ROMSKÁ OTÁZKA

(autor: JUDr. Klára A. Samková, PhD.)

Cílem většiny psychoterapií je obnova uceleného člověka, jeho celkové osobnostní integrity. Na tomto principu je založena celá Gestalt terapie, která vychází z principu ,,teď a tady“. Pro další úvahu je nutno si podrobněji připomenout zásady Gestalt psychologie. ,,Teď a tady“ je vlastně jediné ,,dogma“, které tento druh terapie má. Neslučuje se s kauzálním přístupem (nehledá příčiny), ani s přístupem finálním (nehledá účel). Minulost a budoucnost si uvědomujeme – někdy dost koncentrovaně – v přítomném okamžiku. Tím není řečené, že se nemůžeme dívat zpět či dopředu – často je to dokonce nutné, ale i o tom se rozhodujeme zase jen z pozice ,,teď a tady“. Člověk může pochopit a integrovat jen to, co zažil. Osobní zkušenost je předpoklad i prostředek osobní změny. Z těchto principů je zřejmé, že pachatel trestného činu nacházející se ve stavu intrapersonální osamělosti, si v okamžiku páchání trestného činu v podstatě dopřává Gestalt terapii, obnovuje vědomí, že ,,já“ není ,,ty“, dostává se do kontaktu se sebou (s některou svou částí, již si právě uvědomuje), nebo s okolím (s lidmi, rodinou, kulturou, jež si právě uvědomuje), psychicky sceluje svoji osobnost a zažívá procit vlády nad svým životem.

Existenciální osamělost označuje nepřekonatelnou propast mezi člověkem a kterýmkoli druhým. Je to také odloučenost mezi člověkem a světem. Podle Erika Fromma je osamělost prvotním zdrojem úzkosti, přičemž být odloučený znamená být odříznutý, bez možnosti využívat své lidské schopnosti. Hlavní obranou před hrůzou z existenciální osamělosti je mezilidský vztah. Právě ten je nejenom nástrojem, který existenciální hrůzu z osamělosti odstraňuje, ale je tím, jenž dává člověku rozměr jeho lidství. Můžeme dokonce přemýšlet o tom, zda člověk jako jedinec bez vztahů s vnějším světem je vůbec člověkem a zda takovýto osamělý život má smysl. Martin Buber prohlašoval, že základním způsobem existence člověka je vztah. Zakladatel humanistické teorie, Abraham H. Maslow, pak považoval neurózu za deficitní onemocnění, pramenící z nedostatečného naplnění základních psychologických potřeb. Těmi jsou bezpečí, náležení někam, identifikace, láska, úcta a prestiž.

Člověk motivovaný růstem (osobnosti) nevyžaduje neustálé uspokojování interpersonálních potřeb. Na druhé straně nedostatkově motivovaný člověk komunikuje s druhými lidmi z hlediska užitkovosti. Nedostatek lásky tedy vede ke vnímání druhých jako ke zdroji nedostatkových statků, zejména materiální povahy. ,,Aspekty druhého, které nesouvisí s potřebami hodnotitele, jsou buď zcela přehlíženy, nebo považovány za iritující či ohrožující.“ Zde dochází k paradoxnímu jevu, kdy nedostatek lásky v mezilidských vztazích mezi Romy a členy majoritní společnosti vede k přehlížení skutečných potřeb jak členů majoritní společnosti, tak romské komunity, přičemž obě tyto potřeby a jejich naplňování jsou zcela opodstatněné. Vzájemná ne-láska tak vede nejen k ochuzení obou komunit, ale i k pocitu ohrožení, a to vzájemně. Příčinou tohoto stavu je skupinové myšlení znemožňující individualizaci vztahu a vznik kladného citového angažmá – lásky – k tomu druhému.

Na první pohled je zřejmé, že ve svém souhrnu si Romové hráze odolnosti proti stresu nevybudovali. Tento aspekt je ještě zřetelnější, připomeneme-li si koncept tří osobnostních postojů tvořící základ osobnostní odolnosti:

-          odpovědnost (závazek k sobě a k práci)

-          zvládání, zdolávání a pocit, že jedinec má pod kontrolou své prožitky a činy

-          postoj, podle něhož změna představuje výzvu a je chápána jako příležitost, ne jako ohrožení

Je zřetelné, že ani tyto tři ,,osobnostní postoje“ nejsou silnou stránkou Romů, neboť každou změnu nahlížejí primárně jako přímé ohrožení, takže vlastní život a s tím spojené prožitky a činy nemají vůbec pod kontrolou. Jejich odpovědnost k práci je významně oslabena téměř neexistující zodpovědností k sobě samému. Vraťme se však ke konstruktu psychického traumatu a pokusme se zjistit jednak jeho systémové příčiny, jednak jeho rysy. Psychické trauma vzniká působením jednoho zážitku nebo dlouhodobě trvající stresující situací vykazující následující rysy:

-          vnějškovost příčiny (trauma si nepřivodil jedinec sám)

-          extrémní děsivost (můžeme mluvit o ,,bifurkačním bodu“, kdy žádná z předchozích životních zkušeností v sobě neobsahovala zárodek budoucího děje)

-          bezprostřední ohrožení života či tělesné integrity

-          vytvoření pocitu bezmocnosti

Není-li možný ani útok ani útěk, dochází k dezorganizaci jednotlivých komponent obvyklé odpovědi organizmu na nebezpečí a tyto komponenty mají ve své bezúčelnosti tendenci přetrvávat dlouho po skončení stavu skutečného ohrožení. Zde je potřeba zdůraznit, že prožitá hrůza přináší fyziologické reakce, které jsou měřitelné.

Opakovanými traumatickými zážitky dochází k určitým, exaktně měřitelným chemickým reakcím v mozku. Dlouhodobé působení těchto látek, znovu a znovu zaplavující mozek, může vést k trvalým změnám CNS; ty se posléze mohou jevit i jako určitý povahový rys, ačkoliv jsou následkem uměle navozených fyziologických patologických změn. Takovým ,,povahovým rysem“, který má svůj původ v opakovaných traumatech, je přehnaná reakce na nebezpečí a zcela neadekvátní nepochopitelné reakce. Stejné, jaké byly podstatou ,,mačetového útoku“ v novoborské herně. K tomuto, na první pohled nepochopitelnému jednání Romů, je pak nutno přidat ještě jedno vysvětlení: být obětí traumatu je tak vyčerpávající a zničující, že podstatně lepší variantou pro kohokoli je trauma sám způsobovat. Dostáváme se zde k teorii psychologických přenosů a protipřenosů, která již zcela přesahuje rámec tohoto textu.

Zásadními rysy traumatizující zkušenosti je neuchopitelnost a neuniknutelnost. V danou chvíli není možno se spoléhat na zvládnutí situace rozumem, protože mozek prostě nemá uložen žádné relevantní vzorce chování, nebo je tak rozrušen vzniklým stresem, že tyto vzorce není schopen aplikovat. (Proto jsou vojáci cvičení drilem. Ve stresové, život ohrožující situaci, není možné se spolehnout na rozumové zvládnutí situace a je nutno spolehnout pouze na automatismy.) Neschopnost dát prožitku nějaký smysl – odpovědět rozumně na otázku ,,proč“ – ničí možnost adaptace, protože člověk v zásadě není schopen se adaptovat na něco, čehož smysl mu unikl. Na koncentrační tábory se například nebylo možno adaptovat, bylo možno pouze se pokusit najít nějaký způsob přežití. Trauma nemůže být ani asimilováno, neboť ohrožuje základní představy, které má jedinec o světě a o svém místě v něm, představy o sobě jako o integrované, hodnotné a nedotknutelné bytosti. Trauma vede ke konstantnímu neklidu, k pocitu krajní opuštěnosti a bezmoci. Způsobuje porušení vazeb a vztahů tak, že traumatizovaný jedinec vnitřně osciluje mezi krajní izolací a touhou po silném ochraňujícím vztahu.