(autor: Jonathan Haidt)
Freud tvrdil, že mysl je rozdělena na tři části: Ego,
Superego a Id.
Ego je vědomé
racionální já, Superego si lze představit jako svědomí, někdy příliš svázané
pravidly společnosti a naší snahou se těmto pravidlům přizpůsobit, a Id je
touha po rozkoši v co největší míře a pokud možno hned, ne až potom.
Mozek si rozděluje zpracování informací o světě do obou svých
hemisfér, levé a pravé. Levá hemisféra přijímá informace z pravé části
našeho smyslového světa (tedy přijímá nervové signály z pravé paže a nohy,
z pravého ucha a z levé poloviny obou sítnic, na které dopadá světlo
z pravé poloviny zorného pole) a vysílá povely k pohybu končetin na
pravé straně těla. Pravá hemisféra je v tomto ohledu zrcadlovým obrazem
levé. Přijímá informace z levé části našeho smyslového světa a řídí pohyby
levé půlky těla. Nikdo neví, proč se u všem obratlovců signály takto kříží,
prostě to tak je. Ovšem v jiných ohledech se hemisféry specializují na
odlišné úkoly. Levá hemisféra se specializuje na zpracování jazyka a
analytických úloh. U zrakových vjemů je lepší při vnímání detailů. Pravá
hemisféra umí lépe zpracovávat prostorové vzory včetně tak důležitého vzoru,
jakým je obličej (zde je původ populárních a zjednodušených představ, že umělci
mají dominantní pravou polovinu mozku, kdežto vědci levou). Přední mozek raných
savců si vyvinul novou vnější slupku zahrnující hypotalamus (specializovaný na
koordinaci základních pohnutek a motivací), hipokampus (zaměřený na paměť) a
amygdalu (specializovanou na emoční učení a emoční reakce). Tyto struktury se
někdy označují jako limbický systém (z latinského limbus čili ,,hranice“,
,,okraj“), protože obemykají zbývající části mozku a vytvářejí jakousi hranici.
Lidský mozek dorůstá
takové velikosti, že lidská mláďata se musejí rodit předčasně (přinejmenším ve
srovnání s jinými savci, kteří se rodí ve chvíli, kdy jejich mozky jsou
již víceméně připraveny řídit jejich tělesné funkce), a i tak sotva projdou
rodidly. Jakmile se tento velký mozek spojený s bezmocným dětským tělíčkem
ocitne mimo dělohu, dítě vyžaduje neustálou péči po další rok až dva. Současný
lidský mozek se ve srovnání s mozkem posledního společného předka lidí a
šimpanzů co do velikosti ztrojnásobil.
U člověka rychlý růst
mozku, jak probíhal v embryonálním stadiu, pokračuje ještě asi dva roky po
narození a poté přichází pomalejší, ale zato vytrvalý nárůst hmotnosti mozku po
ještě asi dvacet let. Člověk je jediným tvorem na Zemi, jehož mláďata jsou celé
roky naprosto bezbranná. Navíc jsou více než dekádu silně závislá na péči
dospělých. Vzhledem k tomu, jaké břemeno lidské mládě představuje, ženy to
nemohou zvládnout samy. Výzkumy společností lovců a sběračů ukazují, že matky
s malými dětmi nedokážou nasbírat dostatek potravy, aby uživily sebe i
dítě. Během vrcholného období své plodnosti spoléhají na to, že velkou část
potravy (stejně jako ochranu) zajistí muži. Velký mozek, který je tak užitečný
k pomluvám a manipulacím (a ovšem také k lovu a sběru potravy), se
tedy mohl vyvinout jedině za předpokladu zapojení mužů. Jenže
v konkurenčním boji během evoluce by pro muže bylo ztrátovou strategií,
pokud by poskytoval svoje prostředky dítěti, které není jeho. Takže aktivita
otců párové svazky samec-samice, samčí sexuální žárlivost a děti s velkými
hlavami – to vše se začalo rozvíjet souběžně v jakémsi koevolučním
procesu. Muž, který měl chuť zůstat s některou ženou, střežit její věrnost
a přispívat k výchově vlastního potomstva, mohl produkovat inteligentnější
mláďata než jeho méně otcovsky založení konkurenti. V prostředích,
v nichž inteligence přinášela vysokou adaptabilitu (což byla poté, co
člověk začal používat nástroje, pravděpodobně všechna jeho životní prostředí),
se mohly investice do dětí začít vyplácet i mužům samým (či spíše jejich genům),
a tím se toto chování s každou další úspěšnou generací stávalo běžnější a
rozšířenější.
Lidská racionalita
rozhodujícím způsobem závisí na rozvinuté emocionalitě. Náš rozumový úsudek
může vůbec fungovat jen díky dokonalé činnosti emocionálního mozku.
Ve Wegnerových
pokusech účastníky požádali, aby ze všech sil nemysleli na cokoli konkrétního,
kupříkladu na bílého medvěda, jídlo či nějaký stereotyp. Nemyslet na něco je
opravdu obtížná věc. Důležitější však je to, že v okamžiku, kdy člověk
upustí od snahy potlačit nějakou myšlenku, myšlenka se vynoří s o to větší
silou a lze ji zaplašit ještě obtížněji. Jinými slovy, Wegner ve svých pokusech
vytváří v lidech malé obsese tím, že jim dá za úkol nemít obsese. Wegner popisuje tento účinek
jako ,,ironický proces“ mentálního řízení. Když se řízený proces snaží ovlivnit
myšlenky (,,nemysli na bílého medvěda!), stanoví tím explicitní cíl. A kdykoli
někdo sleduje cíl, musí část jeho mysli automaticky hlídat, jak se mu daří cíle
dosahovat, aby mohla případně nařídit opravy či poznat, že se dostavil úspěch.
Je-li tím cílem nějaký čin ve vnějším světě (například včasný příjezd na
letiště), funguje tato zpětná vazba dobře. Ovšem jde-li o cíl v mentální
rovině, působí to kontraproduktivně. Automatické procesy stále kontrolují:
,,Nemyslím náhodou na bílého medvěda?“ Jelikož samotná kontrola nepřítomnosti
určité myšlenky tuto myšlenku uvádí na scénu, musí se jedinec o to víc snažit
zaměřit své vědomí jinam. Automatické a řízené procesy jdou nakonec proti sobě
a nutí se navzájem k čím dál většímu vypětí. Ale zatímco řízené procesy
rychle ochabují, neúnavné automatické procesy pracují nyní již bez odporu
vesele dál a vyvolávají představy celého stáda bílých medvědů. Pokus zbavit se
nepříjemné myšlenky tak této myšlence zajišťuje místo na seznamu neodbytných a
neustále se vracejících představ.
,,Skutečnost
neexistuje, existuje pouze vnímání.“ /dr. Phil McGraw/
Leckdy to vypadá, že
v sebezdokonalovacích kurzech a knihách nejde o moc více, než že se tato
myšlenka a její praktické dopady na život vtloukají lidem do hlavy tak dlouho,
dokud jim vše nedojde. Někdy je podnětné to vidět na vlastní oči – nezřídka
přijde okamžik, kdy si osoba zatrpklá léty záště, bolesti a hněvu náhle
uvědomí, že například otec jí přímo neublížil, když kdysi opustil rodinu.
Udělal jedině to, že se odstěhoval z domu. Jeho čin byl morálně špatný,
ale bolest, kterou dotyčná osoba cítila, pramenila z její reakce na otcův
čin. Pokud dokáže změnit své reakce, dokáže se též oprostit od prožitých bolestných
dvaceti let a snad se i znovu sblížit se svým otcem. Uměním populární
psychologie je vyvinout metodu (jinou než vtloukání něčeho do hlavy), která
lidem umožní tento cíl uskutečnit.
Brát něco ,,filozoficky“ znamená přijmout velké neštěstí bez toho,
abychom naříkali či dokonce trpěli. Používáme tento termín částečně díky klidu,
sebeovládání a odvaze, jaké prokázali tři starověcí filozofové – Sokrates,
Seneca a Boëthius – během čekání na popravu.
Kliničtí psychologové
říkávají, že terapeutickou pomoc
vyhledávají dva druhy lidí: ti, kteří potřebují ukáznit, a ti, kteří potřebují
uvolnit. Nicméně na každého pacienta hledajícího pomoc či radu, jak si lépe
organizovat život, jak se lépe hlídat a být zodpovědnější za svoji budoucnost,
připadá plná čekárna lidí, kteří se chtějí uvolnit, odvázat a méně se trápit
maličkostmi. Lidí, kteří si například zbytečně dělají těžkou hlavu
z domnělých hloupostí, jež říkali na včerejší poradě, nebo kteří se již
předem obávají odmítavé reakce, jež je podle nich stoprocentně čeká na zítřejší
schůzce. Slon většiny lidí vidí příliš mnoho věcí černě, a jen málo věcí
pozitivně. Psychologové stále znovu a znovu zjišťují, že lidská mysl na špatné
věci reaguje rychleji, silněji a úporněji než na srovnatelně intenzivní dobré
věci. Silou vůle sami sebe
nedokážeme přinutit, abychom viděli všechno jako dobré, protože náš mozek je
zapojen tak, že vyhledává hrozby, napadení a nezdary, a na ně reaguje. Jak řekl
Benjamin Franklin: ,,Nejsme si zdaleka tak vědomi nejlepšího zdraví, jako
sebemenší nemoci.“
Schopnost prožívat štěstí je jednou z těch stránek
osobnosti, na které má dědičnost největší vliv. Výzkumy na dvojčatech obecně
ukazují, že padesát až osmdesát procent z odchylky v průměrné úrovni
štěstí jednotlivých lidí v populaci lze připsat spíše rozdílům
v genech než rozdílům v životních zkušenostech. (Chceme-li však u
jednotlivých lidí porozumět konkrétním obdobím radosti a deprese, musíme se
obvykle podívat na to, jak se s citovými predispozicemi jedince prolínají
jeho životní zážitky.)
Průměrná či typická
úroveň štěstí jedince se označuje jako jeho ,,afektivní styl“ (přičemž slovo
,,afekt“ zde označuje zakoušenou či ociťovanou část emoce). Afektivní styl
jedince odráží každodenní rovnováhu sil mezi jeho systémem apetence a averze.
Tuto rovnováhu umíme snímat přímo z hlavy. Z výzkumu mozkových vln se
již delší dobu ví, že většina lidí vykazuje následující asymetrii: buďto větší
aktivitu v pravém, nebo naopak v levém frontálním kortexu. Richard
Davidson z Wisconsinské univerzity ke konci 80. let 20. století objevil
korelaci mezi těmito asymetriemi a obecnými sklony jedince zažívat kladné a
záporné emoce. Lidé s vyšší četností jistého druhu mozkových vln
v levé části čelního laloku uváděli v porovnání s lidmi
s větší aktivitou na pravé straně, že pociťují v každodenním životě
méně strachu, úzkosti a studu. Následné výzkumy ukázaly, že tito koroví
,,leváci“ méně trpí depresemi a rychleji se zotavují z negativních
zkušeností. Rozdíl mezi korovými praváky a leváky lze zjistit už u nemluvňat.
Desetiměsíční dítě s větší aktivitou na pravé straně mozku bude při
krátkém oddělení od své matky spíše plakat. A tento rozdíl v raném dětství
zřejmě odpovídá rysu osobnosti, jenž se u většiny lidí po celou jejich
dospělost nemění. Dítě s mnohem aktivnější pravou oblastí čelního laloku
se bude jako batole více obávat nových situací. Během dospívání bude mít
častěji obavy ze schůzek s protějškem a z dalších společenských
aktivit. A později v dospělosti bude tento jedinec s větší
pravděpodobností potřebovat psychoterapii, aby se uvolnil. V korové
loterii si nevytáhl šťastný los a po celý život se bude lopotně snažit oslabit
sevření příliš silného systému averze. Moje známá s negativním afektivním
stylem si jednou stěžovala na svůj život a kdosi jí radil, ať se zkusí
přestěhovat do jiného města. ,,To nepomůže“, odvětila, ,,budu nešťastná všude.“
Mohla docela dobře citovat parafrázi Aurelia od Johna Miltona: ,,Mysl je místem
sama pro sebe a může učinit z pekla nebe a z nebe peklo.“
Štěstí lez najít
pouze v nitru, a to tak, že se odpoutáme od vnějších věcí a budeme
v sobě rozvíjet pozitivní a přijímací postoj. (Stoici i buddhisté mohou
mít vztahy, zaměstnání i hmotné statky, ale nesmějí k nim být citově
připoutáni, aby je nemohla vnitřně zasáhnout jejich případná ztráta.)
Zkusme si představit
sebe na místě Boba nebo Mary v následujícím příkladu. Bob je běloch,
svobodný a atraktivní pětatřicátník s atletickou postavou. Vydělává
100 000 dolarů ročně a žije ve slunné Kalifornii. Má intelektuální zájmy a
svůj volný čas tráví četbou a návštěvami muzeí. Mary žije se svým manželem
v mnohem chladnějším a neustále podmračeném Buffalu ve státě New York a
musejí vyjít s ročním společným příjmem 40 000 dolarů. Spíše
prostoduchá Mary je nepříliš přitažlivá pětašedesátiletá Afroameričanka a trpí
nadváhou. Je velmi společenská a většinu svého volného času věnuje aktivitám
spojeným se společenským životem ve své farnosti. Kvůli problémům
s ledvinami musí jezdit pravidelně na dialýzu. Zdá se, že Bob má vše, co
si jen lze přát, a jistě jen málo čtenářů by dalo přednost Maryině životu před
Bobovým. A přece, kdybychom si měli vsadit, kdo z nich je šťastnější,
vsadili bychom na Mary.
Co má Mary oproti
Bobovi navíc, jsou silné vazby. Jedním z faktorů, které jsou v životě
nejsilněji a nejtrvaleji spojeny se štěstím, je dobré manželství. Tento
očividný přínos zčásti vyplývá z ,,reverzní kolerace“: manželství je jednoduše
důsledkem štěstí. Šťastní lidé se vdávají a žení dříve a zůstávají ve vztahu
déle než lidé s nižší základní hladinou štěstí, a to jednak proto, že jsou
jako partneři k milostným schůzkám přitažlivější, a také proto, že život
v manželství s nimi probíhá ve větší pohodě. Ale velkou část tohoto
zjevného dobrodiní tvoří skutečný a trvalý prospěch ze spolehlivého
partnerství, které patří mezi základní lidské potřeby; na partnerství ani na
jeho absenci se nikdy plně neadaptujeme. Mary má kromě toho svoji víru a věřící
lidé jsou v průměru šťastnější než lidé nevěřící. Tento účinek pochází ze
sociálních vazeb, souvisejících s účastí v církevní komunitě, a také
z pocitu napojení na něco, co nás samotné překračuje. Jednou z věcí,
která hraje v Bobův prospěch, jsou jeho majetkové poměry, ale zde je věc
poněkud složitější. Z průzkumů, které prováděl psycholog Ed Diener, se
nejčastěji cituje následující závěr: V každé zemi platí, že ve skupině
obyvatel s nejnižšími příjmy se štěstí skutečně dá koupit za peníze. Lidé,
kteří se každý den strachují o to, za co si zajistí jídlo a střechu nad hlavou,
uvádějí výrazně nižší životní pohodu než ti, kteří takové starosti nemají.
Jenže jakmile je člověk osvobozen od základních potřeb a dostane se mezi
střední třídu, začne být spojitost mezi majetkovými poměry a štěstím najednou
mnohem slabší. Bohatí lidé jsou v průměru šťastnější než lidé ze středních
vrstev, avšak jen o málo, přičemž pro část této spojitosti také platí reverzní
kolerace: šťastní lidé bohatnou rychleji, protože jsou, stejně jako je tomu na
,,trhu s manželstvím“, pro ostatní přitažlivější (například ro své
nadřízené) a také proto, že jejich častěji pozitivní emoce jim usnadňují
intenzivní zapojení do projektů, usilovnou práci a investice do vlastní
budoucnosti.
Rostliny prospívají
ve specifických podmínkách a biologové nám dokážou vysvětlit, jak se sluneční
záření a světlo přeměňuje v růst rostlin. Stejně tak lidé prospívají ve
specifických podmínkách, a nyní jsou to psychologové, kdo nám dokáže vysvětlit,
jak se láska a práce přeměňují v pocity štěstí a pocit smysluplného
života.
Když princip adaptace
zkombinujeme se zjištěnými poznatky, že průměrná úroveň pociťování štěstí u
lidí je silně dědičná, dojdeme k překvapivé hypotéze: z dlouhodobého
hlediska příliš nezáleží na tom, co se nám přihodí. Ať už nám osud přichystá
dobré nebo zlé věci, stejně se vždy vrátíme zpět na svoji základní úroveň
pociťování štěstí – na jakousi přednastavenou hodnotu štěstí v našem mozku
– která je z velké míry předurčená našimi geny.
Řekněme, že se
dočtete o nové pilulce, kterou stačí brát jednou denně a sníží vaši úzkost a
zvýší pocit spokojenosti. Užívali byste ji? Řekněme dále, že tato pilulka má
řadu vedlejších účinků, které jsou ale všechny příznivé. Zvyšuje sebehodnocení,
schopnost empatie a důvěry a dokonce zlepšuje paměť. A konečně, tato pilulka je
zcela přirozená a nic nestojí. Co vy na to? Užívali byste ji?
Taková pilulka
existuje. Jmenuje se meditace.
Objevila ji mnohá náboženství a už dlouho před Buddhou ji praktikovali
v Indii. Díky buddhismu se dostala do hlavního proudu kultury Západu.
Existuje mnoho druhů meditace, ale jedno mají všechny společné – záměrně se
pokoušejí soustředit pozornost jinak než analyticky. Vypadá to jednoduše: seďte
klidně bez hnutí (u většiny typů meditace) a zaměřte pozornost jen na své
dýchání, na nějaké slovo nebo obrazovou představu a nedovolte vstoupit do
vědomí jiným slovům, myšlenkám ani představám. Zpočátku je meditace neobyčejně
obtížná. Jezdec během prvních týdnů opakovaně selhává, čímž ale zároveň dostává
řadu lekcí z pokory a trpělivosti. Cílem meditace je změnit automatické
myšlenkové procesy a zkrotit tak slona. Zkrocení se projeví zpřetrháním pout. Podle
Buddhy jsou pouta jako ruleta, v níž kolo roztáčí někdo jiný a hra je
cinknutá – čím déle hrajeme, tím více prohráváme. Jedinou možností, jak vyhrát,
je odejít od hracího stolu. A jediným způsobem, jak odejít, jak se povznést nad
vzestupy a pády života, je meditace a ovládnutí mysli. Vzdáme se sice radostí
z vítězství, ale zároveň se zbavíme o to větších bolestí ze ztrát.
Beck, psychiatr na
Pensylvánské univerzitě, prošel školením ve freudiánském přístupu, v němž
,,dítě je otcem člověka“. Všechno, co nás v dospělosti trápí, má kořeny
v našem dětství. A změníme se pouze tehdy, když se prohrabeme potlačenými
vzpomínkami, pojmenujeme své problémy a prokoušeme se svými nevyřešenými
konflikty. Beck však nenalézal ve vědecké literatuře ani ve své klinické praxi
dostatek důkazů, že tento přístup zabírá také u depresivních pacientů. Čím více prostoru těmto pacientům dal, aby
se sebekriticky probírali svými myšlenkami a vzpomínkami na prožité
nespravedlnosti, tím hůře se pak cítil. Na sklonku 60. let 20. století se Beck
se standardními psychoanalytickými postupy rozešel. Když zkusil – podobně jako
paní Filozofie – zpochybňovat oprávněnost iracionálních a sebekritických
myšlenek svých pacientů, jeho pacienti se často začali cítit lépe.
Beck se chopil
příležitosti. Podrobně zmapoval pokroucené myšlenkové pochody typické pro
depresivní lidi a začal učit své pacienty tyto myšlenkové vzorce zachytit a
postavit se jim. Jeho freudiánští kolegové se mu vysmívali. Měli za to, že léčí
příznaky deprese přikládáním náplastí, zatímco nemoc dál bují vespod. Ale Beckova
odvaha a vytrvalost se vyplatily. Vytvořil kognitivní
terapii, jednu z nejefektivnějších léčebných metod na depresi, úzkost
a mnoho dalších problémů.
Jak jsem již zmínil
v předchozí kapitole, často neužíváme rozum k nalézání pravdy, ale
spíš k hledání argumentů na podporu našich hluboce zakořeněných a
intuitivních domněnek (které sídlí ve slonovi). Depresivní lidé do hloubi duše
věří ve tři navzájem související představy, známé jako Beckova ,,kognitivní
triáda“ deprese. Jde o tato přesvědčení: ,,nejsem dobrý“, ,,můj svět je
bezútěšný“ a ,,má budoucnost je beznadějná“. V mysli depresivního člověka
se neustále rojí automatické myšlenky na podporu těchto dysfunkčních představ,
zvláště pokud se věci vyvíjejí špatně. Myšlenkové deformace se mezi pacienty natolik
shodovaly, že je Beck roztřídil a pojmenoval. Představme si například
depresivního otce, kterému při hlídání spadne dcerka na zem a udeří se do
hlavy. Otec se hned začne bičovat následujícími myšlenkami: ,,jsem hrozný otec“
(takový myšlenkový postup se nazývá ,,personalizace“ – dotyčný pohlíží na
událost spíše jako na referendum o sobě než na menší zdravotní patálii); ,,proč
působím svým dětem stále tak hrozné věci? (,,přehnané zobecňování“ spojené
s dichotomickým myšlením ,,vždy/nikdy“); ,,určitě si poškodila mozek“
(,,zveličování“); ,,všichni mě budou nenávidět“ (,,náhodný závěr“) neboli
ukvapený soud bez pádných důvodů).
Depresivní lidé jsou
lapeni v bludném kruhu zpětných vazeb, kdy pokroucené myšlenky vyvolávají
záporné pocity a ty zase dále podporují pokroucené myšlení. Beck objevil, že
tento začarovaný kruh lze rozbít tak, že se pokusíme myšlenky změnit. Důležitou
částí kognitivní terapie je naučit klienty své myšlenky zachytit, napsat si je
na papír, pojmenovat deformace a pak najít jiné a přesnější způsoby myšlení.
V průběhu řady týdnů se klientovy myšlenky stávají postupně
realističtějšími, bludný kruh zpětných vazeb se rozbíjí a klientova úzkost či
deprese ustupuje. Kognitivní terapie zabírá, protože učí jezdce, jak slona
cvičit, spíš než jak jej přímo porazit ve sporu. Na začátku terapie si jezdec
neuvědomuje, že ho slon ovládá a že jsou to slonovy obavy a úzkosti, co řídí
jezdcovy vědomé myšlenky. Časem se klient naučí používat sadu nástrojů, včetně
zpochybňování automatických myšlenek a vykonávání jednoduchých úkolů, jako
například jít si koupit noviny, namísto toho, aby zůstal celý den ležet
v posteli a dumal. Tyto úkoly jsou klientům často předepisovány jako
domácí cvičení a mají se vykonávat denně. (Slon se nejlépe učí každodenním
cvičením, schůzka s terapeutem jednou za týden nestačí.)
Provádí-li se
kognitivní terapie opravdu dobře, je v léčbě deprese stejně účinná jako
léky typu Prozac, a proti Prozacu má
navíc tu velkou výhodu, že když skončí, její příznivé účinky obvykle trvají
dál. Slona se totiž podařilo vycvičit. Prozac oproti tomu účinkuje jen tak
dlouho, dokud se užívá. Stavím se kriticky k rozšířenému názoru, že Prozac
a další léky z této skupiny bývají předepisovány příliš často. Kritikům se
to snadno povídá, když si vytáhli v loterii šťastný los. Snadno se jim
káže, jak je důležité tvrdě pracovat a jak jsou chemické zkratky nepřirozené.
Ale pro ty, kteří bez vlastního zavinění skončili v záporné polovině škály
afektivního stylu, je Prozac prostředkem, jak vyrovnat smůlu v korové loterii.
Zastáncům názoru, že tělo je chrám, se snadno říká, že kosmetická
psychofarmakologie je něco jako svatokrádež. Vskutku se něco ztrácí, když
psychiatři už nenaslouchají svým pacientům jako lidem, ale spíše je poslouchají
tak, jako automechanik poslouchá motor, aby zjistil, co je kde třeba přitáhnout
nebo povolit. Má-li však pravdu teorie, jež spojuje mechanismus účinku Prozacu
s hipokampem, pak mnoho lidí skutečně potřebuje určitý mechanický zásah.
Jsou na tom tak, jako kdyby celá léta jezdili s napůl zataženou ruční
brzdou, a možná stojí za to udělat pětitýdenní pokus, aby se zjistilo, co
s jejich životy udělá, když se ruční brzda povolí. Z tohoto hlediska
není předepisování Prozacu těmto jedincům pouhým kosmetickým zákrokem. Spíše ho
lze přirovnat k poskytnutí kontaktních čoček člověku, který má slabý, ale
funkční zrak a naučil se se svým omezením žít. Kontaktní čočky jsou pak
rozumnou zkratkou k plnohodnotnému vidění, a nikoli podvodem na pravém já
pacienta.
Naši sourozenci jsou
nám geneticky stejně blízcí (máme padesát procent společných genů) jako naše
děti. Naši synovci a neteře s námi mají společnou čtvrtinu genů a naši
bratranci a sestřenice jednu osminu.
Co je člověku
skutečně vlastní, je strategie: hra podle pravidla Půjčka na oplátku. Čiň druhým, co činí oni tobě. Strategie Půjčka
na oplátku konkrétně znamená: v prvním kole interakce buďte milí, ale pak
se k svému protějšku chovejte tak, jak se k vám v předchozím
kole choval on.“ Strategie Půjčka na oplátku otvírá daleko větší možnosti než
příbuzenský altruismus. Umožňuje vytvářet kooperativní vztahy s cizími
osobami. Zdá se, že strategie Půjčka na oplátku je zabudovaná do lidské povahy
jako soubor morálních pohnutek, které v nás vzbuzují nutkání oplácet
laskavost laskavostí, urážku urážkou a také se chovat podle zásady zub za zub a
oko za oko.
Nikdo přesně neví,
jak se jazyk vyvinul, ale mně osobně Dunbarova hypotéza připadá natolik úžasná,
že o ní velmi rád vyprávím. Pro vás to nejspíš nebudou žádné světoborné klepy, vždyť vy Dunbara ani osobně
neznáte. Ale jste-i tak trochu jako já, máte jistě nutkání svým přátelům
neustále vyprávět o všem fascinujícím a úžasném, co se kde dozvíte. Což dobře
instruuje jádro Dunbarovy hypotézy: k předávání informací přátelům máme
motivaci; někdy dokonce říkáme ,,já to v sobě snad neudržím, musím to hned
někomu říci“. A co se stane, když dáte k dobru nějaký šťavnatý klep? U
vaší známé osoby sepne reflex reciprocity a ona pocítí potřebu vám tuto
laskavost oplatit. Pokud je jí známo něco o osobě či události, o níž vyprávíte,
pravděpodobně poznamená něco jako: ,,Vážně? No, já jsem slyšela, že on, ona…“
Klepy vedou k dalším klepům a dovolují nám sledovat společenskou reputaci
ostatních, aniž bychom museli být u jejich dobrých a špatných skutků osobně
přítomni. Společenské klepy vytvářejí hru s nenulovým součtem, protože
vzájemná výměna informací nás nic nestojí, a přitom z příjmu těchto
informací máme prospěch všichni.
Každý z nás má
jistě doma hromady barevných samolepek a pohlednic od charitativních
organizací, které jsme bezplatně dostali čistě kvůli našim modrým očím a
z překypující dobrotivosti příslušných marketingových poradců. Hnutí Hare
Krišna tuto techniku dovedlo téměř k dokonalosti. Jeho členové měli ve
zvyku vždy nejprve nic netušícím kolemjdoucím vtisknout do rukou květiny či
levné výtisky Bhagavadgíty a až poté požadovat finanční příspěvek. Když
Cialdini sledoval stoupence Krišny na letišti O´Hare v Chicagu, všiml si,
že pravidelně obcházejí koše s odpadky a vybírají z nich květiny, zcela
podle očekávání odhozené některými obdarovanými. Květiny tak bylo možné
v obdarovacím rituálu ihned recyklovat. Nikdo o ně příliš nestál, avšak
v době, kdy tato metoda nebyla ještě příliš známá, si jen sotvakdo
z obdarovaných dokázal květinu vzít, aniž by dal něco na oplátku. Členové
hnutí Hare Krišna se obohacovali tím, že zneužívali reflex lidské reciprocity. S touto metodou měli
úspěch do doby, než hnutí Krišna vešlo v širší povědomí a lidé si našli
způsoby, jak se v první řadě vyhnout přijetí dárku.
Reciprocita funguje
stejně dobře při smlouvání. Cialdinimu jednou nabízel skaut na ulici lístky na
film, který Cialdini nechtěl vidět. Když Cialdini odmítl, skaut mu místo toho
nabídl daleko levnější čokoládovou tyčinku. Tak se stalo, že Cialdini odcházel
se třemi čokoládovými tyčinkami, o které vůbec nestál. Skaut udělal ústupek a
Cialdini automaticky na oplátku ustoupil také. Místo naštvání to však Cialdini
pojal s nadhledem jako získání vědeckých dat. Následně provedl vlastní
experiment, který byl obměnou tohoto setkání se skautem. Dotazoval se
vysokoškolských studentů v kampusu, zda by se jako dobrovolníci byli
ochotni zúčastnit v roli doprovodu jednodenní návštěvy zoo se skupinou
nezletilých delikventů. Na to mu kývlo jenom sedmnáct procent studentů.
V obměněné variantě téhož průzkumu se však studentů nejprve prali, zda by
byli ochotni jako dobrovolníci pracovat s nezletilými delikventy po doby
dvou let vždy dvě hodiny týdně. To všichni odmítli, ale když se jich hned
vzápětí výzkumník zeptal na zmíněnou jednodenní návštěvu zoo, souhlasilo už
padesát procent. Ústupek zkrátka vybudí ústupek. Přehnaná nabídka následovaná
ústupkem vám vynese nejenom lepší cenu, ale i spokojenější protistranu (nebo
oběť). Ta navíc spíše dodrží sjednané podmínky, protože má pocit, že měla na
výslednou podobu dohody větší vliv. Samotný proces dávání a přijímání vytváří
pocit partnerství, a to i u strany, která se něčeho vzdává.
Reciprocita není
rozhodující pouze v jednání se skauty, reklamními naháněči či protivnými
prodejci, ale je důležitá i ve vztazích s přáteli či mileneckými partnery.
Mezilidské vztahy jsou obzvlášť ve svých raných stadiích citlivé na rovnováhu.
Spolehlivý způsob, jak vše zničit, je dávat buď příliš mnoho (budete trochu za
zoufalce), nebo naopak příliš málo (budete působit chladně až odmítavě). Vztahy
nejlépe prospívají, když je dávání a přijímání v rovnováze, zvláště co se
týče dárků, laskavostí, pozornosti nebo toho, co na sebe prozrazujeme. První
tři oblasti jsou očividné, ale lidé si často neuvědomují, že míra toho, co na
sebe prozradí, je jakýmsi gambitem v namlouvací hře. Když nám někdo
vypráví o svých minulých vztazích, ocitáme se v konverzaci pod určitým
tlakem, abychom to učinili také. Pokud se však tato hra rozehraje z jedné
strany příliš brzy, budeme nejspíš na vážkách. Reflex reciprocity nám bude
našeptávat, abychom se otevřeli v podobné míře, ale zároveň budeme váhat,
zda sdílet důvěrné podrobnosti s někým, kdo je nám v podstatě cizí.
Pokud však tuto kartu zahrajeme ve správný okamžik, může být rozhovor o
minulých vztazích zásadním obratem na cestě k lásce.
Reciprocita je
univerzální elixír pro sycení vztahů. Pokud se užívá správně, dokáže
společenské vztahy posilovat, prodlužovat a osvěžovat. Tak dobře účinkuje
částečně proto, že slon v nás se snaží přirozeně napodobovat. Když
například jednáme s někým, koho máme rádi, máme lehký sklon každý jeho
pohyb zcela automaticky a nevědomky napodobovat. Když protějšek třeba poklepává
nohou, velmi pravděpodobně také poklepeme nohou. Dotkne-li se své tváře,
napodobíme ho. Ale nejenže s oblibou napodobujeme ty, které máme rádi.
Zároveň máme rádi ty, kteří napodobují nás. Lidé, jež někdo nenásilně
napodobuje, jsou pak příjemnější a ochotnější pomáhat nejen těm, kteří je
napodobují, ale dokonce i ostatním. Číšnice, které napodobují gesty své
zákazníky, dostávají větší spropitné… Napodobování představuje jakési
společenské pojítko či tmel. Je to způsob, jak říci ,,patříme k sobě“.
Niccoló Machiavelli,
jehož jméno se stalo synonymem vychytralého a amorálního využívání moci, již
před pěti sty lety napsal: ,,Drtivá většina lidstva se spokojuje s dojmy,
jako by byly skutečnostmi, a často je víc ovlivněna tím, co se zdá, než tím, co
je“ Přirozený výběr – stejně jako politika – pracuje podle principu přežití
nejzdatnějších, a tak několik badatelů obhajovalo myšlenku, že lidské bytosti
evolučně dospěly k tomu, že hrají hru života machiavelistickým způsobem. Machiavelistická varianta strategie
Půjčka na oplátku například říká: ať je skutečnost, jaká chce, vy se snažte ze
všech sil si pěstovat pověst důvěryhodného, i když obezřetného partnera.
U lidí, kteří si
myslí, že jsou obzvláště morální, je větší pravděpodobnost, že ,,udělají tu
správnou věc“ a hodí si mincí. Když však výsledek hodu pro ně dopadne
nepříznivě, najdou si způsob, jak to nebrat na zřetel, a řídí se svým vlastním
zájmem. Batson tento sklon přikládat větší hodnotu zdání morálky před skutečnou
morálkou nazývá ,,morálním pokrytectvím“.
Vyjádřeno slovy
Roberta Wrighta z jeho mistrné knihy Morální zvíře: ,,Člověk je druh
skvělý svou morální výbavou, tragický svou náchylností ji zneužívat a žalostný
v tom, že si to od přirozenosti neuvědomuje.“
Kant se podobně jako
Platón domníval, že lidské bytosti mají duální povahu: obsahují složku
živočišnou a složku rozumovou (racionální). Naše animální já podléhá přírodním
zákonům stejně jako padající skála nebo lev zabíjející svoji kořist. V přírodě
neexistuje morálka, pouze kauzalita. Ale naše racionální složka se podle Kanta
může řídit zákony jiného druhu: je schopná dodržovat určitá pravidla jednání, a
proto mohou být lidé (ale nikoliv lvi) morálně posuzováni podle míry, v níž
respektují správná pravidla.
V dalším
zneklidňujícím závěru Baumeister nalézá čtyři
hlavní příčiny násilí a krutosti. První dvě jsou očividné přívlastky zla:
jednak je to chamtivost či žádostivost (násilí za účelem přímého osobního zisku
jako při loupeži) a dále sadismus (rozkoš z ubližování lidem). Ovšem
ziskuchtivost vysvětluje jen malou část násilných činů a sadismus téměř žádné.
Kromě komiksů pro děti a hororových filmů lidé téměř nikdy neubližují druhým
pro čistou radost z ubližování. Dvěma největšími příčinami zla jsou ty,
které vesměs považujeme za dobré a snažíme se je rozvíjet v našich dětech:
vysoká sebeúcta a morální idealismus. To, že má někdo vysokou sebeúctu, nevede
přímo k násilí, ale když má tato sebeúcta nerealistické rozměry nebo
přerůstá v narcismus, realita ji snadno ohrozí. A v reakci na takové
hrozby člověk, zvláště mladý muž, často násilně zaútočí. Baumeister zpochybňuje
užitečnost programů, které se snaží přímou cestou zvýšit sebeúctu dětí, místo
aby je učily dovednostem, na které by pak mohly být hrdé. Takové přímé
posilování může potenciálně podněcovat narcismus spojený s labilitou.
Velká část násilí na
úrovni jednotlivců jde na vrub ohrožené sebeúcty, nicméně k vyvolání
skutečně masové brutality je zapotřebí idealismu – víry, že námi páchané násilí
je prostředkem k morálnímu cíli. Největších zvěrstev 20. století se
dopouštěli především lidé, kteří byli buďto přesvědčení o tom, že vytvářejí
utopii, anebo věřili, že brání sovu vlast nebo kmen před útokem. Idealismus se
snadno stává nebezpečným, protože s sebou téměř nevyhnutelně přináší
přesvědčení, že cíl opravňuje prostředky. Bojujeme-li ve jménu dobra či Boha,
záleží přece na výsledku, nikoli na cestě, jakou k němu dojdeme.
K pravidlům a normám máme malý respekt; ten chováme spíš k morálním
principům, jež stojí za většinou norem. Je-li přitom morální poslání s právními
normami v rozporu, většinou nám víc záleží na poslání.
Obě části výzkumu
ukázaly, že Jefferson měl naprostou pravdu. Lidé skutečně emocionálně reagují
na morálně příkladné jednání a k těmto
emocionálním reakcím patří hřejivé nebo příjemné pocity v hrudi a vědomá touha pomáhat druhým nebo se sám stát
lepším člověkem.
Během výzkumu k jedné
z nejsmělejších bakalářských prací, jaké kdy na katedře psychologie
Virginské univerzity vznikly, přivedla jen do laboratoře postupně čtyřicet pět
kojících žen s dětmi a požádala je, aby si do podprsenky vložily kojící
vložky. Polovina žen pak sledovala video s povznášejícími účinky z pořadu
Oprah Winfreyové (o hudebníkovi, který nejprve vyjádří vděčnost svému učiteli
hudby, jenž ho zachránil před životem v násilnickém gangu, a vzápětí
zjistí, že Oprah přivedla některé z jeho vlastních studentů, aby zase
vyjádřili svůj vděk jemu). Ostatním matkám pouštěla videonahrávky v soukromí
promítací místnosti a jejich chování zaznamenávala (neskrytá) videokamera. Když
video skončilo, matky zůstaly pět minut o samotě se svými dětmi. Na konci
experimentu zvážila kojící vložky, změřila množství uvolněného mléka a potom
roztřídila videa podle toho, jestli matky své děti nakojily nebo si s nimi
hrály. Výsledky patřily k nejpůsobivějším, s jakým jsem se kdy ve své
praxi setkal. Téměř polovině žen ve skupině s povznášejícím videem buď
teklo mléko, nebo své děti nakojily, zatímco ve skupině s komediálním videem
nakojilo své děti nebo uronilo mléko jen pár z nich. Kromě toho se matky s povznášejícím
videem svých dětí intenzivněji dotýkaly a objímaly je s větší vřelostí. To
všechno naznačuje, že během prožitku povznesení se uvolňuje oxytocin. A pokud
je to pravda, pak by bylo nejspíš naivní očekávat, že povznesení přiměje lidi
pomáhat cizím osobám (přestože často říkají, že by to dělat chtěli). Oxytocin
totiž způsobuje sbližování, ne akci. Povznesení člověka pravděpodobně naplňuje
pocitem lásky, důvěry a otevřenosti a činí jej vnímavějším vůči novým vztahům.
Přitom se však nejspíš následkem pocitu uvolnění a pasivity jen s menší pravděpodobností
pouští do aktivního altruistického jednání vůči cizím osobám.
Existuje ještě jeden
druh slz. Ty se tolik netýkají rozdávání lásky, ale spíše radosti z jejího
přijímání nebo možná i jen z rozpoznání lásky (ať už je nasměrována vůči
mně nebo vůči někomu jinému). Je to ten druh slz, které se derou do očí v reakci
na projevenou odvahu, soucit nebo laskavost druhých. Pár týdnů po Dni matek
jsme na jednou setkání po bohoslužbě zvažovali, zda se chceme stát kongregací,
která do svých řad vítá homosexuály. Když na podporu tohoto rozhodnutí
vystoupil John a prohlásil, že podle všech dostupných informací byl prvním
gayem v celé farnosti, který se ke své homosexuální orientaci přihlásil
již v raných 70. letech, do očí mi vhrkly slzy nad jeho odvahou. Později,
když se všechny ruce zvedly a rozhodnutí bylo jednomyslně přijato, plakal jsem
pro lásku, kterou tím aktem naše kongregace vyjádřila. To byl pláč oslavný,
slzy nad vnímáním dobra ve světě, pláč, který říká, je to v pořádku,
uvolni se, tvoje ostražitost není na místě, na světě jsou dobří lidé, v lidech
je dobro, láska je skutečná a patří k naší přirozenosti. Při tomto druhu
pláče si také připadám, jako bych měl proděravělou duši, jen láska nyní proudí
směrem dovnitř.
Avšak nejdůležitější
věcí, kterou jsem se během svého dvacetiletého zkoumání morálky dozvěděl, je
to, že téměř každý člověk má nějakou morální motivaci. Sobectví je mocnou silou
zejména při rozhodování jedinců, ale kdykoli se spojí skupina lidí při nějaké soustavné
snaze změnit svět, můžete se vsadit, že jsou rozněcování vizí ctnosti, spravedlnosti
anebo svatým zápalem. Materiální prospěch může jen sotva vysvětlit vášnivý
fanatismus v otázkách týkajících se potratů, životního prostředí nebo
úlohy náboženství ve veřejném životě. (Ani terorismus určitě nelze vysvětlit
usilováním o vlastní prospěch; nesobeckostí, kterou umožnil skupinový výběr, už
ano.)
Kdo je stejně vlídný
k příteli jako k nepříteli, stejně klidný ve cti jako v potupě,
kdo nedbá horka ani chladu, radosti ani bolesti, kdo je věrný, ale ode všeho
odpoutaný, kdo rovnovážně přijímá chválu i hanu, kdo je mlčenlivý, spokojený,
pevné mysli (…) je vskutku milovaným druhem mým. /Krišna/
Mohli bychom to
nazvat ,,princip postupného naplňování“:
více potěšení se nám dostává při postupných krocích směrem k cíli než při
dosažení cíle samého. Dokonale to shrnul už Shakespeare: ,,Vykonané je pro nás
již pryč, duch radosti totiž dříme v konání.“
Frank argumentuje, že
tyto typy jednání dávají smysl pouze jako produkty morálních emocí (jako je
například láska, stud, pomsta nebo vina) a tyto morální emoce zase dávají smysl
jen jako produkty evoluce. Zdá se,
že evoluce nám čas od času velí pro naše vlastní dobro chovat se ,,strategicky
iracionálně“; například pokud se osoba, která se stane obětí podvodu, snaží
dosáhnout odplaty bez ohledu na to, jak vysokou cenu za to zaplatí. Získá si
tak pověst, která odrazuje další potenciální podvodníky, zatímco člověk, který
se o odplatu snaží pouze tehdy, když prospěch převažuje vynaložené náklady, jim
za oběť padne mnohem častěji.
Možnosti volby si ceníme a vystavujeme se situacím vyžadujícím
rozhodování i přesto, že možnost volby často naše štěstí spíše podemílá.
Schwartz a jeho kolegové však zjistili, že tento paradox se týká hlavně lidí,
kterým říkají ,,maximalizátoři“. Ti
se obvykle snaží vyhodnotit všechny možnosti, zjistiti co nejvíce informací a
poté najít tu nejlepší možnost (neboli ,,maximalizovat svůj zisk“, jak by řekli
ekonomové). Dalším typem lidí jsou takzvaní ,,satisficeři“ neboli uspokojitelné či hledači vyhovujícího. Ti jsou
mnohem méně vybíraví. Vyhodnocují pole možností pouze tak dlouho, dokud
nenajdou možnost, která jim připadá dostatečně dobrá, a poté výběru a
rozhodování zanechají. Satisficery přemíra možností, které jsou na výběr, nijak
netrápí. Maximalizátoři sice v průměru udělají o něco málo lepší
rozhodnutí než satisficeři (v tom jim shromažďování informací a větší úsilí
skutečně pomohou), ale bývají se svými rozhodnutími méně spokojení a mívají
větší sklony k depresím a úzkostem.
V jednom
důmyslně navrženém výzkumu měli účastníci typů maximalizátor a satisficer za
úkol řešit úlohy s přesmyčkami, přičemž vedle každého z nich vždy
seděl další účastník výzkumu (ve skutečnosti se ovšem jednalo o spolupracovníka
výzkumného týmu), který zadaný úkol vyřešil pokaždé mnohem rychleji nebo naopak
mnohem pomaleji. Satisficery tato okolnost nijak nevyváděla z míry. Na
hodnocení jejich vlastních schopností a míru spokojenosti s účastí ve
výzkumu neměla přítomnost tohoto spoluúčastníka téměř žádný vliv. Avšak
maximalizátoři se v případě, že byl jejich soused rychlejší, chytili do
pasti. Posléze uváděli nižší hodnocení vlastních schopností a více negativních
emocí. (Nasazení do dvojice s pomalejším kolegou nemělo velký vliv – jde o
další příklad situace, kdy jsou negativní události silnější než ty pozitivní.)
Pointa výzkumu spočívá v tom, že maximalizátoři se více zapojují do
sociálního srovnávání, a proto je lze mnohem snáze vtáhnout do pasti okázalé
spotřeby. Maximalizátoři paradoxně získají na každý vynaložený dolar méně
potěšení. Moderní život je plný pastí. Některé z těchto pastí na nás líčí
obchodníci a tvůrci reklam, kteří dobře vědí, co chce slon – a že štěstí to
není.
Když mu došlo, že
k údělu lidí patří také stáří, nemoci a smrt, vykřikl: ,,Otočte kočár
zpět! Tohle není chvíle ani místo na výlety za potěšením. Cožpak může vnímavý
člověk tváří v tvář neštěstí zavírat oči, zvlášť když poznává svůj hrozící
zánik?“ Princ poté opustil svou ženu i harém a – jak bylo ostatně předpovězeno
– vzdal se i své královské budoucnosti. Odešel do lesů a vydal se na cestu
k osvícení. Osvícený Buddha (tedy ,,probuzený“) poté učil, že život je
plný utrpení a jedinou cestou, jak tomuto utrpení uniknout, je přerušit vazby,
které nás poutají k nejrůznějším slastem, ambicím, honbě za prestiží a
k pozemskému životu.
I když se mnozí
z nás dočkají během života nemilých překvapení, dokážeme se téměř na
všechna adaptovat a vyrovnat se s nimi, a mnozí z nás dokonce věří,
že prožité útrapy jim daly i něco pozitivního. V tomto světě pak snaha
zpřetrhat všechny citové vazby, zříci se všech smyslových potěšení a radosti
z úspěchu jen proto, abychom unikli bolesti ze ztráty a porážky – to vše
se mi nyní jeví jako neadekvátní reakce na nevyhnutelný výskyt útrap, které
v určité míře potkají v životě každého z nás. O týchž útrapách
jako Buddha – nemocech, stárnutí, smrti – přemítali i mnozí západní myslitelé,
a dospěli přitom k závěrům, které se od toho jeho často velmi lišily;
život je nutné žít naplno, a to právě prostřednictvím vášnivě prožívané
náklonnosti či připoutání k lidem, cílům a smyslovému potěšení. Kdysi jsem
vyslechl přednášku filozofa Roberta Solomona, který kriticky odmítal filozofii
úzkostného nepoutání se (nonattachment) jako vyložený útok na lidskou
přirozenost. Život v racionálním uvažování a emocionální netečnosti (apatheia),
obhajovaný mnoha řeckými i římskými filozofy, stejně jako život v klidném
neusilování podle Buddhy, má za cíl vyloučit z žití vášeň, jenže život bez
vášně není životem člověka. Ano, je pravda, že citové vazby s sebou přinášejí
strasti, ale zároveň jsou také zdrojem největších radostí, a samotná oscilace
mezi těmito póly, které se filozofové tolik snaží vyhnout, má svoji hodnotu.
Slova filozofa, který odmítal tolik antické filozofie naráz, mě konsternovala,
ale současně mě také inspirovala jako máloco z toho, co jsem do té doby
během svého studia filozofie slyšel. Z přednáškového sálu jsem tehdy vyšel
odhodlán udělat něco tady a teď – zkrátka se pořádně do života opřít.
Buddha, Lao-c´ a
další východní filozofové objevili cestu k vnitřnímu míru a pokoji, která
spočívá v tom, že necháme věci plynout. Naučili nás, jak se touto cestou
vydat za pomoci meditace a vnitřního ztišení. Po této cestě se vydaly miliony
lidí na Západě, a ačkoli nirvány dosáhlo jen málo z nich (pokud vůbec
někdo), mnozí jistě nalezli alespoň nějaký stupeň pokoje, štěstí a
spirituálního růstu. Není proto mým cílem zpochybňovat hodnotu nebo význam
buddhismu v moderním světě ani problematizovat názor, že ve snaže dobrat
se štěstí je důležité na sobě pracovat. Spíše navrhuji, aby byla hypotéza
štěstí rozšířena – prozatím – na formulaci v duchu jin a jang: Štěstí
vychází z nitra a zároveň vychází i z vnějšku. Abychom dokázali žít
jak jin, tak jang, potřebujeme vedení. Nejbystřejším vůdcem v historii pro
první polovinu této formulace je Buddha, který nám vytrvale, ale laskavě
připomíná princip jin – princip niterné práce. Já se však domnívám, že ani
západní ideály aktivního přístupu, usilování o cíle a vášnivé citové vazby
nejsou ničím tak zavádějícím, jak tvrdí buddhismus. Je třeba pouze najít
určitou rovnováhu (jak učí východní myšlení) a určité vedení (jak učí moderní
psychologie) mezi cíli, o které budeme usilovat.
,,Žádný člověk není
izolovaným ostrovem. Každý je kusem kontinentu, součástí pevniny.“ /John Donne/
Přibližně u dvou
třetin amerických dětí systém fungoval tak, jak předpověděl Bowbly, tedy
plynule se přepínal mezi hrou a hledáním bezpečí podle toho, jak se měnila
situace v místnosti. Děti, které se chovaly podle tohoto vzorce
(označovaného jako ,,bezpečná“ citová vazba – secure attachment), omezily nebo zcela zanechaly hraní, když jejich
matka odešla, a poté projevovaly úzkost, kterou cizí soba nedokázala plně
rozptýlit. Ve dvou scénách, kdy se matka vrací, mají tyto děti radost, často
k ní běží nebo se jí dotýkají, aby znovu navázaly kontakt se svým
bezpečným útočištěm; poté se však rychle utiší a vracejí se k hraní. U
další přibližně třetiny dětí probíhají změny mezi scénami poněkud méně nápadně
– tyto děti mají vytvořen jeden ze dvou typů nejisté citové vazby. Většina
z nich se navenek nijak zvlášť nestará o to, zda jejich matka přichází
nebo odchází, ačkoli následující fyziologický výzkum ukázal, že odloučení
v nich stres opravdu vyvolává. Spíš se zdá, že tyto děti se pokoušejí
potlačit stres snahou o samostatné zvládnutí situace, aniž by spoléhaly na
útěchu od matky. Ainsworthová označila tento vzorec za ,,vyhýbavou“ citovou
vazbu (avoiding attachment).
Zbývající procento dětí, v USA jde přibližně o 12 %, se během výzkumu
chová úzkostně a ,,visí“ po celou dobu na matce. Tyto děti jsou
v nepřítomnosti matky velmi rozrušené, někdy při jejím návratu odmítají
pokusy o konejšení a nikdy se zcela neutiší natolik, aby si dokázaly hrát
v cizí místnosti. Ainsworthová označuje tento vzorec jako ,,odmítavá“
citová vazba (resistant attachment).
Ainsworthová nejprve
měla za to, že pozorované rozdíly jsou zcela způsobeny dobrou či nedostatečnou
mateřskou péčí. Pozorovala matky v jejich domácím prostředí a zjistila, že
děti matek, které byly k dětem laskavé a citlivě reagovaly na jejich
podněty, projevovaly v cizí situaci s největší pravděpodobností
bezpečnou citovou vazbu. Tyto děti se naučily, že se mohou na svou matku vždy
spolehnout, a proto byly nejsmělejší a nejsebevědomější. Matky, které byly
lhostejné a dětí si příliš nevšímaly, měly s větší pravděpodobností děti
s vyhýbavou citovou vazbou, které se naučily, že od matky nemají očekávat
přílišnou podporu ani útěchu. A konečně matky s nevyrovnanými a
nevyzpytatelnými reakcemi měly s větší pravděpodobností děti
s odmítavou citovou vazbou, naučené, že snaha o získání útěchy se někdy
vyplácí a jindy nikoli.
Kdykoli však slyším o
korelacích mezi chováním matky a dítěte, jsem spíše skeptický. Výzkumy dvojčat
téměř vždy ukázaly, že osobnostní rysy je nutné přičítat více genetice než rodičovské
výchově. Je možné, že šťastné ženy, které vyhrály v korové loterii, jsou
jednoduše laskavými a milujícími matkami a předávají své šťastné geny svým
dětem, které pak projevují bezpečnou citovou vazbu. Nebo může jít o obrácenou
koleraci: Děti mají zkrátka stabilní vrozenou povahu – veselou,
nevypočitatelnou nebo úzkostnou – a ty veselé vyzařují jednoduše tolik radosti,
že jejich matky se jim chtějí věnovat.
1) Je pro mě poměrně
snadné sblížit se s druhými a nevadí mi, kdy jsem na nich závislý, a když
závisejí na mně. Netrpím častými obavami ohledně toho, že mě ten druhý opustí
nebože se se mnou sblíží přespříliš.
2) Z blízkosti
druhých jsem poněkud nesvůj; jen obtížně si k někomu buduji úplnou důvěru
a nerad připouštím, že bych mohl být na někom závislý. Přílišné sblížení mě
znervózňuje. Milostní partneři by se se mnou častou rádi sblížili více, než mi
je milé.
3) Zjišťuji, že druzí se
nechtějí sblížit natolik, jak bych si přál(a). Často mě trápí obavy, že mě můj
partner doopravdy nemiluje nebo se mnou nechce zůstat. Rád(a) bych se
s protějškem propojil(a) úplně a tato moje touha ode mě někdy druhé odhání
pryč.
Někteří lidé změní
svůj styl během toho, jak stárnou, avšak velká většina dospělých si zvolí typ
odpovídající tomu, jací byli jako děti. Tři výše uvedené možnosti odpovídají
bezpečnému, vyhýbavému a odmítavému vzorci, které popsala Ainsworthová.
Dobrá péče rodičů
může pomoci vyladit systém citových vazeb směrem k tomu, aby dítě bylo odvážnější.
Může vlastně získat ještě víc – pokud totiž dítě vnímá své prostředí jako
bezpečné a předvídatelné, rozvíjí se u něj pozitivnější emoční styl a v dospělosti
bude méně úzkostné. Pokud ale z okolního prostředí přicházejí
nekontrolovatelné hrozby (od nebezpečných zvířat, ze šikany či jako náhodné
násilí), mozek dítěte se bude vyvíjet odlišně a dítě bude méně důvěřivé a
naopak opatrnější. Za předpokladu, že většina lidí v moderních západních
společnostech žije v bezpečném prostředí, kde se optimismus a aktivní
přístup k řešení problémů všeobecně vyplácí, a že většina lidí v psychoterapii
potřebuje spíš uvolnění než ukáznění, je pro dítě pravděpodobně nejlepší, když
si osvojí co nejpozitivnější emoční styl a také rozsah prožívání štěstí na co
nejvyšší úrovni, jak mu jeho geny dovolí. Je dost nepravděpodobné, že by
výrazné utrpení mohlo mít pro děti významnější přínos, pokud vůbec nějaký. (Je
ale nutno podotknout, že děti jsou pozoruhodně odolné a jednorázové události
jim tak snadno újmu nezpůsobí. A to dokonce – proti přesvědčení většiny lidí –
ani když jde o sexuální zneužití. Mnohem důležitější jsou dlouhodobé podmínky.)
Děti samozřejmě potřebují stanovit hranice, aby se naučily, že úspěch vyžaduje
tvrdou dřinu a vytrvalost. Děti by měly být chráněny, ale ne rozmazlovány.
Oxytocin připravuje ženské
prsní žlázy na porod (spouští děložní stahy a uvolňování mateřského mléka), ale
působí také na jejich mysl: podporuje chování zajišťující výživu potomstva a
uvolňuje stresové pocity, když je matka v kontaktu se svým dítětem.
Vyrůstá však
romantická láska dospělých jedinců
opravdu ze stejného psychologického systému, který poutá dítě k matce? Aby
to zjistila, sledovala Hazanová proces, jak se citová vazba dítěte mění
s věkem. Bowlby již předtím u vztahů zahrnujících citovou vazbu výslovně
definoval čtyři určující rysy:
1) udržení blízkosti
(dítě chce být v blízkosti rodiče a snaží se toho dosáhnout)
2) úzkost
z odloučení (netřeba vysvětlovat)
3) bezpečné útočiště
(prožívá-li dítě strach nebo úzkost, hledá útěchu u rodiče)
4) pevná základna (dítě
využívá svého rodiče jako základnu, z níž podniká své průzkumy okolností
světa a zahajuje růst své osobnosti)
Milostné vztahy
dospělých lidí jsou tedy vybudovány na základě dvou velmi starých a vzájemně
provázaných systémů: systému citové vazby, který poutá dítě k matce, a
systému péče, který poutá matku k dítěti.
Podle specialistek na
psychologii lásky Ellen Berscheidové a Elaine Walsterové je vášnivá láska definována jako
,,nespoutaný emocionální stav, v němž se ve vřavě pocitů mísí něžné city i
čistě sexuální popudy, radostné vzrušení i bolest, úzkost i úleva, altruismus i
žárlivost“. Vášnivá láska je ten typ lásky, do níž ,,spadnete až po uši“. Vaše
srdce zasáhne pověstný Amorův zlatý šíp a svět kolem vás se během jediné chvíle
promění. Dychtivě toužíte po spojení s milovanou osobou. Vášnivá láska je
drogou. Její účinky jsou podobné účinkům heroinu (euforie a blaženost, někdy
popisované sexuálními výrazy) a kokainu (euforie spojená se vzrušujícími
závratěmi a překypující energií). Není divu: vášnivá láska mění činnost
několika oblastí mozku, včetně oblastí podílejících se na uvolňování dopaminu.
Jakékoli zážitky, které nám působí intenzivní potěšení, pomáhají uvolňovat
dopamin. A spojení s dopaminem zde hraje klíčovou roli, protože drogy
uměle zvyšují hladinu dopaminu (například heroin nebo kokain) představují pro
člověka silné riziko návyku. Budete-li brát kokain jednou měsíčně, závislost si
nevypěstujete, ale při každodenním užívání ano. Žádná droga vás nedokáže udržet
ve stavu euforie trvale. Mozek totiž na chronický nadbytek dopaminu reaguje,
vytváří neurochemické reakce, které se tomuto nadbytku snaží čelit, a snaží se
o vlastní rovnováhu. V této fázi se vytvoří tolerance, a jakmile je poté
droga odebrána, mozek je ze své rovnováhy vychýlen opačným směrem: po přerušení
přísunu kokainu (nebo vášnivé lásky) přicházejí bolest, letargie a zoufalství.
Je-li tedy vášnivá
láska drogou – skutečnou drogou – musí se její účinky zákonitě vyčerpat. Nikdy
nedokáže zůstat v euforii donekonečna (ačkoli, když naleznete vášnivou
lásku ve vztahu na dálku, je to jako užívat kokain jednou za měsíc; droga si
dokáže svoji sílu udržet díky utrpení zažívanému mezi jednotlivými dávkami).
Je-li vášnivé lásce volně ponechán slastný průběh, musí přijít den, kdy
ochabne. Tuto změnu obvykle pocítí nejprve jeden z partnerů. Lze to
přirovnat k situaci, kdy se během společného snění probudíte a spatříte,
že vašemu partnerovi tečou z koutku sliny. V takové chvíli
navracející se střízlivosti najednou spatříte partnerovy chyby a nedostatky,
vůči nimž jste byli dříve slepí. Milovaný spadne z piedestalu. Vhledem
k tomu, že je lidská mysl tak citlivá na změny, může změna vaší nálady
nabýt přehnané závažnosti. ,,Propánajána,“ pomyslíte si, ,,kouzlo je pryč – už
ho nemiluji.“ Jste-li v zajetí mýtu o pravé lásce, můžete se s ním
dokonce rozejít. Vždyť přece pokud mohlo kouzlo vyprchat, nešlo o pravou lásku.
Pokud však vztah opravdu ukončíte, uděláte asi chybu.
Vášnivá láska
nepřechází v přátelskou lásku.
Vášnivá a přátelská láska jsou dva samostatné procesy, z nichž každý má
jiný časový průběh. Jejich rozcházející se cesty vytvářejí dva nebezpečné
momenty, dvě křižovatky, v nichž mohou lidé udělat vážnou chybu. Vášnivá
láska se vznítí, plane a může dosáhnout svého maximálního žáru během několika
dní. Během následujících týdnů nebo měsíců se milenci neubrání myšlenkám na
svatbu a často o ní také mluví. Někdy dokonce přijmou Hefaistovu nabídku a skutečně
se zavážou k manželství. To je často chyba. Ve stavu prudké zamilovanosti
nikdo nedokáže uvažovat střízlivě. Jezdec je poblázněný úplně stejně jako slon.
Stejně jako není dovoleno, aby lidé podepisovali smlouvy ve stavu opilosti,
často by prospěl zákaz žádat někoho o ruku (či takovou žádost přijímat) ve
stavu akutní zamilovanosti. Protože jakmile je žádost o ruku přijata, rodiny
zpraveny a datum svatby stanoveno, je již velmi těžké rozjetý vlak zastavit.
Přitom je dost pravděpodobné, že v určité fázi stresujících příprav na
svatbu účinky drogy vyprchají a mnohé z takových párů budou kráčet
k oltáři již s pochybami v srdci a vyhlídkou na brzký rozvod.
Tím druhým
nebezpečným momentem je chvíle, kdy droga povolí své sevření. Vášnivá láska
tehdy sice nekončí, ale skončí její bláznivé období plné posedlosti. Jezdec
nabude znovu svých smyslů a může začít zjišťovat, kam ho vlastně slon zanesl.
V této fázi dochází k mnoha rozchodům – a pro mnohé páry je to tak
dobře. Amor je často vyobrazován jako zlomyslný uličník, protože si libuje
v tom, že dává dohromady milence, kteří se k sobě absolutně nehodí.
Někdy je však rozchod předčasný, protože kdyby milenci tuto fázi překonali,
kdyby dali šanci vyrůst partnerské lásce, možná by nalezli onu vysněnou pravou
lásku.
Podle mého přesvědčení
pravá láska existuje, ale není to žádná navěky trvající vášeň. Ani nemůže být.
Pravá láska, která je základem pevného manželského svazku, je jednoduše silnou
přátelskou láskou s přidáním určitého množství vášně mezi dvěma lidmi,
kteří jsou si navzájem pevně oddáni. Přátelská láska vypadá chabě, protože
nemůže nikdy dosáhnout intenzity vášnivé lásky. Když ale změníme časový
horizont ze šesti měsíců na šedesát let, vypadá plytce zase vášnivá láska –
jako plácnutí do vody – zatímco přátelská láska může trvat celý život. Když
obdivujeme manželský pár, který se vzájemně miluje i v době své zlaté
svatby, obdivujeme ve skutečnosti směs různých typů lásky a v největší míře
právě tuto přátelskou lásku.
Jste-li vášnivě
zamilování a chcete-li svoji vášeň velebit, čtěte poezii. Pokud se vaše
zanícení již uklidnilo a vy chcete lépe pochopit vyvíjející se vztah, čtěte
psychologii. Pokud jste však právě nějaký vztah ukončili a věříte, že vám bude
lépe bez lásky, čtěte filozofii.
Výzkumy prováděné
během následujícího století Durkheimovu diagnózu potvrdily. Chcete-li
odhadnout, jak šťastná určitá osoba je nebo jakého věku se dožije (aniž byste
se mohli zeptat na její genetické dispozice či osobnost), měli byste se
informovat na její sociální vazby.
Silné sociální vazby posilují imunitní systém, prodlužují život (spolehlivěji
než kdyby přestala kouřit), urychlují zotavení po operaci a snižují riziko
potíží způsobených depresemi či úzkostí. Není to pouze tím, že extroverti jsou
od přírody šťastnější a zdravější. I introverti, když jsou přinuceni k větší
otevřenosti, si to obvykle užívají a zjišťují, že jim to zlepšuje náladu. Ze
sociálních vazeb mají prospěch dokonce i lidé, kteří podle svého názoru o žádné
kontakty příliš nestojí. A nejde pouze o to, že ,,každý z nás se potřebuje
mít na koho spolehnout“. Nedávné studie zaměřené na poskytování podpory
ukázaly, že péče o druhé je často prospěšnější, než když pomoc přijímáme. Interakci
a propojení s druhými zkrátka potřebujeme; potřebujeme dávat i brát;
potřebujeme někam patřit. Ideologie extrémní osobní svobody může být
nebezpečná, protože podněcuje lidi k tomu, aby ve snaze nalézt osobní a
profesní naplnění opustili svoje domovy, zaměstnání, města či manželské svazky,
a tím zpřetrhali vztahy, které byly pravděpodobně jejich největší nadějí na
takové naplnění.
Seneca měl pravdu:
,,Nikdo, kdo se ohlíží pouze na sebe a vše převádí na zvažování vlastního
prospěchu, nemůže žít šťastný život.“ John Donne měl pravdu: ,,Žádný muž, žena
ani dítě není izolovaným ostrovem.“ Aristofanes měl pravdu: ,,Potřebujeme
druhé, jinak nemůžeme být úplní.“ Jsme ultrasociální druh, vybavený mnoha
emocemi jemně vyladěnými k tomu, abychom milovali, přátelili se, vzájemně
si pomáhali, sdíleli emoce – a proplétali své životy s druhými mnoha
dalšími způsoby. Citové vazby a vztahy nám mohou přinášet bolest: jak říká
jedna postava z divadelní hry S vyloučením veřejnosti Jean-Paula
Sartra: ,,Peklo jsou ti druzí. Jsou ale i nebem.“
Je však možné, že při
těchto výzkumech se hledá změna na nesprávném místě. Psychologové často
přistupují k osobnosti tak, že posuzují základní rysy, jež by se daly
označit jako ,,velká pětka“:
neuroticismus, extroverze, otevřenost vůči novým zkušenostem, přátelskost a
svědomitost.
Když udeří krize, lidé se s ní snaží
vypořádat třemi hlavními způsoby: aktivním přístupem (podnikají konkrétní akce,
aby problém vyřešili), přehodnocením vlastní situace (snaží se zjednat nápravu
ve svém nitru – uspořádat si myšlenky a najít v krizi něco pozitivního) a
konečně popřením (pokoušejí se otupit vlastní emocionální reakce tím, že
popírají, co se stalo, hledají zapomnění v alkoholu a drogách nebo jinak
odvracejí svou pozornost).
Povaha traumatu
nehraje téměř žádnou roli. Rozhodující je, co lidé dělali poté. Ti, kdo
hovořili s jinými lidmi ve svépomocné skupině nebo s přáteli, byli z velké
části zdravotních následků traumatu ušetřeni.
Ze strádání může mít
prospěch úplně každý, ačkoli pesimisté budou muset udělat pár kroků navíc –
několik vědomých kroků, jimiž jezdec jemně pobídne slona správným směrem.
Prvním krokem je udělat maximum pro to, abyste změnili svůj kognitivní styl
pokud možno ještě předtím, než udeří nepřízeň osudu. Jste-li založením
pesimista, zvažte meditaci, kognitivní terapii nebo dokonce Prozac. Všechny tři
metody vám pomohou odolávat negativnímu přemítání, lépe navádět své myšlenky
pozitivním směrem, a tudíž také lépe odolávat budoucímu utrpení, snáze nacházet
v krizi smyls a v důsledku toho všeho také růst. Druhým krokem je
vybudovat okolo sebe sociální sítě poskytující podporu a pečovat o ně. Mít
jednu nebo dvě silné citové vazby pomáhá dospělým stejně jako dětem (a makakům)
vypořádat se s životními těžkostmi. Při hledání smyslu a nacházení významu
mohou skvěle pomáhat spolehliví přátelé, kteří jsou dobrými posluchači. Za třetí,
růstu může napomáhat i náboženská víra a praxe, neboť obojí přímo poskytuje
událostem smyls (náboženství nabízejí příběhy a interpretační schémata pro
chvíle ztrát a krizí), a kromě toho posiluje sociální podporu (věřící mají v církevních
komunitách vzájemné vztahy, mnozí z nich mají navíc vztah s Bohem). K přínosům
zbožnosti lze počítat také účinky, které má zpověď či odhalení vnitřních
pochybností buď před samotným Bohem, nebo před některou církevní autoritou,
tedy akt, k němuž mnohé církve své věřící vybízejí.
U mnoha lidí se ale
můžeme oprávněně domnívat, že je utrpení udělalo silnějšími, lepšími a dokonce
i šťastnějšími, než by byli bez něj. To platí zejména pro ty, kteří se
vypořádali s nepřízní osudu mezi dvacátým a třicátým rokem života. Je
možné, že silná verze hypotézy nepřízně osudu je pravdivá, ale musíme doplnit
jedno varování: Aby strádání či útrapy měly pro člověka pozitivní přínos, měl
by jimi projít ve správném čase (v rané dospělosti), měly by se přihodit
správnému člověku (tomu, kdo má dostatek sociálních i psychologických
předpokladů, aby se mohl postavit nepříznivým okolnostem a dokázal je přetavit
v užitečnou zkušenost) a ve správné míře (útrapy nesmějí být tak vážné,
aby způsobily posttraumatickou stresovou poruchu).
Moudrost je podle Stenberga tacitním věděním, díky němuž
člověk dokáže uvádět do rovnováhy dvě skupiny jevů. Zaprvé, moudří lidé jsou
schopni udržet v rovnováze vlastní potřeby, potřeby ostatních a také méně
konkrétní potřeby těch, s nimiž nejsme v přímém kontaktu (například
institucí, životního prostředí nebo osob, které by mohly být v budoucnu negativně
ovlivněny). Oproti tomu omezení lidé vidí všechno černobíle (zcela spoléhají na
mýtus o existenci čistého zla) a na jejich jednání mají zásadní vliv hlavně jejich
vlastní zájmy. Moudří lidé jsou schopni na věci pohlížet i z perspektivy druhých,
dokážou vyhodnocovat i odstíny šedé, a následně dokážou zvolit nebo poradit
cestu, která bude z dlouhodobého hlediska nejlepší pro všechny. Zadruhé,
moudří lidé dokážou udržet v rovnováze tři typy reakcí na různé situace:
adaptaci (změním sám sebe, abych byl v souladu s prostředím),
formování (přetvářím prostředí) a selekcí (rozhodnu se přejít ze stávajícího do
nového prostředí). Tento druhý princip, tedy hledání rovnováhy, přibližně
odpovídá známé ,,modlitbě za dar vyrovnanosti“: ,,Bože, dej mi trpělivost,
abych snášel věci, které změnit nemohu, dej mi odvahu, abych změnil věci, které
změnit mohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Pokud tuto
modlitbu známe, zná ji i náš jezdec (explicitně). Pokud podle této modlitby
žijeme, zná ji i náš slon (tacitně) a my můžeme říct, že jsme moudří.
,,Nemůžeš žít šťastně,
aniž bys byl moudrý, čestný a spravedlivý, ani moudře, čestně a spravedlivě,
když nejsi šťastný.“ /Epikuros/
Sám u sebe jsem odhalil
slabiny morálního uvažování v prvním ročníku studia na Pensylvánské
univerzitě. Četl jsem znamenitou knihu – Praktickou etiku od princetonského
filozofa Petera Singera. Singera lze počítat k humanistickým konsekvencialistům
a v knize ukazuje, jak při řešení mnoha etických problémů každodenního
života využívat trvalou starost o blaho druhých. Singerův přístup k etice zabíjení zvířat navždy změnil můj
přístup k výběru potravin. Singer navrhuje a zdůvodňuje pár principů,
kterými se můžeme řídit: zaprvé, je špatné jakékoliv cítící bytosti způsobovat
bolest či utrpení, a tudíž jsou současné velkovýrobní metody farmaření
neetické. Zadruhé, je špatné připravit o život cítící bytost, která vnímá
vlastní identitu a citové vazby, a proto je zabíjení zvířat s velkým mozkem
a vysoce rozvinutým sociálním životem (ako jsou ostatní primáti a většina
dalších savců) špatné, a to dokonce i tehdy, když byla chována v prostředí
umožňujícím spokojený život a byla zabita bezbolestně. Singerovy jasné a pádné
argumenty mě okamžitě přesvědčily a od té doby se jednoznačně morálně stavím
proti všem formám velkochovů. Z morálního hlediska sice nesouhlasím, ale v rovině
jednání už to tak žhavé není. Maso mám moc rád, a tak se v následujícím půlroce
po přečtení Singera změnilo jen to, že mi pokaždé, když jsem si objednával
hamburger, přišlo na mysl, jaký jsem to ale pokrytec. Pak jsem ale ve druhém
ročníku na univerzitě začal studovat emoce znechucení a měl jsem tu čest
spolupracovat s Paulem Rozinem, který je jednou z předních osobností
v psychologii jídla a stravování. S Rozinem jsme se snažili najít
nějaká videa, která by nám v plánovaných experimentech posloužila k tomu,
abychom v účastnících vyvolali pocity znechucení. Jednoho rána jsme se
sešli s asistentem, jenž nám ukazoval nalezené videonahrávky. Jedna z nich,
Tváře smrti, obsahovala kompilaci reálných a hraných záznamů se zabíjením lidí.
(Tyto scény byly tak znepokojivé, že jsme je z etických důvodů nemohli
použít.) Vedle videonahrávek sebevražd a poprav byla na videu také dlouhá
sekvence záběrů natočených na jatkách. V hrůze jsem sledoval, jak se krávy
pohybují vykrvovací a čtvrtící linkou, jak jsou postupně omráčeny, zavěšeny na
háky a rozporcovány. Později jsme s Rozinem vyrazili na oběd, abychom si o
projektu pohovořili. Oba jsme si objednali vegetariánské jídlo. Také v následujících
dnech ve mně pohled na hovězí maso vzbuzoval nevolnost. Pocity v mých útrobách
byly nyní v souladu s přesvědčením převzatým od Singera. Slon náhle
souhlasil s jezdcem a já jsem se stal vegetariánem
– asi na tři týdny. Jak pocit znechucení postupně slábl, vracely se do mého
jídelníčku opět ryby a kuřata a posléze i hovězí maso. Ovšem i dnes, o osmnáct
let později, se stále snažím jíst méně červeného masa, a je-li to možné,
vybírám si takové maso, které nepochází z velkochovů.
Tento zážitek mi dal
důležitou lekci. Považuji se za vcelku racionálního člověka. Singerovy
argumenty se mi zdály přesvědčivé. Ale i když jsem viděl správnou cestu a
schvaloval ji, přesto jsem pokračoval špatným směrem, dokud nepřišla emoce,
která mi dala dodatečný impulz.
Peterson se
Seligmanem předkládají dvacet čtyři základních
silných stránek charakteru, z nichž každá vede k jedné ze šesti
vyšší úrovně:
1. Moudrost
-
zvídavost
-
láska
-
úsudek
-
vynalézavost
-
emoční inteligence
-
rozhled
2. Odvaha
-
statečnost
-
vytrvalost
-
integrita
3. Lidskost
-
dobrosrdečnost
-
láskyplnost
4. Spravedlivost
-
smysl pro občanské postoje
-
poctivost
-
vůdčí schopnosti
5. Umírněnost
-
sebeovládání
-
rozvážnost
-
pokora
6. Transcendence
-
smysl pro krásu a dokonalost
-
vděčnost
-
víra
-
duchovnost
-
schopnost odpouštět
-
smysl pro humor
-
entuziasmus
Zde je moje oblíbená
myšlenka: člověk by se měl zaměřit na své silné
stránky, ne na své slabosti. Kolik z našich novoročních předsevzetí se
týká nápravy nedostatků? A kolik z těchto předsevzetí si stanovujeme už
několik roků po sobě? Jakoukoliv stránku vlastní osobnosti je těžké změnit
pouhou silou vůle, a když jsme se navíc rozhodli zapracovat zrovna na slabině,
nejspíš nás ten proces nebude příliš bavit. Pokud v jeho průběhu nenalezneme
potěšení nebo vzpruhu, nejspíš to brzy vzdáme – leda bychom měli vůli silnou
jako Benjamin Franklin.
Jedna studentka si
například stěžovala na svoji neschopnost odpouštět. Jejímu duševnímu životu
vévodilo přemítání nad tím, jak moc jí její nejbližší ublížili. Ve svém
projektu zapojila svou silnou stránku – láskyplnost: pokaždé, když se
přistihla, že o sobě opět uvažuje jako o oběti, vyvolala ve své mysli pozitivní
vzpomínku spojenou s dotyčnou osobou, což v ní dále vyvolalo záblesk
náklonnosti. Každý takový záblesk přerušil její hněv a dočasně ji vysvobodil z přemítání
ve spirále. Tento namáhavý mentální proces jí časem díky zvyku začal jít lépe a
ona dokázala snáze odpouštět (což prokázala prostřednictvím každodenních
záznamů, jimiž mapovala svůj postup). Tak se jezdci podařilo (odměnami po
každém kroku) vytrénovat slona.
Learyho analýza
ukazuje, proč pro všechna hlavní náboženství představuje já problém: je hlavní překážkou duchovního pokroku ve třech
ohledech. Zaprvé, vinou nepřetržitého proudu nepodstatných starostí a
egocentrických myšlenek zůstává člověk uzavřený v materiálním a profánním
světě a není schopen vnímat posvátné a božské. Proto se také východní
náboženství spoléhají na meditace jako na účinné nástroje umožňující utišit
brebentění já. Zadruhé, duchovní transformace je v podstatě transformací
já, jeho oslabením, redukcí a pročištěním – tedy v jistém smyslu jeho
zabitím – a já často protestuje. Mám se vzdát majetku a prestiže, kterou
majetek přináší? V žádném případě! Mám milovat své nepřátele po tom, co
všechno mi způsobili? Na to zapomeňte. A zatřetí, následovat duchovní cestu je
těžký úkol, který vyžaduje roky meditací, modliteb, sebeovládání a občas také
sebezapření. Já nemá rádo, když je popíráno, a je velmi zběhlé v nacházení
důvodů, které ospravedlní ohýbání pravidel a podvádění. Mnohá náboženství učí,
že egoistické vazby na potěšení a reputaci představují neustálé pokušení sejít
z cesty ctnosti. V určitém smyslu je já Satanem, nebo přinejmenším
Satanovou vstupní branou.
Podle Warrena je
příčinou našich problémů naše já (ego), a proto je jednoznačně škodlivá každá
snaha o výchovu dětí, při níž se pomocí
odměn a pochval přímo posiluje jejich vědomí vlastní ceny a pocit výjimečnosti.
Když byl Freud
dotázán, co by měl být normální člověk
schopen dělat dobře, odpověděl prý: ,,Milovat a pracovat.“ Dokáže-li terapie
pomoci člověku zvládat tyto dvě činnosti dobře, pak je úspěšná. Ve slavné
Maslowově hierarchii potřeb přichází u lidí hned po uspokojení jejich fyzických
potřeb (jako jídlo a bezpečí) potřeba lásky a pak uznání, jehož lze dosáhnout
převážně skrze práci. Ještě před Freudem napsal Lev Nikolajevič Tolstoj: ,,Na tomto
světě se dá žít skvěle, když člověk umí pracovat a milovat – pracovat pro
milovanou osobu a milovat svoji práci.“
Během novějších
výzkumů se zjistilo, že většina lidí od svého zaměstnání očekává jednu ze tří věcí: výdělek, kariéru nebo poslání.
Pokud své zaměstnání považujete pouze za práci pro výdělek, často se díváte na
hodiny a přitom se těšíte na nadcházející víkend, a pravděpodobně se věnujete
koníčkům, které vaše potřeby uplatnění dokážou uspokojit mnohem více než vaše
práce. Pokud vnímáte své zaměstnání jako kariéru, máte vyšší ambice včetně
kariérního postupu, povýšení a společenské prestiže. Usilování o tyto cíle vás
častěji nabíjí energií a občas si vezmete práci s sebou domů, protože ji
chcete udělat pořádně. Tu a tam se ale pozastavíte nad tím, proč vlastně tak
tvrdě dřete. A občas tak možná svoji práci uvidíte jako šílenou honbu za
kariérou, kdy spolu lidé soutěží pro soutěžení samotné. Když ale svoji práci
vnímáte jako poslání, pak vás sama o sobě vnitřně naplňuje – neděláte ji kvůli
dosažení něčeho jiného. Práci vnímáte jako svůj přínos vyššímu dobru nebo tak,
že hrajete roli ve větším podniku, jehož hodnota je pro vás očividná. Během
pracovního dne se často dostáváte do stavu optimálního prožívání a nijak zvlášť
se netěšíte na konec pracovní doby ani nemáte potřebu zvolat: ,,Díky bohu,
konečně je pátek!“ Kdybyste čirou náhodou ze dne na den zbohatli, pracovali
byste zřejmě i dál, možná dokonce i zadarmo.
Z výzkumů pozitivní
psychologie vychází optimistický závěr, že většina lidí může dosáhnout většího
uspokojení ze své práce. Prvním krokem je poznat své silné stránky, a pak si
zvolte práci, v níž budete moci své silné stránky uplatnit každý den, což
vám poskytne alespoň rozptýlené chvíle optimálního prožívání. Pokud jste uvízli
v zaměstnání, které není s vašimi silnými stránkami v souladu,
zkuste svoji pracovní náplň přeměnit a přeformulovat tak, aby se jim více
přiblížila. Možná budete muset občas udělat nějakou práci navíc. Pokud své
silné stránky zapojit dokážete, naleznete ve své práci více uspokojení; když
dosáhnete uspokojení, pozvedne vás to k pozitivnějšímu, na přístup
zaměřenému vyladění mysli a v tomto vyladění pro vás bude snazší vidět
širší souvislosti (tedy váš přínos, kterým přispíváte k většímu cíli) a v jejich
rámci se pak vaše práce může změnit v poslání.
Práce v celé své
kráse pak v sobě zahrnuje propojení, zapojení a nasazení. Básník Chalíl
Džibrán napsal: ,,Práce je zviditelněná láska.“
Láska a práce jsou
pro lidské štěstí zásadní, protože pokud se nám v těchto dvou oblastech
daří, umožní nám vystoupit ze sebe, spojit se s dalšími lidmi a zapojit se
do projektů, které nás přesahují. Štěstí vyvěrá ze správných propojení. Nemůže
vycházet jen z nitra, jak předpokládali Buddha a Epiktetos, ale ani z kombinace
vnitřních a vnějších faktorů. Správné znění hypotézy štěstí, jak se budeme
snažit doložit dále, předpokládá, že štěstí vychází z prostoru mezi.
Ve skupinách, ve
kterých lidé přinášejí oběti pro společné dobro, může jedinec (příživník),
který žádné oběti nepřináší – který se vlastně veze na zádech altruistů –
snadno získat náskok. Kdokoli, kdo nahromadí nejvíc zdrojů v jedné generaci,
vyprodukuje více dětí v té následující, takže sobectví je adaptivní, ale altruismus
nikoli.
Konečná verze hypotézy štěstí tedy zní, že štěstí
vychází ze zapojení, z prostoru mezi. Štěstí nelze najít, získat, ani jej
dosáhnout přímo. Je nutné vytvořit ty správné podmínky, a pak čekat. Některé z těch
podmínek nacházíme v sobě, jako například soudržnost jednotlivých složek a
úrovní naší osobnosti. Jiné podmínky zahrnují vztahy k věcem mimo nás:
stejně jako rostliny potřebují k utěšenému růstu slunce, vodu a dobrou
půdu, tak i lidé potřebují lásku, práci a spojení s něčím, co je
přesahuje. Rozhodně stojí za to usilovat o vybudování správných vztahů mezi
námi a druhými lidmi, mezi námi a naší prací a konečně také mezi námi a něčím
nad námi. Podaří-li se nám tyto vztahy správně uspořádat, smysl a cíl se jistě
objeví.
Pokud si dokážeme z očí
sundat klapky vyvolané mýtem o čistém zlu, možná budeme poprvé schopni
prohlédnout a uvidíme, že i protistrana má nějaké dobré myšlenky.
,,Všechno vzniká ze
střetu protikladů.“ /Herakleitos/
,,Bez protiv není
pokroku. Přitažlivost a odpuzování, rozum a síla, láska a zášť jsou nutné pro
lidské bytosti.“ /William Blake/