli někteří se tomu blíží. Věřím, že takových lidí bude stále víc. Kdykoli cítíte nějakou negativní emoci, dívejte se na ni jako na signál, který vám říká: ,,Probuďte se. Vystupte ze své mysli. Soustřeďte se na přítomnost.“

Veškeré zlo je důsledkem nevědomí. Můžete zmírnit důsledky nevědomí, ale nemůžete je odstranit, aniž odstraníte jejich příčiny. Ke skutečné změně musí dojít v našem nitru, nikoli ve vnějším světě. Máte-li potřebu zmírňovat utrpení na tomto světě, je to velice ušlechtilé, ale budete-li se zaměřovat výhradně na vnější svět, setkáte se s nezdarem a zklamáním. Bez hluboké transformace lidského vědomí je utrpení světa bezednou propastí. Proto nebuďte ve svém soucitu jednostranní. Soucit s utrpením druhých a touha pomáhat musí být v rovnováze s hlubším uvědoměním si věčné povahy života a iluzornosti veškeré bolesti.

Na to nezapomínejte, ani když podporujete nějaké hnutí, jehož cílem je zabránit hluboce nevědomým lidem, aby ničili jeden druhého, ostatní živé bytosti a celou zemi. Uvědomte si, že stejně jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti nevědomí. Když se o to pokusíte, budete jen posilovat polární protiklady. Ztotožníte se s jedním extrémem, vytvoříte si ,,nepřátele“ a budete vtaženi do nevědomí. Proto zvyšujete úroveň vědomí rozšiřováním informací nebo nanejvýš pasivní rezistencí. Ale zbavte se vnitřní rezistence, nenávisti a všech negativních emocí. ,,Milujte své nepřátele,“ říkal Ježíš, což samozřejmě znamená: ,,Nemějte žádné nepřátele.“

Je-li vaše životní situace nesnesitelná, musíte ji přijmout, chcete-li překonat svou nevědomou rezistenci, která tuto situaci udržuje při životě. Vzdání se přítomnému okamžiku je naprosto slučitelné s činností a dosahováním cílů. V takovém stavu se vaše činnost naplní energií úplně jiné kvality. Spojíte se s energií Bytí, a je-li vaše činnost naplněna Bytím, změní se v radostnou oslavu životní energie, která vás vede stále hlouběji do přítomnosti. Tím se nesmírně zvýší kvalita vašeho vědomí a všeho, co děláte. Výsledky se dostaví automaticky a budou vyjadřovat tuto kvalitu. Přestane to být práce, jakou známe už po tisíciletí. Až se probudí víc lidí, slovo práce zmizí z našeho slovníku a pravděpodobně vymyslíme nové slovo.

Měli bychom se vzdát také lidem, kteří nás chtějí využívat a ovládat?

Tito lidé jsou odříznutí od Bytí, a proto se nevědomě snaží získat vaši energii. Je sice pravda, že pouze nevědomý člověk se snaží využívat druhých, ale je také pravda, že pouze nevědomého člověka lze využívat. Bojujete-li proti nevědomému chování druhých, stanete se nevědomými sami. Vzdát se však znamená, že byste měli dovolit nevědomým lidem, aby vás využívali. Vůbec ne. Je dokonale možné vyjádřit svůj nesouhlas a přitom být ve stavu naprosté vnitřní nonrezistence. Když někomu řeknete ,,ne“, vycházejte z jasného vědomí toho, co je pro vás v daném okamžiku správné. Nereaguje na základě negativních emocí, které vyvolávají další utrpení.

Popíráte-li emoční bolest, veškeré vaše myšlení a činnost, všechny vaše vztahy jsou narušeny bolestí. Vyzařuje z vás bolest a druzí lidé ji podvědomě vnímají. Nejsou-li dostatečně vědomí, mohou mít nutkání ublížit vám nebo vy můžete chtít ublížit jim. Přitahujete a vyjadřujete všechno, co odpovídá vašemu vnitřnímu stavu.

Slovo ,,odpuštění“ se užívá už dva tisíce let, ale jen velmi málo lidí ví, co znamená. Nemůžete odpustit sobě ani druhým, dokud se ztotožňujete se svou minulostí. Odpustit můžete pouze tehdy, když žijete v přítomném okamžiku. Tím učiníte minulost bezmocnou a uvědomíte si, že nic z toho, co jste kdy udělali druhým nebo co druzí udělali vám, nemůže ovlivnit podstatu toho, čím opravdu jste. Pojem odpuštění se pak stane zbytečným.