neděle 30. října 2016

JAK POZNÁŠ, ŽE O TEBE NESTOJÍ

zdroj: www.extra.cz

1) Chlap, co v baru nebo restauraci přijde sám a sám začne komunikovat, nikdy nechce tebe! Stejně tak jako oslovil tebe, oslovil a v budoucnu osloví spoustu dalších slečen a žen. Zásada všeho seznámení je přirozené vyplynutí ze situace. Náhoda. Seznámení přes někoho známého. Pohledy. Úsměv. Buď si jistá, že ten hezký kluk, co si včera řekl o číslo, bude mít v telefonu dalších sto čísel. A pozor! Když to klapne a budete spolu, dala bych si sakra pozor na to, co má v mobilu.

2) Když nejde o někoho, s kým máte společné přátele, měla bys vědět, že kluk, který má zájem se s tebou vídat dál, se tebou bude chtít pochlubit.

3) Vyčítá ti maličkosti neprodleně poté, co se poznáte: Divně se dívá, když se líčíš, a jen tak mezi řečí se zeptá, jestli to není trochu moc. Sleduje tě, když piješ drink moc rychle, nebo tě upozorní, že věc, kterou jsi zrovna řekla, je tak trochu blbost. Celé to uzavře jemnou narážkou na jeho bývalou holku, která tohle a tohle dělala úplně jinak. Postupem času jeho stížnosti gradují, od práce přes sbírání hoven po psovi až po styl, jakým mluvíš do telefonu se svými kamarádkami. Co je mu sakra do toho?

4) Pokud o Tebe stojí, neflirtuje s tebou, snaží se mluvit přátelsky, mluví o tobě před svými přáteli, směje se tvým vtipům, sáhodlouze si s tebou povídá, snaží se o nenápadnost, zajímá se o to, co děláš ty. A hlavně – Když kluk chce, vždycky si tě najde. Vždycky tě zkontaktuje. Vždycky.

ZÁMĚNA TALENTOVANÉHO NEZKUŠENÉHO ZA PRACOVITÉHO IDIOTA


Vycházíme ze slavného výroku von Mansteina: Máme čtyři typy důstojníků. Prvním typem jsou líní a hloupí, nechme je na pokoji, bezprostředně neškodí. Druhým typem jsou pracovití a chytří, z nich jsou skvělí důstojníci, zajišťují hladký běh věcí. Třetí skupina jsou pracovití idioti. Těchto se musíte okamžitě zbavit, nutí všechny kolem sebe vykonávat nesmyslnou práci. Čtvrtá kategorie jsou líní chytří. Z těch udělejte generály.

Zastavme se na chvíli u těch pracovitých idiotů. Řekneme-li "pracovitý idiot", vycházíme z předpokladu, že tento člověk musí mít nízké IQ. To samozřejmě dokáže poznat každý. Jenže to není pravda.

Pracovitý idiot (PI) totiž nemá nikterak nízké IQ, protože skutečně hloupý člověk, skutečný idiot, který slintá, pomočuje se a nikdy se nenaučil číst a psát, se na pozici, kde může páchat škody, ve většině firem nemá šanci dostat. V čem tedy spočívá jeho škodlivost?

Na první pohled vypadají skvěle. Mají smysl pro humor, dobré vystupování a vyzařují kolem sebe auru jedinečnosti. Umí hovořit na každé téma, dělit se o radost s ostatními. Všude je rádi vidí. Lidé, kteří je znají jen vzdáleně, je považují za naprosté odborníky. Ti, co je poznali blíže, o nich nechtějí hovořit, protože nechtějí jít proti proudu. Mají opodstatněnou obavu, že by jim nikdo nevěřil.

Jak tedy rozlišit mezi PI a nezkušeným talentem (T), který má také nápady považované svým okolím často za idiotské? (Umět rozdělat oheň? Přejít řeku suchou nohou? Tisknout? Dýchat pod vodou? Létat ve vzduchu? Samohyb? Propojit počítače mezi sebou?)

U pohovoru bude PI působit lépe, T bude otevřenější, bude si škodit. Tam to tedy takřka nepoznáme. 

Při AC se dá odhalit řada "low – level" PI, ale ty skutečné katastrofiky odhalí jen skutečný profík s desetiletou praxí.

U psychologických testů PI uspěje dost dobře a pravděpodobně bude nejlepší ze všech. T často na psychotestech neuspějí, respektive dopadnou průměrně, protože řada testů je pro ně tak triviální, že je nepochopí. PI naopak zbožňují tradiční měření sil, protože když je to "nanečisto“, tak jim to vždy jde.

Někdy Vám pomohou reference, ale pozor na ně.

Styl výběru Vám pomůže profiltrovat uchazeče. Záleží na tom, jaký jste zvolili, jestli jste minimalizovali možnost selhání, nebo se spolehli na svůj "nos“. Každopádně ten nebo ta finální kandidát/ka jednoho dne opravdu nastoupí k Vám do zaměstnání.

Stromy a lidi poznáme po ovoci. PI má v zásadě minimalizovanou schopnost učit se, kterou maskuje obrovskou aktivitou. Jeho projekty většinou selhávají díky neschopnosti ostatních a je obdivován, jak se s neuvěřitelným elánem vrhá do dalších. Sice je schopen donekonečna hovořit o zpětné vazbě, sám se z ní však vždy vysmekne (vždyť je velmi inteligentní!). Kritiky poukazující na jeho neznalost základních pracovních postupů či na to, že ty projekty jsou nesmysl, pohrdlivě odkazuje kamsi ...

Oddaně podporuje své šéfy, obdivuje jejich výkon, čímž většinou deaktivuje jejich obranný mechanismus. Když je o něm řeč, jeho šéfové říkají: "s ním bude ještě práce, ale takto talentovaného člověka si nemůžeme dovolit ztratit! Krom toho je obrovsky loajální, na rozdíl od Vopičky, který má sice výsledky, ale pořád má něco!"

Ve velkých korporacích je rychle povyšován, protože je velmi známý a všichni ho chtějí. Když je pryč, tak se pozvolna začíná zjišťovat, že vlastně sice hodně pracoval, ale nic nedodělal, nic neudělal, jeho projekty jsou lajdácky rozdělané, nedokončené, investice promrhané. Pak všichni kroutí hlavou a říkají si, jakže to je možné, vždyť je tak schopný! Podívejte se na jeho nové působiště - tam si ho všichni chválí … ! Asi je opravdu chyba v nás … Možná se na práci u nás nehodil, snad jsme mu moc neublížili.

Hlavní rozdíl tedy vidíme v tom, že PI na rozdíl od T trvale nedokáží rozlišit mezi důležitým a nepodstatným, sklouzávají v zásadě na "spěchá/nespěchá" a k tomu uvolňují obrovské množství vlastní i cizí energie nesprávným směrem s nulovým či záporným výsledkem.

Dobrý kouč či mentor je schopen již zakrátko rozpoznat mezi oběma kategoriemi. Kouč či mentor patří k integrační fázi. Podceníte-li ji, nejspíš přijdete o talenty, protože ti půjdou tam, kde se mohou rozvíjet a zůstanou Vám pracovití idioti neschopni tvořit hodnoty, kteří se v další fázi spolehlivě postarají o to, aby u Vás nepracovali ani ti talenti...

neděle 9. října 2016

RUKOVĚŤ PROTI MANIPULÁTORŮM

(autor: France-Marie Chauvelt)

„Ráda bych, aby se země zastavila a já mohla vystoupit.” (Jane Birkinová)
Taky jsem chtěla vystoupit. Jenže jen tak se vystoupit nedá. Nějaké úsilí to vyžaduje: přinejmenším k zastavení. (autorka)

„Čím jsem starší, tím se cítím klidnější, svobodnější a šťastnější, i když pláču, i když trpím samotou. Pocit samoty mi zůstal. Je zásadní. Ale samota může být i tvořivá.”

„Umět na nějakou dobu přerušit všechna pouta, která nás oddělují od nás samých, to nám dovoluje najít v dobrovolné samotě samu podstatu svobody.”

„Jsem ráda, když celé dny nemusím nikoho vidět. Jsou to dny naplnění, kdy cítím spojení sama se sebou.”

„Nestačí život přijmout. Musíte si ho i dát.” (Paul-Claude Racamier)

„Infantilnost v sobě nese egocentrismus a samolibost, vše, co se netýká dané osoby, je vnímáno jako cizorodé.” > EGOCENTRICKÝ INFANTILISMUS

„Neexistovala jsem. Ani jsem nevěděla, kdo jsem! Žila jsem prostřednictvím věcí (přepychu), chování (povrchního), což mělo zakrývat utrpení… V tom, to je jisté, je pokušení narcismu. Je to způsob, jak přežít.”

„Akceptace otvírá dveře ke všemu, co nevychází z nás samých. Narcisté to zažít nemohou - proto mimo ně nic neexistuje. Nejsou šťastní. Myslím opravdu šťastní.”

„Chtít odpověď na otázku „kdo jsem?” je bránou do labyrintu, v němž jsme už dříve ztratili niť a nebezpečí narcismu je tam veliké. Ego a jeho meze, které mohou velice brzy začít dusit. Toto neplodné hledání vede často k nebezpečným depresím, u nichž z dlouhodobého pohledu už nevíme, jestli stály na počástku procesu, nebo jsou jeho důsledkem… Podstoupit terapii a ještě spíše pustit se do analýzy, to není alternativa, to je únikový východ. Rovněž otázka, v jejímž znamení to všechno podnikáme, musí být naléhavá. Nejde o otázku „kdo jsem?”, jež zajímá mé ego, a to ještě ne vždy, a která leckdy nepřinese opravdovou odpověď, ale mnohem spíše o existenciální, životní otázku „proč?” Proč se mám nechat ničit, proč mám přenechávat otěže svého života jiným? Proč nemám být šťastný/šťastná? Ne „kdo jsem?”, ale „co chci?”

Pozn. "Narcis nemusí být nutně nažehlený metrosexuál, který bez kapesního zrcádka nejde ani na houby. Může to být člověk, který s nadšením vypráví o vlastní zajímavé práci, o svém životě a o svých snech. Což je zajímavé přesně do té doby, než zjistíte, že zatímco vy znáte jeho pocity od dětství do současnosti, on ani neví, že jste změnila práci. Narcisové a egocentrici nemusí být nutně přesvědčeni o vlastní dokonalosti. Naopak, někdy jsou si moc dobře vědomi svých slabostí, všechno ovšem zvládnou vyřešit větou: "To víš, já jsem prostě užtakovej." Tak ať je, ale jinde, než po vašem boku." (Blesk.cz)

„Je pravda, že trávím značnou část svého života v jakémsi ochranném krytu, útočišti. Útočišti pro sebe… A byl bych neupřímný, kdybych mluvil o samotě a nebral zcela v potaz tuto živočišnou potřebu stáhnout se, vyhnout se nějakému setkání, uchovat si něco. Ostatně, kdyby to nebylo něčím vyváženo, vydali bychom se pomalu směrem k autismu. Zčásti samota touží po tom, přerušit všechny vazby. To však neznamená, že se ve své samotě cítím opuštěný; pravda je obojí a někdy i současně. Jednoduše cítím jen jinou vazbu. Jinak než u běžných, oficiálních vazeb všedního dne. Prožívat samotu mlčky není vždy dobré. Když prožíváme krizi, není vhodná chvíle mlčet, naopak. Jestliže nám odchod od zdroje útlaku dovolí trochu se vzpamatovat, v první chvíli nám síly stačí jen na to, najít sebe sama. Stále jsme ještě strhávání vírem neklidu, neustálých úzkostí, které ticho jen nesnesitelným způsobem prodlužuje. Proto je třeba mluvit. Vyslovit, co jsme prožili. Vyjádřit, co už nechceme snášet. Promluvit, aby nás bylo slyšet, nahlas zdůvodnit své rozhodnutí.”

„Když se vnější svět zastaví u bran mé osobnosti, když narazí na trpitelskou zakřiknutost nebo na netečnost, nevědomost, egocentrismus, bude jako mrtvý, protože se ve mně nic nerozezní. Když se nechám zaplavovat životními situacemi, trápením, svými nesnázemi, svou neschopností, pochybami, nerozezním se a můj svět se omezí na mne. Celý svět se smrskne na můj každodenní život, který trpně snáším, na bolest, rezignaci, pasivitu a na konzum, který nás někdy zahlcuje. Pokud se člověk neobrací k jiným, upadá do falešného štěstí egoistické samolibosti. Potom je všechno předmětem konzumu: cigarety, pivo, alkohol, láska i sexualita, stejně jako přednášky na univerzitě a obrazárny; mění se pak celková struktura osobnosti nyní zaměřené jen na konzum.”

„Nejednoznačnost chtít nějakou věc a zároveň její opak, to je určité útočiště, protože umožňuje vyhýbat se volbě. Avšak oběti za to každý den platí, vždyť útočiště ještě neznamená bezpečí.”

„Musíme se vzpamatovat ze svých vlastních nezdarů, obav, bolestí, a nečekat na to, že nám z nich pomůže někdo jiný. Jinak se totiž náš zachránce může stát i naší zhoubou, když neudělá to, co od něj čekáme.”

„Pozdě jsem Tě začala milovat, Kráso, tak starobylá i tak nová, pozdě jsem Tě začala milovat, a přece jsi byla ve mně a já venku, kde jsem Tě hledala, vrhajíc se bez krásy ke krásám, které jsi vytvořila. Byla jsi se mnou, to já jsem nebyla s Tebou.”

„Absolutno je naší nejvnitřnější složkou, tou, z níž jsme přirozeně čerpali, když jsme byli dětmi. V prvních letech má dítě bezprostředně prostý a přímý vztah k sobě samému, k druhému i ke světu. Spontánně zahajuje dialog, který se od srdce k srdci obrací k citové podstatě každé bytosti, člověka, zvířete nebo rostliny, protože pro dítě všechno žije. Když uvidí malý oblázek oddělený od dvou větších, začne ho litovat: „Vrať se k tatínkovi a mamince.” Když si všimne hmyzu, těžce vlekoucího poraněné křídlo, hned se dojme. Stačí vidět malé dítě, s jakou svrchovanou soucitností se dívá i na to nejbanálnější poranění a spěchá pomoci, nebo jak se raduje i z nepatrné harmonie, abychom spatřili vztah v akci. Stejný úžas leckdy vídáme v očích dospělých, když pozorují chování těch nejmenších. Citové ztotožnění se vším, co ho obklopuje, umožňuje dítěti komunikovat se světem bariéry. Dítě je stejné povahy jako to, co pozoruje. Není však totéž, co pozoruje, neboť je i nadále aktivním činitelem, schopným obnovit harmonii tam, kde je podle něj porušena. Dítě prožívá vztah přirozeně. Pokud se tento potenciál nesetkává s ohlasem, zůstává nepochopen, okolí ho potlačuje a ničí, dítě se ho vzdá, až na něj docela zapomene. Najendou však může přijít událost, osoba, situace a tento vztah se oživí: spouštěcí mechanismus pak otevře cestu k resilienci. Život znovu zaklepe na dveře a dítě v nás ho může uslyšet.”

„Analýza je nesnadná práce. Není bez nebezpečí. Není to zábava, je to hledání smyslu života. Je to únikový východ. Chtěla jsem za každou cenu pochopit, co žiju, rozdíl mezi mým každodenním neštěstím a mými neurčitými, ale stále přítomnými ambicemi.”

„Člověk nemá vždy sílu, možnost ani touhu odejít z neblahé situace, o níž ví, že se nezmění, nebo vůči níž se cítí bezmocný. A proto musíme jasně vytyčit rozdíl mezi rezignací a akceptací, mezi skomíráním a životem. Akceptace, pokud není útěkem nebo projevem zbabělosti, tedy v té míře, v jaké je opravdová, znamená už sama o sobě hlubokou změnu naší situace, neboť jako každý krok, který se nás týká, začíná akceptací sebe sama.”

„Náboženská výchova apeluje k popírání sebe sama. Když působí na ego zmrzačené již předchozími, zčástmi destruktivními vztahy, je zde nebezpečí, že bude vnímána jako výzva rezignovat na sebe a na své zájmy, podržet z odříkání především jeho hlavní složku… negaci. Otvírá cestu k bezpráví?”

„Nakonec jsem pochopila, že ve vztahu je vše jakoby v kruhu: Postoj jednoho vyvolává postoj druhého. Z tohoto začarovaného kruhu je velmi nesnadné vystoupit, už jen uvědomit si ho stojí spoustu času. To, co pokládáme za obětavost, bývá nejčastěji jen skrytou touhou po lásce spočívající v tom, že dáváme jen proto, abychom dostávali, a založenou na více či méně vědomých pocitech podřízenosti a provinilosti. Čím více si druhá strana tuhle skutečnost uvědomuje, tím více si partner, který takto jedná, plete na sebe bič… Já na druhém naprosto visela. Nakonec jsem pochopila, že takový postoj není láska, člověk má pocit, že žije pro druhého, ale ve skutečnosti chce jen uspokojit své vlastní potřeby, své vlastní žádosti.”

„V první etapě je nutno pochopit a akceptovat myšlenku, že jsme obrátili proti sobě nenávist, kterou bychom měli pociťovat vůči svému mučiteli, který, jak jsme viděli, často zakrývá jiného, jenž mu předcházel, a že právě touto nenávistí se trápíme.”

„Tento návrat totiž mění povahu a kvalitu našich vztahových schopností, neboť dovoluje přijít od vztahů založených na závislosti ke vztahům založených na výměně hodnot. Nestačí život jen akceptovat, musíme ho žačít žít.”

„Potřeba uznání je první etapa obnovy, nevyhnutelné znamení zaujetí odstupu, jež umožní existovat: Ty a ty věci se mi staly. Ano, staly se ti. Jsou tak potvrzeny, stávají se skutečností objektivizovanou uznáním. Druhá etapa, kterou toto uznání umožňuje: Moje bytí se neomezuje jen na toto. A oběť hledá opět potvrzení od druhých: Ano, tvoje bytí se neomezuje jen na to.”

„Abychom se předem vyzbrojili, je vhodné se sama sebe v hloubi zeptat: Co čekám od druhého? Jaké budu mít na něho požadavky? Není snadné si na tuto otázku odpovědět. Na druhé straně často už víme, co nechceme, jako třeba: osobu, která rozhoduje o nás. I to už je něco! Když zformulujeme požadavek, máme půl práce hotovo. Čím bude přesnější, tím lepší představu o budoucím partnerovi máme, tím spíše budeme při setkání dbát svých vědomých přání a budeme méně vystaveni hře náhody. Upřesnit své očekávání, to znamená nejen vypracovat si zadávací podmínky, ale také kontrolovat jejich realizaci.”

„Jeho touha dodat svému životu barvu se nesetkávala s ohlasem u váhavé ženy, jež mu nedovedla odpovědět. Jako syn lhostejné a dominantní matky se vrhl do citového vztahu stejné povahy, se ženou spíše autoritativní než milující. Toto spojení nezačalo dobře a nijak se nerozvíjelo. Plynula léta bezbarvého života, který Thibault, jenž v něm nacházel stopy své submisivity z dětství, snášel až do chvíle, kdy si uvědomil, že se takhle může nechat nanejvýš umořit.” 

„Mechanismus opakování hraje úlohu smyčky, jež se utahuje buď naší rezignací a návykem, nebo z pocitu viny. Ve vztahu, který jsme nejčastěji ochotni navázat ve stavu nouze, totiž sice cítíme nebezpečí, ale z důvodů, které si v dané chvíli nejsme schopni vysvětlit, odmítáme brát výstražné signály na vědomí.”

„Proto je nutná existence podpůrné sociální sítě, poněvadž mnohost, různorodost vazeb tvoří za takových okolností potenciál odolnosti, resilience vytváří možnost nápravy.”





JAK PŘERUŠIT EMOCIONÁLNÍ KONTAKT

doporučuji > http://www.pronaladu.cz/jak-prerusit-emocionalni-kontakt/

sobota 23. ledna 2016

MUŽI SE NECHÁVAJÍ MILOVAT

(autor: Wilfried Wieck)


"Muž se nechává milovat. Přenechává tuto starost ženě. Nechává se milovat, a sám nemiluje. Když chce i žena cítit, že ji miluje, nejraději by utekl. Připadá mu to moc těžké, " píše klinický psycholog Wilfried Wieck ve své knize Muži se nechávají milovat. 
"Vždycky jsem si myslel, že muž je ve vztahu ten silnější, že je to on, kdo dokáže ženu podržet a pomoci jí. Dnes vím, že spíš opak je pravdou. Ženy jsou fixované na vztah a o muže vlastně pečují. V tomto bezpečí, které si muž dokáže vynutit, se pak může věnovat budování konkurenčních systémů, bojovat o prestiž a o moc."
"Ženy mají pravdu, muži jde vždycky jenom o jedno. To ostatní, co přitom dostává gratis, ani nevnímá... Muž ženu potřebuje skoro v každé mezilidské vazbě, kterou si dokážeme představit. Jako domácí paní se stará o jeho materiální existenci, o byt, jídlo, ošacení, čistotu a pořádek. Více než polovina žen dnes navíc podstatnou měrou přispívá i finančně k udržování životního standardu muže. Aby to všechno splnily, mají v moderním partnerství naloženu dvojnásobnou zátěž, při které jim nezbývá čas na seberealizaci. Muž je potřebuje jako matky a vychovatelky svých dětí. Žena je má vychovávat, vést, hřát, učit se s nimi...
Do závislosti na ženě se muži dostávají dříve, než se jí mohou bránit nebo o ní začít filozofovat. Muž chce po ženě úplně všechno. Je to paradoxní: Utíká před stresem a násilím patriarchálního světa, který sám vytváří. Jeho vlastní postoje a pocity se obracejí proti němu. Utíká před namáhavými úkoly do bezpečí ženské náruče. Každý k tomu má ještě navíc speciální drogu: alkohol, televizi, prášky, koníčky, kamarády, něco, čím si zvyšuje prestiž apod. Žena je ale drogou pro každého. Je dostupná vždy."
Wieck tuto mužskou závislost na ženách považuje za velmi složitý společenský problém, který nemá jednoznačného viníka. Poukazuje na kořeny této závislosti v rozmazlující výchově matek, kdy je syn pro ně malým bůžkem a je mu dovoleno vyhýbat se v životě povinnostem, kdy matky frustrované nedostatkem zájmu, citu a pozornosti ze strany vlastních manželů, dělají ze svých synů spiklence proti otcům a veškeré své city investují do vztahu se svými syny.
Kdo je tedy viníkem? Rozmazlující matky? Chladní otcové? Odkud začít toto klubko rozmotávat?
Wieck proto doporučuje ženám, aby ve svých vztazích k mužům byly terapeuticky důsledné. Co to znamená?

1. Nerozmazlovat, být nemilosrdná
Žena je nemilosrdná tehdy, když dává najevo a nazývá pravými jmény pocity jako je smutek, vztek a zklamání. Má si dát také nemilosrdně pozor na to, aby jí něco materiálně patřilo, ne aby on bohatl, a ona vedle něj chudla. Žena, která je nemilosrdná, bere ohled sama na sebe. Chce, aby o všech důležitých věcech rozhodovali spolu. Nestačí jí, aby se jí věnoval, kdy jemu se zachce, chce, aby na ni byl něžný a nešlo mu jen o jeho orgasmus. Nenechá si líbit, když je na ni hrubý. Brání se tomu, aby byla přetížená z dětí. Má svůj okruh přátel, ke kterým se může na čas uchýlit. Nežije a nedělá věci proto, aby měl muž dobrou náladu.

2. Ukázat muži, jaké dělá chyby
Žena by měla říct muži, kterými postoji ji uráží, omezuje v tvůrčí činnosti a křivdí jí. Ženám musí jít o to, aby zlepšily kvalitu svého života. Nemohou jen hýčkat svého muže.

3. Vydržet nejistotu
Nezávisle na tom, jak si muž vede, žena, která chce být důsledná, ze svých požadavků nesleví. Tím, že vydrží čekat, jak se s tím vším muž vyrovná, ho podrží. Orientace na svobodný a rovnoprávný vztah vyžaduje pružnost, která spočívá v tom, že člověk má sílu snášet delší dobu konflikty.

4. Převzít vedení
Ženy se v různých situacích častěji nechávají vést, aniž vůbec nějak zasáhnou. Jednostranně "terapeutické" ženy se často nechávají svými muži vést, třebaže ti to vůbec neumějí, protože mají cit pouze pro hierarchii. Chápavější muže poznáme podle toho, že nevyžadují tolik jistoty a nepotřebují se opírat o autority, kdykoliv si mají poradit s komplikovanější sociální situací. Berou to jako zcela normální nechat se vést, a to nejen silnějšími nebo staršími muži, ale také ženou nebo třeba dítětem. Přičemž vedením Wieck nerozumí nějaké jednostranné, bojovné nebo autoritativní vedení, ale např. vedení v určité konkrétní situaci.

5. Prolomit mužovo tabu
Věci, které jsou pro muže tabu, žena pozná podle toho, že je okamžitě nevrlý, jakmile se něčeho takového dotkne. Začne odpovídat jednoslabičně a využije první příležitosti, aby se vzdálil. Ženy v podstatě vědí, co je pro jejich partnery tabu, a takové věci obcházejí, protože muže nechtějí rozčilovat. Partnerství pak spočívá na nevyslovených pravidlech, která muž nikdy nemusel formulovat... K ochraně svých tabu má muž k dispozici obranné mechanismy. Za vzrůstající agresivitou, která následuje poté, co žena prolomila jeho tabu, by měla rozeznat potřebu lásky. Přesto by neměla tento "symptom" omlouvat.

6. Uvědomit si vlastní nedůslednost
Nic nepožadovat a neumět říct "ne" patří k nedůslednostem, které musí žena sebekriticky zpracovat, chce-li mít nějaký vliv. Sem patří otázka : "Kdo jsem?"

7. Vybojovat si vlastní sebeúctu
Aby žena mohla pomáhat druhým, musí si vážit sama sebe. Mít pocit, že pro někoho něco znamená, že něco umí, že má sílu, že dokáže s něčím pohnout. Sebeúcta znamená, že je žena samostatná, a že to muž vidí. Podaří se jí to, když má dostatečný zájem a uspokojení z toho, co bezprostředně nesouvisí se vztahem, o který jde. Žena nemůže odstraňovat slabé stránky svého muže a čekat za to od něj uznání. Pokud má žena vlastní sebeúctu, dá muži volnost a nebude se pokoušet ho manipulovat ve směru, který je pro ni přijatelný.

8. Umožnit mu, aby se od ní něčemu naučil
Protože muži většinou nejsou schopni emočního růstu, pohrdají jeho významem v životě ženy. Od muže, který jí brání v rozvoji, se žena musí odpoutat. A čemu se muži musí od žen naučit? Ženy se vyjadřují konkrétněji, jsou osobnější a přímější než muži. Ženě jde víc o druhé lidi. Žena neskrývá své vlastní slabiny. Myšlení ženy není analyticky abstraktní, nýbrž vícevrstevnaté, integrované a emočně intuitivní. Chápe celek, a ne - jako myšlení mužů - jenom detaily. Nepohybuje se mezi buď, anebo, není černobílá a strnulá. U ženy nestojí v popředí normy a pravidla, nýbrž pružné reagování a rozvoj. Její činnost se soustřeďuje na menší skupiny, je tolerantnější k odchylkám, nejde jí o nakupení moci, nýbrž o urovnání konfliktů, navíc umí lépe improvizovat, učit se, je větší individualitou.

Je zřejmé, že všechny ženy nemají výše uvedené kvality a ne všichni muži se nechovají přesně tak, jak Wieck popisuje ve své knize. Nutno podotknout, že Wieck popisuje jen určité procento nedospělých mužů, kteří jsou často díky maskuliním znakům pokládáni naší společností za supermužné, ale vlastně nikdy nedosáhli pravého mužství, kterým je vnitřní zralost a moudrost, včetně schopnosti být dobrým otcem. Jedná se vlastně o nezralé děti, slabochy - což jim v našem světě nebrání být úspěšnými v zaměstnání, v politice, být opěvováni pro sportovní výkony či pro něco jiného. Díky tomu, že jsou ženy v posledních letech silnější a sebevědomější, ubývá i těch projevů mužského chování, o kterých tu byla řeč. Podstatné je nehledat viníka, ale hledat v našich vztazích cestu k ozdravění. Protože jen v rovnoprávných a citově naplněných vztazích, v nichž se budou otcové podílet rovným dílem na výchově svých dětí, mohou vyrůst synové, kteří už ženu nebudou zneužívat jako drogu. (zdroj: https://www.facebook.com/Vztahy-165520587151076/?fref=ts)