(autor: Maxwell Maltz, M.D., F.I.C.S.)
Obraz našeho já se nemění jen
samotným myšlením, nýbrž ,,prožíváním“. Ať už jste si to uvědomovali, nebo ne,
obraz svého já jste si utvořili tvůrčím prožíváním své minulosti. Proto jej
můžeme změnit stejným způsobem. Zdravý a spokojený člověk nevyroste
z dítěte, které se učí o lásce, ale z dítěte, které lásku prožívá.
Naše dnešní sebedůvěra a vyrovnanost je výsledkem toho, co jsme ,,prožili“,
nikoli toho, co jsme se naučili intelektuálně. Psychoanalytik nikdy
nekritizuje, nemoralizuje ani není šokován, když se mu pacient svěřuje se svými
obavami, pocity viny a ,,špatnými myšlenkami“. Možná poprvé v životě
pacient prožívá přijetí a uznání jako lidská bytost; ,,cítí“, že jeho já má
určitou cenu a důstojnost a začíná přijímat sám sebe a představovat si své já
novým způsobem.
Je všeobecně známo, že ,,největší
úspěch má úspěch“. Prožíváním úspěchů se učíme úspěšně fungovat. Vzpomínky na
úspěchy v minulosti nám dávají sebedůvěru v přítomnosti. Ale jak můžeme
čerpat z úspěšných zkušeností, když jsme prožili jen neúspěchy? Náš
problém je srovnatelný s problémem mladého muže, který nemůže sehnat
zaměstnání, protože nemá žádnou zkušenost a nemůže získat zkušenost, protože
nemůže sehnat zaměstnání.
Tento problém byl vyřešen dalším
důležitým objevem, který nám umožňuje syntetizovat ,,zkušenost“, doslova
vytvořit zážitek v laboratoři naší mysli. Experimentální a klinická
psychologie nezvratně dokázala, že lidská nervová soustava není schopna
rozlišit mezi ,,skutečným“ zážitkem a zážitkem, který si živě a detailně
představujeme. Ačkoli vám to může připadat poněkud přehnané, v této knize
prozkoumáme několik laboratorních experimentů, při nichž bylo tohoto druhu
,,systematického“ zážitku použito k zlepšení schopnosti trefovat se šipkou
do terče a míčem do basketbalového koše. Účinnost této metody uvidíme na
příkladech lidí, kteří ji použili ke zlepšení svých řečnických schopností,
k překonání strachu před dentistou, k posílení duševní rovnováhy a
sebedůvěry, k prodeji většího množství zboží – a ve všech možných
situacích, kde ,,zkušenost“ přináší úspěch. Podíváme se na zajímavý experiment,
při němž dva lékaři připravili situaci tak, aby neurotici mohli ,,normálně“
prožívat své prostředí a tím je vyléčili! Také se dovíme, a to je možná
nejdůležitější, jak se chronicky nešťastní lidé naučili radovat ze života tím,
že ,,prožívali“ štěstí!
Dosahovat cílů je přirozeností
člověka. A protože člověk je tak ,,stvořen“, není šťastný, dokud nemůže
fungovat tak, jak by fungovat měl. Proto skutečný úspěch a skutečné štěstí jdou
nejen ruku v ruce, ale vzájemně se posilují.
Ježíš nám radil, abychom nedávali
záplaty z nové látky na staré šaty, a abychom nenalévali nové víno do starých lahví.
,,Pozitivní myšlení“ nelze účinně použít jako záplaty na starý obraz našeho já.
Je naprosto nemožné přemýšlet pozitivně o nějaké situaci, dokud máte negativní
představu o svém já. Experimenty ukazují, že jakmile změníme obraz svého já,
lze snadno dosáhnout dalších věcí, které jsou s tímto novým obrazem
konzistentní.
Tajemství spočívá v tomto:
Abyste mohli skutečně ,,žít“, to znamená žít uspokojivým životem, musíte si
vytvořit adekvátní a realistický obraz svého já. Musíte považovat své já za
přijatelné. Musíte důvěřovat. Musíte mít takové já, za které se nemusíte
stydět, které můžete svobodně vyjádřit a kterým můžete ,,být“. Musíte mít
takové já, které odpovídá realitě, abyste mohli fungovat v reálném světě.
Musíte znát sami sebe – jak své přednosti, tak své slabiny a musíte k sobě
být upřímní. Obraz vašeho já musí přibližně odpovídat vašemu skutečnému já;
nesmí být ani horší, ani lepší.
,,Co to znamená hrát role?“
,,Prostě si přestavujete, že jste
v různých prodejních situacích, které řešíte ve své mysli, dokud se
nenaučíte, co máte říkat a dělat, když nastanou ve skutečném životě.“
,,Je to duševní cvičení.“
,,Je tak účinné proto, že
prodávání je otázkou situací.“
,,Situace se vytvoří, kdykoli
hovoříte se zákazníkem. Tento se vás na něco zeptá nebo má nějaké námitky.
Pokud vždy víte, co odpovědět, uzavřete obchod…“
,,Dobrý prodejce si v noci o
samotě přestavuje takové situace. Představuje si všechno, na co se ho zákazník
může zeptat. Pak se snaží najít nejlepší odpověď…“
,,Na jakoukoli situaci se můžete
připravit tím, že si představujete, jaké vám zákazník dělá potíže, jaké má
námitky a jak na ně správně reagujete.“
,,Nebuďte šmírák,“ říká dr.
Marston a vysvětluje, že v životě neustále hrajeme nějakou roli. Proč si
nevybrat roli úspěšného člověka – a proč ji nenacvičit? Doktor Marston říká:
,,Často se stává, že nemůžete udělat další krok ve svém zaměstnání, aniž
získáte určitou zkušenost v práci, která se od vás bude vyžadovat.
Blufováním můžete získat práci, o které nic nevíte, ale v devíti případech
z deseti vás to nezachrání před okamžitým propuštěním, jakmile se zjistí,
že nemáte žádnou zkušenost. Existuje jen jediný způsob, jak získat praktické
znalosti a tím je plánování.“
Jak najít své nejlepší já
Váš vrozený tvůrčí mechanismus
vám pomůže realizovat vaše nejlepší možné ,,já“, jestliže si v mysli
vytvoříte obraz takového já, jakým chcete být, a jestliže ,,se vidíte“ ve své
nové roli. To je nutná podmínka transformace osobnosti bez ohledu na druh
terapie, jaké užíváte. Než se člověk může změnit, musí ,,vidět“ sám sebe
v nové roli.
Člověk s komplexem
méněcennosti si svůj problém ještě zhoršuje tím, že se snaží být nadřazený.
Jeho pocity vyplývají z mylného předpokladu, že je méněcenný. Na tomto
předpokladu pak staví strukturu ,,logického myšlení“ a cítění. Jestliže se cítí
špatně, protože je méněcenný, vyléčí se tím, že se pokusí být tak dobrý jako
všichni ostatní, a aby se cítil ještě lépe, pokusí se být lepší než ostatní.
Tato snaha být lepším než ostatní ho dostává do problémů a někdy dokonce
vyvolává neurózu. Pak je na tom ještě hůř než předtím a ,,čím víc se snaží“,
tím je to horší. Méněcennost a nadřazenost jsou opačné strany téže mince.
Léčení spočívá v tom, že si uvědomíme, že sama tato mince je falešná.
Pravda je prostá:
Nejste méněcenní.
Nejste nadřazení.
Vy jste prostě vy.
Nejnešťastnějším ze smrtelníků je
ten, kdo znovu a znovu prožívá svou minulost ve své představivosti, kdo se
neustále kritizuje za staré chyby – kdo se neustále odsuzuje za staré hříchy.
Navzdory tomu, že vypadala
normálně, myslela si, že se s nikým nemůže spřátelit a být šťastná.
Domnívala se totiž, že jí nikdo neodpustil její chování před operací. Nakonec
dělala stejné chyby jako předtím a byla stejně nešťastná. Nezačala opravdu žít,
dokud se nepřestala odsuzovat za své chování v minulosti a dokud nepřestala
prožívat všechny nešťastné události, které ji nakonec přivedly do mé ordinace.
Neustálým kritizováním svých
omylů a chyb z minulosti ničemu nepomůžete, ale naopak tím posílíte
chování, které se snažíte změnit. Vzpomínky na naše minulé neúspěchy mohou
nepříznivě ovlivnit naše chování, jestliže se jimi příliš zabýváme a myslíme
si: ,,Včera jsem neuspěl – z toho vyplývá, že neuspěji ani dnes.“ To vše
ale ,,nedokazuje“, že se naše nevědomé reakce opakují samy od sebe ani že
musíme ,,vyhladit“ všechny pohřbené vzpomínky dříve, než se pokusíme změnit své
chování. Jsme spíše oběti své vědomé mysli, nikoli svého ,,nevědomí“. Je to
proto, že vědomým myšlením vyvozujeme závěry a volíme si cíle, na které se pak
koncentrujeme. Jakmile se pro něco rozhodneme a přestaneme se zabývat
minulostí, minulost se všemi svými omyly nad námi ztratí svou moc.
Dorothea Brandeová píše ve své
okouzlující knize Wake Up and Live (Probuď se a žij), jak jí tato myšlenka
umožnila, aby se stala produktivnější spisovatelkou a aby čerpala ze schopností,
o kterých nikdy předtím nevěděla. Když se stala svědkem hypnózy, byla velmi
překvapena. Pak někde četla větu, kterou napsal psycholog F.M.H. Myers a která
změnila její život. Myers vysvětloval, že schopnosti, jež lidé projevují
v hypnotickém stavu, jsou důsledkem ,,očištění paměti“ od minulých
neúspěchů. Je-li to možné pod vlivem hypnózy – mají-li obyčejní lidé
schopnosti, jichž neužívají jen proto, že si pamatují své minulé neúspěchy –
proč by nemohli užívat těchto schopností v bdělém stavu tak, že budou
ignorovat vzpomínky na neúspěchy a ,,jednat tak, jako by nemohli selhat“?
Rozhodla se, že bude jednat na základě předpokladu, že má schopnosti a že jich
může užívat, jestliže bude ,,jednat jako kdyby“. Během roku se stala mnohem
produktivnější spisovatelkou. Její knihy se začaly více prodávat. Poněkud ji
překvapilo, když v sobě objevila řečnický talent a stala se velmi
vyhledávaným řečníkem – a navíc se jí to líbilo, zatímco předtím to nenáviděla.
Metoda Bertranda Russella
Bertrand Russell, ve své knize
The Qonquest of Happiness (Dobytí štěstí), píše: ,,Nenarodil jsem se šťastným.
Mým oblíbeným veršem v dětství bylo: ,,Unaven zemí a zatížen hříchem…“
V mládí jsem nenáviděl život a byl jsem stále na pokraji sebevraždy, před
kterou mě zachránila jen má touha naučit se matematiku. Dnes se mi život líbí;
skoro bych mohl říci, že se mi každým rokem líbí víc a víc… Je to převážně
důsledkem toho, že se nezabývám sám sebou. Jako ostatní lidé s puritánskou
výchovou i já jsem měl ve zvyku meditovat o svých přestupcích a nedostatcích.
Považoval jsem se nepochybně oprávněně – za velmi ubohé individuum. Postupně
jsem se naučil být lhostejný k sobě a svým nedostatkům; začal jsem se
zajímat o vnější svět; o různé vědní obory, o lidi, které jsem měl rád.“
Vzdejte se a zvítězíte
Později, ve svých slavných
přednáškách, James uvedl mnoho příkladů lidí, kteří se mnoho let neúspěšně
snažili zbavit se starostí, strachu, výčitek svědomí a pocitů méněcennosti, až
nakonec zjistili, že úspěch se dostaví, teprve když se vzdají vědomého zápasu a
přestanou řešit problémy vědomým myšlením. ,,Za těchto okolností,“ píše James,
,,jak dokazuje nespočet pravdivých osobních příběhů, dosáhneme úspěchu tím, že
se vzdáme… nyní by měla převládat pasivita, nikoli aktivita; uvolnění, nikoli
napjaté soustředění. Vzdejte se pocitů zodpovědnosti, uvolněte se, přenecháte
svůj osud vyšším silám se starat o to, co se stane… Dovolte svému osobnímu
křečovitému já, aby si odpočinulo a objevíte vyšší Já. Výsledky optimismu a
očekávání, ať už pomalé nebo náhlé, velké nebo malé, oživující jevy, které
vyplývají z opuštění úsilí, zůstávají spolehlivými fakty lidské
přirozenosti.“
Tajemství tvůrčího myšlení a
tvůrčí činnosti
Zkušenosti spisovatelů, vynálezců
a dalších tvůrčích lidí potvrzují pravdivost toho, co říkáme. Všichni se
shodují v tom, že o tvůrčích myšlenkách nikdy nepřemýšlejí předtím mozkem,
ale že je takové myšlenky spontánně napadají, když se jejich vědomá mysl zabývá
něčím jiným. Tvůrčí myšlenky však nepřicházejí z ničeho nic, aniž bychom o
problému předem nepřemýšleli. Zkušenost naznačuje, že abychom mohli dostat
,,inspiraci“ nebo ,,tušení“, musíme se nejdříve intenzivně snažit určitý
problém vyřešit. Musíme o něm vědomě přemýšlet, shromáždit všechny dostupné
informace a posoudit všechny možné druhy řešení. Jakmile však problém
definujeme, představíme si konečný výsledek a shromáždíme všechny informace,
pak nám další starosti nepomáhají, ale naopak se zdá, že nám v řešení
problému brání. Fehr, slavný francouzský vědec, řekl, že ho všechny jeho dobré
myšlenky napadly, když se aktivně nesnažil nic vyřešit, a že většina jeho
současníků udělala své objevy v době, kdy se jimi nezabývala. Je známé, že
když Thomas A. Edison nemohl vyřešit nějaký problém, šel si na chvíli
zdřímnout.
Bertrand Russell řekl: ,,Zjistil
jsem, že když mám psát o nějakém obtížném námětu, nejlepší je přemýšlet o něm
velmi intenzivně – tak intenzivně, jak jen mohu – po dobu několika hodin nebo dní, a pak vydat příkazy, aby práce
pokračovala v podzemí. Po několika měsících se k námětu vědomě vrátím
a zjistím, že práce byla vykonána. Než jsem tuto techniku objevil, strávil jsem
měsíce v obavách a starostech, protože jsem nedělal žádný pokrok; mé
starosti a obavy mně v ničem nepomohly, naopak jsem promrhal spoustu času,
zatímco dnes jej mohu věnovat jiné činnosti.“
Tvůrčí činnost je spontánní a
,,přirozená“, nikoli vědomá a pracná. Nejlepší pianista na světě by nikdy
nezahrál jednoduchou skladbu, kdyby při hraní vědomě přemýšlel o tom, kterým
prstem má zmáčknout kterou klávesu. Tím se vědomě zabýval předtím – při
cvičení, dokud se jeho hra nestala automatickou. Dovedným pianistou se stal,
teprve když dosáhl stadia, v němž se nemusí vědomě snažit a může předat
hraní svému nevědomému mechanismu návyku, který je součástí jeho mechanismu
úspěchu.
Neblokujte svůj tvůrčí
mechanismus
Vědomé úsilí brzdí a ,,blokuje“
automatický tvůrčí mechanismus. Důvod, proč jsou někteří lidé nervózní a
neohrabaní ve společnosti, spočívá v tom, že se vědomě snaží chovat se
správně. Bolestně si uvědomují každý svůj pohyb. Každý jejich akt je
,,promyšlený“. Každé jejich slovo je vypočítavé na efekt. Kdyby se tito lidé
,,uvolnili“ a přestali o svém chování přemýšlet, mohli by být ,,sami sebou“ a
začali by jednat spontánně.
Pět pravidel, jak můžete uvolnit svůj
tvůrčí mechanismus
- ,,Přemýšlejte před tím, než vsadíte, ne po tom, až se ruleta začne točit.“
,,Jakmile jednou učiníte
rozhodnutí a začnete jednat, přestaňte se starat o výsledek. Jedním slovem,
uvolněte svůj intelektuální a praktický mechanismus a nechte jej volně běžet.“
- Naučte se vědomě reagovat na přítomný okamžik.
Vědomě si vypěstuje návyk
,,nezabývat se úzkostnými myšlenkami na zítřek“. Soustřeďte svou pozornost na
přítomný okamžik. Váš tvůrčí mechanismus nemůže fungovat zítra. Může fungovat
pouze v přítomnosti – dnes. Plánujte zítřek, ale nesnažte se v něm
žít. Nesnažte se žít ani v minulosti. Tvůrčí život znamená, že na své
prostředí reagujete spontánně.
Sdružení vyléčených alkoholiků
užívá stejného principu, když říká: ,,Nesnažte se přestat pít navždy – jen si
řekněte: ,,Nebudu pít dnes.“ Učte se uvědomovat si prostředí kolem sebe.
V tomto okamžiku je kolem vás spousta předmětů, zvyků a pachů, které si
vůbec neuvědomujete!
Neustále mějte na paměti, že
úkolem vašeho tvůrčího mechanismu je přiměřeně reagovat na prostředí kolem vás
– v přítomném okamžiku. Když na to zapomeneme, často se stává, že
automaticky reagujeme na nějaké prostředí z minulosti. Nereagujeme na
přítomný okamžik, nýbrž na podobnou událost z minulosti. Jinými slovy
nereagujeme na skutečnost – ale na fikci. Plné uvědomění toho, co děláme, může
vést k překvapivě rychlému ,,uzdravení“.
Dalším typickým příkladem je
žena, která reaguje na každého muže, ,,jako by“ byl nějakým mužem z její
minulosti, nebo muž, který reaguje na každého mocného člověka, ,,jako by“ to
byl někdo z jeho minulosti.
- Nesnažte se dělat dvě věci najednou.
Další příčinou nervozity a
úzkosti je náš absurdní zvyk dělat několik věcí najednou. Žák se učí a zároveň
se dívá na televizi. Manažer diktuje dopis sekretářce a zároveň přemýšlí o
všem, co by měl toho dne udělat. Tento návyk je velmi nebezpečný, protože si
jej zřídkakdy uvědomujeme. Když jsme nervózní z velkého množství práce,
kterou máme před sebou, naše nervozita není způsobena prací, ale naším postojem,
který říká: ,,Tohle všechno bych měl udělat najednou.“ Začneme být nervózní,
protože se snažíme udělat nemožné. Faktem je, že nemůžeme dělat dvě věci najednou. Jakmile si tento prostý fakt
uvědomíme, jsme schopni soustředit svou pozornost na to, co děláme právě teď.
- Vyspěte se na to.
- Při práci se uvolněte.
Štěstí je dobrý lék
Doktor John A. Schindler definuje
štěstí jako ,,stav mysli, v němž je naše myšlení většinu času příjemné.“
Štěstí je vrozené jak lidské
mysli, tak jejímu tělesnému mechanismu. Jsme-li šťastní, lépe se cítíme, lépe
myslíme, lépe jednáme a jsme zdravější. I naše smyslové orgány fungují lépe.
Ruský psycholog K. Kekčejev testoval lidi, zatímco přemýšleli o příjemných a
nepříjemných věcech. Zjistil, že když lidé myslí na něco příjemného, lépe vidí,
cítí, slyší a rozlišují jemnější rozdíly v doteku. Doktor Wiiliam Bates
dokázal, že když myslíme na něco příjemného nebo si přestavujeme nějakou
příjemnou scénu, náš zrak se okamžitě zlepší. Margaret Corbettová zjistila, že
se nám zlepší paměť a uklidní mysl. Psychosomatické lékařství dokázalo, že náš
žaludek, játra, srdce a všechny ostatní orgány fungují lépe, když jsme šťastní.
Starý moudrý král Šalamoun říká ve svých příslovcích: ,,Srdce, které je
radostné, působí dobro jako lék, ale duch, který je zkrušený, vysušuje kosti.“
Je přirozené, že judaismus i křesťanství předpisují radost, vděčnost a veselou
mysl jako prostředky ke spravedlnosti a dobrému životu. Harvardští
psychologové, kteří zkoumali vzájemný vztah mezi spokojeností a zločinností,
dospěli k závěru, že holandské přísloví: ,,Šťastní lidé nejsou nikdy zlí.“,
je pravdivé. Zjistili, že většina zločinců pochází z rozvrácených rodin.
Desetiletý výzkum frustrace, provedený na Yale University, ukázal, že
nemorálnost a nepřátelský postoj k druhým, je důsledkem naší vlastní
nespokojenosti. Doktor Schindler říká, že nespokojenost je jedinou příčinou
všech psychosomatických nemocí a že spokojenost a štěstí je jediným lékem.
Nedávný průzkum ukázal, že optimističtí lidé, kteří ,,vidí jasnou stránku
života“, jsou úspěšnější než pesimističtí lidé. Zdá se, že v našich
názorech na štěstí jsme umístili vůz před koně. ,,Buď dobrý“, říkáme, ,,a budeš
šťastný.“ ,,Byl bych šťastný,“ říkáme si, ,,kdybych byl úspěšný a zdravý.“
,,Buď laskavý k druhým a budeš šťastný.“ Pravdivější by bylo, kdybychom
říkali: ,,Buď šťastný – a budeš dobrý, úspěšný, zdravý a laskavější
k druhým.“
Budete-li čekat, až si
,,zasloužíte“ mít příjemné myšlenky, je pravděpodobné, že budete mít nepříjemné
myšlenky o své nedostatečnosti. ,,Štěstí a spokojenost není odměna za ctnost,“
říkal Spinoza, ,,nýbrž ctnost sama; radost ze štěstí nemáme proto, že držíme na
uzdě své chtíče; naopak své chtíče držíme na uzdě proto, že máme radost ze
štěstí.“
Děláme-li však ze štěstí morální
problém a chápeme-li je jako odměnu za své nesobecké chování, pak je
pravděpodobné, že budeme mít výčitky svědomí za to, že štěstí hledáme. Štěstí
jde ruku v ruce s nesobeckým chováním – není však ,,výplatou“ nebo
odměnou za takové chování. Jsme-li odměňováni za nesobecké chování, pak je
logické předpokládat, že čím více zapíráme sami sebe a čím jsme nešťastnější,
tím jsme šťastnější. Tento předpoklad vede k nesmyslnému závěru, že
chceme-li být šťastní, musíme být nešťastní.
,,Nikdy nežijeme, jen doufáme, že
budeme žít; a protože se neustále těšíme na to, že budeme šťastní, je
nevyhnutelné, že šťastní nikdy nejsme,“ řekl Pascal.
Zjistil jsem, že nejběžnější
příčinou nespokojenosti mezi mými pacienty je to, že se snaží žít
v budoucnosti. Nežijí a netěší se ze života v přítomnosti, ale čekají
na nějakou budoucí událost. Budou šťastní, až se ožení, až seženou lepší
zaměstnání, až zaplatí dům, až jejich děti vystudují, až něčeho dosáhnou. Je
jasné, že jsou stále nespokojení. Štěstí je návyk, duševní postoj; a jestliže
se nenaučíme být šťastní v přítomnosti, nikdy šťastní nebudeme. Naše
štěstí a spokojenost nejsou závislé na tom, že vyřešíme nějaký vnější problém.
Jakmile vyřešíme jeden problém, objeví se další. Život je řada problémů.
Chcete-li být šťastní – musíte být prostě šťastní! Nesmíte hledat důvody.
Naučíte-li se být šťastní,
stanete se pánem a přestanete být otrokem. Jak říkal Robert Louis Stevenson:
,,Zvyk být šťastný umožňuje člověku, aby se osvobodil od nadvlády vnějších
okolností.“
,,Jak mohu být šťastný?“ zeptal
se mě jeden muž. ,,Právě jsem přišel o 200 tisíc dolarů na burze. Jsem naprosto
zničen a zneuctěn.“ ,,Můžete být šťastnější,“ řekl jsem, ,,když nebude přidávat
k faktům své názory. Fakt je, že jste přišel o 200 tisíc. Že jste zničen a
zneuctěn, je pouze váš názor.“
Už dříve jsme řekli, že člověk
funguje přirozeně, když se snaží dosáhnout pozitivních cílů. Spokojenost je
příznakem normální, přirozené činnosti. Když člověk dosahuje cílů, je šťastný
nezávisle na okolnostech.
Když se dívám zpátky na svůj
vlastní život, uvědomuji si, že nejšťastnější roky jsem prožíval, když jsem
tvrdě studoval, a když jsem pak na počátku své praxe žil z ruky do úst.
Často jsem byl hladový. Neměl jsem co na sebe. Pracoval jsem nejméně dvanáct
hodin denně. Často jsem nevěděl, kde seženu peníze na nájem. Měl jsem však cíl
a nezdolnou vytrvalost a touhu dosáhnout jej.
To vše jsem vyprávěl tomu mladému
muži, který přišel o 200 tisíc dolarů. Řekl jsem mu, že příčinou jeho neštěstí
není jeho finanční ztráta, ale skutečnost, že ztratil svůj cíl. Ztratil svůj
agresivní postoj a pasivně se poddával situaci, místo aby reagoval agresivně.
Později mi řekl: ,,Musel jsem být šílený, když jsem se nechal přesvědčit, že
ztráta peněz nebyla příčinou mého neštěstí – ale jsem strašně rád, že jste mě
přesvědčil.“ Přestal si stěžovat a našel si nový cíl – a začal pracovat, aby
jej dosáhl. Nejenže během pěti let měl víc peněz než kdy předtím, ale poprvé
dělal něco, co ho skutečně bavilo.
Za prvé štěstí není něco, co se
vám stane. Je to něco, co sami děláte. Jestliže na štěstí čekáte, pravděpodobně
budete čekat dlouho. Jen vy sami rozhodujete o svých myšlenkách. Čekáte-li, až
okolnosti ,,ospravedlní“ vaše příjemné myšlenky, pravděpodobně budete čekat
věčně.
Prostě musel zavřít dveře své
mysli destruktivním myšlenkám – a soustředit se na něco jiného…
Poradil jsem mu, aby si místo
operace nosu udělal operaci myšlení. Řekl jsem mu, aby na třicet dní ,,vyřízl“
všechny své negativní myšlenky. Musel naprosto ignorovat všechna negativní a
nepříjemná ,,fakta“ a soustředit se na příjemné myšlenky. Po třiceti dnech se
cítil lépe; zákazníci se k němu začali chovat mnohem přátelštěji, začal
více prodávat a šéf ho na schůzi prodejců veřejně pochválil.
,,Do padesáti let jsem byl
nešťastný a málo produktivní člověk. Žádná z prací, na kterých dnes
spočívá má pověst, nebyla publikována. Žil jsem s neustálým pocitem
beznaděje a neúspěchu. Snad nejhorší byly mé nesnesitelné bolesti hlavy, které
se opakovaly dvakrát týdně a znemožňovaly mi pracovat. Rozhodl jsem se věnovat
tomu jeden měsíc, neboť jsem to považoval za dostatečně dlouhou dobu. Během
tohoto měsíce jsem dal svému myšlení určitá omezení. Když jsem přemýšlel o
minulosti, snažil jsem se myslit jen na příjemné události, na jasné dny svého
dětství, na inspiraci učitelů a na svou práci. Když jsem přemýšlel o
přítomnosti, soustředil jsem se na pozitivní myšlenky, na svůj domov, na
příležitosti, které mi poskytovala má samota a rozhodl jsem se, že těchto
příležitostí využiji a budu ignorovat zdánlivou skutečnost, že nikam nevedou.
Když jsem přemýšlel o budoucnosti, rozhodl jsem se, že budu považovat všechny
užitečné možnosti za dosažitelné. Tehdy se mi to zdálo směšné, ale vzhledem
k tomu, čeho jsem od té doby dosáhl, dnes si uvědomuji, že jedinou vadou
mého plánu bylo to, že mířil příliš nízko a nebyl dost obsáhlý.“
Závislost je něco, co vás nutí
k určitému chování. Léčení závislosti není však námětem této knihy. Na
druhé straně návyky jsou jen reakce, které jsme se naučili vykonávat
automaticky, aniž o nich musíme ,,přemýšlet“. Vykonává je za nás náš tvůrčí
mechanismus. Pětadevadesát procent našeho chování, cítění a reakcí je
habituálních. Pianista ,,nepřemýšlí“ o tom, do které klávesy má uhodit.
Tanečník ,,nepřemýšlí“ o tom, kam položit kterou nohu. Jejich reakce jsou
automatické a bezmyšlenkovité. Podobně automatické jsou i naše postoje, cítění
a názory. V minulosti jsme se ,,naučili“, že určité postoje a způsoby
myšlení jsou ,,přiměřené“ určitým situacím. Kdykoli se dnes dostaneme do
,,stejné situace“, máme tendenci myslit, cítit a jednat ,,stejným způsobem“.
Musíme si uvědomit, že tyto návyky, na rozdíl od závislostí, lze změnit vědomým
rozhodnutím – a cvičením nových reakcí nebo chování.
Cvičení:
,,Začínám dnešní den novým a
lepším způsobem.“ Pak se rozhodněte, že během dne:
- Budu tak veselý, jak jen umím.
- Budu se k druhým chovat přátelsky.
- Budu méně kritický a více tolerantní. Budu si chování druhých vysvětlovat nejlepším možným způsobem.
- Budu se chovat, jako bych nemohl selhat a jako bych byl člověkem, jakým chci být. Pokusím se myslit a jednat jako takový člověk.
- Nedovolím svým názorům, aby negativně ovlivňovaly fakta.
- Alespoň třikrát za den se budu usmívat.
- Ať už se stane cokoli, budu reagovat klidně a rozumně.
- Budu úplně ignorovat negativní ,,fakta“, která nemohu změnit.
Snadné? Jistě. Nicméně všechny
tyto habituální způsoby chování, cítění a myšlení mají blahodárný a
konstruktivní vliv na obraz vašeho já. Nacvičujte tyto způsoby po dobu
jednadvaceti dní. ,,Prožívejte“ je a všimněte si, zda vám ubývají starosti a
přibývá sebedůvěra.
Jsou Snadné? Jistě. Nicméně
všechny tyto habituální způsoby chování, cítění a myšlení mají blahodárný a
konstruktivní vliv na obraz vašeho já. Nacvičujte tyto způsoby po dobu
jednadvaceti dní. ,,Prožívejte“ je a všimněte si, zda vám ubývají starosti a
přibývá sebedůvěra.
Součásti ,,úspěšné“ osobnosti
- Správné zaměření
Nemáme-li žádný osobní cíl, který
pro nás něco znamená, máme tendenci ,,pohybovat se v kruhu“, cítit se
,,ztracení“ a považovat samotný život za ,,bezcílný“ a ,,bezúčelný“. Jsme
stvořeni k tomu, abychom překonávali problémy a dosahovali cílů, a proto
nenacházíme žádné skutečné uspokojení ani štěstí v bezcílném životě, který
postrádá překážky. Lidé, kteří říkají, že život je bezcenný, říkají
v podstatě jen to, že oni sami nemají žádné osobní cíle, které by měly
cenu.
- Porozumění
Porozumění závisí na dobré
komunikaci. Komunikace je nezbytná pro všechny druhy naváděcích systémů a
počítačů. Nerozumíte-li informacím, nemůžete dobře reagovat. Mnoho lékařů se
domnívá, že hlavní příčinou neuróz je duševní ,,zmatek“. Chcete-li úspěšně
vyřešit nějaký problém, musíte rozumět jeho povaze. Většina selhání
v lidských vztazích je důsledkem ,,neporozumění.“ Všichni očekáváme, že
druzí lidé budou reagovat na stejnou situaci stejným způsobem jako my. Jak už
jsme ale řekli dříve, nikdo nereaguje na ,,okolnosti, tak jak jsou“, nýbrž na
své vlastní představy o těchto okolnostech.
Často komplikujeme situaci tím,
že k faktům přidáváme své vlastní názory a docházíme k nesprávným
závěrům. FAKT: Manžel luská klouby prstů. NÁZOR: Manželka vyvozuje: ,,Dělá to
proto, aby mě rozzlobil.“
Žena v domácnosti, o které
jsem se zmínil, chápala, že manželovo otravné chování nebylo úmyslné. Když
přestala reagovat, jako by byla uražená, byla schopna situaci analyzovat a
reagovat přiměřeně.
Chceme-li však správně reagovat
na prostředí, musíme být ochotni uznat skutečnost. Musíme být schopni vidět a
přiznat pravdu. Bertrand Russel říkal, že jedním z důvodů, proč Hitler
prohrál válku, bylo to, že dobře nepochopil situaci. Ti, kdo mu přinášeli
špatné zprávy, byli trestání. Brzy se nikdo neodvážil mluvit pravdu. A protože
ji Hitler neznal, nemohl správně reagovat.
Úspěšný člověk nejen nelže
druhým, ale snaží se nelhat ani sám sobě. To, čemu říkáme ,,upřímnost“, je
založeno na sebepoznání. Člověk, který lže sám sobě, nemůže být upřímný.
- Odvaha
Mít cíl a rozumět situaci však
nestačí. Musíte mít také odvahu jednat, neboť jedině tak můžete realizovat své
touhy a dosáhnout svých cílů.
Kdosi řekl, že VÍRA neznamená, že
něčemu věříme navzdory důkazům. Je to ODVAHA něco udělat bez ohledu na
důsledky.
- Láska k bližnímu
Úspěšní lidé mají ohledy
k druhým. Respektují jejich problémy a potřeby. Uznávají důstojnost lidské
osobnosti a jednají s druhými jako s lidskými bytostmi, nikoli jako
s figurkami na šachovnici. Uznávají, že každý člověk je dítětem Božím, že
je jedinečnou osobností, která si zaslouží úctu.
Je psychologickým faktem, že to,
co si myslíme o sobě, myslíme si také o druhých. Je-li člověk laskavější
k druhým, začne být laskavějším i k sobě. Ten, kdo si myslí, že na
,,lidech příliš nezáleží“, nemůže mít dostatek sebeúcty. Dobrý způsob, jak
překonat výčitky svědomí, je přestat odsuzovat druhé za jejich chyby. Když si
druhých začnete více vážit, budete mít lepší a adekvátnější představu o sobě
samých.
- Sebeúcta
,,Ze všech životních nástrah je
nejobtížnější překonat nedostatek sebeúcty. Je to jáma, kterou si kopáme
vlastníma rukama; lze to vyjádřit slovy: ,,To nemá cenu – nemohu to udělat.“
,,Trest za nedostatek sebeúcty je
přísný – jak pro jedince, tak pro společnost.“
- Sebedůvěra
Sebedůvěra závisí na úspěšných
zkušenostech. Když poprvé začneme něco dělat, máme většinou malou sebedůvěru,
protože jsme se ještě nenaučili ze zkušenosti, že můžeme mít úspěch. Úspěch doslova
plodí úspěch. Dokonce i malý úspěch může být schůdkem k většímu úspěchu.
Trenéři si dávají velký pozor, když proti sobě staví jednotlivé boxery, aby jim
umožnili získat úspěšné zkušenosti. I my můžeme užívat stejné techniky tím, že
budeme začínat postupně.
Co však dělá většina z nás?
Ničíme svou sebedůvěru tím, že si pamatujeme své neúspěchy a zapomínáme na své
úspěchy. Nejenže si své neúspěchy pamatujeme, ale vštěpujeme si je do paměti
emocionálně. Odsuzujeme se. Bičujeme se studem a lítostí a naše sebedůvěra
mizí.
Doktor Winfred Overholser říká,
že připomínat si dobré zážitky je velmi zdravý způsob, jak si obnovit
sebedůvěru; dodává, že mnoho lidí dovoluje několika neúspěšným, aby vymazaly
všechny dobré vzpomínky. Budeme-li si systematicky vzpomínat na okamžiky, kdy
jsme byli odvážní, zjistíme, že máme víc odvahy, než jsme se domnívali.
- Sebepoznání
Bez určitého stupně sebepoznání
nedosáhneme žádného skutečného úspěchu ani štěstí. Nejnešťastnější lidé jsou
ti, kteří se neustále snaží přesvědčit sebe i druhé, že jsou někým jiným, než
ve skutečnosti jsou. A není větší úlevy, než když se této přetvářky zbavíme a
staneme se sami sebou. Úspěch, který je důsledkem sebevyjádření, často uniká
člověku, který se snaží ,,být někdo“, a často se dostaví z ničeho nic,
když se takový člověk uvolní a začne být ,,sám sebou“.
Toto své vyjádřené já i
s jeho vadami musíme přijmout, protože to je jediný nástroj, který máme.
Neurotici odmítají své vyjádřené já, protože je nedokonalé. Snaží se vytvořit
imaginární, dokonalé já. Není to jen nesmírná námaha, ale také to vede
k nespokojenosti a frustraci v reálném světě. Dostavník není sice
nejlepší dopravní prostředek na světě, ale skutečný dostavník vás dopraví
z jednoho pobřeží na druhé lépe než imaginární letadlo.
Mechanismy neúspěchu
- Frustrace
Nemůžeme-li dosáhnout důležitého
cíle nebo je-li zmařena nějaká naděje, vyvolává to pocity frustrace. Všichni
z nás nutně trpí určitými pocity frustrace už jen proto, že jsme lidé a
tudíž nedokonalé bytosti. Jak stárneme, měli bychom se naučit, že každou touhu
nelze uspokojit okamžitě. Také zjišťujeme, že naše činnost se nikdy nevyrovná
našim záměrům. Uvědomujeme si, že dokonalost není nutná ani vyžadovaná, a že
pro život stačí, když se jí přiblížíme. Naučíme se snášet určitý stupeň frustrace,
aniž to porušuje naši duševní rovnováhu.
- Agresivnost
Přílišná agresivnost následuje
frustraci, jako noc následuje den. Tato skutečnost byla před několika lety
nezvratně prokázána skupinou vědců z Yale v jejich knize Frustration
and Aggressivness. Agresivnost není abnormální způsob chování, jak se dříve
domnívali někteří psychiatři. Agresivnost a emocionalita jsou nezbytné pro
dosahování cílů. S problémy musíme zápasit agresivně. Sám fakt, že máme
důležitý cíl, v nás vyvolává silné emoce a agresivní tendence. Problém
však vzniká, když se nám do cesty začnou stavět překážky. Naše emoce se chtějí
projevit. Nemohou-li se projevit nebo jsou-li zaměřeny nesprávným směrem,
stanou se destruktivní silou. Dělník, který chce uhodit svého mistra, ale
neodváží se, jde domů a křičí na sovu ženu a děti nebo nakopne kočku. Nebo může
obrátit svou agresivnost proti sobě, podobně jako rozzuřený škorpión bodne sám
sebe a otráví se svým vlastním jedem.
Neúspěšný typ člověka nezaměřuje
svou agresivnost na dosažení užitečného cíle. Obrací ji proti sobě, následkem
čehož má žaludeční vředy, vysoký krevní tlak, zbytečné starosti nebo příliš
kouří. Nebo je hrubý a přehnaně kritický k druhým. Jestliže má takový
člověk nerealistické cíle, snaží se pracovat víc než předtím. Když zjistí, že
naráží hlavou do zdi, nevědomě se rozhodne bít hlavou do zdi ještě prudčeji.
Místo abychom se pokoušeli agresivnost vykořenit, měli bychom se snažit najít
vhodný způsob, jak ji vyjádřit. Doktor Konrád Lorentz nedávno prohlásil, že
výzkumy chování zvířat ukazují, že agresivní chování je základní složkou povahy,
a že zvíře nemůže vyjádřit svou náklonnost, dokud mu není dána příležitost
vyjádřit svou agresivnost. Je možné, že v důsledku Lorentzových objevů
budeme muset přehodnotit náš názor na lidské vztahy, říká doktor Emanuel K.
Schwartz. Poskytnout člověku vhodnou příležitost k vybití agresivnosti je
možná ještě důležitější než poskytnout mu příležitost k vyjádření lásky a
něhy.
Mnoho dopravních nehod je
zaviněno tímto mechanismem agrese a frustrace. Až k vám příště bude nějaký
řidič hrubý, řekněte si: ,,Ten chlapík nemá nic proti mně. Měl možná špatnou
snídani nebo nemá peníze na nájem nebo mu vynadal šéf.“
Je-li blokována vaše snaha
dosáhnout nějakého důležitého cíle, jste jako roztopená parní lokomotiva, která
nemá kam jet. Potřebuje bezpečnostní ventil pro svou emoční páru. Agresivnost
lze uvolnit všemi druhy tělesného cvičení. Obzvlášť dobré jsou hry, při nichž
se do něčeho trefujete nebo mlátíte – golf, tenis, kuželky nebo boxování do
pytle. Mnoho žen si intuitivně uvědomuje, jak účinné je tělesné cvičení pro
uvolnění agresivnosti, když po manželské roztržce mají potřebu přemístit
všechen nábytek v bytě. Svou zlost můžete vybít také psaním. Napište dopis
člověku, který vás rozzlobil. Zvedněte všechna stavidla. Nenechte nic
představivosti. A pak dopis spalte. Nicméně nejlepší využití své agresivnosti
najdete v práci, která směřuje k dosažení nějakého užitečného cíle.
Práce je nejlepší terapií a utišujícím prostředkem pro trpící mysl.
- Nejistota
Nejistota vyplývá z pocitu
vnitřní neadekvátnosti. Máte-li pocit, že na něco nestačíte, trpíte pocitem
nejistoty. Tyto pocity mnohdy nevyplývají z toho, že bychom byli skutečně
neadekvátní; jsou spíš důsledkem toho, že hodnotíme sami sebe podle nesprávných
měřítek. Srovnáváme své skutečné schopnosti s ,,ideálním“, dokonalým nebo
absolutním já. Přemýšlíte-li o sobě z tohoto absolutního hlediska,
vyvolává to ve vás pocity nejistoty.
,,Budeš dobrý boxer, když si
zapamatuješ jednu věc. Když nastupuješ do ringu, mistrovský titul neobhajuješ –
ale bojuješ o něj.“
Člověk si udržuje rovnováhu,
vyrovnanost a jistotu, jedině když se přibližuje k nějakému cíli. Jakmile
jste cíle dosáhli, přestanete se pohybovat a ztrácíte vnitřní vyrovnanost a
jistotu.
- Osamělost
Všichni se někdy cítíme osamělí.
Tím platíme za to, že jsme lidé. Ale jen extrémní a chronické pocity osamělosti
jsou příznakem mechanismu neúspěchu. Tento druh osamělosti je důsledkem našeho
odcizení se životu. Je to odcizení našemu skutečnému já. Člověk odcizený svému
skutečnému já přerušil základní ,,spojení“ se životem. Osamělý člověk se často
pohybuje v začarovaném kruhu. Poněvadž se cítí odtržen od svého já,
neuspokojuje ho styk s druhými lidmi a stává se ještě větším samotářem.
Vzdává se jednoho ze způsobů, jak nalézt sám sebe, který spočívá v tom, že
se zapojíme do společenské činnosti a zapomeneme na sebe. Spolupráce
s druhými lidmi nám pomáhá zapomenout na naše vlastní problémy. Snažíme-li
se dosáhnout společných cílů, ztrácíme zájem přetvařovat se. Čím více poznáváme
druhé, tím menší je naše potřeba přetvářky. ,,Roztajeme“ a staneme se přirozenějšími.
Čím přirozeněji se chováme, tím méně se potřebujeme přetvářet a tím lépe se
cítíme, když jsme sami sebou.
Opuštěnost je způsob ochrany
našeho já. Naše komunikace s druhými – a zejména naše citové svazky – jsou
přerušeny. Tímto způsobem chráníme své idealizované já. Opuštěný člověk se bojí
druhých lidí. Opuštěný člověk si často stěžuje, že nemá žádné přátele. To je
mnohdy důsledkem jeho vlastního pasivního postoje. Opuštěného člověka nikdy
nenapadne, že by se měl aktivně účastnit společenské činnosti.
Snažte se stýkat s druhými
lidmi bez ohledu na to, jak se cítíte. Budete-li se opravdu snažit, začne se
vám to líbit. Dělejte něco, co uspokojuje druhé; naučte se hrát na piano,
tančit, hrát bridž nebo tenis. Je známým psychologickým faktem, že neustálý
styk s něčím, z čeho máme strach, nás činí imunními proti strachu.
Když se opuštěný člověk snaží aktivně účastnit společenských styků, postupně
poznává, že lidé jsou většinou přátelští. Jeho nesmělost a strach mizí. Cítí se
lépe sám se sebou i v přítomnosti druhých. Skutečnost, že je přijímán
druhými, mu pomáhá přijímat sám sebe.
- Nerozhodnost
Elbert Hubbard říkal: ,,Největší
chyba, jakou můžeme udělat, je bát se udělat chybu.“
Nerozhodnost je ,,způsob“, jakým
se nejistý člověk vyhýbá chybám a odpovědnosti. Tento způsob je založen na
mylném předpokladu, že pokud nic neděláme, nic nezkazíme. Člověk, který si
myslí, že je dokonalý, má hrůzu z toho, že se může mýlit. Nikdy se
v ničem nemýlí a vždycky je ve všem dokonalý. Kdyby se někdy zmýlil, zhroutil
by se obraz dokonalého já, který si o sobě vytvořil. Proto považuje jakékoli
rozhodnutí za otázku života a smrti. Jeden typ nerozhodného člověka se vyhýbá
rozhodnutím nebo je donekonečna odkládá. Druhý typ si vždy najde nějakého
obětního beránka, na kterého lze svalit vinu za nesprávné rozhodnutí. Tento typ
člověka sice činí rozhodnutí, ale dělá to uspěchaně a předčasně. Rozhodování mu
nedělá potíže. Je přece dokonalý. V žádném případě se nemůže mýlit. Proč
by tedy měl přemýšlet o faktech a důsledcích? Když se mu něco nepodaří, prostě
to svede na někoho jiného. Je zjevné, proč ani jeden z těchto dvou typů
lidí není úspěšný. Jeden má problémy díky svému impulzivnímu jednání a druhý
díky tomu, že nedělá vůbec nic.
Další způsob, jak překonat
nerozhodnost, je uvědomit si roli sebeúcty. Mnozí lidé jsou nerozhodní, protože
mají strach, že ztratí sebeúctu, budou-li se mýlit. Přesvědčte sami sebe o
pravdivosti tohoto tvrzení: ,,Velcí lidé dělají chyby a nebojí se to přiznat.
Pouze malý člověk se bojí přiznat, že se zmýlil.“
,,Všichni velcí lidé se stali
velkými tím, že udělali mnoho velkých chyb,“ řekl Gladstone. ,,Ze svých chyb
jsem se naučil víc než ze svých úspěchů; tím že zjistíme, co je nedostatečné,
často přijdeme na to, co je dostatečné; a je pravděpodobné, že ten, kdo nikdy
neudělal žádnou chybu, nikdy na nic nepřišel,“ – Samuel Smiles.
,,Edison pracoval na řešení
problémů metodou eliminace. Když se ho někdo zeptal, zda ho neodrazuje, že
tolik pokusů nikam nevede, Edison odpověděl: ,,Vůbec ne, neboť každý neúspěšný
pokus je dalším krokem dopředu.“
- Zášť
Chce-li neúspěšný člověk
ospravedlnit své neúspěchy, často obviňuje společnost, ,,systém“ nebo
nedostatek příležitostí. Takový člověk cítí odpor k úspěchům a štěstí
druhých, neboť to považuje za důkaz, že je k němu život nespravedlivý.
Zášť je pokusem vysvětlovat vlastní neúspěchy odkazem na nespravedlnost světa.
Jako hojivá mast na neúspěch je však horším lékem než sama nemoc. Zášť nám
otravuje mysl, znemožňuje spokojenost a připravuje nás o energii, kterou bychom
mohli vynaložit na konstruktivní činnost. Zášť nám často otravuje mysl,
znemožňuje spokojenost a připravuje nás o energii, kterou bychom mohli
vynaložit na konstruktivní činnost. Zvlášť nás často nutí pohybovat se
v začarovaném kruhu. Člověk, který se cítí ukřivděn a který si ustavičně
stěžuje, není nejlepším společníkem. Když se k němu jeho spolupracovníci
nechovají přátelsky nebo když ho nadřízený upozorní na nedostatky v jeho
práci, má další důvod cítit se ukřivděn a rozmrzelý.
Zášť nám také pomáhá, abychom se
cítili důležitými. Mnozí lidé mají perverzní uspokojení, mohou-li se cítit
,,ukřivdění“. Člověk, který se stal obětí nespravedlnosti, se cítí morálně
nadřazený těm, kteří mu ukřivdili.
Zášť je také pokusem odstranit
již spáchané bezpráví. Ukřivděný člověk se snaží ospravedlnit se před soudem
života. Může-li se cítit dostatečně ukřivděn a tím dokázat bezpráví, které na
něm bylo spácháno, jakýsi magický proces ho odmění tím, že zmírní situaci,
která vyvolala jeho zášť. V tomto smyslu je zášť duševním odporem proti
něčemu, co se již stalo. Zášť je znovuprožívání nějaké události
z minulosti. Ukřivděný člověk však nemůže vyhrát, protože se snaží udělat
nemožné – tj. změnit minulost.
I když je zášť založena na
skutečném bezpráví nebo křivdě, není to cesta k vítězství. Brzy se
z ní stává emoční návyk. Navyknete-li si cítit se jako oběť bezpráví,
začnete si představovat sami sebe v roli oběti. Chováte v sobě
pocity, jejichž příčinu se snažíte přisoudit nějaké vnější okolnosti. V takovém
případě je snadné vidět ,,důkazy“ bezpráví v té nejnevinnější poznámce
nebo v naprosto neutrální okolnosti. Habituální zášť vede
k sebelítosti, která je nejhorším emočním návykem, jaký si člověk může
vypěstovat. Jakmile se takové návyky upevní, člověk se necítí ,,přirozeně“
v jejich nepřítomnosti. Proto pak začne všude vyhledávat ,,bezpráví“. Říká
se, že takový člověk se cítí dobře, pouze když se cítí nešťastný. Habituální
zášť a sebelítost jdou ruku v ruce s pocity méněcennosti. Člověk si
přestavuje sám sebe jako oběť předurčenou k neštěstí.
Pamatujte si, že vaše zášť není
způsobena druhými lidmi ani okolnostmi. Je způsobena vaší vlastní emoční
reakcí. Jedině vy to můžete změnit, jestliže přesvědčíte sami sebe, že zášť a
sebelítost nejsou cestou k úspěchu, nýbrž k porážce a neštěstí. Dokud
v sobě chováte zášť, je naprosto nemožné, abyste si představovali sami
sebe jako soběstačného a nezávislého člověka, který je ,,kapitánem své duše“
pánem svého osudu“. Ukřivděný člověk předává otěže druhým. Dovoluje jim, aby
rozhodovali o tom, jak se má cítit a chovat. Je naprosto závislý na druhých,
stejně jako žebrák. Vyžaduje od druhých nemožné. Jestliže očekáváte, že je
povinností druhých učinit vás šťastnými, budete se cítit ukřivdění, když se
vaše očekávání nesplní. Máte-li pocit, že vám jsou druzí zavázáni nekonečnou
vděčností, že vám dluží ocenění a uznání, budete se cítit ukřivděni, nebudou-li
tyto ,,dluhy“ splaceny. Zášť se tedy neslučuje s tvůrčím úsilím.
Usilujete-li o nějaký cíl, jste aktivním hráčem, nikoli pasivním příjemcem.
Sami si stanovíte cíle. Nikdo vám nic nedluží. Jdete za svým cílem. Jste
zodpovědní za svůj úspěch a štěstí. Zášť je neslučitelná s touto
představou, a proto to je ,, mechanismem neúspěchu“.
- Prázdnota
Je možné, že jste si při čtení
této kapitoly vzpomněli na někoho kdo je ,,úspěšný“ navzdory své
nespokojenosti, zášti a nesprávně zaměřené agresivnosti. Ale nebuďte si jeho
úspěchem tak jistí.
Mnozí lidé sice získali vnější
symboly úspěchu, ale když otevrou svou pokladnici, zjišťují, že je prázdná.
Jako by se peníze v jejich rukou měnily v padělky. Zatímco se snažili
nabýt bohatství, ztratili schopnost radovat se ze života. A jakmile ztratili
tuto schopnost, žádné bohatství jim nepřinese úspěch ani štěstí.
Radost jde ruku v ruce
s tvůrčí činností. Můžete dosáhnout falešného ,,úspěchu“, ale když jej
dosáhnete, nemáte žádnou radost ani uspokojení.
Pocit prázdnoty je příznakem
toho, že nežijete tvůrčím životem. Buď nemáte žádný cíl, který by pro vás byl
důležitý, nebo neužíváte svých schopností k dosažení důležitého cíle.
Člověk, který nemá žádný cíl, pesimisticky říká: ,,Život nemá smysl.“ Člověk,
který nemá žádný důležitý úkol, si stěžuje: ,,Nemám co na práci.“ Člověk, který
aktivně usiluje o důležitý cíl, se nezabývá pesimistickým filozofováním o
nesmyslnosti a marnosti života.
Mechanismus neúspěchu se
nezastaví, dokud nevystoupíme ze začarovaného kruhu, v němž se pohybujeme.
Prázdnota se může stát ,,způsobem“ vyhýbání se práci a odpovědnosti. Stává se
ospravedlněním pasivní existence. Je-li všechno marnost, není-li pod sluncem
nic nového, neexistuje-li žádná radost – proč se namáhat? Proč se snažit? Je-li
život jen úmorná dřina – pracujeme-li osm hodin denně jen proto, abychom si
mohli koupit dům, v němž pak osm hodin spíme, abychom si odpočinuli a
připravili se na další pracovní den – proč se vzrušovat? Všechny tyto
intelektuální důvody však zmizí a my najdeme uspokojení a radost, jakmile se
přestaneme pohybovat v začarovaném kruhu a začneme usilovat o nějaký cíl,
který stojí za námahu.
Pocit prázdnoty může být také
příznakem neadekvátního obrazu našeho já. Je nemožné přijmout něco, co se
neslučuje s naším já. Člověk, který má o sobě špatnou představu, může sice
ovládat své negativní tendence, dokud nedosáhne úspěchu – ale pak může být
neschopnost úspěch přijmout a radovat se z něj.
Jak odstranit emoční jizvy
Když se říznete, vaše tělo
vytvoří v místě zranění jizvu, která je pevnější a tlustší než kůže.
Účelem jizvy je chránit poraněné místo. Když vás tlačí bota v nějakém
citlivém místě chodidla, nejdříve v něm cítíte bolest. Nicméně vaše tělo
vás chrání před další bolestí tím, že v bolestivém místě vytvoří mozol
neboli ochrannou kůru. V případě emočního zranění, když nám někdo ublíží,
děláme něco podobného. Vytváříme si emoční nebo duchovní ,,jizvy“, které nás
chrání. Často se stává, že se zatvrdíme proti světu nebo se stáhneme do vlastní
ulity.
Emoční jizvy má mnoho lidí, kteří
nikdy neutrpěli žádné tělesné zranění. Účinek těchto jizev na osobnost je však
stejný. Tito lidé byli v minulosti někým zraněni. Jako ochranu před
zraněním z téhož zdroje si vytvářejí emoční jizvu, která chrání jejich
ego. Jizva je však chrání nejen před jedincem, který jim ublížil, ale ,,chrání“
je také před všemi ostatními lidmi. Budují si emoční stěnu, kterou nepronikne
přítel ani nepřítel. Žena, které ublížil jeden muž, se zařekne, že už nikdy
nebude věřit žádnému muži…
Psychiatr Bernard Holland říká,
že přestože se mladiství provinilci zdají být velmi nezávislí a chlubí se svou
nenávistí ke všem autoritám, příliš se brání. Pod svou tvrdou vnější slupkou,
říká Holland, ,,mají měkké, zranitelné já, které chce být závislé na druhých“.
Nejsou však schopni se k nikomu přiblížit, protože nikomu nedůvěřují.
V minulosti jim ublížil nějaký důležitý člověk a oni se nechtějí vystavit
možnosti dalšího zranění. Žijí ve stále defenzivně. Aby se vyhnuli další
bolesti, útočí první. Tím odpuzují lidi, kteří by je rádi milovali a mohli by
jim pomoci.
Zranění našeho ega mají další
nepříznivé důsledky. Vedou k vytváření zjizveného obrazu našeho já – obrazu
člověka, kterého nikdo nemá rád a který si nerozumí s lidmi ve svém světě.
Emoční jizvy vám nedovolují žít tvůrčím životem. Brání vám stát se ,,naplněným
člověkem“, což by podle profesora Artura W. Combse mělo být cílem každého
člověka. Není to něco, s čím se rodíme, nýbrž něco, čeho musíme dosáhnout.
Naplněný člověk má tyto vlastnosti:
- Považuje se za schopného a oblíbeného člověka.
- Přijímá sám sebe takového, jaký je.
- Cítí sounáležitost s druhými.
- Má hodně vědomostí.
Citově zraněný člověk má špatnou
představu nejen o sobě, ale také o světě, v němž žije. Jeho vztahy
k druhým lidem nejsou založeny na dávání a přijímání, nýbrž na
překonávání, zápasení a neustálé obraně. Takový člověk není schopen být laskavý
ani k druhým, ani k sobě. Proto je nespokojený, agresivní a osamělý.
Tři pravidla imunizace proti
emočním zraněním
- Buďte velcí, abyste se necítili ohroženi
Obvykle nás zraňuje to, co
považujeme za ohrožení svého ega. Je všeobecně známé, že lidé, kteří se snadno
urážejí, trpí nedostatkem sebeúcty. Nevinné poznámky, kterých si ostatní ani
nevšimnou, jsou pro tyto lidi zničující. Lidi, kteří mají o sobě dobré mínění,
neohrozí ani skutečná urážka. Naopak lidi, kteří mají o sobě špatné mínění,
urazí sebemenší maličkost.
- Soběstačný, zodpovědný postoj vás činí méně zranitelnými
Prodejci říkají, že lidem, kteří
se zpočátku vzpírají něco koupit, se snadno prodává, jakmile překonáte jejich
obranný postoj. Tito lidé si dávají na dveře nápisy ,,Podomním obchodníkům
vstup zakázán“, protože jsou slabí a potřebují ochranu.
- Uvolněte se a zbavte se citových ran
Necítíte-li žádné napětí,
nevytvoří se žádná jizva. Všimli jste si, jak snadno se ,,cítíte uražení“, když
trpíte napětím frustrace, strachu, zlosti nebo deprese? Přijdeme do práce se
špatnou náladou, protože nějaký nepříjemný zážitek otřásl naší sebedůvěrou.
Potkáme přítele a ten prohodí nějakou žertovnou poznámku. Obvykle bychom se
zasmáli a odpověděli podobným dobromyslným vtipem. Ne však dnes. Dnes trpíme
napětím pochybnosti, nejistoty a úzkosti. Vysvětlíme si poznámku mylně, urazíme
se a začne se tvořit emoční jizva.
Cítíme-li se zranění nebo
uražení, je to následkem naší vlastní reakce. Tento bolestivý pocit vlastně je
naší reakcí. Důležité jsou naše vlastní reakce – nikoli reakce druhých. Můžeme
se rozzlobit, dostat strach nebo se urazit. Nemusíme však reagovat vůbec;
můžeme zůstat uvolnění a necítit žádné zranění. Vědecké pokusy ukazují, že je
naprosto nemožné, abychom cítili strach, zlost nebo jakoukoli negativní emoci,
máme-li naprosto uvolněné svaly. Abychom mohli cítit strach nebo zlost, musíme
,,něco udělat“. ,,Zranit se můžeme jedině my sami,“ říká Diogenes.
Vědci z Shirley Center
v Massachusetts dosáhli lepších a rychlejších výsledků skupinovou
psychoterapií než klasickou psychoanalýzou. Zdůrazňují dvě věci: ,,Skupinový
trénink ovládání myšlení“ a každodenní relaxaci. Cílem je ,,intelektuální a
citové převychování za účelem nalezení cesty do úspěšného a šťastného života.“
Staré emoční jizvy nelez léčit.
Musejí být vyoperovány. Mnozí lidé užívají různých léčivých mastí, ale to
nepomáhá. Mohou se vzdát tělesné odplaty, ale pak se mstí mnoha jinými způsoby.
Typickým příkladem je žena, která zjistí, že jí byl manžel nevěrný. Podle rady
kněze nebo psychiatra se rozhodne, že mu ,,odpustí“. A skutečně ho nezastřelí.
Ani ho neopustí. Navenek se chová jako ,,svědomitá“ manželka. Udržuje doma
pořádek. Vaří manželovi jídlo atd. Ale zároveň mu dělá ze života peklo tím, že
se k němu chová chladně a dává mu najevo svou morální převahu. Když si
manžel stěžuje, žena mu odpoví: ,,Miláčku, odpustila jsem ti – ale nemohu
zapomenout.“ Její ,,odpuštění“ je manželovi trnem v oku, protože ví, že si
je vědoma, že toto odpuštění je důkazem její morální převahy. Zachovala by se
k němu mnohem lépe a sama by byla mnohem šťastnější, kdyby ho opustila.
,,Mohu odpustit, ale nemohu
zapomenout,“ je jiný způsob, jak říci: ,,Neodpustím“, říká Henry Ward Beecher.
,,Odpuštění by mělo být jako proplacená směnka – roztrhaná a spálená, aby se už
nikdy nedala použít.“
Například mnoho spisovatelů nám
říká, že bychom měli odpouštět, abychom se stali lepšími. Málokdy nám někdo
radí, abychom odpouštěli proto, abychom se stali šťastnějšími. Další mylný
názor říká, že odpuštění je způsob, jakým se můžeme dostat do výhodnější pozice
nebo zvítězit nad nepřítelem. Tillotson, bývalý arcibiskup z Canterbury,
nám říká: ,,Nejkrásnější vítězství nad druhým spočívá v tom, že když
křivda přišla od něho, laskavost by měla přijít od nás.“ Řečeno jinými slovy,
odpuštění lze užít jako účinného nástroje odplaty. Mstivé odpuštění však není
terapeutické odpuštění.
Nejenže nám citové rány způsobují
druzí, ale způsobujeme si je také sami. Bijeme se do hlavy sebeodsuzováním a
sebelítostí. Ubíjíme se sebepochybnostmi. Mučíme se přehnanými výčitkami
svědomí. Lítost je pokusem žít v minulosti. Přehnané výčitky svědomí jsou
pokusem napravit něco z minulosti.
Když nenávidíte lidi a zanevřete
na život, začnete se hrbit, jako byste nesli na ramenou těžké břemeno. Lidé
s emočními jizvami žijí v minulosti jako staří lidé. Mladistvý
postoj, který vymazává vrásky z duše i tváře, se dívá do budoucnosti a má
velká očekávání. Proč si tedy neudělat emoční kosmetickou operaci? Stačí jen
relaxovat, abyste předešli novým zraněním, terapeuticky odpouštět, abyste
odstranili staré jizvy, vytvořit si tlustší kůži (ne příliš tvrdou), žít
tvůrčím životem, nebát se být trochu zranitelnými a dívat se do budoucnosti
místo do minulosti.
Jak odemknout svou skutečnou
osobnost
Jsme-li vědomě příliš kritičtí ke
svému projevu nebo když se příliš pečlivě snažíme vyhnout se chybám, místo
abychom mluvili spontánně, je pravděpodobné, že začneme konat. ,,Tato imunita
proti neznámým lidem a situacím má jméno. Říká se jí duševní rovnováha. Duševně
vyrovnaní lidé vědomě ignorují strach z nových a nekontrolovatelných
situací.“
Je-li dítě trestáno za to, že
vyjadřuje zlost, nebo zostuzováno za to, že projevuje strach, nebo zesměšňováno
za to, že projevuje lásku naučí se, že vyjadřování skutečných pocitů je
,,nesprávné“. Některé děti se naučily, že je nesprávné nebo hříšné vyjadřovat
,,špatné emoce“ – zlost a strach. Jestliže však potlačujete špatné emoce,
potlačujete zároveň emoce dobré. Emoce však nehodnotíme podle toho, zda jsou
dobré nebo špatné, ale podle toho zda jsou vhodné nebo nevhodné. Mít strach, když
potkáme v lese medvěda, je zcela přiměřenou reakcí. Je na místě cítit
zlost, když máme důvod zničit nějakou překážku brutální silou. Zlost zaměřená
správným směrem je důležitou součástí odvahy. Jestliže je dítě umlčováno,
kdykoli vyjádří svůj názor, naučí se, že je správné být nikým, a že je
nesprávné snažit se být někým. Takové pokroucené svědomí z nás opravdu
dělá zbabělce.
Měli byste se řídit radou
apoštola Pavla: ,,Nebuďte v ničem opatrní…“
Cvičení
- Nepřemýšlejte o tom, co chcete říci. Prostě otevřete pusu a řekněte to. Během řeči improvizujte.
- Nic neplánujte (nemyslete na zítřek). Nepřemýšlejte, než něco uděláte. Začněte prostě jednat – a pak svou činnost korigujte. Tato rada vám může připadat radikální, ale je to ve skutečnosti způsob, jakým fungují všechny servomechanismy. Torpédo nepromýšlí a nesnaží se korigovat všechny své chyby předem. Nejdříve se musí dát do pohybu – směřovat k cíli – a teprve pak může korigovat odchylky své dráhy. ,,Nemůžeme nejdříve myslit a pak jednat,“ říkal A. N. Whitehead. ,,Od okamžiku narození jsme ponořeni v činnosti, kterou můžeme jen nárazově korigovat myšlením.“
- Přestaňte se kritizovat. Člověk s potlačenou osobností neustále analyzuje své jednání. Po každé akci si říká: ,,Nejsem si jistý, zda jsem to měl udělat.“ Když se konečně odváží promluvit, okamžitě si řekne: ,,Možný jsem to neměl říkat. Ten člověk si to bude špatně vysvětlovat.“ Přestaňte se trápit těmito pochybnostmi. Užitečná zpětná vazba funguje podvědomě, spontánně a automaticky. Vědomá sebekritika, sebeanalýza a introspekce jsou užitečné – tak jednou za rok. Jestliže však analyzujete každý svůj pohyb, je to škodlivé. Mějte se na pozoru před touto sebekritikou – a přestaňte se kritizovat.
- Naučte se mluvit hlasitěji. Lidé s přílišnými zábranami obvykle mluví velmi tiše. Nemusíte na lidi řvát rozčileným hlasem – jen si zvykněte mluvit hlasitěji. Už samo hlasité mluvení nás osvobozuje. Nedávné experimenty ukazují, že můžete vyvinout o patnáct procent větší sílu, když při zvedání břemene hlasitě křičíte nebo vrčíte. Hlasitý křik vám umožňuje uplatnit veškerou vaši sílu.
- Když se vám někdo líbí, dejte mu to najevo. Člověk s přílišnými zábranami má strach vyjádřit ,,dobré“ i ,,špatné“ pocity. Když vyjádří lásku, obává se, že to bude považování za podlézání. Když někoho pochválí, obává se, že ho druhý bude považovat za povrchního nebo záludného. Naprosto ignorujte všechny tyto negativní signály. Pochvalte alespoň tři lidi denně. Když se vám líbí, co někdo dělá nebo říká – řekněte mu to. Mluvte přímo. ,,To se mi líbí, Joe.“ ,,Marry, máš moc pěkný klobouk.“ A jste-li ženatí, řekněte aspoň dvakrát denně své ženě: ,,Miluji Tě.“
Relaxace vytváří psychickou clonu
– neboli sedativum
Musíme si pamatovat, že naše
pocity strachu, zlosti, nepřátelství, úzkosti a nejistoty jsou vyvolány našimi
reakcemi – nikoli vnějšími okolnostmi. Reakce znamená napětí. Vzdání se reakce
znamená uvolnění. Bylo vědecky dokázáno, že člověk nemůže cítit strach, zlost,
nepřátelství, úzkost ani nejistotu, pokud má úplně uvolněné svaly. Svalové
napětí je ,,přípravou na aktivitu“. Uvolnění svalů přináší ,,duševní uvolnění“.
Tudíž relaxace je přirozené sedativum, které vytváří psychickou clonu mezi vámi
a rušivými podněty.
Občas musíte uniknout před
realitou
Ano, tohle je ,,únik před
realitou“. Stejně jako spánek. Nosit deštník, abyste nezmokli, je také únik
před realitou. Postavit si skutečný dům, kam se můžete schovat před špatným
počasím, je také únik před realitou. Naše nervová soustava občas takový únik
potřebuje. Potřebuje určitou ochranu před neustálým náporem vnějších podnětů.
Každý rok potřebujeme dovolenou, abychom mohli opustit každodenní prostředí,
starosti a povinnosti.
Doposud jsme hovořili o reagování
na podněty z vnějšího světa. Nicméně prvotní funkcí člověka je jednat,
nikoli reagovat. Člověk si stanoví své vlastní cíle a určuje směr své činnosti.
Teprve pak, v kontextu této účelné organizace zaměřené na dosažení cíle,
reagujeme způsobem, který urychlí náš pokrok. Jestliže nás naše reakce nedovede
blíže k cíli, pak nás jakákoli reakce svedla z cesty – jedinou
přiměřenou reakcí je tedy žádná reakce.
Cvičení:
Představujte si sami sebe, jak
klidně a vyrovnaně sedíte a nevšímáte si zvonění telefonu. Ve svém každodenním
životě si tento klidný obraz připomínejte. Kdykoli cítíte potřebu reagovat na
nějaký negativní podnět, říkejte si: ,,Nevšímám si zvonění telefonu.“
Přestavujte si různé situace: Představujte si, jak klidně sedíte, zatímco váš
společník zuří a nadává. Představujte si, jak s klidnou a vyrovnanou myslí
plníte své každodenní úkoly navzdory všem tlakům. Představujte si, jak
udržujete tentýž klidný postoj navzdory všem negativním podnětům
z okolního světa. Představujte si sami sebe v různých situacích
z minulosti, které vás zneklidňovaly, ale tentokrát na nic nereagujte a
zůstaňte klidní a vyrovnaní.
Jak změnit krizovou situaci
v tvůrčí příležitost
Krizová situace je taková
situace, která vám buď pomůže, nebo vás zničí. Jestliže reagujete vhodně,
krizová situace vám může dát sílu, energii a moudrost, jakou obvykle nemáte.
Jestliže reagujete nevhodně, situace vás může připravit o dovednost,
sebeovládání a schopnosti, které obvykle máte.
Člověk, který obstojí
v krizových situacích, je obvykle ten, kdo se vědomě nebo nevědomě naučil
na takové situace dobře reagovat. Abychom v krizové situaci obstáli,
musíme: (1) naučit se určité věci za normálních okolností, kdy nejsme příliš
motivováni; nesmíme se učit pod tlakem. (2) Naučit se reagovat na krizovou
situaci agresivně; reagovat na její výzvu, nikoli na její hrozbu; musíme
udržovat pozitivní cíl v mysli. (3) Naučit se hodnotit takzvané krizové
situace ve správném kontextu; nesmíme dělat z komára velblouda, a nesmíme
reagovat na každý nepatrný problém, jako by byl otázkou života a smrti.
Lidé reagují stejně jako krysy.
Lidé, kteří jsou nuceni dostat se z hořící budovy, najdou správnou cestu
třikrát pomaleji, než kdyby ji hledali za normálních okolností – tj.
z budovy, která nehoří. Někteří cestu nenajdou vůbec. Přílišná motivace
narušuje jejich myšlení. Jejich automatický mechanismus je zablokován příliš
intenzivním vědomým úsilím. Vyvine se u nich něco jako ,,nervózní třes“ a
jejich schopnost jasně myslit se sníží. Ti, kteří se z hořící budovy
dostanou, naučí se jedinou reakci. Dejte je do jiné budovy nebo trochu pozměňte
situaci – a budou reagovat stejně špatně i podruhé. Tytéž lidi však můžete
nechat cvičit ,,nanečisto“ při protipožárním cvičení. Protože nejsou vystaveni
nebezpečí požáru, žádná intenzivní negativní zpětná vazba nesnižuje jejich
schopnost jasně myslit a jednat. Učí se opouštět budovu v klidu. Když to
několikrát opakují, můžete se spolehnout, že se budou chovat stejně i při
skutečném požáru. Jejich svaly, nervy i mozek si zapamatují všeobecnou ,,mapu“.
Klidný postoj a jasné myšlení se přenese z cvičení do krizové situace
požáru. Tito lidé se navíc naučí, jak se dostat z jakékoli budovy za
jakýchkoli podmínek. Nebudou spoléhat na jedinou zafixovanou reakci, ale budou
schopni improvizovat – reagovat spontánně. Ponaučení je zřejmé: Neučte se pod
tlakem krizové situace a naučíte se reagovat lépe v krizových situacích.
Stínové boxování ,,zapíná“
sebevyjádření
Sebevyjádření je vyjádření
schopnosti našeho já. Znamená to, že zapneme své vnitřní světlo a necháme je
svítit. Sebevyjádření je pozitivní reakce. Potlačení sebevyjádření je negativní
reakce, která vypíná vaše světlo. Při stínovém boxování se učíte vyjadřovat své
já v nepřítomnosti omezujících okolností. Učíte se správné pohyby. Tvoříte
si ,,duševní mapu“, kterou ukládáte do své paměti. Je to všeobecná mapa. Když
se potom dostanete do krizové situace, jednáte klidně a správně. Vaše svalová
paměť vám pomáhá. Protože jste cvičili v klidu, jste schopni improvizovat
a chovat se spontánně. Při stínovém boxování si také vytváříte pozitivní obraz
svého já. Tento obraz vašeho já vám umožňuje lépe jednat.
Přílišné napětí, přílišná
motivace, přílišná starost o výsledek, to vše blokuje náš mechanismus.
,,Správné odpovědi tě napadnou později, protože nejsi pod tlakem a jsi
relaxovaný. Tvůj problém spočívá v tom, že nereaguješ rychle a spontánně
na zákazníkovy námitky – jinými slovy, neodpaluješ míč, který ti zákazník
hází.“ Poradil jsem mu, aby si trénoval různé prodejní situace ve své
představivosti. Řekl jsem mu, aby si představoval, jak přichází
k zákazníkovi, jak se mu představuje a co mu říká. Aby si představoval
všechny možné námitky a aby na ně nahlas odpovídal.
Jako mladý student medicíny jsem
předstíral operace na mrtvolách. Tento trénink mě naučil mnohem víc než
techniku. Naučil mě také jasně myslet a jednat klidně a rozvážně.
Zkušenost nás učí, že když
nebojácně přijmeme obtížný úkol a s důvěrou vynaložíme všechny své síly na
jeho vyřešení, každé nebezpečí a obtíž nám přinese svou vlastní sílu.“
To znamená, že musíme nahradit
negativní postoj, který říká: ,,Doufám, že se nic nestane,“ pozitivním
postojem: ,,Ať se stane cokoli, vypořádám se s tím.“
Jste-li odvážní, krizová situace
sama se stane podnětem, který vám poskytne sílu k dosažení vašeho cíle.
Lecky říkal, že emoce nás měly
posilovat a dodávat nám sílu. Věřil, že existuje jen jedna základní emoce –
vzrušení – a že vzrušení se projevuje jako strach, zlost, odvaha atd. Jak se
projeví záleží na tom, zda máme v dané chvíli pozitivní nebo negativní
postoj. ,,Problém nespočívá v ovládání emocí, ale ve správném výběru tendence,
kterou emočně posílíme.“
Mnoho lidí sází na takového koně,
který je před závodem nejvíce nervózní nebo ,,rozvášněný“. Trenéři vědí, že
takový kůň podává větší výkon než obvykle. Vzrušení, které cítíte před krizovou
situací, je infuzí energie, a právě tak byste to měli chápat.
Vaše nervová soustava nerozlišuje
mezi ,,skutečným neúspěchem“ a imaginárním neúspěchem. Proto když si neustále
představujeme neúspěch tak živě, že se stane ,,reálným“ naší nervové soustavě,
máme pocity odpovídající neúspěchu. Když si však přestavujeme svůj cíl tak
živě, aby se stal ,,reálným“, a když o něm přemýšlíme, jako bychom jej už
dosáhli, pak máme ,,vítězné pocity“; sebedůvěru, odvahu a víru v úspěšný
výsledek. Protože neuvidíme do svého tvůrčího mechanismu, nemůžeme poznat, zda je
zaměřen na úspěch nebo na neúspěch. Jeho zaměření však můžeme vycítit. Je-li
připraven na úspěch, máme ,,vítězné pocity“.
,,Návyk na úspěch“ si můžeme
vypěstovat v jakémkoli věku, budeme-li se řídit radou dr. Elliota. Máme-li
neustále jen neúspěchy, je pravděpodobné, že si vypěstujeme habituální ,,pocity
neúspěchu“, které budou ovlivňovat veškerou naši činnost. Zorganizujeme-li si
život takovým způsobem, abychom mohli dosahovat malých úspěchů, vytvoříme
atmosféru úspěchu, která se bude přenášet do naší budoucí činnosti. Jakmile
zvládneme jednoduché úkoly, postupně na sebe můžeme brát úkoly obtížnější.
Úspěch je doslovně budován na úspěchu; je hodně pravdy na rčení: ,,Nic nemá
takový úspěch jako úspěch.“
Vraťte se do minulosti a znovu
prožívejte své úspěšné zážitky. Představujte si celou situaci do posledního
detailu. Co jste slyšeli? Co jste viděli? Co se kolem vás dělo? V jakém
ročním období se to stalo? Bylo vám zima nebo horko? Čím více detailů si
vybavíte, tím lépe. Jste-li schopni rozpomenout se na to, co se stalo, když
jste byli úspěšní, započnete se cítit stejně, jako jste se cítili tehdy.
Vzpomeňte si na své tehdejší pocity. Vybavíte-li si pocity z minulosti,
budete schopni aktivovat tytéž pocity v přítomnosti. Začnete si důvěřovat,
neboť sebedůvěra je postavena na vzpomínkách na úspěchy, jichž jsme dosáhli
v minulosti. Jakmile probudíte tento ,,všeobecný pocit úspěchu“,
soustřeďte se na cokoli, čeho chcete dosáhnout v přítomnosti. Přestavujte
si, jak byste jednali a jak byste se cítili, kdybyste svého cíle již dosáhli.
,,Špatného“ pocitu se nezbavíme
vědomým úsilím. Lze ho však odstranit jiným pocitem. Nemůžeme-li se zbavit
nějakého negativního pocitu přímým útokem, můžeme jej nahradit pozitivním
pocitem. Pamatujte si, že pocity následují naši představivost. Pocity
odpovídají tomu, co naše nervová soustava přijímá jako skutečnost. Máme-li
nepříjemné pocity, neměli bychom se na ně soustřeďovat. Měli bychom se
soustředit na pozitivní představy. Jestliže to uděláme, negativní pocity se
ztratí samy od sebe. Prostě se vypaří a jsou nahrazeny pocity odpovídajícími
našim novým představám.
To znamená, že nejsme minulostí
odsouzeni a ztracení. Skutečnost, že jsme v dětství měli nešťastné
zážitky, které po sobě zanechaly své engramy, neznamená, že jsme těmto engramům
vydáni na milost a nemilost nebo že naše způsoby chování jsou předurčené a
nezměnitelné. Naše dnešní duševní návyky, náš dnešní způsob myšlení, náš postoj
k minulosti a budoucnosti – to vše má vliv na staré engramy. Novým
způsobem myšlení lze staré engramy modifikovat nebo nahradit.
Hraje-li váš gramofon hudbu,
která se vám nelíbí, nesnažíte se jej donutit, aby hrál lépe. Nemlátíte do
něho. Nesnažíte se změnit hudbu na desce. Pouze vyměníte desku a začne hrát
jiná hudba. Nesnažte se změnit ,,hudbu“, kterou produkuje váš vnitřní
mechanismus. Dokud nezměníte způsob svého myšlení (příčinu), které zaměstnává
vaši mysl, žádné úsilí nezmění hudbu (následek). Pokuste se vyměnit desku.
Změňte způsob svého myšlení a vaše pocity se o sebe postarají samy.
Ve své slavné knize How to Live
365 Days a Year (Jak žít 365 dní v roce) uvádí doktor John Schindler šest
základních potřeb člověka:
- Potřeba lásky
- Potřeba jistoty a bezpečí
- Potřeba tvůrčího vyjádření
- Potřeba uznání
- Potřeba prožívat nové zkušenosti
- Potřeba vážit si sám sebe
K těmto základním potřebám
bych přidal ještě jednu: potřeba žít bohatším životem a těšit se na zítřek.
Život k nám přichází i skrze
druhé lidi. Neměli bychom odmítat pomoc, kterou nám druzí nabízejí nebo kterou
můžeme poskytnout my jim. Neměli bychom být tak pyšní, abychom odmítali pomoc
druhých, ani tak necitliví, abychom neposkytli pomoc jim. Nepovažujme dar za
,,nečistý“ jen proto, že jeho forma neodpovídá našim předsudkům.