(autor: Guy Corneau)
Patriarchát nejenom utlačoval ženy,
ale také z velké části vzdálil muže od nich samotných, protože jim nabídl
prototyp nesmlouvaného hrdiny, který nedává najevo, co cítí. A udělal to tak
dokonale, že mnohé ženy věří tomu, že muži nejsou schopni žádných citů a nejsou
ani v nejmenším oprávněni řídit rodinný život a vychovávat děti. Je to jen
zrcadlovým obrazem mužského názoru, že ženy vůbec nemyslí.
Blízký vztah mezi mužem a ženou
nebýval v historii příliš častý. Není tomu dlouho, co se lidé začali brát
z lásky, a ještě kratší dobu trvá, kdy se pokoušejí spolu pro lásku
zůstat. Pomineme-li to, že zakládali rodinu, brali se naši prarodiče a
praprarodiče často proto, aby ekonomicky přežili, zlepšili své sociální
postavení nebo uchovali či ještě rozmnožili zděděný majetek. Často spolu
zůstávali jen proto, aby si na ně církev nebo lidé neukazovali prstem.
Vybudovat důvěrné soužití nepatřilo k manželským povinnostem a manželé se
o ně nesnažili ani ve svém vztahu k dětem.
Abychom mohli milovat ostatní i sebe,
je potřeba prožít pocit, že jsme byli milováni.
Ze zrcadel, která nám svými gesty a
pohledy nastavovali rodiče a další rodičovské postavy, vytváříme základní prvky
zdravé sebeúcty.
Když byla například naše matka
nemocná, otec alkoholik, jako malí jsme leželi v nemocnici, nikdo se o nás
nestaral, nebo když péče o nás nepřinášela rodičům potěšení, nastavil nám život
negativní zrcadlo a z toho plynoucí nízkou sebeúctu. Místo důvěry ve
vlastní schopnosti nás pak pronásledují neustálé pochyby. Špatné přijetí
v našem přirozeném prostředí pro nás bylo traumatizující zkušeností. Ta
přispěla k vytvoření negativních rodičovských komplexů, které nejsou
životní oporou, ale naopak neustále připomínají řadu vlastních nedostatků.
Jako kdyby nám někdo neustále
zlověstně našeptával: ,,To Sněhurka je ze všech nejkrásnější!“ Začínáme se
stydět za to, co jsme, a nenávidět všechny, kteří jsou schopnější. Soupeříme
s nimi, závidíme jim, snažíme se je zničit, nebo se k nim přimkneme a
začneme je napodobovat, abychom si vysloužili tolik pozornosti od okolí, kolik
mají podle našeho názoru oni. Vstupujeme tak do určitého druhu vztahu
naplněného láskou, která se velmi rychle může změnit v nenávist, pokud se
od osoby námi vybrané jako vzor dokonalosti nedočkáme zadostiučinění nebo
připraví-li nám tato osoba desilusi, když dostatečně neocení naše schopnosti.
V tomto případě jde o narcismus,
který je chorobný, a člověk zde, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, trpí
takovou poruchou sebelásky, která působí dojem sobectví. Jeho sebeúcta je totiž
natolik vratká, že musí být neustále povzbuzován pozitivními slovy a projevy
obdivu. Vysvětluje se tak, proč takový člověk neustále potřebuje soustřeďovat
pozornost okolí na to, kým je a co dělá, jako dítě, které za každou cenu chce,
aby mu pochválili jeho obrázek. Když se mu podaří zvítězit nad negativním
obrazem sebe samého, který mu vnukají nelítostné komplexy, získá novou
sebedůvěru a změní chování. Problém je v něm však zakořeněn velmi hluboko,
a proto je často nutná dlouhodobá terapie. To nás přivádí k podrobnějšímu
výkladu o základech sebeúcty.
Někteří lidé, kteří prožívali už od
časného dětství kvůli nepříznivým okolnostem nebo pro nedostatek rodičovské
lásky silné, nebo dokonce traumatizující frustrace, se často snaží prosadit
svou vůli za každou cenu, jen aby si dokázali, že za něco stojí. Nežijí ve
světě lásky, ale ve světě moci.
Pocit zraněné všemocnosti se vždycky
zrcadlí v siláckých gestech a snaží se o pomstu. Reakcí na traumata
prožitá v dětství nemusí být jenom vychloubání, ale i duševní zhroucení.
Když nejsou lidé kolem nás schopni ocenit ani přijmout určitou část naší
osobnosti a ponižujícím způsobem upozorňují na nějaký náš nedostatek, třeba
fyzický, nebo na duševní méněcennost, je pro nás často obtížné mít tyto části
sebe samého rád. Nakonec se nebudeme přijímat ani my sami a budeme se neustále
obávat, že nás okolí pro skutečné nebo i domnělé handicapy odvrhne. To povede
ke komplexu méněcennosti, který je výlučnou známkou chybějící sebeúcty.
Pocit méněcennosti však nemusí být
vždycky kompenzován nadměrným prosazováním sebe samého v jiném směru. Může
vyústit v nadměrný pocit studu. Člověk se pak schovává sám před sebou,
protože soudí, že si nezaslouží nic víc než smutný osud, který mu byl
předurčen, a potvrzuje si, že život není nic jiného než utrpení a že v nic
jiného také nelze doufat. Taková rezignace vede k pochmurnému životu
dospívajícímu někdy až k autodestrukci z nenávisti k sobě
samému.
Často k tomu dochází, když má
člověk autoritativní rodiče, kteří ho svým chováním a činy utvrzují v tom,
že mají vždycky pravdu. Jejich dítě nabude přesvědčení, že nemá žádnou hodnotu,
a buď se výstředním chováním pokusí dokázat, že za něco stojí, nebo naopak
najde únik v životní šedi a poraženectví. Zůstane tak věčným dítětem,
které hledá vzory dokonalosti a upíná se k lidem, kteří mu připadají
silní. Popře svou vlastní moc a přenechá ji tomu, kdo bude mít dost důvtipu,
aby jí využil. Tak se rodí závislost. Člověk může zrovna tak záviset na životní
partnerovi, jako na celé své rodině nebo na posledním módním výstřelku,
stavěným na odiv nějakou mediální hvězdou Pokouší se tak zotavit
z minulých traumat a zabránit, aby byl odvržen. Velmi rychle se přizpůsobí
každé situaci a nikdy nevysloví názor, jímž by se znelíbil většině ze skupiny,
do které patří. Příslušnost k nějaké sektě, pouliční bandě nebo
společenskému klubu tedy může posloužit, aby dodala člověku identitu tam, kde
si netroufá vzít život do vlastních rukou. Skupina potvrzuje sebe samu a odnímá
člověku odpovědnost za jeho vlastní identitu.
Pokud naopak nejsou rodiče dostatečně
autoritativní a neurčí svému potomkovi hranice, může se jejich dítě proměnit
v malého tyrana a bude se v životě špatně přizpůsobovat. Rodiče ho
nevědomky vydávají napospas katastrofám, které se neomylně dostaví a dokážou
mu, že není všemocné. Dítě se po prvních nezdarech může zhroutit a rezignovat,
protože se nikdy nenaučilo bojovat proti životním těžkostem. Aby třeba jen na
čas znovu získalo svou ohrožovanou všemocnost, pokusí se najít únik v neproduktivním
snění o své prestiži a krásné budoucnosti nebo podlehne alkoholu či drogám.
Jak už jsem uvedl, je přechod od
iluzorní všemocnosti k sebeúctě delikátní záležitostí. Může ho
zkomplikovat řada událostí a člověk pak uniká buď do pocitu iluzorní nadřazenosti,
nebo naopak hanby. Hranice mezi nadřazeností a depresí je ve skutečnosti velmi
křehká. Je potřeba se vyhnout pomstychtivému pohledu Sněhurčiny nevlastní matky
a navázat vztah s opravdovým zdrojem života, kterým je láska. Květina,
kterou každý z nás nosí v sobě se musí rozvinout.
Člověk, který si pro negativní
rodičovské komplexy nevybudovat silnou osobnost, maskuje svou slabost vynášením
kategorických soudů a puntičkářskou pozorností vůči vlastní osobě. Cílem tohoto
chování je ochrana před možným odsouzením zvnějška.
Není-li rodič téhož pohlaví přítomen
nebo své dítě odmítá a nezprostředkuje mu pozitivní odraz jeho vlastního
pohlaví, není chlapec rád, že je mužem, a dívka není spokojena s tím, že
je ženou.
Chceme-li si udělat přesnější představu
o vlivu pohlaví každého z rodičů, stačí se podívat na rozdílnost traumat
postihujících muže a ženy. U tradičních rodin, kde je matka přítomna a otec
často nepřítomen, trpí chlapci poruchou identity, protože jim chybí mužský
vzor, ale vztahy s ženami mají vzhledem k přítomnosti pozorné matky
usnadněny. Když to trochu přeženeme, můžeme říci, že jsou přesvědčeni, že se
pro ně ve světě vždycky nějaká žena najde, zatímco svým vztahům s muži
příliš nedůvěřují.
Pro dívky to platí přesně naopak.
Trauma způsobené otcem je pro ně traumatem vztahovým, citovým. Nejsou si jisty,
zda se pro ně ve světě najde nějaký muž, a jeho hledání se pro ně proto stane
prvořadou záležitostí. Tento pocit je dovádí k tomu, že v milostných
vztazích tolerují zcela nepřijatelné situace, protože jsou přesvědčeny, že
nenajdou jiného partnera. Mohou se naopak spolehnout na přítomnost svých
kamarádek. Spiklenectví s matkou jim otevřelo vztah k jiným ženám.
Někdy však nebyl vztah s matkou dobrý. Potom se jim špatně navazují
přátelské vztahy se ženami. Navzdory nedostatku otcovské podpory se takové ženy
lépe cítí ve společnosti mužů.
Když se však muž cítí ve své kůži jako
muž, když je uznáván dostatečným počtem mužů, kteří jsou v jeho očích
důležití, může dát najevo svou citovost aniž by měl dojem, že ho to ohrožuje.
Může se také uvolnit a oddat zálibám nebo chování, které by se v jeho
původním prostředí považovalo za zženštilé.
Jung poznamenal, že u muže, který se
příliš identifikuje s rozumem a nerespektuje své potřeby vztahů, se anima
manifestuje v podobě výbuchů neočekávaných a nekontrolovaných nálad. Toto
ovládnutí nevědomými náladami ve smyslu ovládnutí duchem se prosazuje
v mužském životě natolik, že mu brání vytvářet uvědomělý vztah
s vnitřní ženskou stránkou své osobnosti. Když potom potká takový muž
v jiné osobě součást sebe samého, propadá, aniž by si to uvědomil, lásce
na první pohled.
Chlapec, který pochází po
psychologické stránce z nepříznivého prostředí, se může přesto velmi dobře
vyvíjet a rozvinout příkladnou schopnost sebepoznání. Naproti tomu dívka, která
se těšila všemožné pozornosti a přízni, může velmi snadno sklouznout do
deprese.
Poraženecká nálada u rodičů často
navodí obdobné pocity u jejich syna či dcery. Když vyrostou, budou na životní
zkoušky reagovat stejným poraženectvím. Když rodiče naopak reagují na životní
zkoušky nevyčerpatelným optimismem, mohou je děti s úspěchem napodobovat.
Chlapec, který pochází po
psychologické stránce z nepříznivého prostředí, se může přesto velmi dobře
vyvíjet a rozvinout příkladnou schopnost sebeprosazení. Naproti tomu dívka,
která se těšila všemožné pozornosti a přízni, může velmi snadno sklouznout do
deprese.
Možná proto hraje v životě
mnohých žen tak velkou roli metafora prázdnoty. Když se cítí plné, jsou
šťastné, když se cítí prázdné, jsou nešťastné. Jsou plné, když se jim dostává
lásky a pozornosti, a prázdné, když lásku a pozornost nemají.
Když dívka postrádá otce, jen to jitří
její sen, že si ji vybere nějaký muž, kterého plně uspokojí a učiní ho
šťastným. Otec byl vždy vzdálený, a tak tento pohádkový přelud nikdy nezískal
lidské rozměry. Dívka proto zůstává zajatkyní svých romantických představ: je
chudinkou, která čeká na svého spasitele, nebo princeznou ve věží, která čeká
na svého rytíře.
Ale co může znamenat zaprodání ďáblu?
Z psychologického hlediska to znamená vstoupit do stavu vlastnictví, kdy
člověk už nepatří sám sobě. Do tohoto stavu upadá mnoho žen zaprodaných ďáblu
vinou otcovy nevšímavosti. Zraněná ženská kreativita se obrátí proti ženám
samým i jejich okolí. Z hlediska svých blízkých se takové ženy začnou
chovat zcela nepochopitelně. Podléhají nejrůznějším rozmarům, hysterickým
záchvatům, nebo naopak puntičkářství, snaze mít vše pod kontrolou a manipulovat
svým okolím, projevují se nářky a obviňování okolí. Animus, který se nemůže
dostatečně uplatnit navenek, se promění ve skutečného uvězněného ďábla.
Přechází sem tam ve svém vězení a ohrožuje všechny, kdo se mu jen pokusí
přiblížit. Když zůstane tvůrčí síla uvězněna v negativním otcovském
komplexu, je to, jako už jsem uvedl, jako kdyby se touha po samostatnosti
obrátila proti člověku samému a chtěla s sebou strhnout i zbytek
osobnosti. Takové ženy mají stále nad hlavou černý mrak. I když je všechno
v pořádku, mají pokaždé nějaké připomínky. Jejich život je utkán
z konfliktů a trápení. Postrádaly otcovskou vřelost, a tak si pozornost
okolí získávají svým neštěstím. Někdy budí dojem, že si v tom libují. Ve
skutečnosti však trpí pod útiskem pochmurného anima, který se své vlády nevzdá,
dokud se neobnoví normální běh životních sil.
,,Ať už se dívka o něco pokouší
v intelektuální oblasti, nebo se prosazuje jako samostatná osobnost ocitá
se v nebezpečí, že se jí zmocní její vlastní negativní animus nebo touha
po moci, a bude právě tak chladná a krutá, jako byl její otec.“ /Marie-Louise
von Franz/
Podle této analytičky je dívka, která
neměla dost otcovské lásky a nenašla uspokojení v citové oblasti, ohrožena
tím, že se jí zmocní destruktivní intelektualismus. Vzdá-li se tomuto
ďábelskému animu, je zde nebezpečí, že bude ctižádostivá a chladná. Převezme
otěže po svém otci a začne napodobovat jeho nejhorší chování. Bude úspěšná a
vypočítavá a tak jako otec potlačí erotickou stránku své osobnosti.
Jednou z odrůd amazonek je podle
Lindy Shierseové-Leonardové takzvaná superstar (v Quebecu by se jí říkalo spíš
superwoman), což je žena, která chce ve všem uspět. Je dříčem v práci a
chtěla by být i dokonalou hospodyní a ideální ženou. Pokouší se uspět tam, kde
její otec selhal. Svému tempu však rychle podléhá. Unavená superstar ztrácí
tíhou odpovědnosti veškerý kontakt se svými emocemi a brzo už ji nemůže citově
nic zasáhnout v ní samé ani v okolním světě. Po nějaké době už
veškerá práce ani úspěchy nestačí, aby daly jejímu životu smysl. V této
fázi bývá výsledkem všeho, že se superstar stane chladnou a cynickou ženou,
sžíranou hlubokou vnitřní depresí. Za jejím chladem a cynismem se totiž ve
skutečnosti skrývá strach, že bude odmrštěna. Je to, jako kdyby si říkala:
,,Nejlepší způsob, jak se nikdy nezklamat, je od nikoho nic neočekávat.“
,,To nejlepší, co můžeme udělat,
abychom se proti nim ubránili (ale není to skutečná obrana), je zůstat ve
střehu, tvrdě pracovat, nedívat se na nebe ani na zemi, neposlouchat hudbu a
(především a v prvé řadě) nemilovat.“ /C.S. Lewis/
Jde o neradostný a tvrdý životní
postoj se samou dřinou podle zásady: ,,Makej, nebo zdechni“, kde se všechny
životní kroky stávají bitvami, které je třeba vyhrát. Není už co vychutnávat,
vnímavost se považuje za pasivitu a z hluboké ženy zbude jen prázdnota.
Má-li žena opustit tyto strohé
postoje, musí na sobě pracovat. V dlouhodobé perspektivě se tak zrodí
tvůrčí žena, která umí být jak svůdkyní, tak amazonkou. Tato žena zůstává
v kontaktu se svými základními impulzy a potřebou uplatnění. Její obětavost
nezachází až k popření vlastních potřeb. Zná dostatečně svou moc, a proto
si ji nepotřebuje neustále ověřovat, je schopna ujmout se iniciativy a přitom
umí vyjednávat se svým partnerem.
V praxi často zjišťujeme, že když
dobře nefungují vztahy mezi dcerou a otcem, přetíží se vztahy mezi dcerou a
matkou natolik, že při terapii velmi často potkáváme ženy, které mají velmi
ambivalentní postoj k matce. Mohli bychom říci, že svou matku milují a
nenávidí současně. Tato láskyplná nenávist či nenávistná láska by sedaly popsat
takto: ,,Miluji matku, protože ona jediná mi věnovala pozornost, ale současně
ji nenávidím, protože toho po mně příliš žádala.“
Je potřeba dodat, že mnohé mladé ženy
vyslechly od svých matek názor, že by si měly vydobýt vlastní nezávislost proti
mužům, aby tak projevily dostatečnou úctu k soubojům svých předchůdkyň.
Tajně vzdychají po lásce a touží po mužském náručí, ale přitom byly vedeny
k tomu, že takové chování není správné.
Otcovo zanedbávání v ní zanechalo
vnitřní prázdnotu a nedostatek sebedůvěry a to z ní dělá otrokyni potřeby
líbit se a být žádanou. Nedostatek lásky, který v sobě žena nosí, nahání
strach jejímu partnerovi, protože neví, jak tuto bezednou propast vyplnit. Když
v sobě člověk nosí takovou prázdnotu, stráví celý život tím, že žádá na
ostatních, aby mu stále potvrzovali jeho vlastní existenci. V milostných
vztazích se tyto mezery projevují jako potřeba vlastnit.
Ona sní o situaci, kdy by jí
náklonnost jejího partnera otevřela cestu k lásce. Snaží se odhadnout, co
je zač, tak jako uměla odhadnout svého otce. Chce ho učinit šťastným, aby
k ní promlouval romantickými slovy a našel si k ní snadnou cestu.
Avšak on se při prvních náznacích sblížení vždycky poleká. Ona je nespokojená,
zůstane sama se svým negativním animem, který jí triumfálně opakuje: ,,Vždyť
jsem ti to povídal! Není to muž pro tebe.“ Ona odmítá tato slova, protože se jí
zdá, že slyší matku. Dává si na čas, skrývá nespokojenost a uchyluje se
k touze po změně. Tak se utváří žena, která příliš miluje.
Chtěl bych zde ukázat několik způsobů,
jak se vyléčit z traumat zaviněných otcem a vzdát se čekání na prince
z pohádky, k němuž tato traumata vedou. Budu se zabývat zejména
otázkami agresivity a sebeúcty.
V knize s názvem Drama
nadaného dítěte vystihla německá psychoanalytička Alice Millerová, jak se u
dítěte, které rodiče dostatečně neoceňují, vytváří narcistická porucha. Takové
dítě nejenomže se přizpůsobí ale dokonce se uzpůsobí nadměrně. Vyvine si určitý
cit pro chápání požadavků okolí – dovede je odhalit ještě dříve, než jsou
vyřčeny. Dítě rozvine tuto přecitlivělost k očekávání ostatních, protože
potřebuje uznání druhých, aby posílilo svou sebelásku. Je snadno pochopitelné,
že takový člověk se rychle stává otrokem, zříká se osobní moci a veškerých
originálních rysů své osobnosti, jen aby se neznelíbil ostatním. Můře dojít
k poškození osobnosti, jež je pak v naprostém protikladu k jeho
skutečnému já.
,,Odvaha je odolnost proti strachu,
zvládání strachu, ne absence strachu.“ /Mark Twain/
,,Nakolik je život každého z nás
infikován jedy dnešní doby závisí hodně na tom, v jaké míře se cítíme být
milování a kolik lásky je v životě každého z nás.“
Místo čekání na muže, kteří ztělesňují
vysněného rytíře, se může pustit do kultivace vlastních hodnot. Vyjde tak
z kruhu pasivních očekávání a opětných zklamání. Udatnost, odvaha, pevnost
a rozhodnost pohádkového prince se tak stanou jejími vlastními hodnotami, ať už
se projeví v jakékoli oblasti. Místo toho, aby očekávala, že se změní
muži, promění se sama a současně se zbaví frustrace.
Navzdory veškerému očekávání ze synů,
kteří prožili dětství v těsném kontaktu s matkou, se nestávají muži,
kteří mají blízko k ženám, ale naopak mají z žen strach.
Žena může počít dítě, aby zaplnila
životní prázdno, spíše z nedostatku života než z životní plnosti,
která by jinak měla být přirozeným základem pro zplození potomka. To všechno
vyústí v nadměrné očekávání, které bude pro dítě těžkým břemenem. Narodí
se s předem stanoveným programem: zaplnit citové mezery ženy, která
postrádala otce a nyní postrádá partnera.
V synově nevědomí se probouzí
strach, že zůstane zajatcem matčina
světa, do hry vstupuje archetyp hrdiny, a někdy dokonce i válečníka.
Z čistě psychologického hlediska se jedná o mimořádně zdravou reakci, která
připravuje mladého člověka na nastávající úkoly, protože starostlivá matka mu
nebude věčně nablízku. Syn začne třískat dveřmi, pouštět si nahlas svou
oblíbenou hudbu a projevovat se různými siláckými kousky, při nichž se chvěje
hrůzou i ta netolerantnější matka.
Dnes už neexistují iniciační rituály,
které by automaticky oddělily matku od syna, a proto se syn bezděčně chová tak,
aby matku odpuzoval.
I matky z úplných rodin uvádějí,
že od určitého věku synové odmítají poslouchat. To vyžaduje, aby byl přítomen
otec, protože synové, kteří neposlouchají matku, otce s jistými výhradami
přece jenom poslechnou. Jsou ve věku, kdy se potřebují s někým měřit, a
přitom čekají jak na schválení svých činů, tak i na nesouhlas, aby si dokázali,
že jsou muži.
Je třeba vědět, že 92% osob obojího
pohlaví spáchá během dospívání alespoň jeden přestupek. Mladí si potřebují
vyzkoušet hranice skutečnosti.
Řada lidí žila jako on
v rodinách, kde se nikdo nikdy nesmál ani nebavil. Společné jídlo bylo
vždycky smutné a nudné. Lidé žijící v takových poměrech mají málo
schopností ke štěstí. Vedou bezútěšný nebo tragický život, protože se
nepřipravili na velkou radost.
Matky, které postrádají otce, vstupují
do manželského svazku s negativním otcovským komplexem, mají omezenou
kreativitu, zklamou se ve svém partnerovi a jejich animus se probouzí, vloží
proto všechny své síly do výchovy syna, chtějí z něho udělat malého boha a
jsou mimořádně náročné.
Člověk, jehož přirozenou existenci
nepotvrdí jeho okolí jako dobrou a příjemnou, aniž by musel udělat spoustu hloupostí,
aby byl akceptován, má na svých bedrech narcistický problém; nemá rád sám sebe
a milovat někoho jiného mu bude dělat velké potíže. Později ho budou obviňovat,
že je egocentrický, zaměřený sám na sebe, podezíravý a neschopný empatie. Je to
pravda do té míry, do jaké jeho pravému já chybělo pozitivní posilování. Když
ztratil kontakt se svou hlubokou identitou, cítí se odříznut od života i od
kořenů lásky.
Při představě bolesti, s níž
budou čelit lásce a citovým střetnutím, se mnoho mužů rozhodne, že už se
nebudou vázat v žádném vztahu. Vím o člověku, který se doslova odsoudil
k životu na pustém ostrově, protože nemá dost sil, aby se ubránil tíži
vnitřních nářků.
To byl skutečný popis toho, čemu
říkáme drama ,,hodného chlapce“ – muže, který by mouše neublížil, ale přitom má
strach milovat. Jeho anima je zajatkyní vegetativního mateřského komplexu, tak
jako byl u dívky animus zajatcem vegetativního otcovského komplexu. Aby ji
takový chlapec osvobodil a navázal znovu kontakt se svým srdcem, s inspirací
a kreativitou, bude muset tak jako dívka čelit svému stínu a postavit se
mateřskému draku.
Pouze kreativita je svým ohněm schopna
proměnit obsese, deprivace, traumata a slabosti.
Pokud se situace mezi matkou a dětmi
vyhrotí tak, že děti začnou být chladné, nemluví s ní a jenom z ní
,,tahají peníze“, je vhodné přejít to mlčením, ignorovat je a žít si svůj
vlastní život. Čím víc se matka upne k takové situaci, tím víc jí to
uškodí. Dítě se totiž k matce vrátí, jakmile získá dost samostatnosti, a
matka znovu najde ženu v sobě. Je však potřeba vědět, že to může trvat i
několik let. Synové si často kolem třicítky najednou vzpomenou, že také měli
rodiče a že jsou to také lidské bytosti.
Myslím, že neúnavně opakujeme stále
stejný typ vztahů tak dlouho, dokud se nám nepodaří vymanit se z vlivu
symbolické postavy, která je za každým opakováním ukryta. Poučení je vždycky
stejné – je třeba vydobýt si právo být sám sebou a odvážit se čelit mateřské
nebo otcovské ,,nestvůře“.
Jinými slovy, důvěrné přátelství
s druhými nás vrací k nám samotným a důvěrnost k sobě nám
umožňuje pokročit v důvěrném vztahu k ostatním. Je to v podstatě
kyvadlo lásky.
V partnerském vztahu užívají muži
nejrůznějších strategií, aby zvítězili nad strachem z žen, který je
hluboce zakotven v jejich nitru. O jedné z nich jsem se už zmínil a
mohli bychom ji nazvat úplná závislost ve vztahu k partnerce. Ta je
dosazena na oficiální pozici náhradní matky. To na muže zachraňuje, myje,
vybírá mu oblečení – zkrátka a dobře mu ,,rozumí“. Umožňuje mu zůstat ve sladké
nezodpovědnosti dětství, i když tak berou za své potřeby sebeprosazení,
autonomie a nezávislosti.
Pro muže, který špatně snáší
potlačování své osoby a partnerčinu péči, spočívá další strategie v tom,
že ženě udělá dítě. Žena tak bude moci věnovat veškerou pozornost někomu jinému
a muž se současně bude cítit osvobozen od svých citových úkolů.
Třetí strategie spočívá v tom, co
nazývám vzdorzávislost. Jedná se o druh obranného celibátu. Jeho představitel
by mohl říci toto: ,,Jsem nezávislý, mám sám sebe ve všem pod kontrolou a ženu
k životu nepotřebuji!“ Jinak řečeno, ,,vzdorzávislý“ muž si sám vybírá
oblečení, sám jí a také jedině on sám sebe chápe. Jeho údělem je prázdná
postel, samota a příležitostné výkony. Potlačuje svou potřebu spojení a
závislosti. Zasvěcuje se autodisciplíně a askezi a jeho útroby naříkají.
Od doby sexuální revoluce získává
stále větší popularitu čtvrtá strategie. Uspokojí toho, kdo se necítí dobře
v závislosti ani ve ,,vzdorzávislosti“. Muž ovládající toto umění komunikuje
s rozdělenou ženou. Vysvětlím to blíž: S jednou ženou chodí, protože
se s ní rád miluje, s jinou se stýká proto, že má tak jako on ráda
divadlo, a s další navazuje vztah pro její zájem o mystiku. Daří se mu tak
současně uspokojovat své potřeby spojení i oddělení.
Když se blíže zamyslíme nad škálou
těchto strategií, uvědomíme si, že k nim ani tak nevede strach z žen
všeobecně, ale strach z jedné ženy. Muž se bojí, že se ocitne sám
v důvěrné situaci s jednou ženou, protože v jeho psychice se
stále projevuje strach z fantomu mateřské nadvlády.
Zatímco mužský mateřský komplex se
projevuje hlavně na sexuálním teritoriu, doménou ženského otcovského komplexu
je oblast romantiky a lásky.
Jak už bylo řečeno výše, důsledkem otcovy
nepřítomnost je pro ženu nedostatek sebelásky, který jí brání navazovat a
udržovat vztahy. Matka ji ujišťuje v lidské identitě, ale otec, který by
ocenil její sexuální odlišnost, chybí. Nebyla uznána její ženská hodnota. Dokud
ji nebude mít rád nějaký muž, nebude mít ráda sama sebe. Nese to s sebou
posedlost po životě ve dvou. Žena za každou cenu vyhledává mužský pohled a
něžná slova, jen aby si potvrdila vlastní hodnotu. Nepromlouvá zde láska, ale
zraněná sebeláska. Psychologické dědictví způsobuje, že si některé ženy tyto dvě
věci pletou. Mají dojem, že jsou dokonalé altruistky, ačkoli se chovají tak,
aby stále zaujímaly ústřední pozici a dokazovaly, že existují. Ženský statut
jako takový pro ně neexistuje. Nejenomže mají dojem, že bez partnera nemohou
být šťastné, ale dokonce že bez něho ani nemohou žít. Věří, že láska všechno
vyřeší, vyplní prázdnotu a poskytne jim pocit plnosti. Myslí si, že péče o muže
nebo o dítě jim přinese vytoužené štěstí. Navíc žena, které se otec
v dětství nevěnoval, může uvěřit, že na ni muž bude upínat pohled pouze
tehdy, když ho ovládne. Vyvine proto nejrůznější postupy a manipulace, aby
dosáhla svého cíle. Všechny prostředky jí budou dobré, aby se jí muž, se kterým
chodí, patřičně věnoval, aniž si ovšem uvědomí, že je ovládán. Žena střídá
svádění, poddajnost, mlčenlivý odstup, vzdechy a záchvaty pláče, jen aby
partnera neustále zaměstnávala svou osobou. Všechno skončí opakem toho, co
zamýšlela. Pokus o ovládnutí, motivovaný ženskou nejistotou, vede muže buď
k tomu, že prchne, nebo se připoutá z jiných důvodů, než je láska.
Žena ví, že jedna ze základních
stránek lidské bytosti se naplní pouze láskou. Cílem jejího romantického
očekávání je dovést muže hloubkou prožitého setkání, které by zasáhlo srdce i
tělo, k jeho vlastní seberealizaci. Pokud se žena opakovaně zklame ve svém
očekávání, když mužova pozornost stále nepřichází, zkysne jako ocet. Následuje
hořkost, deprese a pohrdání muži. Žena se zatvrdí, od mužů už nic nečeká, ale
její srdce zůstává zraněno.
Také mužovo srdce zůstane samo, když
nedojde k tomuto setkání, ale muž má stále tolik co na práci, že to ještě
neví. Každý muž se přesto jednoho dne ocitne jen sám se sebou a pochopí, že
sláva a peníze jsou k ničemu, když nemiloval, když ho nerozechvěla velká
láska. Život bez lásky je prázdný. V skrytu srdce každý muž alespoň jednou
miluje.
Domnívám se, že dokud nedostane
přednost srdce, bude se vztah mezi mužem a ženou stále znehodnocovat, protože
naděje obou pohlaví na spojení v lásce se dočká jen zklamání.
Taková žena si musí uvědomit, že důsledkem
jejího dětství je nízké sebevědomí, jež ji vede k tomu, aby si vybírala
muže, kteří si jí neváží. Jednoho dne objeví, že je-li schopna milovat
s takovým odříkáním, je to jednoduše proto, že nemá dost ráda sebe. Pomáhá
druhému zvládnout jeho závislost a maskuje tím zároveň tu svou.
Žena, která dělá ze svého manžela
dítě, skončí nepochybně v náručí muže, který se podobá otci, jehož
v mládí pomlouvala, muže slabocha, kterému chybí pevnost, a ona ho proto
nemůže obdivovat. Důsledkem je, že se vedle něho nikdy nebude moci realizovat.
Pocítí proto své sebeobětování jako otroctví a vykořisťování.
Snažíme se vyrovnat s neúplností
naší podstaty tím, že se přimkneme k někomu jinému.
Pokoušíme se vyspravit základní
trhlinu našeho narcismu, který nás utvrzuje v tom, že jsme těmi jedinými bohy ve vesmíru či
jedinými kapitány na palubě. Zamilovaný si proto rázem přisvojí postoje
směřující k tomu, že svého partnera jednoduše nebere na vědomí.
Prvním z těchto postojů je být
pro druhého vším. Když se začneme chovat, jako kdybychom byli naprosto
nepostradatelní, potlačíme skutečnost a rozdílnou osobnost svého partnera.
Opačný postoj spočívá v tom, že ten druhý se stane vším pro nás. Milujeme
bližního víc než sebe samého, jak bychom mohli parafrázovat známá slova, dobrovolně
obětujeme vlastní individualitu, abychom nezničili iluzi lásky. Čím víc se lidé
opevní v těchto dvou základních postojích, tím větší budou mít
v soužití tendenci kontrolovat, přivlastňovat si druhého a žárlit.
Jinými slovy, každý člověk musí být schopen
sám překonat pocit prázdnoty a deprese, které se ho zmocňují, když není
zamilován. Pouze objev životní radosti nezávislé na romantické lásce umožňuje,
aby se tato radost stala základem poctivého, celistvého a opravdového života ve
dvou.
Čím slabší je sebeláska, tím aktivněji
hledá člověk v druhém obětního beránka. Proto se některé konflikty
zamilovaných nemohou v žádné případě vyřešit smírnou cestou. Znemožňuje to
křehká sebeúcta jednoho nebo druhého z partnerů. Připustit před druhým své
chyby a slabosti by člověk pociťoval jako další nezdar, který by příliš ohrozil
strukturu jeho já. Raději si uchovává obraz svého silného já a považuje se za
oběť zloby toho druhého, aby nepřišel o všechno.
Nejlepší věc, kterou můžeme udělat
sami pro sebe i pro naše partnery, je upevňovat v sobě stavy radosti. Tyto
stavy pomalu přehluší pocit oddělení od druhého i od světa.
,,Nejlepší způsob jak být šťastný, je
být šťastný!“