VÁŠ MOZEK SE DOKÁŽE ZMĚNIT

(autor: Norman Doidge)

Jak přicházejí touhy a lásky

Existuje tedy doslovná chemie lásky a romantická období odrážejí změny v našem mozku nejen během extází, ale také sžíravých bolestí. Freud – jeden z prvních, kdo popsali psychické efekty kokainu – když jako mladý muž poprvé odhalil využívání kokainu v medicíně, této chemii porozuměl.

Nedávné snímky funkční magnetické resonance (fMRI) u milenců, kteří si prohlížejí fotografie svých drahých, ukazují, že v mozku je aktivovaná oblast s velkými koncentracemi dopaminu; jejich mozky vypadají stejně jako ty u lidí užívajících kokain.

Také bolesti lásky mají svou chemii. Jsou-li milenci odloučeni na příliš dlouhou dobu, hroutí se, prožívají intenzivní stesk, touží po svém milovaném, jsou úzkostní, pochybují o sobě, ztrácejí energii a cítí vyčerpání, ne-li přímo depresi. Jako malá dávka drogy jim dopisy, e-maily, telefonní záznamy od milovaných přinášejí bezprostřední dávky energie. Mají-li se rozejít, cítí se v depresi – což je opačný konec manického vrcholu. Tyto ,,závislostní symptomy“ – vrcholy, zhroucení, tužby, stesk, úlevy – jsou subjektivními známkami plastických změn odehrávajících se ve struktuře našich mozků, které se přizpůsobují přítomnosti nebo absenci milované osoby.

Tolerance, v mnohém podobná toleranci k droze, se může vyvinout u šťastných milenců tehdy, když si na sebe zvyknou. Dopamin má rád novost. Když si monogamní pár vyvine vzájemnou toleranci a ztratí romantické nadšení, které míval, tato změna může být znamením ne toho, že by některý z nich byl nevhodný nebo nudný, ale toho, že jejich plastické mozky se tak dobře vzájemně přizpůsobily, že je pro ně těžké dostat se do stavu stejného nadšení, které ze sebe dříve prožívali.

Milenci mají naštěstí možnost stimulovat svůj dopaminový systém, a tak udržovat vztah na výši tím, že do něj budou vkládat stále něco nového. Pokud pár odjede na romantickou dovolenou nebo vyzkouší společně nové aktivity, začne nosit jiný druh oblečení nebo se bude vzájemně překvapovat, znamená to, že vnáší novost do svých center potěšení, která tak aktivuje, takže vše, co spolu milenci prožívají, tedy i jeden druhého, považují za vzrušující a příjemné. Jakmile se centra potěšení aktivují a započne globalizace, nový obraz milované osoby se zase propojí s neočekávanými požitky a plasticky se zapojí do mozku, který se vyvinul k tomu, aby reagoval na vše nové. Máme-li se cítit zcela naživu, musíme se neustále učit; stane-li se život nebo láska příliš předvídatelnými a zdá se, že už je tu jen málo nového k učení, pocítíme nepokoj – snad jako protest plastického mozku, který už nemůže naplňovat svou nejpodstatnější úlohu.

Láska přináší do duše velkomyslný stav. Protože nám umožňuje zakusit příjemné situace nebo fyzické zkušenosti, které jinde nedostaneme, dovoluje nám také odnaučit se negativním asociacím – další jev spojený s plasticitou mozku.

Důkazy potvrzují, že odnaučování existujících vzpomínek je nezbytné ke znovuvytvoření prostoru pro nové vzpomínky v našich neuronových sítích.

Stručně řečeno, učíme se žít bez milované bytosti, ale je to tolik těžké, protože nejprve se musíme odnaučit představě, že tento člověk existuje a dá se s ním nadále počítat.

Oxytocin bývá nazýván neuromodulátorem oddanosti, protože u savců posiluje utváření pout. Uvolňuje se při spojení a milování partnerů – u lidí se oxytocin uvolňuje při orgasmu u obou pohlaví – a když páry pečují o své děti. U žen se oxytocin uvolňuje při fyzické námaze a při kojení. Studie výsledků funkční magnetické rezonance ukazuje, že když se matky dívají na fotografie svých dětí, aktivují se v mozku oblasti bohaté na oxytocin. U savců mužského pohlaví se začne uvolňovat úzce příbuzný neuromodulátor zvaný vazopresin, když se stanou otci. Řada mladých lidí, kteří pochybují, jestli budou schopni zvládat rodičovské povinnosti, si vůbec neuvědomuje, v jakém rozsahu dokáže oxytocin proměnit jejich mozek, čímž jim dovolí se úkolů úspěšně zhostit.

Zatímco dopamin navozuje vybuzení, rozbíhá náš motor na vysoké otáčky a iniciuje sexuální vzrušení, oxytocin vzbuzuje klidnou, laskavou náladu, která umocňuje něžné pocity a pouta a může způsobit, že se máme méně na pozoru.

Odnaučování v lásce nám umožňuje změnit svůj obraz sebe sama – k lepšímu, máme-li zamilovaného partnera. Pomáhá však také způsobovat naši zranitelnost, když se zamilujeme, a vysvětluje, proč tolik vyrovnaných mladých mužů a žen, když se zamilují do někoho, kdo jimi manipuluje, podrývá a znehodnocuje jejich osobnost, často ztratí veškerý smysl pro sebe sama, začnou se trápit pochybnostmi o sobě a může trvat roky, než se z nich zotaví.

Ukázalo se, že porozumění odvykání, odnaučování a některým jemným nuancím mozkové plasticity je klíčovým úkolem v léčbě pacienta.

Půlnoční zmrtvýchvstání

Podle Taubova přesvědčení tyto objevy dokazovaly, že lidé, kteří utrpěli mozkovou příhodu nebo jiné poškození mozku, a to i před několika roky, mohou trpět naučeným nepoužíváním. Věděl, že mozky některých pacientů s malým poškozením procházejí jakousi obdobou míšního šoku ,,kortikálním šokem“, který může trvat několik měsíců. Během tohoto období se každý pokus o pohnutí rukou setkává s neúspěchem, což může vést k naučenému nepoužívání.

Pacientům s rozsáhlým poškozením mozku v motorické oblasti se po dlouhou dobu nedaří zotavit, a pokud se to přede povede, uzdraví se jen částečně. Taub z toho vyvodil závěr, že jakákoliv léčba následků mozkové příhody se musí zaměřit jak na masivní poškození mozku, tak i na naučené nepoužívání. Jelikož toto nepoužívání může zakrývat skutečnou schopnost pacienta zotavit se, jedině jeho překonání může doopravdy odhalit pacientovy vyhlídky. Taub věřil, že dokonce i po mozkové mrtvici existuje velká šance, že pro něj způsob odkrytí motorické kapacity znamenal provádět s lidskými bytostmi totéž, co dělal předtím s opicemi: zabránit používání zdravé končetiny a přinutit tu postiženou, aby se začala pohybovat.

Dvě studie potvrzují, že CI terapie dokáže obnovit zmenšenou mozkovou mapu. Jedna studie měřila mozkové mapy u šesti pacientů po mozkové mrtvici, kteří ochrnuli na ruku i paži v průměru před šesti lety – což je mnohem delší doba, než u jaké bychom očekávali nějaké spontánní uzdravení. Po CI terapii se velikost mozkové mapy, jež ovládala pohyb ruky, zdvojnásobila. Druhá studie prokázala, že změny jsou viditelné v obou mozkových hemisférách, a předvedla, k jak rozsáhlým neuroplastickým změnám došlo. Jde o první studie, které nám ukazují, že strukturu mozku lze u pacienta po mozkové příhodě změnit prostřednictvím CI terapie.  

Na základě své práce s plasticitou přišel Taub na mnoho důležitých pravidel tréninku: cvičení je účinnější, pokud se trénovaná dovednost úzce týká každodenního života; musí se provádět v postupně se zvyšujících dávkách; a práce by se měla koncentrovat do krátké doby, což je tréninková technika, kterou Taub nazývá ,,navršené cvičení“, jež považuje za mnohem účinnější než dlouhodobý, ale méně častý trénink.

Jak odemknout zámek mozku

Za normálních okolností, dopustíme-li se chyby, stanou se tři věci. Za prvé získáme ,,pocit chyby“, onen hlodavý pocit, že něco je špatně. Za druhé pocítíme úzkost, která nás potom nutí chybu napravit. Za třetí, když chybu napravíme, jakási automatická ,,řadící páka“ v mozku nám dovolí postoupit k další, nové myšlence nebo činnosti. Jak ,,pocit chyby“, tak i úzkost se vytratí.

Mozek obsedantně kompulzivního člověka však nepokročí dál, ,,neobrátí list“. Přestože svou trýznivou chybu napravil, smyl si bakterie z rukou nebo se omluvil, že zapomněl na narozeniny svého přítele, nepřestává jí být posedlý. Jeho automatická řadící páka nefunguje a pocit chyby a na něm založená úzkost jen nabírají na intenzitě.

Dnes díky snímkům mozku víme, že obsesí se účastní tři různé části mozku.

Chyby odhalujeme pomocí své orbitální frontální kůry, části frontálního laloku na spodní straně mozku, přímo za očima. Snímky ukázaly, že čím obsedantnější člověk je, tím výrazněji je orbitální frontální kůra aktivována.

Jakmile tato část kůry odstartuje ,,pocit chyby“, vyšle signál do části mozku zvané gyrus cinguli, umístěné v nejhlubší části kůry. Tato oblast spustí hrozivou úzkost, že se stane něco zlého, nenapravíme-li chybu, a vyšle signály do našich útrob a do srdce, čímž způsobuje fyzické pocity, které si spojujeme s pocitem hrůzy.

,,Automatická řadící páka“, nukleus caudatus, je umístěná hluboko v centru mozku a dovoluje našim myšlenkám přecházet od jednoho předmětu k druhému, pokud se však, jak je tomu u OKP, tato oblast nestane výrazně ,,ulpínavou“.

Snímky mozku pacientů s OKP ukazují, že všechny tři tyto oblasti mozku jsou u nich nadměrně aktivní. Orbitální frontální kůra a gyrus cinguli se sepnou a zůstávají v chodu, jako by byly společně uzamčené v pozici ,,zapnuto“ – to je jeden důvod, proč Schwartz nazývá OKP ,,zámkem v mozku“. Protože nukleus caudatus automaticky ,,nepřeřazuje“, orbitální frontální kůra a gyrus cinguli pokračují ve vysílání svých signálů, čímž se zvyšuje jak pocit chyby, tak i úzkost. Protože člověk už svou chybu napravil, jde pochopitelně o falešný poplach. Nesprávně fungující nukleus caudatus je pravděpodobně nadměrně aktivní proto, že je ,,zaseknuté“ a neustále jej zaplavují signály z orbitální frontální kůry.

Příčiny vážných mozkových zámků OKP se různí. V mnoha případech se porucha vyskytuje v rodinách a může být geneticky podmíněná, mohou ji však způsobit také infekce, které vyvolají otok nuclea caudata. A, jak uvidíme, velkou roli ve vývoji této poruchy hraje také učení.

Schwartz měl v úmyslu vyvinout léčbu, která by rozpojila začarovaný kruh OKP tak, že by odemkla spojení mezi orbitální kůrou a gyrem cinguli, čímž by znormalizovala fungování nuclea caudata. Zajímalo ho, jestli pacienti dokážou nucleus caudatus ,,zařadit ručně“ tím, že vynaloží neustálou, namáhavou pozornost a budou se aktivně zaměřovat na něco mimo své obavy, jako je nová, příjemná aktivita. Tento přístup dává v termínech plasticity smysl, protože ,,buduje“ nový mozkový obvod, který poskytuje potěšení a spouští uvolňování dopaminu, který, jak jsme už viděli, oceňuje novou činnost a upevňuje a posiluje nové neuronové spoje. Tento nový mozkový obvod se může nakonec stát soupeřem toho staršího a podle pravidla ,,use it or lose it“ (co nepoužiješ, o to přijdeš) se potom patologické sítě oslabí. Tato léčba ani tak ,,nerozbíjí“ zlozvyky; spíše nahrazuje špatné vzorce chování těmi lepšími.

Schwarzt rozděluje terapii na několik jednotlivých kroků, z nichž dva jsou klíčové.

Prvním krokem pro člověka se záchvatem OKP je opatřit to, co se mu děje, novou nálepkou, tedy uvědomit si, že nečelí útoku bakterií, AIDS nebo kyselině, nýbrž epizodě obsedantně kompulzivní poruchy. Měl by si zapamatovat, že mozkový zámek se nachází ve třech částech mozku. Já sám jako terapeut povzbuzuji své pacienty s OKP k tomu, aby si pro sebe shrnuli svou situaci takto: ,,Ano, právě teď opravdu mám problém. Nejsou to ale bakterie; je to moje OKP.“ Tohle přejmenování jim umožní získat jakýsi odstup od náplně jejich obsese a dívat se na ni podobným způsobem, jak pohlíží meditující buddhisté na utrpení: pozorují jeho účinky na sobě a tím se od něj poněkud oddělují.

Schwartz učí své pacienty rozlišovat mezi obecnou formou OKP (znepokojující myšlenky a nutkání, které zasahují do vědomí) a obsahem obsese (např. nebezpečné bakterie). Čím víc se pacienti soustředí na obsah, tím víc se jejich stav zhoršuje.

Terapeuti se po dlouhou dobu rovněž soustředili hlavně na obsah. Nejběžnější druh léčby OKP se nazývá ,,desenzibilizace“ a jde o druh behaviorální terapie, který pomáhá asi polovině pacientů s OKP k určitému zlepšení, přestože většině se neuleví zcela. Bojí-li se daný člověk bakterií, je postupně vystavován jejich rostoucímu množství, aby u něj došlo ke snížení citlivosti na ně. V praxi to může znamenat nucení pacientů, aby trávili čas na veřejných záchodech. (Poprvé, když jsem o téhle léčbě slyšel, žádal psychiatr pacienta, aby si navlékl na obličej špinavé spodní prádlo.) Je pochopitelné, že asi třicet procent pacientů takovou terapii odmítá. Vystavení bakteriím ,,nezařadí“ páku k další myšlence; vede naopak pacienta k tomu, aby se jimi o to intenzivněji zabýval – přinejmenším na chvíli. Druhou částí standardní behaviorální terapie je ,,zabránění odpovědi“, tedy zabránění pacientovi, aby uskutečnil své kompulzivní jednání. Jiný druh léčby, kognitivní terapie, je založen na předpokladu, že problematické rozpoložení a stavy úzkosti jsou způsobené kognitivním pokřivením – nepřesnými nebo přehnanými myšlenkami. Kognitivní terapeuti nechávají své pacienty zapsat své obavy a potom vytvořit seznam důvodů, proč nedávají smysl. Tento postup však také ponořuje pacienta do obsahu jeho OKP. Jak říká Schwartz: ,,Učit pacienta říkat ,Moje ruce nejsou špinavé´ znamená pouze nutit ho opakovat něco, co už dávno ví… kognitivní pochybení prostě není skutečnou součástí této nemoci; pacient v zásadě ví, že když se mu dnes nepodaří správně spočítat konzervy ve spíži, ve skutečnosti to nezpůsobí strašlivou smrt jeho matky dnes v noci. Problém je, že jeho pocity jsou opačné.“ Také psychoanalytici se soustředili na obsah symptomů, z nichž mnohé se zabývají znepokojujícím sexuálním a agresivním obsahem. Došli k závěru, že obsedantní myšlenka jako ,,ublížím svému dítěti“ může vyjadřovat potlačovaný vztek vůči dítěti a že už jen uvědomění si této skutečnosti může v lehčích případech stačit k tomu, aby obsese zmizela. U středně těžké nebo těžké OKP to však často nefunguje. A třebaže i Schwartz věří, že kořeny mnoha obsesí sahají až k jádru takových konfliktů ohledně sexu, agrese a viny, jakým přikládal význam i Freud, tyto konflikty podle něj vysvětlují pouze obsah – nikoliv formu poruchy.

Jakmile pacient připustí, že jeho obavy jsou symptomem OKP, čeká ho další klíčový krok: přeorientovat svou pozornost na nějakou pozitivní, prospěšnou, v ideálním případě také příjemnou aktivitu pokaždé, když si uvědomí, že prodělává ataku OKP. Touto aktivitou může být zahradničení, pomoc druhému, práce na svém koníčku, hraní na hudební nástroj, poslouchání hudby, cvičení nebo trefování se míčem do koše. Aktivita, které se účastní i další člověk, pomáhá pacientovi zachovat si soustředění. Udeří-li OKP ve chvíli, kdy pacient řídí auto, měl by mít nachystanou pomoc ve formě audioknihy nebo hudebního CD. Základem je něco dělat, ,,ručně zařadit“ svou páku.

Může to vypadat jako obvyklý postup a znít jednoduše, pro lidi s OKP to však jednoduché není. Schwartz ubezpečuje své pacienty, že přestože je jejich ,,ruční řazení“ zaseknuté, tvrdou prací je lze uvolnit s použitím mozkové kůry, prostřednictvím pracného soustředění na jedinou myšlenku nebo činnost v jednom okamžiku.

Řadící páka je samozřejmě strojní metaforou a mozek není žádný stroj; je plastický a živý. Pokaždé, když se pacienti pokusí zařadit, začínají tím upevňovat svůj ,,přenos“ tím, že si budují nové obvody a pozměňují nukleus caudatus. Změnou ohniska pozornosti se pacient učí neuvíznout na obsahu obsese, nýbrž ho obcházet. Já svým pacientům navrhuji, aby přemýšleli nad principem ,,use it or lose it“. Každá chvíle, kterou stráví přemýšlením o symptomu – vírou, že je ohrožují bakterie – prohlubuje jejich přemýšlením o symptomu – vírou, že je ohrožují bakterie – prohlubuje jejich obsedantní začarovaný kruh. Tím, že jej obejdou, jsou na dobré cestě, aby se vytratil. U obsesí a kompulzí platí, že čím víc to děláte, tím víc to chcete dělat; čím to děláte méně, tím méně to chcete dělat.

Schwartz považuje za nezbytné, aby pacienti pochopili, že to, co se počítá, není to, co během praktikován této techniky cítíte, nýbrž jen to, co děláte. ,,Boj se nezakládá na snaze přimět pocit, aby šel pryč; boj spočívá v tom, nepoddat se tomuto pocitu“ – provedením kompulze nebo přemýšlením o obsesi. Tato technika neposkytuje pacientům okamžitou úlevu, protože trvalá neuroplastická změna potřebuje svůj čas; vytváří však dobrý základ pro změnu tím, že cvičí mozek novým způsobem. Nejprve bude proto každý pacient pociťovat jak nutkání k uskutečnění kompulzivního jednání, tak i napětí a úzkost, které přijdou, bude-li kompulzi vzdorovat. Cílem je ,,změnit kanál“ na nějakou novou činnost po dobu patnácti až třiceti minut, objeví-li se symptom OKP. (I když se někdo neubrání na tak dlouhou dobu, každý okamžik strávený odmítáním kompulze je přínosem, i kdyby to byla jen minuta. Zdá se, že právě tento vzdor, tohle úsilí, zakládá nové obvody.)

Ve třetí kapitole, ,,Přeorganizovat svůj mozek“, jsme poznali dva klíčové zákony plasticity, které také tvoří základ této léčby. První zní tak, že neurony, které vysílají signály společně, se spolu také spojují. Prováděním něčeho příjemného namísto kompulze si pacienti budují nový obvod, který se – místo kompulze – postupně upevňuje. Druhým zákonem je, že neurony, které vysílají signály odděleně, jsou od sebe také oddělené. Tím, že neuskuteční své nutkavé jednání, oslabují pacienti spojení mezi kompulzí a myšlenkou, že její uskutečnění uleví jejich úzkosti. Tohle ,,rozpojení“ je klíčové, protože, jak jsme viděli, zatímco vykonání kompulzivního jednání zmírňuje úzkost z krátkodobého hlediska, z hlediska dlouhodobého zhoršuje celou obsedantně kompulzivní poruchu.

Schwartz dosáhl velmi dobrých výsledků i u těžkých případů. Osmdesát procent jeho pacientů dosáhlo velkého zlepšení díky použití této metody v kombinaci s léky – nejčastěji antidepresivy jako je Anafranil nebo léky typu Prozac. Medikace v tomto případě funguje jako postranní kolečka na jízdním kole – odstraňuje úzkost nebo ji snižuje do té míry, aby pacienti mohli mít z terapie užitek. Mnoho z nich časem přestane léky užívat a někteří je nepotřebují vůbec.

Viděl jsem, jak koncept ,,mozkového zámku“ skvěle funguje u typických problémů OKP, jako je strach z bakterií, mytí rukou, kompulzivní kontrolování nebo ochromující hypochondrické úzkosti. Čím více se pacienti soustředí, ,,ruční řazení“ se víc a víc automatizuje. Chorobné epizody se zkracují a klesá jejich frekvence, a přestože během stresových období je možná recidiva, pacienti se dokážou rychle znovu chopit řízení s použitím znovunalezené techniky.

Když potom Schwartz a jeho tým skenovali mozky pacientů, jejichž stav se zlepšil, zjistili, že ony tři části mozku, které byly ,,uzamčené“ a aktivovaly se společně a nadměrně, začaly vysílat své signály odděleně normálním způsobem. Zámek v mozku se podařilo odemknout.

Svého manžela obdařila zdánlivě zamračeným obličejem. Na společném večírku si totiž dělal legraci, že není zdvořilé obtěžovat psychiatra svými neurózami. ,,Theodore“ řekla mu, ,,problém není v tom, že jsem šílená. Problém je, že můj mozek prostě nedokázal obrátit list.“

Jak se naše přízraky proměňují v předky

Tentýž proces se odehrává i u lidí. Když se učíme, měníme to, které geny v našich neuronech e dočkají své exprese a budou aktivovány. Naše geny mají dvě funkce. První funkce ,,šablony“ dovoluje našim genům zdvojovat se, vytvářet kopie sebe samých, které se předávají z generace na generaci. Tato funkce je mimo naši kontrolu.

Druhou funkcí je funkce transkripce, ,,přepisu“. Každá buňka v našem těle obsahuje veškeré naše geny, ne všechny z nich jsou však aktivní nebo exprimující. Když se aktivuje gen, vytvoří nový protein, jenž pozmění strukturu a funkci buňky. Této funkci říkáme transkripce proto, že je-li gen aktivován, přečte nebo ,,přepíše“ se z něj informace o způsobu výroby tohoto proteinu. Funkci transkripce ovlivňuje vše, co děláme a co si myslíme.

Většina lidí se domnívá, že naše geny nás tvarují – naše chování i anatomii našeho mozku. Kandelova práce ukazuje, že když se učíme, naše myšlenky ovlivňují také to, které geny v našich neuronech se přepíší. Můžeme tak vlastně tvarovat své geny, což na oplátku tvaruje mikroskopickou anatomii našeho mozku.

Kandel tvrdí, že pokud psychoterapie mění lidi, ,,podle všeho to dělá prostřednictvím učení, vyvoláváním změn v expresi genů, které mění sílu synaptických spojů, a strukturálních změn, které pozměňují anatomické vzorce spojů mezi nervovými buňkami v mozku.“ Psychoterapie funguje tak, že proniká hluboko do mozku a jeho neuronů a mění jejich strukturu tím, že aktivuje ty správné geny. Psychiatrička dr. Susan Vaughanová řekla, že léčba mluvením funguje prostřednictvím ,,promlouvání k neuronům“ a že úspěšný psychoterapeut nebo psychoanalytik je ,,mikrochirurgem mysli“, jenž pomáhá pacientům provádět potřebné změny v neuronových sítích.

Psychoanalýza (nebo ,,analýza“) je způsob léčby, jež pomáhá lidem, které hluboce sužují nejen symptomy, ale také některé aspekty jejich vlastního charakteru. K těmto problémům dochází, prožíváme-li silné vnitřní konflikty, při kterých se, jak říká Kandel, celé části našeho já radikálně disociují, oddělí od zbytku naší osobnosti.

Existuje však ještě další možná příčina. Nedávno se přišlo na to, že trauma v raném dětství vede k masivním plastickým změnám v hipokampu, který se zmenší, takže není možné, aby se utvářely novější, dlouhodobé explicitní vzpomínky. Zvířata odňatá od svých matek nejprve vydávají zoufalý křik a poté přejdou do stavu ,,vypnuto“ – jako tomu bylo u Spitzových dětí – a uvolňují stresový hormon zvaný ,,glukokortikoid“. Glukokortikoidy usmrcují buňky v hipokampu, takže ten nemůže vytvářet synaptické spoje v neuronových sítích, které umožňují učení e explicitní dlouhodobou paměť. Tento raný stres z dětství předurčuje tato zvířata bez matek na celý zbytek jejich života k onemocněním spojeným se stresem. Podstoupí-li dlouhodobá odloučení, aktivuje se gen, jenž uvádí do pohybu produkci glukokortikoidů a zůstává dlouhou dobu v aktivovaném stavu. Zdá se, že trauma v dětství vede k supersenzitizaci – plastické změně – mozkových neuronů, které řídí uvolňování glukokortikoidů (to znamená, že se tyto neurony stanou přecitlivělými). Nedávný průzkum u dospělých, kteří byli v dětství týráni, ukázal, že i oni vykazují známky supersenzitivity na glukokorikoid, která přetrvala až do dospělosti.

Fakt, že hipokampus se zmenšuje, představuje významný neuroplastický objev a může pomoci vysvětlit, proč měl pan L. tak málo explicitních vzpomínek z doby dospívání. Deprese, velký stres i dětské trauma vedou k uvolňování glukokortikoidů, takže usmrcují buňky hipokampu, což vede ke ztrátě paměti. Čím déle lidé prožívají depresi, tím menší hipokampus ve výsledku mají. Hipokampus depresivních dospělých, kteří utrpěli předpubertální dětské trauma, je v průměru o 18 % menší než hipokampus depresivních dospělých, kteří v dětství trauma neprožili – je to stinná stránka plastického mozku: v reakci na onemocnění doslova ztrácíme své skutečné kortikální ,,pozemky“.

Trvá-li stres jen krátce, tento úbytek velikosti je jen dočasný. Trvá-li příliš dlouho, poškození je nevratné. Když se zotaví lidé z deprese, vrátí se jim vzpomínky a podle výzkumů může jejich hipokampus zase začít narůstat. Ve skutečnosti je hipokampus jedna ze dvou oblastí, kde se – jako součást normálního fungování – vytvářejí nové neurony z našich vlastních kmenových buněk. Měl-li pan L. poškozený hipokampus, všechno se u něj dalo zase do pořádku brzy po dosažení dvacítky, když si začal znovu vytvářet explicitní vzpomínky.

Antidepresivní látky zvyšují počet kmenových buněk v hipokampu, které se promění v nové neurony. U lidí trvá obvykle tři až šest týdnů, než začnou antidepresiva účinkovat – snad je to jen shoda náhod, že právě tak dlouho trvá, než nově vytvořené neurony  v hipokampu dozrají, prodlouží své výběžky a spojí se s jinými neurony. Možná tak můžeme nevědomky pomáhat lidem od deprese podáváním léků, které podporují plasticitu mozku. Lidé, jejichž stav se zlepšil po psychoterapii, totiž zjišťují, že se jim zlepšila také paměť; je možné, že psychoterapie povzbuzuje růst neuronů v jejich hipokampu.

Plastický paradox spočívá v tom, že tytéž neuroplastické vlastnosti, které nám umožňují měnit naše mozky a produkovat flexibilnější způsoby chování, nám dovolují produkovat také způsoby rigidnější. Každý člověk vchází do života s nějakým plastickým potenciálem. Někteří z nás se rozvinou v čím dál flexibilnější děti a zůstanou takoví po celý svůj dospělý život. U jiných musí spontaneita, kreativita a nepředvídatelnost dětství ustoupit rutinnímu způsobu existence, který jen opakuje totéž chování a promění nás v rigidní karikatury sebe samých. Všechno, co zahrnuje stereotypní opakování – naše zaměstnání, kulturní aktivity, dovednosti i neurózy – může vést k rigiditě.

Freud měl pravdu, když říkal, že nedostatek plasticity se zdá souviset se sílou zvyku. Neurózy mají tendenci se silou zvyku zakořeňovat, protože zahrnují opakování vzorců, kterých si nejsme vědomi, díky čemuž je téměř nemožné je přerušit a přesměrovat bez použití speciálních technik. Jak dokázal pan L. jednou porozumět příčinám svého často defenzivního chování, svému pohledu na svět a na sebe sama, mohl konečně začít využívat svou vrozenou plasticitu, navzdory svému věku.

Psychoanalýza spočívá velmi často v proměňování našich přízraků v předky, dokonce i u pacientů, kterým milovaná bytost nezemřela. Často nás pronásledují významné vztahy z minulosti, které nás ovlivňují v současnosti, aniž bychom si to uvědomovali. Dokážeme-li je zpracovat, přestanou nás pronásledovat a stanou se prostě součástí naší osobní historie. Své duchy můžeme proměnit v předky, protože můžeme proměnit implicitní vzpomínky – které si mnohdy neuvědomujeme, dokud se nám nevybaví, a potom máme pocit, jako by k nám přicházely ,,zčistajasna“ – ve vzpomínky deklarativní, které teď mají jasné souvislosti, díky čemuž si je umíme snáze vybavit a pociťovat je jako součást své minulosti.

Víc než jen souhrn jejich částí

Žena, která sedí u stolu proti mně a vtipkuje se mnou, se narodila s polovinou mozku. Když byla v děloze své matky, došlo k čemusi tragickému, přestože nikdo neví přesně k čemu. Nešlo o mozkovou mrtvici, protože ta ničí zdravou tkáň, zatímco levá hemisféra Michelle Mack se zkrátka nikdy nevyvinula. Lékaři uvažovali o tom, že snad její levá krkavice, která zásobuje krví levou polovinu mozku, mohla být nějak zablokovaná, když byla Michelle ještě plodem, a zabránila tak ve vzniku celé hemisféře. Po narození provedli lékaři na Michelle obvykle kontroly a sdělili její matce Carol, že Michelle je úplně zdravé miminko. Ani dnes by žádný neurolog nehádal, aniž by viděl snímek jejího moku, že jí chybí celá jedna hemisféra.

Navštívil jsem Michelle, abych odhalil, jak rozsáhlé neuroplastické změny jsou možné u lidské bytosti, jejíž mozek musel překonat takový problém; je to ale samotný doktrinářský lokalizacionismus, přesvědčený o tom, že každá hemisféra je geneticky předurčená k vykonávání svých vlastních specializovaných funkcí.

Přestože má pouze pravou hemisféru, Michelle není žádné bezmocné stvoření, které by sotva přežívalo s pomocí přístrojů. Je jí dvacet devět let. Její modré oči vykukuji zpoza silných brýlí. Má na sobě modré džíny, spí v modré ložnici a mluví úplně normálně. Je zaměstnaná na částečný úvazek, čte, užívá si filmy a svou rodinu. Tohle všechno může dělat díky tomu, že její pravá hemisféra převzala všechny funkce té levé a dokonce i tak zásadní duševní funkce jako řeč a jazyk se přesunuly do pravé poloviny jejího mozku. Její vývoj objasňuje, že neuroplasticita není žádný vedlejší jev fungující na okraji; umožnila Michelle dosáhnout masivní reorganizace mozku.

Michellina pravá hemisféra nejenže musí vykonávat klíčové funkce svého levého protějšku; musí také šetrně hospodařit se svými ,,vlastními“ funkcemi. V normálním mozku pomáhá každá hemisféra vylepšovat vývoj té druhé tím, že jí posílá elektrické signály s informacemi o své vlastní aktivitě, takže obě poloviny pracují koordinovaným způsobem. U Michelle se musela pravá hemisféra vyvinout bez vstupních informací z hemisféry levé a naučit se žít a fungovat zcela sama.

Michelle disponuje mimořádnými – geniálními – schopnostmi v oblasti počítání, které dokáže využívat bleskovou rychlostí. Má také specifické potřeby a znevýhodnění. Nerada a snadno se ztratí v neznámém prostředí. Má potíže chápat některé druhy abstraktních myšlenek. Její vnitřní život je však plný síly, čte si, modlí se a miluje. Mluví zcela normálně s výjimkou situací, kdy je frustrovaná. Zbožňuje komedie s Carol Burnettovou. Dívá se na zprávy, sleduje basketbal a chodí k volbám. Její život je názornou ukázkou toho, že celek je víc než jen souhrn částí a že polovina mozku není totéž, co polovina duše.

Má-li člověk větší kognitivní schopnost - ,,zásobní“ inteligenci – má jeho mozek možnost lépe odpovídat na vážné trauma. Z Grafmanových dat vyplývalo, že vysoce inteligentní vojáci jsou, zdá se, schopnější reorganizovat své kognitivní schopnosti k podpoře oblasti, které byly poškozeny.

Ze svého výzkumu potom Grafman určil čtyři druhy plasticity.

Prvním je ,,rozšiřování map“, popsané výše, k němuž dochází ve velké míře na hranicích mezi jednotlivými oblastmi mozku v důsledku každodenních aktivit.

Druhým je ,,senzorické přesměrování“, k němuž dochází, je-li jeden smysl nějak zablokován, jako je tomu u nevidomých lidí. Je-li vizuální kůra připravena o své normální vstupní informace, dokáže přijímat nové vstupy z jiných smyslů, jako je hmat.

Třetím je ,,kompenzační přestrojení“, které využívá skutečnosti, že pro mozek existuje více než jeden způsob, jak přistupovat k problému. Někteří lidé, mají-li se dostat z místa na místo, využívají viditelných orientačních bodů. Jiní s ,,dobrým orientačním smyslem“ mají silné prostorové cítění, takže pokud o svůj prostorový smysl přijdou kvůli zranění mozku, mohou se vrátit zpět k vizuálním orientačním bodům. Než byla objevena neuroplasticita, ,,kompenzační přestrojení“ – neboli kompenzace či ,,alternativní strategie“, jako je odkazování lidí s problémy se čtením na audio nahrávky – představovalo vůdčí metodu, používanou k pomoci dětem s poruchami učení.

Čtvrtým druhem plasticity je ,,převzetí zrcadlovým regionem“. Pokud část jedné hemisféry selhává, adaptuje se na její mentální funkci odpovídající zrcadlový region protější hemisféry, aby ji vykonával, jak nejlépe dovede.

Dodatek I.

Vědci, cestovatelé i antropologové dlouho pozorovali, že lidé z Východu (ty asijské národy, na něž působily čínské tradice) a ze Západu (dědicové tradic starověkého Řecka) vnímají jiným způsobem, badatelé však předpokládali, že tyto odlišnosti jsou založené na rozdílné interpretaci toho, co vidí, nikoli na mikroskopických odlišnostech v jejich percepčním vybavení a strukturách.

Často bylo například pozorováno, že obyvatelé Západu mají tendenci přistupovat ke světu ,,analyticky“ a rozdělovat to, co vidí, na jednotlivé části. Naopak východní lidé přistupují ke světu ,,holisticky“, vnímají pohlížením na ,,celek“ a kladou důraz na vzájemnou propojenost věcí. Pozorovalo se také, že rozdílné kognitivní styly analytického Západu a holistického Východu vykazují jistou paralelu s odlišnostmi mezi dvěma mozkovými hemisférami. Levá hemisféra má sklony zpracovávat skutečnost spíše sekvenčně a analyticky, zatímco ta pravá se účastní spíše simultánního a holistického zpracování. Jsou tyto rozdílné způsoby nahlížení na svět založené na rozlišné interpretaci toho, co vidíme, nebo východní a západní lidé doopravdy vidí různé věci?

Tyto a mnohé další podobné experimenty dokazují, že lidé z Východu vnímají holisticky, vidí předměty tak, jak jsou ve spojitosti vzájemné nebo s kontextem, zatímco lidé ze Západu je vnímají izolovaně. Východní lidé se dívají přes širokoúhlé čočky; čočky západní jsou úzké a více zaostřené. 

PSYCHO-KYBERNETIKA

(autor: Maxwell Maltz, M.D., F.I.C.S.)

Obraz našeho já se nemění jen samotným myšlením, nýbrž ,,prožíváním“. Ať už jste si to uvědomovali, nebo ne, obraz svého já jste si utvořili tvůrčím prožíváním své minulosti. Proto jej můžeme změnit stejným způsobem. Zdravý a spokojený člověk nevyroste z dítěte, které se učí o lásce, ale z dítěte, které lásku prožívá. Naše dnešní sebedůvěra a vyrovnanost je výsledkem toho, co jsme ,,prožili“, nikoli toho, co jsme se naučili intelektuálně. Psychoanalytik nikdy nekritizuje, nemoralizuje ani není šokován, když se mu pacient svěřuje se svými obavami, pocity viny a ,,špatnými myšlenkami“. Možná poprvé v životě pacient prožívá přijetí a uznání jako lidská bytost; ,,cítí“, že jeho já má určitou cenu a důstojnost a začíná přijímat sám sebe a představovat si své já novým způsobem.

Je všeobecně známo, že ,,největší úspěch má úspěch“. Prožíváním úspěchů se učíme úspěšně fungovat. Vzpomínky na úspěchy v minulosti nám dávají sebedůvěru v přítomnosti. Ale jak můžeme čerpat z úspěšných zkušeností, když jsme prožili jen neúspěchy? Náš problém je srovnatelný s problémem mladého muže, který nemůže sehnat zaměstnání, protože nemá žádnou zkušenost a nemůže získat zkušenost, protože nemůže sehnat zaměstnání.

Tento problém byl vyřešen dalším důležitým objevem, který nám umožňuje syntetizovat ,,zkušenost“, doslova vytvořit zážitek v laboratoři naší mysli. Experimentální a klinická psychologie nezvratně dokázala, že lidská nervová soustava není schopna rozlišit mezi ,,skutečným“ zážitkem a zážitkem, který si živě a detailně představujeme. Ačkoli vám to může připadat poněkud přehnané, v této knize prozkoumáme několik laboratorních experimentů, při nichž bylo tohoto druhu ,,systematického“ zážitku použito k zlepšení schopnosti trefovat se šipkou do terče a míčem do basketbalového koše. Účinnost této metody uvidíme na příkladech lidí, kteří ji použili ke zlepšení svých řečnických schopností, k překonání strachu před dentistou, k posílení duševní rovnováhy a sebedůvěry, k prodeji většího množství zboží – a ve všech možných situacích, kde ,,zkušenost“ přináší úspěch. Podíváme se na zajímavý experiment, při němž dva lékaři připravili situaci tak, aby neurotici mohli ,,normálně“ prožívat své prostředí a tím je vyléčili! Také se dovíme, a to je možná nejdůležitější, jak se chronicky nešťastní lidé naučili radovat ze života tím, že ,,prožívali“ štěstí!

Dosahovat cílů je přirozeností člověka. A protože člověk je tak ,,stvořen“, není šťastný, dokud nemůže fungovat tak, jak by fungovat měl. Proto skutečný úspěch a skutečné štěstí jdou nejen ruku v ruce, ale vzájemně se posilují.

Ježíš nám radil, abychom nedávali záplaty z nové látky na staré šaty, a abychom  nenalévali nové víno do starých lahví. ,,Pozitivní myšlení“ nelze účinně použít jako záplaty na starý obraz našeho já. Je naprosto nemožné přemýšlet pozitivně o nějaké situaci, dokud máte negativní představu o svém já. Experimenty ukazují, že jakmile změníme obraz svého já, lze snadno dosáhnout dalších věcí, které jsou s tímto novým obrazem konzistentní.

Tajemství spočívá v tomto: Abyste mohli skutečně ,,žít“, to znamená žít uspokojivým životem, musíte si vytvořit adekvátní a realistický obraz svého já. Musíte považovat své já za přijatelné. Musíte důvěřovat. Musíte mít takové já, za které se nemusíte stydět, které můžete svobodně vyjádřit a kterým můžete ,,být“. Musíte mít takové já, které odpovídá realitě, abyste mohli fungovat v reálném světě. Musíte znát sami sebe – jak své přednosti, tak své slabiny a musíte k sobě být upřímní. Obraz vašeho já musí přibližně odpovídat vašemu skutečnému já; nesmí být ani horší, ani lepší.

,,Co to znamená hrát role?“

,,Prostě si přestavujete, že jste v různých prodejních situacích, které řešíte ve své mysli, dokud se nenaučíte, co máte říkat a dělat, když nastanou ve skutečném životě.“

,,Je to duševní cvičení.“

,,Je tak účinné proto, že prodávání je otázkou situací.“

,,Situace se vytvoří, kdykoli hovoříte se zákazníkem. Tento se vás na něco zeptá nebo má nějaké námitky. Pokud vždy víte, co odpovědět, uzavřete obchod…“

,,Dobrý prodejce si v noci o samotě přestavuje takové situace. Představuje si všechno, na co se ho zákazník může zeptat. Pak se snaží najít nejlepší odpověď…“

,,Na jakoukoli situaci se můžete připravit tím, že si představujete, jaké vám zákazník dělá potíže, jaké má námitky a jak na ně správně reagujete.“

,,Nebuďte šmírák,“ říká dr. Marston a vysvětluje, že v životě neustále hrajeme nějakou roli. Proč si nevybrat roli úspěšného člověka – a proč ji nenacvičit? Doktor Marston říká: ,,Často se stává, že nemůžete udělat další krok ve svém zaměstnání, aniž získáte určitou zkušenost v práci, která se od vás bude vyžadovat. Blufováním můžete získat práci, o které nic nevíte, ale v devíti případech z deseti vás to nezachrání před okamžitým propuštěním, jakmile se zjistí, že nemáte žádnou zkušenost. Existuje jen jediný způsob, jak získat praktické znalosti a tím je plánování.“

Jak najít své nejlepší já

Váš vrozený tvůrčí mechanismus vám pomůže realizovat vaše nejlepší možné ,,já“, jestliže si v mysli vytvoříte obraz takového já, jakým chcete být, a jestliže ,,se vidíte“ ve své nové roli. To je nutná podmínka transformace osobnosti bez ohledu na druh terapie, jaké užíváte. Než se člověk může změnit, musí ,,vidět“ sám sebe v nové roli.

Člověk s komplexem méněcennosti si svůj problém ještě zhoršuje tím, že se snaží být nadřazený. Jeho pocity vyplývají z mylného předpokladu, že je méněcenný. Na tomto předpokladu pak staví strukturu ,,logického myšlení“ a cítění. Jestliže se cítí špatně, protože je méněcenný, vyléčí se tím, že se pokusí být tak dobrý jako všichni ostatní, a aby se cítil ještě lépe, pokusí se být lepší než ostatní. Tato snaha být lepším než ostatní ho dostává do problémů a někdy dokonce vyvolává neurózu. Pak je na tom ještě hůř než předtím a ,,čím víc se snaží“, tím je to horší. Méněcennost a nadřazenost jsou opačné strany téže mince. Léčení spočívá v tom, že si uvědomíme, že sama tato mince je falešná.

Pravda je prostá:

Nejste méněcenní.

Nejste nadřazení.

Vy jste prostě vy.

Nejnešťastnějším ze smrtelníků je ten, kdo znovu a znovu prožívá svou minulost ve své představivosti, kdo se neustále kritizuje za staré chyby – kdo se neustále odsuzuje za staré hříchy.

Navzdory tomu, že vypadala normálně, myslela si, že se s nikým nemůže spřátelit a být šťastná. Domnívala se totiž, že jí nikdo neodpustil její chování před operací. Nakonec dělala stejné chyby jako předtím a byla stejně nešťastná. Nezačala opravdu žít, dokud se nepřestala odsuzovat za své chování v minulosti a dokud nepřestala prožívat všechny nešťastné události, které ji nakonec přivedly do mé ordinace.

Neustálým kritizováním svých omylů a chyb z minulosti ničemu nepomůžete, ale naopak tím posílíte chování, které se snažíte změnit. Vzpomínky na naše minulé neúspěchy mohou nepříznivě ovlivnit naše chování, jestliže se jimi příliš zabýváme a myslíme si: ,,Včera jsem neuspěl – z toho vyplývá, že neuspěji ani dnes.“ To vše ale ,,nedokazuje“, že se naše nevědomé reakce opakují samy od sebe ani že musíme ,,vyhladit“ všechny pohřbené vzpomínky dříve, než se pokusíme změnit své chování. Jsme spíše oběti své vědomé mysli, nikoli svého ,,nevědomí“. Je to proto, že vědomým myšlením vyvozujeme závěry a volíme si cíle, na které se pak koncentrujeme. Jakmile se pro něco rozhodneme a přestaneme se zabývat minulostí, minulost se všemi svými omyly nad námi ztratí svou moc.

Dorothea Brandeová píše ve své okouzlující knize Wake Up and Live (Probuď se a žij), jak jí tato myšlenka umožnila, aby se stala produktivnější spisovatelkou a aby čerpala ze schopností, o kterých nikdy předtím nevěděla. Když se stala svědkem hypnózy, byla velmi překvapena. Pak někde četla větu, kterou napsal psycholog F.M.H. Myers a která změnila její život. Myers vysvětloval, že schopnosti, jež lidé projevují v hypnotickém stavu, jsou důsledkem ,,očištění paměti“ od minulých neúspěchů. Je-li to možné pod vlivem hypnózy – mají-li obyčejní lidé schopnosti, jichž neužívají jen proto, že si pamatují své minulé neúspěchy – proč by nemohli užívat těchto schopností v bdělém stavu tak, že budou ignorovat vzpomínky na neúspěchy a ,,jednat tak, jako by nemohli selhat“? Rozhodla se, že bude jednat na základě předpokladu, že má schopnosti a že jich může užívat, jestliže bude ,,jednat jako kdyby“. Během roku se stala mnohem produktivnější spisovatelkou. Její knihy se začaly více prodávat. Poněkud ji překvapilo, když v sobě objevila řečnický talent a stala se velmi vyhledávaným řečníkem – a navíc se jí to líbilo, zatímco předtím to nenáviděla.

Metoda Bertranda Russella

Bertrand Russell, ve své knize The Qonquest of Happiness (Dobytí štěstí), píše: ,,Nenarodil jsem se šťastným. Mým oblíbeným veršem v dětství bylo: ,,Unaven zemí a zatížen hříchem…“ V mládí jsem nenáviděl život a byl jsem stále na pokraji sebevraždy, před kterou mě zachránila jen má touha naučit se matematiku. Dnes se mi život líbí; skoro bych mohl říci, že se mi každým rokem líbí víc a víc… Je to převážně důsledkem toho, že se nezabývám sám sebou. Jako ostatní lidé s puritánskou výchovou i já jsem měl ve zvyku meditovat o svých přestupcích a nedostatcích. Považoval jsem se nepochybně oprávněně – za velmi ubohé individuum. Postupně jsem se naučil být lhostejný k sobě a svým nedostatkům; začal jsem se zajímat o vnější svět; o různé vědní obory, o lidi, které jsem měl rád.“

Vzdejte se a zvítězíte

Později, ve svých slavných přednáškách, James uvedl mnoho příkladů lidí, kteří se mnoho let neúspěšně snažili zbavit se starostí, strachu, výčitek svědomí a pocitů méněcennosti, až nakonec zjistili, že úspěch se dostaví, teprve když se vzdají vědomého zápasu a přestanou řešit problémy vědomým myšlením. ,,Za těchto okolností,“ píše James, ,,jak dokazuje nespočet pravdivých osobních příběhů, dosáhneme úspěchu tím, že se vzdáme… nyní by měla převládat pasivita, nikoli aktivita; uvolnění, nikoli napjaté soustředění. Vzdejte se pocitů zodpovědnosti, uvolněte se, přenecháte svůj osud vyšším silám se starat o to, co se stane… Dovolte svému osobnímu křečovitému já, aby si odpočinulo a objevíte vyšší Já. Výsledky optimismu a očekávání, ať už pomalé nebo náhlé, velké nebo malé, oživující jevy, které vyplývají z opuštění úsilí, zůstávají spolehlivými fakty lidské přirozenosti.“

Tajemství tvůrčího myšlení a tvůrčí činnosti

Zkušenosti spisovatelů, vynálezců a dalších tvůrčích lidí potvrzují pravdivost toho, co říkáme. Všichni se shodují v tom, že o tvůrčích myšlenkách nikdy nepřemýšlejí předtím mozkem, ale že je takové myšlenky spontánně napadají, když se jejich vědomá mysl zabývá něčím jiným. Tvůrčí myšlenky však nepřicházejí z ničeho nic, aniž bychom o problému předem nepřemýšleli. Zkušenost naznačuje, že abychom mohli dostat ,,inspiraci“ nebo ,,tušení“, musíme se nejdříve intenzivně snažit určitý problém vyřešit. Musíme o něm vědomě přemýšlet, shromáždit všechny dostupné informace a posoudit všechny možné druhy řešení. Jakmile však problém definujeme, představíme si konečný výsledek a shromáždíme všechny informace, pak nám další starosti nepomáhají, ale naopak se zdá, že nám v řešení problému brání. Fehr, slavný francouzský vědec, řekl, že ho všechny jeho dobré myšlenky napadly, když se aktivně nesnažil nic vyřešit, a že většina jeho současníků udělala své objevy v době, kdy se jimi nezabývala. Je známé, že když Thomas A. Edison nemohl vyřešit nějaký problém, šel si na chvíli zdřímnout.

Bertrand Russell řekl: ,,Zjistil jsem, že když mám psát o nějakém obtížném námětu, nejlepší je přemýšlet o něm velmi intenzivně – tak intenzivně, jak jen mohu – po dobu několika hodin  nebo dní, a pak vydat příkazy, aby práce pokračovala v podzemí. Po několika měsících se k námětu vědomě vrátím a zjistím, že práce byla vykonána. Než jsem tuto techniku objevil, strávil jsem měsíce v obavách a starostech, protože jsem nedělal žádný pokrok; mé starosti a obavy mně v ničem nepomohly, naopak jsem promrhal spoustu času, zatímco dnes jej mohu věnovat jiné činnosti.“

Tvůrčí činnost je spontánní a ,,přirozená“, nikoli vědomá a pracná. Nejlepší pianista na světě by nikdy nezahrál jednoduchou skladbu, kdyby při hraní vědomě přemýšlel o tom, kterým prstem má zmáčknout kterou klávesu. Tím se vědomě zabýval předtím – při cvičení, dokud se jeho hra nestala automatickou. Dovedným pianistou se stal, teprve když dosáhl stadia, v němž se nemusí vědomě snažit a může předat hraní svému nevědomému mechanismu návyku, který je součástí jeho mechanismu úspěchu.

Neblokujte svůj tvůrčí mechanismus

Vědomé úsilí brzdí a ,,blokuje“ automatický tvůrčí mechanismus. Důvod, proč jsou někteří lidé nervózní a neohrabaní ve společnosti, spočívá v tom, že se vědomě snaží chovat se správně. Bolestně si uvědomují každý svůj pohyb. Každý jejich akt je ,,promyšlený“. Každé jejich slovo je vypočítavé na efekt. Kdyby se tito lidé ,,uvolnili“ a přestali o svém chování přemýšlet, mohli by být ,,sami sebou“ a začali by jednat spontánně.

Pět pravidel, jak můžete uvolnit svůj tvůrčí mechanismus

1. ,,Přemýšlejte před tím, než vsadíte, ne po tom, až se ruleta začne točit.“

,,Jakmile jednou učiníte rozhodnutí a začnete jednat, přestaňte se starat o výsledek. Jedním slovem, uvolněte svůj intelektuální a praktický mechanismus a nechte jej volně běžet.“

2. Naučte se vědomě reagovat na přítomný okamžik.

Vědomě si vypěstuje návyk ,,nezabývat se úzkostnými myšlenkami na zítřek“. Soustřeďte svou pozornost na přítomný okamžik. Váš tvůrčí mechanismus nemůže fungovat zítra. Může fungovat pouze v přítomnosti – dnes. Plánujte zítřek, ale nesnažte se v něm žít. Nesnažte se žít ani v minulosti. Tvůrčí život znamená, že na své prostředí reagujete spontánně.

Sdružení vyléčených alkoholiků užívá stejného principu, když říká: ,,Nesnažte se přestat pít navždy – jen si řekněte: ,,Nebudu pít dnes.“ Učte se uvědomovat si prostředí kolem sebe. V tomto okamžiku je kolem vás spousta předmětů, zvyků a pachů, které si vůbec neuvědomujete!

Neustále mějte na paměti, že úkolem vašeho tvůrčího mechanismu je přiměřeně reagovat na prostředí kolem vás – v přítomném okamžiku. Když na to zapomeneme, často se stává, že automaticky reagujeme na nějaké prostředí z minulosti. Nereagujeme na přítomný okamžik, nýbrž na podobnou událost z minulosti. Jinými slovy nereagujeme na skutečnost – ale na fikci. Plné uvědomění toho, co děláme, může vést k překvapivě rychlému ,,uzdravení“.

Dalším typickým příkladem je žena, která reaguje na každého muže, ,,jako by“ byl nějakým mužem z její minulosti, nebo muž, který reaguje na každého mocného člověka, ,,jako by“ to byl někdo z jeho minulosti.

3. Nesnažte se dělat dvě věci najednou.

Další příčinou nervozity a úzkosti je náš absurdní zvyk dělat několik věcí najednou. Žák se učí a zároveň se dívá na televizi. Manažer diktuje dopis sekretářce a zároveň přemýšlí o všem, co by měl toho dne udělat. Tento návyk je velmi nebezpečný, protože si jej zřídkakdy uvědomujeme. Když jsme nervózní z velkého množství práce, kterou máme před sebou, naše nervozita není způsobena prací, ale naším postojem, který říká: ,,Tohle všechno bych měl udělat najednou.“ Začneme být nervózní, protože se snažíme udělat nemožné. Faktem je, že nemůžeme dělat dvě věci  najednou. Jakmile si tento prostý fakt uvědomíme, jsme schopni soustředit svou pozornost na to, co děláme právě teď.

4. Vyspěte se na to.
5. Při práci se uvolněte.

Štěstí je dobrý lék

Doktor John A. Schindler definuje štěstí jako ,,stav mysli, v němž je naše myšlení většinu času příjemné.“

Štěstí je vrozené jak lidské mysli, tak jejímu tělesnému mechanismu. Jsme-li šťastní, lépe se cítíme, lépe myslíme, lépe jednáme a jsme zdravější. I naše smyslové orgány fungují lépe. Ruský psycholog K. Kekčejev testoval lidi, zatímco přemýšleli o příjemných a nepříjemných věcech. Zjistil, že když lidé myslí na něco příjemného, lépe vidí, cítí, slyší a rozlišují jemnější rozdíly v doteku. Doktor Wiiliam Bates dokázal, že když myslíme na něco příjemného nebo si přestavujeme nějakou příjemnou scénu, náš zrak se okamžitě zlepší. Margaret Corbettová zjistila, že se nám zlepší paměť a uklidní mysl. Psychosomatické lékařství dokázalo, že náš žaludek, játra, srdce a všechny ostatní orgány fungují lépe, když jsme šťastní. Starý moudrý král Šalamoun říká ve svých příslovcích: ,,Srdce, které je radostné, působí dobro jako lék, ale duch, který je zkrušený, vysušuje kosti.“ Je přirozené, že judaismus i křesťanství předpisují radost, vděčnost a veselou mysl jako prostředky ke spravedlnosti a dobrému životu. Harvardští psychologové, kteří zkoumali vzájemný vztah mezi spokojeností a zločinností, dospěli k závěru, že holandské přísloví: ,,Šťastní lidé nejsou nikdy zlí.“, je pravdivé. Zjistili, že většina zločinců pochází z rozvrácených rodin. Desetiletý výzkum frustrace, provedený na Yale University, ukázal, že nemorálnost a nepřátelský postoj k druhým, je důsledkem naší vlastní nespokojenosti. Doktor Schindler říká, že nespokojenost je jedinou příčinou všech psychosomatických nemocí a že spokojenost a štěstí je jediným lékem. Nedávný průzkum ukázal, že optimističtí lidé, kteří ,,vidí jasnou stránku života“, jsou úspěšnější než pesimističtí lidé. Zdá se, že v našich názorech na štěstí jsme umístili vůz před koně. ,,Buď dobrý“, říkáme, ,,a budeš šťastný.“ ,,Byl bych šťastný,“ říkáme si, ,,kdybych byl úspěšný a zdravý.“ ,,Buď laskavý k druhým a budeš šťastný.“ Pravdivější by bylo, kdybychom říkali: ,,Buď šťastný – a budeš dobrý, úspěšný, zdravý a laskavější k druhým.“

Budete-li čekat, až si ,,zasloužíte“ mít příjemné myšlenky, je pravděpodobné, že budete mít nepříjemné myšlenky o své nedostatečnosti. ,,Štěstí a spokojenost není odměna za ctnost,“ říkal Spinoza, ,,nýbrž ctnost sama; radost ze štěstí nemáme proto, že držíme na uzdě své chtíče; naopak své chtíče držíme na uzdě proto, že máme radost ze štěstí.“

Děláme-li však ze štěstí morální problém a chápeme-li je jako odměnu za své nesobecké chování, pak je pravděpodobné, že budeme mít výčitky svědomí za to, že štěstí hledáme. Štěstí jde ruku v ruce s nesobeckým chováním – není však ,,výplatou“ nebo odměnou za takové chování. Jsme-li odměňováni za nesobecké chování, pak je logické předpokládat, že čím více zapíráme sami sebe a čím jsme nešťastnější, tím jsme šťastnější. Tento předpoklad vede k nesmyslnému závěru, že chceme-li být šťastní, musíme být nešťastní.

,,Nikdy nežijeme, jen doufáme, že budeme žít; a protože se neustále těšíme na to, že budeme šťastní, je nevyhnutelné, že šťastní nikdy nejsme,“ řekl Pascal.

Zjistil jsem, že nejběžnější příčinou nespokojenosti mezi mými pacienty je to, že se snaží žít v budoucnosti. Nežijí a netěší se ze života v přítomnosti, ale čekají na nějakou budoucí událost. Budou šťastní, až se ožení, až seženou lepší zaměstnání, až zaplatí dům, až jejich děti vystudují, až něčeho dosáhnou. Je jasné, že jsou stále nespokojení. Štěstí je návyk, duševní postoj; a jestliže se nenaučíme být šťastní v přítomnosti, nikdy šťastní nebudeme. Naše štěstí a spokojenost nejsou závislé na tom, že vyřešíme nějaký vnější problém. Jakmile vyřešíme jeden problém, objeví se další. Život je řada problémů. Chcete-li být šťastní – musíte být prostě šťastní! Nesmíte hledat důvody.

Naučíte-li se být šťastní, stanete se pánem a přestanete být otrokem. Jak říkal Robert Louis Stevenson: ,,Zvyk být šťastný umožňuje člověku, aby se osvobodil od nadvlády vnějších okolností.“

,,Jak mohu být šťastný?“ zeptal se mě jeden muž. ,,Právě jsem přišel o 200 tisíc dolarů na burze. Jsem naprosto zničen a zneuctěn.“ ,,Můžete být šťastnější,“ řekl jsem, ,,když nebude přidávat k faktům své názory. Fakt je, že jste přišel o 200 tisíc. Že jste zničen a zneuctěn, je pouze váš názor.“

Už dříve jsme řekli, že člověk funguje přirozeně, když se snaží dosáhnout pozitivních cílů. Spokojenost je příznakem normální, přirozené činnosti. Když člověk dosahuje cílů, je šťastný nezávisle na okolnostech.

Když se dívám zpátky na svůj vlastní život, uvědomuji si, že nejšťastnější roky jsem prožíval, když jsem tvrdě studoval, a když jsem pak na počátku své praxe žil z ruky do úst. Často jsem byl hladový. Neměl jsem co na sebe. Pracoval jsem nejméně dvanáct hodin denně. Často jsem nevěděl, kde seženu peníze na nájem. Měl jsem však cíl a nezdolnou vytrvalost a touhu dosáhnout jej.

To vše jsem vyprávěl tomu mladému muži, který přišel o 200 tisíc dolarů. Řekl jsem mu, že příčinou jeho neštěstí není jeho finanční ztráta, ale skutečnost, že ztratil svůj cíl. Ztratil svůj agresivní postoj a pasivně se poddával situaci, místo aby reagoval agresivně. Později mi řekl: ,,Musel jsem být šílený, když jsem se nechal přesvědčit, že ztráta peněz nebyla příčinou mého neštěstí – ale jsem strašně rád, že jste mě přesvědčil.“ Přestal si stěžovat a našel si nový cíl – a začal pracovat, aby jej dosáhl. Nejenže během pěti let měl víc peněz než kdy předtím, ale poprvé dělal něco, co ho skutečně bavilo.

Za prvé štěstí není něco, co se vám stane. Je to něco, co sami děláte. Jestliže na štěstí čekáte, pravděpodobně budete čekat dlouho. Jen vy sami rozhodujete o svých myšlenkách. Čekáte-li, až okolnosti ,,ospravedlní“ vaše příjemné myšlenky, pravděpodobně budete čekat věčně.

Prostě musel zavřít dveře své mysli destruktivním myšlenkám – a soustředit se na něco jiného…

Poradil jsem mu, aby si místo operace nosu udělal operaci myšlení. Řekl jsem mu, aby na třicet dní ,,vyřízl“ všechny své negativní myšlenky. Musel naprosto ignorovat všechna negativní a nepříjemná ,,fakta“ a soustředit se na příjemné myšlenky. Po třiceti dnech se cítil lépe; zákazníci se k němu začali chovat mnohem přátelštěji, začal více prodávat a šéf ho na schůzi prodejců veřejně pochválil.

,,Do padesáti let jsem byl nešťastný a málo produktivní člověk. Žádná z prací, na kterých dnes spočívá má pověst, nebyla publikována. Žil jsem s neustálým pocitem beznaděje a neúspěchu. Snad nejhorší byly mé nesnesitelné bolesti hlavy, které se opakovaly dvakrát týdně a znemožňovaly mi pracovat. Rozhodl jsem se věnovat tomu jeden měsíc, neboť jsem to považoval za dostatečně dlouhou dobu. Během tohoto měsíce jsem dal svému myšlení určitá omezení. Když jsem přemýšlel o minulosti, snažil jsem se myslit jen na příjemné události, na jasné dny svého dětství, na inspiraci učitelů a na svou práci. Když jsem přemýšlel o přítomnosti, soustředil jsem se na pozitivní myšlenky, na svůj domov, na příležitosti, které mi poskytovala má samota a rozhodl jsem se, že těchto příležitostí využiji a budu ignorovat zdánlivou skutečnost, že nikam nevedou. Když jsem přemýšlel o budoucnosti, rozhodl jsem se, že budu považovat všechny užitečné možnosti za dosažitelné. Tehdy se mi to zdálo směšné, ale vzhledem k tomu, čeho jsem od té doby dosáhl, dnes si uvědomuji, že jedinou vadou mého plánu bylo to, že mířil příliš nízko a nebyl dost obsáhlý.“

Závislost je něco, co vás nutí k určitému chování. Léčení závislosti není však námětem této knihy. Na druhé straně návyky jsou jen reakce, které jsme se naučili vykonávat automaticky, aniž o nich musíme ,,přemýšlet“. Vykonává je za nás náš tvůrčí mechanismus. Pětadevadesát procent našeho chování, cítění a reakcí je habituálních. Pianista ,,nepřemýšlí“ o tom, do které klávesy má uhodit. Tanečník ,,nepřemýšlí“ o tom, kam položit kterou nohu. Jejich reakce jsou automatické a bezmyšlenkovité. Podobně automatické jsou i naše postoje, cítění a názory. V minulosti jsme se ,,naučili“, že určité postoje a způsoby myšlení jsou ,,přiměřené“ určitým situacím. Kdykoli se dnes dostaneme do ,,stejné situace“, máme tendenci myslit, cítit a jednat ,,stejným způsobem“. Musíme si uvědomit, že tyto návyky, na rozdíl od závislostí, lze změnit vědomým rozhodnutím – a cvičením nových reakcí nebo chování.

Cvičení:

,,Začínám dnešní den novým a lepším způsobem.“ Pak se rozhodněte, že během dne:

1. Budu tak veselý, jak jen umím.
2. Budu se k druhým chovat přátelsky.
3. Budu méně kritický a více tolerantní. Budu si chování druhých vysvětlovat nejlepším možným způsobem.
4. Budu se chovat, jako bych nemohl selhat a jako bych byl člověkem, jakým chci být. Pokusím se myslit a jednat jako takový člověk.
5. Nedovolím svým názorům, aby negativně ovlivňovaly fakta.
6. Alespoň třikrát za den se budu usmívat.
7. Ať už se stane cokoli, budu reagovat klidně a rozumně.
8. Budu úplně ignorovat negativní ,,fakta“, která nemohu změnit.

Snadné? Jistě. Nicméně všechny tyto habituální způsoby chování, cítění a myšlení mají blahodárný a konstruktivní vliv na obraz vašeho já. Nacvičujte tyto způsoby po dobu jednadvaceti dní. ,,Prožívejte“ je a všimněte si, zda vám ubývají starosti a přibývá sebedůvěra.

Jsou Snadné? Jistě. Nicméně všechny tyto habituální způsoby chování, cítění a myšlení mají blahodárný a konstruktivní vliv na obraz vašeho já. Nacvičujte tyto způsoby po dobu jednadvaceti dní. ,,Prožívejte“ je a všimněte si, zda vám ubývají starosti a přibývá sebedůvěra.

Součásti ,,úspěšné“ osobnosti

1. Správné zaměření

Nemáme-li žádný osobní cíl, který pro nás něco znamená, máme tendenci ,,pohybovat se v kruhu“, cítit se ,,ztracení“ a považovat samotný život za ,,bezcílný“ a ,,bezúčelný“. Jsme stvořeni k tomu, abychom překonávali problémy a dosahovali cílů, a proto nenacházíme žádné skutečné uspokojení ani štěstí v bezcílném životě, který postrádá překážky. Lidé, kteří říkají, že život je bezcenný, říkají v podstatě jen to, že oni sami nemají žádné osobní cíle, které by měly cenu.

2. Porozumění

Porozumění závisí na dobré komunikaci. Komunikace je nezbytná pro všechny druhy naváděcích systémů a počítačů. Nerozumíte-li informacím, nemůžete dobře reagovat. Mnoho lékařů se domnívá, že hlavní příčinou neuróz je duševní ,,zmatek“. Chcete-li úspěšně vyřešit nějaký problém, musíte rozumět jeho povaze. Většina selhání v lidských vztazích je důsledkem ,,neporozumění.“ Všichni očekáváme, že druzí lidé budou reagovat na stejnou situaci stejným způsobem jako my. Jak už jsme ale řekli dříve, nikdo nereaguje na ,,okolnosti, tak jak jsou“, nýbrž na své vlastní představy o těchto okolnostech.

Často komplikujeme situaci tím, že k faktům přidáváme své vlastní názory a docházíme k nesprávným závěrům. FAKT: Manžel luská klouby prstů. NÁZOR: Manželka vyvozuje: ,,Dělá to proto, aby mě rozzlobil.“

Žena v domácnosti, o které jsem se zmínil, chápala, že manželovo otravné chování nebylo úmyslné. Když přestala reagovat, jako by byla uražená, byla schopna situaci analyzovat a reagovat přiměřeně.

Chceme-li však správně reagovat na prostředí, musíme být ochotni uznat skutečnost. Musíme být schopni vidět a přiznat pravdu. Bertrand Russel říkal, že jedním z důvodů, proč Hitler prohrál válku, bylo to, že dobře nepochopil situaci. Ti, kdo mu přinášeli špatné zprávy, byli trestání. Brzy se nikdo neodvážil mluvit pravdu. A protože ji Hitler neznal, nemohl správně reagovat.

Úspěšný člověk nejen nelže druhým, ale snaží se nelhat ani sám sobě. To, čemu říkáme ,,upřímnost“, je založeno na sebepoznání. Člověk, který lže sám sobě, nemůže být upřímný.

3. Odvaha

Mít cíl a rozumět situaci však nestačí. Musíte mít také odvahu jednat, neboť jedině tak můžete realizovat své touhy a dosáhnout svých cílů.

Kdosi řekl, že VÍRA neznamená, že něčemu věříme navzdory důkazům. Je to ODVAHA něco udělat bez ohledu na důsledky.

4. Láska k bližnímu

Úspěšní lidé mají ohledy k druhým. Respektují jejich problémy a potřeby. Uznávají důstojnost lidské osobnosti a jednají s druhými jako s lidskými bytostmi, nikoli jako s figurkami na šachovnici. Uznávají, že každý člověk je dítětem Božím, že je jedinečnou osobností, která si zaslouží úctu.

Je psychologickým faktem, že to, co si myslíme o sobě, myslíme si také o druhých. Je-li člověk laskavější k druhým, začne být laskavějším i k sobě. Ten, kdo si myslí, že na ,,lidech příliš nezáleží“, nemůže mít dostatek sebeúcty. Dobrý způsob, jak překonat výčitky svědomí, je přestat odsuzovat druhé za jejich chyby. Když si druhých začnete více vážit, budete mít lepší a adekvátnější představu o sobě samých.

5. Sebeúcta

,,Ze všech životních nástrah je nejobtížnější překonat nedostatek sebeúcty. Je to jáma, kterou si kopáme vlastníma rukama; lze to vyjádřit slovy: ,,To nemá cenu – nemohu to udělat.“

,,Trest za nedostatek sebeúcty je přísný – jak pro jedince, tak pro společnost.“

6. Sebedůvěra

Sebedůvěra závisí na úspěšných zkušenostech. Když poprvé začneme něco dělat, máme většinou malou sebedůvěru, protože jsme se ještě nenaučili ze zkušenosti, že můžeme mít úspěch. Úspěch doslova plodí úspěch. Dokonce i malý úspěch může být schůdkem k většímu úspěchu. Trenéři si dávají velký pozor, když proti sobě staví jednotlivé boxery, aby jim umožnili získat úspěšné zkušenosti. I my můžeme užívat stejné techniky tím, že budeme začínat postupně.

Co však dělá většina z nás? Ničíme svou sebedůvěru tím, že si pamatujeme své neúspěchy a zapomínáme na své úspěchy. Nejenže si své neúspěchy pamatujeme, ale vštěpujeme si je do paměti emocionálně. Odsuzujeme se. Bičujeme se studem a lítostí a naše sebedůvěra mizí.

Doktor Winfred Overholser říká, že připomínat si dobré zážitky je velmi zdravý způsob, jak si obnovit sebedůvěru; dodává, že mnoho lidí dovoluje několika neúspěšným, aby vymazaly všechny dobré vzpomínky. Budeme-li si systematicky vzpomínat na okamžiky, kdy jsme byli odvážní, zjistíme, že máme víc odvahy, než jsme se domnívali.

7. Sebepoznání

Bez určitého stupně sebepoznání nedosáhneme žádného skutečného úspěchu ani štěstí. Nejnešťastnější lidé jsou ti, kteří se neustále snaží přesvědčit sebe i druhé, že jsou někým jiným, než ve skutečnosti jsou. A není větší úlevy, než když se této přetvářky zbavíme a staneme se sami sebou. Úspěch, který je důsledkem sebevyjádření, často uniká člověku, který se snaží ,,být někdo“, a často se dostaví z ničeho nic, když se takový člověk uvolní a začne být ,,sám sebou“.

Toto své vyjádřené já i s jeho vadami musíme přijmout, protože to je jediný nástroj, který máme. Neurotici odmítají své vyjádřené já, protože je nedokonalé. Snaží se vytvořit imaginární, dokonalé já. Není to jen nesmírná námaha, ale také to vede k nespokojenosti a frustraci v reálném světě. Dostavník není sice nejlepší dopravní prostředek na světě, ale skutečný dostavník vás dopraví z jednoho pobřeží na druhé lépe než imaginární letadlo.

Mechanismy neúspěchu

1. Frustrace

Nemůžeme-li dosáhnout důležitého cíle nebo je-li zmařena nějaká naděje, vyvolává to pocity frustrace. Všichni z nás nutně trpí určitými pocity frustrace už jen proto, že jsme lidé a tudíž nedokonalé bytosti. Jak stárneme, měli bychom se naučit, že každou touhu nelze uspokojit okamžitě. Také zjišťujeme, že naše činnost se nikdy nevyrovná našim záměrům. Uvědomujeme si, že dokonalost není nutná ani vyžadovaná, a že pro život stačí, když se jí přiblížíme. Naučíme se snášet určitý stupeň frustrace, aniž to porušuje naši duševní rovnováhu.

2. Agresivnost

Přílišná agresivnost následuje frustraci, jako noc následuje den. Tato skutečnost byla před několika lety nezvratně prokázána skupinou vědců z Yale v jejich knize Frustration and Aggressivness. Agresivnost není abnormální způsob chování, jak se dříve domnívali někteří psychiatři. Agresivnost a emocionalita jsou nezbytné pro dosahování cílů. S problémy musíme zápasit agresivně. Sám fakt, že máme důležitý cíl, v nás vyvolává silné emoce a agresivní tendence. Problém však vzniká, když se nám do cesty začnou stavět překážky. Naše emoce se chtějí projevit. Nemohou-li se projevit nebo jsou-li zaměřeny nesprávným směrem, stanou se destruktivní silou. Dělník, který chce uhodit svého mistra, ale neodváží se, jde domů a křičí na sovu ženu a děti nebo nakopne kočku. Nebo může obrátit svou agresivnost proti sobě, podobně jako rozzuřený škorpión bodne sám sebe a otráví se svým vlastním jedem.

Neúspěšný typ člověka nezaměřuje svou agresivnost na dosažení užitečného cíle. Obrací ji proti sobě, následkem čehož má žaludeční vředy, vysoký krevní tlak, zbytečné starosti nebo příliš kouří. Nebo je hrubý a přehnaně kritický k druhým. Jestliže má takový člověk nerealistické cíle, snaží se pracovat víc než předtím. Když zjistí, že naráží hlavou do zdi, nevědomě se rozhodne bít hlavou do zdi ještě prudčeji. Místo abychom se pokoušeli agresivnost vykořenit, měli bychom se snažit najít vhodný způsob, jak ji vyjádřit. Doktor Konrád Lorentz nedávno prohlásil, že výzkumy chování zvířat ukazují, že agresivní chování je základní složkou povahy, a že zvíře nemůže vyjádřit svou náklonnost, dokud mu není dána příležitost vyjádřit svou agresivnost. Je možné, že v důsledku Lorentzových objevů budeme muset přehodnotit náš názor na lidské vztahy, říká doktor Emanuel K. Schwartz. Poskytnout člověku vhodnou příležitost k vybití agresivnosti je možná ještě důležitější než poskytnout mu příležitost k vyjádření lásky a něhy.

Mnoho dopravních nehod je zaviněno tímto mechanismem agrese a frustrace. Až k vám příště bude nějaký řidič hrubý, řekněte si: ,,Ten chlapík nemá nic proti mně. Měl možná špatnou snídani nebo nemá peníze na nájem nebo mu vynadal šéf.“

Je-li blokována vaše snaha dosáhnout nějakého důležitého cíle, jste jako roztopená parní lokomotiva, která nemá kam jet. Potřebuje bezpečnostní ventil pro svou emoční páru. Agresivnost lze uvolnit všemi druhy tělesného cvičení. Obzvlášť dobré jsou hry, při nichž se do něčeho trefujete nebo mlátíte – golf, tenis, kuželky nebo boxování do pytle. Mnoho žen si intuitivně uvědomuje, jak účinné je tělesné cvičení pro uvolnění agresivnosti, když po manželské roztržce mají potřebu přemístit všechen nábytek v bytě. Svou zlost můžete vybít také psaním. Napište dopis člověku, který vás rozzlobil. Zvedněte všechna stavidla. Nenechte nic představivosti. A pak dopis spalte. Nicméně nejlepší využití své agresivnosti najdete v práci, která směřuje k dosažení nějakého užitečného cíle. Práce je nejlepší terapií a utišujícím prostředkem pro trpící mysl.

3. Nejistota

Nejistota vyplývá z pocitu vnitřní neadekvátnosti. Máte-li pocit, že na něco nestačíte, trpíte pocitem nejistoty. Tyto pocity mnohdy nevyplývají z toho, že bychom byli skutečně neadekvátní; jsou spíš důsledkem toho, že hodnotíme sami sebe podle nesprávných měřítek. Srovnáváme své skutečné schopnosti s ,,ideálním“, dokonalým nebo absolutním já. Přemýšlíte-li o sobě z tohoto absolutního hlediska, vyvolává to ve vás pocity nejistoty.

,,Budeš dobrý boxer, když si zapamatuješ jednu věc. Když nastupuješ do ringu, mistrovský titul neobhajuješ – ale bojuješ o něj.“

Člověk si udržuje rovnováhu, vyrovnanost a jistotu, jedině když se přibližuje k nějakému cíli. Jakmile jste cíle dosáhli, přestanete se pohybovat a ztrácíte vnitřní vyrovnanost a jistotu.

4. Osamělost

Všichni se někdy cítíme osamělí. Tím platíme za to, že jsme lidé. Ale jen extrémní a chronické pocity osamělosti jsou příznakem mechanismu neúspěchu. Tento druh osamělosti je důsledkem našeho odcizení se životu. Je to odcizení našemu skutečnému já. Člověk odcizený svému skutečnému já přerušil základní ,,spojení“ se životem. Osamělý člověk se často pohybuje v začarovaném kruhu. Poněvadž se cítí odtržen od svého já, neuspokojuje ho styk s druhými lidmi a stává se ještě větším samotářem. Vzdává se jednoho ze způsobů, jak nalézt sám sebe, který spočívá v tom, že se zapojíme do společenské činnosti a zapomeneme na sebe. Spolupráce s druhými lidmi nám pomáhá zapomenout na naše vlastní problémy. Snažíme-li se dosáhnout společných cílů, ztrácíme zájem přetvařovat se. Čím více poznáváme druhé, tím menší je naše potřeba přetvářky. ,,Roztajeme“ a staneme se přirozenějšími. Čím přirozeněji se chováme, tím méně se potřebujeme přetvářet a tím lépe se cítíme, když jsme sami sebou.

Opuštěnost je způsob ochrany našeho já. Naše komunikace s druhými – a zejména naše citové svazky – jsou přerušeny. Tímto způsobem chráníme své idealizované já. Opuštěný člověk se bojí druhých lidí. Opuštěný člověk si často stěžuje, že nemá žádné přátele. To je mnohdy důsledkem jeho vlastního pasivního postoje. Opuštěného člověka nikdy nenapadne, že by se měl aktivně účastnit společenské činnosti.

Snažte se stýkat s druhými lidmi bez ohledu na to, jak se cítíte. Budete-li se opravdu snažit, začne se vám to líbit. Dělejte něco, co uspokojuje druhé; naučte se hrát na piano, tančit, hrát bridž nebo tenis. Je známým psychologickým faktem, že neustálý styk s něčím, z čeho máme strach, nás činí imunními proti strachu. Když se opuštěný člověk snaží aktivně účastnit společenských styků, postupně poznává, že lidé jsou většinou přátelští. Jeho nesmělost a strach mizí. Cítí se lépe sám se sebou i v přítomnosti druhých. Skutečnost, že je přijímán druhými, mu pomáhá přijímat sám sebe.

5. Nerozhodnost

Elbert Hubbard říkal: ,,Největší chyba, jakou můžeme udělat, je bát se udělat chybu.“

Nerozhodnost je ,,způsob“, jakým se nejistý člověk vyhýbá chybám a odpovědnosti. Tento způsob je založen na mylném předpokladu, že pokud nic neděláme, nic nezkazíme. Člověk, který si myslí, že je dokonalý, má hrůzu z toho, že se může mýlit. Nikdy se v ničem nemýlí a vždycky je ve všem dokonalý. Kdyby se někdy zmýlil, zhroutil by se obraz dokonalého já, který si o sobě vytvořil. Proto považuje jakékoli rozhodnutí za otázku života a smrti. Jeden typ nerozhodného člověka se vyhýbá rozhodnutím nebo je donekonečna odkládá. Druhý typ si vždy najde nějakého obětního beránka, na kterého lze svalit vinu za nesprávné rozhodnutí. Tento typ člověka sice činí rozhodnutí, ale dělá to uspěchaně a předčasně. Rozhodování mu nedělá potíže. Je přece dokonalý. V žádném případě se nemůže mýlit. Proč by tedy měl přemýšlet o faktech a důsledcích? Když se mu něco nepodaří, prostě to svede na někoho jiného. Je zjevné, proč ani jeden z těchto dvou typů lidí není úspěšný. Jeden má problémy díky svému impulzivnímu jednání a druhý díky tomu, že nedělá vůbec nic.

Další způsob, jak překonat nerozhodnost, je uvědomit si roli sebeúcty. Mnozí lidé jsou nerozhodní, protože mají strach, že ztratí sebeúctu, budou-li se mýlit. Přesvědčte sami sebe o pravdivosti tohoto tvrzení: ,,Velcí lidé dělají chyby a nebojí se to přiznat. Pouze malý člověk se bojí přiznat, že se zmýlil.“

,,Všichni velcí lidé se stali velkými tím, že udělali mnoho velkých chyb,“ řekl Gladstone. ,,Ze svých chyb jsem se naučil víc než ze svých úspěchů; tím že zjistíme, co je nedostatečné, často přijdeme na to, co je dostatečné; a je pravděpodobné, že ten, kdo nikdy neudělal žádnou chybu, nikdy na nic nepřišel,“ – Samuel Smiles.

,,Edison pracoval na řešení problémů metodou eliminace. Když se ho někdo zeptal, zda ho neodrazuje, že tolik pokusů nikam nevede, Edison odpověděl: ,,Vůbec ne, neboť každý neúspěšný pokus je dalším krokem dopředu.“

6. Zášť

Chce-li neúspěšný člověk ospravedlnit své neúspěchy, často obviňuje společnost, ,,systém“ nebo nedostatek příležitostí. Takový člověk cítí odpor k úspěchům a štěstí druhých, neboť to považuje za důkaz, že je k němu život nespravedlivý. Zášť je pokusem vysvětlovat vlastní neúspěchy odkazem na nespravedlnost světa. Jako hojivá mast na neúspěch je však horším lékem než sama nemoc. Zášť nám otravuje mysl, znemožňuje spokojenost a připravuje nás o energii, kterou bychom mohli vynaložit na konstruktivní činnost. Zášť nám často otravuje mysl, znemožňuje spokojenost a připravuje nás o energii, kterou bychom mohli vynaložit na konstruktivní činnost. Zvlášť nás často nutí pohybovat se v začarovaném kruhu. Člověk, který se cítí ukřivděn a který si ustavičně stěžuje, není nejlepším společníkem. Když se k němu jeho spolupracovníci nechovají přátelsky nebo když ho nadřízený upozorní na nedostatky v jeho práci, má další důvod cítit se ukřivděn a rozmrzelý.

Zášť nám také pomáhá, abychom se cítili důležitými. Mnozí lidé mají perverzní uspokojení, mohou-li se cítit ,,ukřivdění“. Člověk, který se stal obětí nespravedlnosti, se cítí morálně nadřazený těm, kteří mu ukřivdili.

Zášť je také pokusem odstranit již spáchané bezpráví. Ukřivděný člověk se snaží ospravedlnit se před soudem života. Může-li se cítit dostatečně ukřivděn a tím dokázat bezpráví, které na něm bylo spácháno, jakýsi magický proces ho odmění tím, že zmírní situaci, která vyvolala jeho zášť. V tomto smyslu je zášť duševním odporem proti něčemu, co se již stalo. Zášť je znovuprožívání nějaké události z minulosti. Ukřivděný člověk však nemůže vyhrát, protože se snaží udělat nemožné – tj. změnit minulost.

I když je zášť založena na skutečném bezpráví nebo křivdě, není to cesta k vítězství. Brzy se z ní stává emoční návyk. Navyknete-li si cítit se jako oběť bezpráví, začnete si představovat sami sebe v roli oběti. Chováte v sobě pocity, jejichž příčinu se snažíte přisoudit nějaké vnější okolnosti. V takovém případě je snadné vidět ,,důkazy“ bezpráví v té nejnevinnější poznámce nebo v naprosto neutrální okolnosti. Habituální zášť vede k sebelítosti, která je nejhorším emočním návykem, jaký si člověk může vypěstovat. Jakmile se takové návyky upevní, člověk se necítí ,,přirozeně“ v jejich nepřítomnosti. Proto pak začne všude vyhledávat ,,bezpráví“. Říká se, že takový člověk se cítí dobře, pouze když se cítí nešťastný. Habituální zášť a sebelítost jdou ruku v ruce s pocity méněcennosti. Člověk si přestavuje sám sebe jako oběť předurčenou k neštěstí.

Pamatujte si, že vaše zášť není způsobena druhými lidmi ani okolnostmi. Je způsobena vaší vlastní emoční reakcí. Jedině vy to můžete změnit, jestliže přesvědčíte sami sebe, že zášť a sebelítost nejsou cestou k úspěchu, nýbrž k porážce a neštěstí. Dokud v sobě chováte zášť, je naprosto nemožné, abyste si představovali sami sebe jako soběstačného a nezávislého člověka, který je ,,kapitánem své duše“ pánem svého osudu“. Ukřivděný člověk předává otěže druhým. Dovoluje jim, aby rozhodovali o tom, jak se má cítit a chovat. Je naprosto závislý na druhých, stejně jako žebrák. Vyžaduje od druhých nemožné. Jestliže očekáváte, že je povinností druhých učinit vás šťastnými, budete se cítit ukřivdění, když se vaše očekávání nesplní. Máte-li pocit, že vám jsou druzí zavázáni nekonečnou vděčností, že vám dluží ocenění a uznání, budete se cítit ukřivděni, nebudou-li tyto ,,dluhy“ splaceny. Zášť se tedy neslučuje s tvůrčím úsilím. Usilujete-li o nějaký cíl, jste aktivním hráčem, nikoli pasivním příjemcem. Sami si stanovíte cíle. Nikdo vám nic nedluží. Jdete za svým cílem. Jste zodpovědní za svůj úspěch a štěstí. Zášť je neslučitelná s touto představou, a proto to je ,, mechanismem neúspěchu“.

7. Prázdnota

Je možné, že jste si při čtení této kapitoly vzpomněli na někoho kdo je ,,úspěšný“ navzdory své nespokojenosti, zášti a nesprávně zaměřené agresivnosti. Ale nebuďte si jeho úspěchem tak jistí.

Mnozí lidé sice získali vnější symboly úspěchu, ale když otevrou svou pokladnici, zjišťují, že je prázdná. Jako by se peníze v jejich rukou měnily v padělky. Zatímco se snažili nabýt bohatství, ztratili schopnost radovat se ze života. A jakmile ztratili tuto schopnost, žádné bohatství jim nepřinese úspěch ani štěstí.

Radost jde ruku v ruce s tvůrčí činností. Můžete dosáhnout falešného ,,úspěchu“, ale když jej dosáhnete, nemáte žádnou radost ani uspokojení.

Pocit prázdnoty je příznakem toho, že nežijete tvůrčím životem. Buď nemáte žádný cíl, který by pro vás byl důležitý, nebo neužíváte svých schopností k dosažení důležitého cíle. Člověk, který nemá žádný cíl, pesimisticky říká: ,,Život nemá smysl.“ Člověk, který nemá žádný důležitý úkol, si stěžuje: ,,Nemám co na práci.“ Člověk, který aktivně usiluje o důležitý cíl, se nezabývá pesimistickým filozofováním o nesmyslnosti a marnosti života.

Mechanismus neúspěchu se nezastaví, dokud nevystoupíme ze začarovaného kruhu, v němž se pohybujeme. Prázdnota se může stát ,,způsobem“ vyhýbání se práci a odpovědnosti. Stává se ospravedlněním pasivní existence. Je-li všechno marnost, není-li pod sluncem nic nového, neexistuje-li žádná radost – proč se namáhat? Proč se snažit? Je-li život jen úmorná dřina – pracujeme-li osm hodin denně jen proto, abychom si mohli koupit dům, v němž pak osm hodin spíme, abychom si odpočinuli a připravili se na další pracovní den – proč se vzrušovat? Všechny tyto intelektuální důvody však zmizí a my najdeme uspokojení a radost, jakmile se přestaneme pohybovat v začarovaném kruhu a začneme usilovat o nějaký cíl, který stojí za námahu.

Pocit prázdnoty může být také příznakem neadekvátního obrazu našeho já. Je nemožné přijmout něco, co se neslučuje s naším já. Člověk, který má o sobě špatnou představu, může sice ovládat své negativní tendence, dokud nedosáhne úspěchu – ale pak může být neschopnost úspěch přijmout a radovat se z něj.

Jak odstranit emoční jizvy

Když se říznete, vaše tělo vytvoří v místě zranění jizvu, která je pevnější a tlustší než kůže. Účelem jizvy je chránit poraněné místo. Když vás tlačí bota v nějakém citlivém místě chodidla, nejdříve v něm cítíte bolest. Nicméně vaše tělo vás chrání před další bolestí tím, že v bolestivém místě vytvoří mozol neboli ochrannou kůru. V případě emočního zranění, když nám někdo ublíží, děláme něco podobného. Vytváříme si emoční nebo duchovní ,,jizvy“, které nás chrání. Často se stává, že se zatvrdíme proti světu nebo se stáhneme do vlastní ulity.

Emoční jizvy má mnoho lidí, kteří nikdy neutrpěli žádné tělesné zranění. Účinek těchto jizev na osobnost je však stejný. Tito lidé byli v minulosti někým zraněni. Jako ochranu před zraněním z téhož zdroje si vytvářejí emoční jizvu, která chrání jejich ego. Jizva je však chrání nejen před jedincem, který jim ublížil, ale ,,chrání“ je také před všemi ostatními lidmi. Budují si emoční stěnu, kterou nepronikne přítel ani nepřítel. Žena, které ublížil jeden muž, se zařekne, že už nikdy nebude věřit žádnému muži…

Psychiatr Bernard Holland říká, že přestože se mladiství provinilci zdají být velmi nezávislí a chlubí se svou nenávistí ke všem autoritám, příliš se brání. Pod svou tvrdou vnější slupkou, říká Holland, ,,mají měkké, zranitelné já, které chce být závislé na druhých“. Nejsou však schopni se k nikomu přiblížit, protože nikomu nedůvěřují. V minulosti jim ublížil nějaký důležitý člověk a oni se nechtějí vystavit možnosti dalšího zranění. Žijí ve stále defenzivně. Aby se vyhnuli další bolesti, útočí první. Tím odpuzují lidi, kteří by je rádi milovali a mohli by jim pomoci.

Zranění našeho ega mají další nepříznivé důsledky. Vedou k vytváření zjizveného obrazu našeho já – obrazu člověka, kterého nikdo nemá rád a který si nerozumí s lidmi ve svém světě. Emoční jizvy vám nedovolují žít tvůrčím životem. Brání vám stát se ,,naplněným člověkem“, což by podle profesora Artura W. Combse mělo být cílem každého člověka. Není to něco, s čím se rodíme, nýbrž něco, čeho musíme dosáhnout. Naplněný člověk má tyto vlastnosti:

1. Považuje se za schopného a oblíbeného člověka.
2. Přijímá sám sebe takového, jaký je.
3. Cítí sounáležitost s druhými.
4. Má hodně vědomostí.

Citově zraněný člověk má špatnou představu nejen o sobě, ale také o světě, v němž žije. Jeho vztahy k druhým lidem nejsou založeny na dávání a přijímání, nýbrž na překonávání, zápasení a neustálé obraně. Takový člověk není schopen být laskavý ani k druhým, ani k sobě. Proto je nespokojený, agresivní a osamělý.

Tři pravidla imunizace proti emočním zraněním

1. Buďte velcí, abyste se necítili ohroženi

Obvykle nás zraňuje to, co považujeme za ohrožení svého ega. Je všeobecně známé, že lidé, kteří se snadno urážejí, trpí nedostatkem sebeúcty. Nevinné poznámky, kterých si ostatní ani nevšimnou, jsou pro tyto lidi zničující. Lidi, kteří mají o sobě dobré mínění, neohrozí ani skutečná urážka. Naopak lidi, kteří mají o sobě špatné mínění, urazí sebemenší maličkost.

2. Soběstačný, zodpovědný postoj vás činí méně zranitelnými

Prodejci říkají, že lidem, kteří se zpočátku vzpírají něco koupit, se snadno prodává, jakmile překonáte jejich obranný postoj. Tito lidé si dávají na dveře nápisy ,,Podomním obchodníkům vstup zakázán“, protože jsou slabí a potřebují ochranu.

3. Uvolněte se a zbavte se citových ran

Necítíte-li žádné napětí, nevytvoří se žádná jizva. Všimli jste si, jak snadno se ,,cítíte uražení“, když trpíte napětím frustrace, strachu, zlosti nebo deprese? Přijdeme do práce se špatnou náladou, protože nějaký nepříjemný zážitek otřásl naší sebedůvěrou. Potkáme přítele a ten prohodí nějakou žertovnou poznámku. Obvykle bychom se zasmáli a odpověděli podobným dobromyslným vtipem. Ne však dnes. Dnes trpíme napětím pochybnosti, nejistoty a úzkosti. Vysvětlíme si poznámku mylně, urazíme se a začne se tvořit emoční jizva.

Cítíme-li se zranění nebo uražení, je to následkem naší vlastní reakce. Tento bolestivý pocit vlastně je naší reakcí. Důležité jsou naše vlastní reakce – nikoli reakce druhých. Můžeme se rozzlobit, dostat strach nebo se urazit. Nemusíme však reagovat vůbec; můžeme zůstat uvolnění a necítit žádné zranění. Vědecké pokusy ukazují, že je naprosto nemožné, abychom cítili strach, zlost nebo jakoukoli negativní emoci, máme-li naprosto uvolněné svaly. Abychom mohli cítit strach nebo zlost, musíme ,,něco udělat“. ,,Zranit se můžeme jedině my sami,“ říká Diogenes.

Vědci z Shirley Center v Massachusetts dosáhli lepších a rychlejších výsledků skupinovou psychoterapií než klasickou psychoanalýzou. Zdůrazňují dvě věci: ,,Skupinový trénink ovládání myšlení“ a každodenní relaxaci. Cílem je ,,intelektuální a citové převychování za účelem nalezení cesty do úspěšného a šťastného života.“

Staré emoční jizvy nelez léčit. Musejí být vyoperovány. Mnozí lidé užívají různých léčivých mastí, ale to nepomáhá. Mohou se vzdát tělesné odplaty, ale pak se mstí mnoha jinými způsoby. Typickým příkladem je žena, která zjistí, že jí byl manžel nevěrný. Podle rady kněze nebo psychiatra se rozhodne, že mu ,,odpustí“. A skutečně ho nezastřelí. Ani ho neopustí. Navenek se chová jako ,,svědomitá“ manželka. Udržuje doma pořádek. Vaří manželovi jídlo atd. Ale zároveň mu dělá ze života peklo tím, že se k němu chová chladně a dává mu najevo svou morální převahu. Když si manžel stěžuje, žena mu odpoví: ,,Miláčku, odpustila jsem ti – ale nemohu zapomenout.“ Její ,,odpuštění“ je manželovi trnem v oku, protože ví, že si je vědoma, že toto odpuštění je důkazem její morální převahy. Zachovala by se k němu mnohem lépe a sama by byla mnohem šťastnější, kdyby ho opustila.

,,Mohu odpustit, ale nemohu zapomenout,“ je jiný způsob, jak říci: ,,Neodpustím“, říká Henry Ward Beecher. ,,Odpuštění by mělo být jako proplacená směnka – roztrhaná a spálená, aby se už nikdy nedala použít.“

Například mnoho spisovatelů nám říká, že bychom měli odpouštět, abychom se stali lepšími. Málokdy nám někdo radí, abychom odpouštěli proto, abychom se stali šťastnějšími. Další mylný názor říká, že odpuštění je způsob, jakým se můžeme dostat do výhodnější pozice nebo zvítězit nad nepřítelem. Tillotson, bývalý arcibiskup z Canterbury, nám říká: ,,Nejkrásnější vítězství nad druhým spočívá v tom, že když křivda přišla od něho, laskavost by měla přijít od nás.“ Řečeno jinými slovy, odpuštění lze užít jako účinného nástroje odplaty. Mstivé odpuštění však není terapeutické odpuštění.

Nejenže nám citové rány způsobují druzí, ale způsobujeme si je také sami. Bijeme se do hlavy sebeodsuzováním a sebelítostí. Ubíjíme se sebepochybnostmi. Mučíme se přehnanými výčitkami svědomí. Lítost je pokusem žít v minulosti. Přehnané výčitky svědomí jsou pokusem napravit něco z minulosti.

Když nenávidíte lidi a zanevřete na život, začnete se hrbit, jako byste nesli na ramenou těžké břemeno. Lidé s emočními jizvami žijí v minulosti jako staří lidé. Mladistvý postoj, který vymazává vrásky z duše i tváře, se dívá do budoucnosti a má velká očekávání. Proč si tedy neudělat emoční kosmetickou operaci? Stačí jen relaxovat, abyste předešli novým zraněním, terapeuticky odpouštět, abyste odstranili staré jizvy, vytvořit si tlustší kůži (ne příliš tvrdou), žít tvůrčím životem, nebát se být trochu zranitelnými a dívat se do budoucnosti místo do minulosti.

Jak odemknout svou skutečnou osobnost

Jsme-li vědomě příliš kritičtí ke svému projevu nebo když se příliš pečlivě snažíme vyhnout se chybám, místo abychom mluvili spontánně, je pravděpodobné, že začneme konat. ,,Tato imunita proti neznámým lidem a situacím má jméno. Říká se jí duševní rovnováha. Duševně vyrovnaní lidé vědomě ignorují strach z nových a nekontrolovatelných situací.“

Je-li dítě trestáno za to, že vyjadřuje zlost, nebo zostuzováno za to, že projevuje strach, nebo zesměšňováno za to, že projevuje lásku naučí se, že vyjadřování skutečných pocitů je ,,nesprávné“. Některé děti se naučily, že je nesprávné nebo hříšné vyjadřovat ,,špatné emoce“ – zlost a strach. Jestliže však potlačujete špatné emoce, potlačujete zároveň emoce dobré. Emoce však nehodnotíme podle toho, zda jsou dobré nebo špatné, ale podle toho zda jsou vhodné nebo nevhodné. Mít strach, když potkáme v lese medvěda, je zcela přiměřenou reakcí. Je na místě cítit zlost, když máme důvod zničit nějakou překážku brutální silou. Zlost zaměřená správným směrem je důležitou součástí odvahy. Jestliže je dítě umlčováno, kdykoli vyjádří svůj názor, naučí se, že je správné být nikým, a že je nesprávné snažit se být někým. Takové pokroucené svědomí z nás opravdu dělá zbabělce.

Měli byste se řídit radou apoštola Pavla: ,,Nebuďte v ničem opatrní…“

Cvičení

1. Nepřemýšlejte o tom, co chcete říci. Prostě otevřete pusu a řekněte to. Během řeči improvizujte.
2. Nic neplánujte (nemyslete na zítřek). Nepřemýšlejte, než něco uděláte. Začněte prostě jednat – a pak svou činnost korigujte. Tato rada vám může připadat radikální, ale je to ve skutečnosti způsob, jakým fungují všechny servomechanismy. Torpédo nepromýšlí a nesnaží se korigovat všechny své chyby předem. Nejdříve se musí dát do pohybu – směřovat k cíli – a teprve pak může korigovat odchylky své dráhy. ,,Nemůžeme nejdříve myslit a pak jednat,“ říkal A. N. Whitehead. ,,Od okamžiku narození jsme ponořeni v činnosti, kterou můžeme jen nárazově korigovat myšlením.“
3. Přestaňte se kritizovat. Člověk s potlačenou osobností neustále analyzuje své jednání. Po každé akci si říká: ,,Nejsem si jistý, zda jsem to měl udělat.“ Když se konečně odváží promluvit, okamžitě si řekne: ,,Možný jsem to neměl říkat. Ten člověk si to bude špatně vysvětlovat.“ Přestaňte se trápit těmito pochybnostmi. Užitečná zpětná vazba funguje podvědomě, spontánně a automaticky. Vědomá sebekritika, sebeanalýza a introspekce jsou užitečné – tak jednou za rok. Jestliže však analyzujete každý svůj pohyb, je to škodlivé. Mějte se na pozoru před touto sebekritikou – a přestaňte se kritizovat.
4. Naučte se mluvit hlasitěji. Lidé s přílišnými zábranami obvykle mluví velmi tiše. Nemusíte na lidi řvát rozčileným hlasem – jen si zvykněte mluvit hlasitěji. Už samo hlasité mluvení nás osvobozuje. Nedávné experimenty ukazují, že můžete vyvinout o patnáct procent větší sílu, když při zvedání břemene hlasitě křičíte nebo vrčíte. Hlasitý křik vám umožňuje uplatnit veškerou vaši sílu.
5. Když se vám někdo líbí, dejte mu to najevo. Člověk s přílišnými zábranami má strach vyjádřit ,,dobré“ i ,,špatné“ pocity. Když vyjádří lásku, obává se, že to bude považování za podlézání. Když někoho pochválí, obává se, že ho druhý bude považovat za povrchního nebo záludného. Naprosto ignorujte všechny tyto negativní signály. Pochvalte alespoň tři lidi denně. Když se vám líbí, co někdo dělá nebo říká – řekněte mu to. Mluvte přímo. ,,To se mi líbí, Joe.“ ,,Marry, máš moc pěkný klobouk.“ A jste-li ženatí, řekněte aspoň dvakrát denně své ženě: ,,Miluji Tě.“

Relaxace vytváří psychickou clonu – neboli sedativum

Musíme si pamatovat, že naše pocity strachu, zlosti, nepřátelství, úzkosti a nejistoty jsou vyvolány našimi reakcemi – nikoli vnějšími okolnostmi. Reakce znamená napětí. Vzdání se reakce znamená uvolnění. Bylo vědecky dokázáno, že člověk nemůže cítit strach, zlost, nepřátelství, úzkost ani nejistotu, pokud má úplně uvolněné svaly. Svalové napětí je ,,přípravou na aktivitu“. Uvolnění svalů přináší ,,duševní uvolnění“. Tudíž relaxace je přirozené sedativum, které vytváří psychickou clonu mezi vámi a rušivými podněty.

Občas musíte uniknout před realitou

Ano, tohle je ,,únik před realitou“. Stejně jako spánek. Nosit deštník, abyste nezmokli, je také únik před realitou. Postavit si skutečný dům, kam se můžete schovat před špatným počasím, je také únik před realitou. Naše nervová soustava občas takový únik potřebuje. Potřebuje určitou ochranu před neustálým náporem vnějších podnětů. Každý rok potřebujeme dovolenou, abychom mohli opustit každodenní prostředí, starosti a povinnosti.

Doposud jsme hovořili o reagování na podněty z vnějšího světa. Nicméně prvotní funkcí člověka je jednat, nikoli reagovat. Člověk si stanoví své vlastní cíle a určuje směr své činnosti. Teprve pak, v kontextu této účelné organizace zaměřené na dosažení cíle, reagujeme způsobem, který urychlí náš pokrok. Jestliže nás naše reakce nedovede blíže k cíli, pak nás jakákoli reakce svedla z cesty – jedinou přiměřenou reakcí je tedy žádná reakce.

Cvičení:

Představujte si sami sebe, jak klidně a vyrovnaně sedíte a nevšímáte si zvonění telefonu. Ve svém každodenním životě si tento klidný obraz připomínejte. Kdykoli cítíte potřebu reagovat na nějaký negativní podnět, říkejte si: ,,Nevšímám si zvonění telefonu.“ Přestavujte si různé situace: Představujte si, jak klidně sedíte, zatímco váš společník zuří a nadává. Představujte si, jak s klidnou a vyrovnanou myslí plníte své každodenní úkoly navzdory všem tlakům. Představujte si, jak udržujete tentýž klidný postoj navzdory všem negativním podnětům z okolního světa. Představujte si sami sebe v různých situacích z minulosti, které vás zneklidňovaly, ale tentokrát na nic nereagujte a zůstaňte klidní a vyrovnaní.

Jak změnit krizovou situaci v tvůrčí příležitost

Krizová situace je taková situace, která vám buď pomůže, nebo vás zničí. Jestliže reagujete vhodně, krizová situace vám může dát sílu, energii a moudrost, jakou obvykle nemáte. Jestliže reagujete nevhodně, situace vás může připravit o dovednost, sebeovládání a schopnosti, které obvykle máte.

Člověk, který obstojí v krizových situacích, je obvykle ten, kdo se vědomě nebo nevědomě naučil na takové situace dobře reagovat. Abychom v krizové situaci obstáli, musíme: (1) naučit se určité věci za normálních okolností, kdy nejsme příliš motivováni; nesmíme se učit pod tlakem. (2) Naučit se reagovat na krizovou situaci agresivně; reagovat na její výzvu, nikoli na její hrozbu; musíme udržovat pozitivní cíl v mysli. (3) Naučit se hodnotit takzvané krizové situace ve správném kontextu; nesmíme dělat z komára velblouda, a nesmíme reagovat na každý nepatrný problém, jako by byl otázkou života a smrti.

Lidé reagují stejně jako krysy. Lidé, kteří jsou nuceni dostat se z hořící budovy, najdou správnou cestu třikrát pomaleji, než kdyby ji hledali za normálních okolností – tj. z budovy, která nehoří. Někteří cestu nenajdou vůbec. Přílišná motivace narušuje jejich myšlení. Jejich automatický mechanismus je zablokován příliš intenzivním vědomým úsilím. Vyvine se u nich něco jako ,,nervózní třes“ a jejich schopnost jasně myslit se sníží. Ti, kteří se z hořící budovy dostanou, naučí se jedinou reakci. Dejte je do jiné budovy nebo trochu pozměňte situaci – a budou reagovat stejně špatně i podruhé. Tytéž lidi však můžete nechat cvičit ,,nanečisto“ při protipožárním cvičení. Protože nejsou vystaveni nebezpečí požáru, žádná intenzivní negativní zpětná vazba nesnižuje jejich schopnost jasně myslit a jednat. Učí se opouštět budovu v klidu. Když to několikrát opakují, můžete se spolehnout, že se budou chovat stejně i při skutečném požáru. Jejich svaly, nervy i mozek si zapamatují všeobecnou ,,mapu“. Klidný postoj a jasné myšlení se přenese z cvičení do krizové situace požáru. Tito lidé se navíc naučí, jak se dostat z jakékoli budovy za jakýchkoli podmínek. Nebudou spoléhat na jedinou zafixovanou reakci, ale budou schopni improvizovat – reagovat spontánně. Ponaučení je zřejmé: Neučte se pod tlakem krizové situace a naučíte se reagovat lépe v krizových situacích.

Stínové boxování ,,zapíná“ sebevyjádření

Sebevyjádření je vyjádření schopnosti našeho já. Znamená to, že zapneme své vnitřní světlo a necháme je svítit. Sebevyjádření je pozitivní reakce. Potlačení sebevyjádření je negativní reakce, která vypíná vaše světlo. Při stínovém boxování se učíte vyjadřovat své já v nepřítomnosti omezujících okolností. Učíte se správné pohyby. Tvoříte si ,,duševní mapu“, kterou ukládáte do své paměti. Je to všeobecná mapa. Když se potom dostanete do krizové situace, jednáte klidně a správně. Vaše svalová paměť vám pomáhá. Protože jste cvičili v klidu, jste schopni improvizovat a chovat se spontánně. Při stínovém boxování si také vytváříte pozitivní obraz svého já. Tento obraz vašeho já vám umožňuje lépe jednat.

Přílišné napětí, přílišná motivace, přílišná starost o výsledek, to vše blokuje náš mechanismus. ,,Správné odpovědi tě napadnou později, protože nejsi pod tlakem a jsi relaxovaný. Tvůj problém spočívá v tom, že nereaguješ rychle a spontánně na zákazníkovy námitky – jinými slovy, neodpaluješ míč, který ti zákazník hází.“ Poradil jsem mu, aby si trénoval různé prodejní situace ve své představivosti. Řekl jsem mu, aby si představoval, jak přichází k zákazníkovi, jak se mu představuje a co mu říká. Aby si představoval všechny možné námitky a aby na ně nahlas odpovídal.

Jako mladý student medicíny jsem předstíral operace na mrtvolách. Tento trénink mě naučil mnohem víc než techniku. Naučil mě také jasně myslet a jednat klidně a rozvážně.

Zkušenost nás učí, že když nebojácně přijmeme obtížný úkol a s důvěrou vynaložíme všechny své síly na jeho vyřešení, každé nebezpečí a obtíž nám přinese svou vlastní sílu.“

To znamená, že musíme nahradit negativní postoj, který říká: ,,Doufám, že se nic nestane,“ pozitivním postojem: ,,Ať se stane cokoli, vypořádám se s tím.“

Jste-li odvážní, krizová situace sama se stane podnětem, který vám poskytne sílu k dosažení vašeho cíle.

Lecky říkal, že emoce nás měly posilovat a dodávat nám sílu. Věřil, že existuje jen jedna základní emoce – vzrušení – a že vzrušení se projevuje jako strach, zlost, odvaha atd. Jak se projeví záleží na tom, zda máme v dané chvíli pozitivní nebo negativní postoj. ,,Problém nespočívá v ovládání emocí, ale ve správném výběru tendence, kterou emočně posílíme.“

Mnoho lidí sází na takového koně, který je před závodem nejvíce nervózní nebo ,,rozvášněný“. Trenéři vědí, že takový kůň podává větší výkon než obvykle. Vzrušení, které cítíte před krizovou situací, je infuzí energie, a právě tak byste to měli chápat.

Vaše nervová soustava nerozlišuje mezi ,,skutečným neúspěchem“ a imaginárním neúspěchem. Proto když si neustále představujeme neúspěch tak živě, že se stane ,,reálným“ naší nervové soustavě, máme pocity odpovídající neúspěchu. Když si však přestavujeme svůj cíl tak živě, aby se stal ,,reálným“, a když o něm přemýšlíme, jako bychom jej už dosáhli, pak máme ,,vítězné pocity“; sebedůvěru, odvahu a víru v úspěšný výsledek. Protože neuvidíme do svého tvůrčího mechanismu, nemůžeme poznat, zda je zaměřen na úspěch nebo na neúspěch. Jeho zaměření však můžeme vycítit. Je-li připraven na úspěch, máme ,,vítězné pocity“.

,,Návyk na úspěch“ si můžeme vypěstovat v jakémkoli věku, budeme-li se řídit radou dr. Elliota. Máme-li neustále jen neúspěchy, je pravděpodobné, že si vypěstujeme habituální ,,pocity neúspěchu“, které budou ovlivňovat veškerou naši činnost. Zorganizujeme-li si život takovým způsobem, abychom mohli dosahovat malých úspěchů, vytvoříme atmosféru úspěchu, která se bude přenášet do naší budoucí činnosti. Jakmile zvládneme jednoduché úkoly, postupně na sebe můžeme brát úkoly obtížnější. Úspěch je doslovně budován na úspěchu; je hodně pravdy na rčení: ,,Nic nemá takový úspěch jako úspěch.“

Vraťte se do minulosti a znovu prožívejte své úspěšné zážitky. Představujte si celou situaci do posledního detailu. Co jste slyšeli? Co jste viděli? Co se kolem vás dělo? V jakém ročním období se to stalo? Bylo vám zima nebo horko? Čím více detailů si vybavíte, tím lépe. Jste-li schopni rozpomenout se na to, co se stalo, když jste byli úspěšní, započnete se cítit stejně, jako jste se cítili tehdy. Vzpomeňte si na své tehdejší pocity. Vybavíte-li si pocity z minulosti, budete schopni aktivovat tytéž pocity v přítomnosti. Začnete si důvěřovat, neboť sebedůvěra je postavena na vzpomínkách na úspěchy, jichž jsme dosáhli v minulosti. Jakmile probudíte tento ,,všeobecný pocit úspěchu“, soustřeďte se na cokoli, čeho chcete dosáhnout v přítomnosti. Přestavujte si, jak byste jednali a jak byste se cítili, kdybyste svého cíle již dosáhli.

,,Špatného“ pocitu se nezbavíme vědomým úsilím. Lze ho však odstranit jiným pocitem. Nemůžeme-li se zbavit nějakého negativního pocitu přímým útokem, můžeme jej nahradit pozitivním pocitem. Pamatujte si, že pocity následují naši představivost. Pocity odpovídají tomu, co naše nervová soustava přijímá jako skutečnost. Máme-li nepříjemné pocity, neměli bychom se na ně soustřeďovat. Měli bychom se soustředit na pozitivní představy. Jestliže to uděláme, negativní pocity se ztratí samy od sebe. Prostě se vypaří a jsou nahrazeny pocity odpovídajícími našim novým představám.

To znamená, že nejsme minulostí odsouzeni a ztracení. Skutečnost, že jsme v dětství měli nešťastné zážitky, které po sobě zanechaly své engramy, neznamená, že jsme těmto engramům vydáni na milost a nemilost nebo že naše způsoby chování jsou předurčené a nezměnitelné. Naše dnešní duševní návyky, náš dnešní způsob myšlení, náš postoj k minulosti a budoucnosti – to vše má vliv na staré engramy. Novým způsobem myšlení lze staré engramy modifikovat nebo nahradit.

Hraje-li váš gramofon hudbu, která se vám nelíbí, nesnažíte se jej donutit, aby hrál lépe. Nemlátíte do něho. Nesnažíte se změnit hudbu na desce. Pouze vyměníte desku a začne hrát jiná hudba. Nesnažte se změnit ,,hudbu“, kterou produkuje váš vnitřní mechanismus. Dokud nezměníte způsob svého myšlení (příčinu), které zaměstnává vaši mysl, žádné úsilí nezmění hudbu (následek). Pokuste se vyměnit desku. Změňte způsob svého myšlení a vaše pocity se o sebe postarají samy.

Ve své slavné knize How to Live 365 Days a Year (Jak žít 365 dní v roce) uvádí doktor John Schindler šest základních potřeb člověka:

1. Potřeba lásky
2. Potřeba jistoty a bezpečí
3. Potřeba tvůrčího vyjádření
4. Potřeba uznání
5. Potřeba prožívat nové zkušenosti
6. Potřeba vážit si sám sebe

K těmto základním potřebám bych přidal ještě jednu: potřeba žít bohatším životem a těšit se na zítřek.

Život k nám přichází i skrze druhé lidi. Neměli bychom odmítat pomoc, kterou nám druzí nabízejí nebo kterou můžeme poskytnout my jim. Neměli bychom být tak pyšní, abychom odmítali pomoc druhých, ani tak necitliví, abychom neposkytli pomoc jim. Nepovažujme dar za ,,nečistý“ jen proto, že jeho forma neodpovídá našim předsudkům.