(autor: France-Marie Chauvelt)
„Ráda bych, aby se země zastavila a já mohla vystoupit.” (Jane Birkinová)
Taky jsem chtěla vystoupit. Jenže jen tak se vystoupit nedá. Nějaké úsilí to vyžaduje: přinejmenším k zastavení. (autorka)
„Čím jsem starší, tím se cítím klidnější, svobodnější a šťastnější, i když pláču, i když trpím samotou. Pocit samoty mi zůstal. Je zásadní. Ale samota může být i tvořivá.”
„Umět na nějakou dobu přerušit všechna pouta, která nás oddělují od nás samých, to nám dovoluje najít v dobrovolné samotě samu podstatu svobody.”
„Jsem ráda, když celé dny nemusím nikoho vidět. Jsou to dny naplnění, kdy cítím spojení sama se sebou.”
„Nestačí život přijmout. Musíte si ho i dát.” (Paul-Claude Racamier)
„Infantilnost v sobě nese egocentrismus a samolibost, vše, co se netýká dané osoby, je vnímáno jako cizorodé.” > EGOCENTRICKÝ INFANTILISMUS
„Neexistovala jsem. Ani jsem nevěděla, kdo jsem! Žila jsem prostřednictvím věcí (přepychu), chování (povrchního), což mělo zakrývat utrpení… V tom, to je jisté, je pokušení narcismu. Je to způsob, jak přežít.”
„Akceptace otvírá dveře ke všemu, co nevychází z nás samých. Narcisté to zažít nemohou - proto mimo ně nic neexistuje. Nejsou šťastní. Myslím opravdu šťastní.”
„Chtít odpověď na otázku „kdo jsem?” je bránou do labyrintu, v němž jsme už dříve ztratili niť a nebezpečí narcismu je tam veliké. Ego a jeho meze, které mohou velice brzy začít dusit. Toto neplodné hledání vede často k nebezpečným depresím, u nichž z dlouhodobého pohledu už nevíme, jestli stály na počástku procesu, nebo jsou jeho důsledkem… Podstoupit terapii a ještě spíše pustit se do analýzy, to není alternativa, to je únikový východ. Rovněž otázka, v jejímž znamení to všechno podnikáme, musí být naléhavá. Nejde o otázku „kdo jsem?”, jež zajímá mé ego, a to ještě ne vždy, a která leckdy nepřinese opravdovou odpověď, ale mnohem spíše o existenciální, životní otázku „proč?” Proč se mám nechat ničit, proč mám přenechávat otěže svého života jiným? Proč nemám být šťastný/šťastná? Ne „kdo jsem?”, ale „co chci?”
Pozn. "Narcis nemusí být nutně nažehlený metrosexuál, který bez kapesního zrcádka nejde ani na houby. Může to být člověk, který s nadšením vypráví o vlastní zajímavé práci, o svém životě a o svých snech. Což je zajímavé přesně do té doby, než zjistíte, že zatímco vy znáte jeho pocity od dětství do současnosti, on ani neví, že jste změnila práci. Narcisové a egocentrici nemusí být nutně přesvědčeni o vlastní dokonalosti. Naopak, někdy jsou si moc dobře vědomi svých slabostí, všechno ovšem zvládnou vyřešit větou: "To víš, já jsem prostě užtakovej." Tak ať je, ale jinde, než po vašem boku." (Blesk.cz)
„Je pravda, že trávím značnou část svého života v jakémsi ochranném krytu, útočišti. Útočišti pro sebe… A byl bych neupřímný, kdybych mluvil o samotě a nebral zcela v potaz tuto živočišnou potřebu stáhnout se, vyhnout se nějakému setkání, uchovat si něco. Ostatně, kdyby to nebylo něčím vyváženo, vydali bychom se pomalu směrem k autismu. Zčásti samota touží po tom, přerušit všechny vazby. To však neznamená, že se ve své samotě cítím opuštěný; pravda je obojí a někdy i současně. Jednoduše cítím jen jinou vazbu. Jinak než u běžných, oficiálních vazeb všedního dne. Prožívat samotu mlčky není vždy dobré. Když prožíváme krizi, není vhodná chvíle mlčet, naopak. Jestliže nám odchod od zdroje útlaku dovolí trochu se vzpamatovat, v první chvíli nám síly stačí jen na to, najít sebe sama. Stále jsme ještě strhávání vírem neklidu, neustálých úzkostí, které ticho jen nesnesitelným způsobem prodlužuje. Proto je třeba mluvit. Vyslovit, co jsme prožili. Vyjádřit, co už nechceme snášet. Promluvit, aby nás bylo slyšet, nahlas zdůvodnit své rozhodnutí.”
„Když se vnější svět zastaví u bran mé osobnosti, když narazí na trpitelskou zakřiknutost nebo na netečnost, nevědomost, egocentrismus, bude jako mrtvý, protože se ve mně nic nerozezní. Když se nechám zaplavovat životními situacemi, trápením, svými nesnázemi, svou neschopností, pochybami, nerozezním se a můj svět se omezí na mne. Celý svět se smrskne na můj každodenní život, který trpně snáším, na bolest, rezignaci, pasivitu a na konzum, který nás někdy zahlcuje. Pokud se člověk neobrací k jiným, upadá do falešného štěstí egoistické samolibosti. Potom je všechno předmětem konzumu: cigarety, pivo, alkohol, láska i sexualita, stejně jako přednášky na univerzitě a obrazárny; mění se pak celková struktura osobnosti nyní zaměřené jen na konzum.”
„Nejednoznačnost chtít nějakou věc a zároveň její opak, to je určité útočiště, protože umožňuje vyhýbat se volbě. Avšak oběti za to každý den platí, vždyť útočiště ještě neznamená bezpečí.”
„Musíme se vzpamatovat ze svých vlastních nezdarů, obav, bolestí, a nečekat na to, že nám z nich pomůže někdo jiný. Jinak se totiž náš zachránce může stát i naší zhoubou, když neudělá to, co od něj čekáme.”
„Pozdě jsem Tě začala milovat, Kráso, tak starobylá i tak nová, pozdě jsem Tě začala milovat, a přece jsi byla ve mně a já venku, kde jsem Tě hledala, vrhajíc se bez krásy ke krásám, které jsi vytvořila. Byla jsi se mnou, to já jsem nebyla s Tebou.”
„Absolutno je naší nejvnitřnější složkou, tou, z níž jsme přirozeně čerpali, když jsme byli dětmi. V prvních letech má dítě bezprostředně prostý a přímý vztah k sobě samému, k druhému i ke světu. Spontánně zahajuje dialog, který se od srdce k srdci obrací k citové podstatě každé bytosti, člověka, zvířete nebo rostliny, protože pro dítě všechno žije. Když uvidí malý oblázek oddělený od dvou větších, začne ho litovat: „Vrať se k tatínkovi a mamince.” Když si všimne hmyzu, těžce vlekoucího poraněné křídlo, hned se dojme. Stačí vidět malé dítě, s jakou svrchovanou soucitností se dívá i na to nejbanálnější poranění a spěchá pomoci, nebo jak se raduje i z nepatrné harmonie, abychom spatřili vztah v akci. Stejný úžas leckdy vídáme v očích dospělých, když pozorují chování těch nejmenších. Citové ztotožnění se vším, co ho obklopuje, umožňuje dítěti komunikovat se světem bariéry. Dítě je stejné povahy jako to, co pozoruje. Není však totéž, co pozoruje, neboť je i nadále aktivním činitelem, schopným obnovit harmonii tam, kde je podle něj porušena. Dítě prožívá vztah přirozeně. Pokud se tento potenciál nesetkává s ohlasem, zůstává nepochopen, okolí ho potlačuje a ničí, dítě se ho vzdá, až na něj docela zapomene. Najendou však může přijít událost, osoba, situace a tento vztah se oživí: spouštěcí mechanismus pak otevře cestu k resilienci. Život znovu zaklepe na dveře a dítě v nás ho může uslyšet.”
„Analýza je nesnadná práce. Není bez nebezpečí. Není to zábava, je to hledání smyslu života. Je to únikový východ. Chtěla jsem za každou cenu pochopit, co žiju, rozdíl mezi mým každodenním neštěstím a mými neurčitými, ale stále přítomnými ambicemi.”
„Člověk nemá vždy sílu, možnost ani touhu odejít z neblahé situace, o níž ví, že se nezmění, nebo vůči níž se cítí bezmocný. A proto musíme jasně vytyčit rozdíl mezi rezignací a akceptací, mezi skomíráním a životem. Akceptace, pokud není útěkem nebo projevem zbabělosti, tedy v té míře, v jaké je opravdová, znamená už sama o sobě hlubokou změnu naší situace, neboť jako každý krok, který se nás týká, začíná akceptací sebe sama.”
„Náboženská výchova apeluje k popírání sebe sama. Když působí na ego zmrzačené již předchozími, zčástmi destruktivními vztahy, je zde nebezpečí, že bude vnímána jako výzva rezignovat na sebe a na své zájmy, podržet z odříkání především jeho hlavní složku… negaci. Otvírá cestu k bezpráví?”
„Nakonec jsem pochopila, že ve vztahu je vše jakoby v kruhu: Postoj jednoho vyvolává postoj druhého. Z tohoto začarovaného kruhu je velmi nesnadné vystoupit, už jen uvědomit si ho stojí spoustu času. To, co pokládáme za obětavost, bývá nejčastěji jen skrytou touhou po lásce spočívající v tom, že dáváme jen proto, abychom dostávali, a založenou na více či méně vědomých pocitech podřízenosti a provinilosti. Čím více si druhá strana tuhle skutečnost uvědomuje, tím více si partner, který takto jedná, plete na sebe bič… Já na druhém naprosto visela. Nakonec jsem pochopila, že takový postoj není láska, člověk má pocit, že žije pro druhého, ale ve skutečnosti chce jen uspokojit své vlastní potřeby, své vlastní žádosti.”
„V první etapě je nutno pochopit a akceptovat myšlenku, že jsme obrátili proti sobě nenávist, kterou bychom měli pociťovat vůči svému mučiteli, který, jak jsme viděli, často zakrývá jiného, jenž mu předcházel, a že právě touto nenávistí se trápíme.”
„Tento návrat totiž mění povahu a kvalitu našich vztahových schopností, neboť dovoluje přijít od vztahů založených na závislosti ke vztahům založených na výměně hodnot. Nestačí život jen akceptovat, musíme ho žačít žít.”
„Potřeba uznání je první etapa obnovy, nevyhnutelné znamení zaujetí odstupu, jež umožní existovat: Ty a ty věci se mi staly. Ano, staly se ti. Jsou tak potvrzeny, stávají se skutečností objektivizovanou uznáním. Druhá etapa, kterou toto uznání umožňuje: Moje bytí se neomezuje jen na toto. A oběť hledá opět potvrzení od druhých: Ano, tvoje bytí se neomezuje jen na to.”
„Abychom se předem vyzbrojili, je vhodné se sama sebe v hloubi zeptat: Co čekám od druhého? Jaké budu mít na něho požadavky? Není snadné si na tuto otázku odpovědět. Na druhé straně často už víme, co nechceme, jako třeba: osobu, která rozhoduje o nás. I to už je něco! Když zformulujeme požadavek, máme půl práce hotovo. Čím bude přesnější, tím lepší představu o budoucím partnerovi máme, tím spíše budeme při setkání dbát svých vědomých přání a budeme méně vystaveni hře náhody. Upřesnit své očekávání, to znamená nejen vypracovat si zadávací podmínky, ale také kontrolovat jejich realizaci.”
„Jeho touha dodat svému životu barvu se nesetkávala s ohlasem u váhavé ženy, jež mu nedovedla odpovědět. Jako syn lhostejné a dominantní matky se vrhl do citového vztahu stejné povahy, se ženou spíše autoritativní než milující. Toto spojení nezačalo dobře a nijak se nerozvíjelo. Plynula léta bezbarvého života, který Thibault, jenž v něm nacházel stopy své submisivity z dětství, snášel až do chvíle, kdy si uvědomil, že se takhle může nechat nanejvýš umořit.”
„Mechanismus opakování hraje úlohu smyčky, jež se utahuje buď naší rezignací a návykem, nebo z pocitu viny. Ve vztahu, který jsme nejčastěji ochotni navázat ve stavu nouze, totiž sice cítíme nebezpečí, ale z důvodů, které si v dané chvíli nejsme schopni vysvětlit, odmítáme brát výstražné signály na vědomí.”
„Proto je nutná existence podpůrné sociální sítě, poněvadž mnohost, různorodost vazeb tvoří za takových okolností potenciál odolnosti, resilience vytváří možnost nápravy.”
