(autor: Norman Doidge)
Jak přicházejí touhy a lásky
Existuje tedy
doslovná chemie lásky a romantická období odrážejí změny v našem mozku
nejen během extází, ale také sžíravých bolestí. Freud – jeden z prvních,
kdo popsali psychické efekty kokainu – když jako mladý muž poprvé odhalil
využívání kokainu v medicíně, této chemii porozuměl.
Nedávné snímky
funkční magnetické resonance (fMRI) u milenců, kteří si prohlížejí fotografie
svých drahých, ukazují, že v mozku je aktivovaná oblast s velkými koncentracemi
dopaminu; jejich mozky vypadají stejně jako ty u lidí užívajících kokain.
Také bolesti
lásky mají svou chemii. Jsou-li milenci odloučeni na příliš dlouhou dobu,
hroutí se, prožívají intenzivní stesk, touží po svém milovaném, jsou úzkostní,
pochybují o sobě, ztrácejí energii a cítí vyčerpání, ne-li přímo depresi. Jako
malá dávka drogy jim dopisy, e-maily, telefonní záznamy od milovaných přinášejí
bezprostřední dávky energie. Mají-li se rozejít, cítí se v depresi – což je
opačný konec manického vrcholu. Tyto ,,závislostní symptomy“ – vrcholy,
zhroucení, tužby, stesk, úlevy – jsou subjektivními známkami plastických změn
odehrávajících se ve struktuře našich mozků, které se přizpůsobují přítomnosti
nebo absenci milované osoby.
Tolerance, v mnohém
podobná toleranci k droze, se může vyvinout u šťastných milenců tehdy,
když si na sebe zvyknou. Dopamin má rád novost. Když si monogamní pár vyvine
vzájemnou toleranci a ztratí romantické nadšení, které míval, tato změna může
být znamením ne toho, že by některý z nich byl nevhodný nebo nudný, ale
toho, že jejich plastické mozky se tak dobře vzájemně přizpůsobily, že je pro
ně těžké dostat se do stavu stejného nadšení, které ze sebe dříve prožívali.
Milenci mají
naštěstí možnost stimulovat svůj dopaminový systém, a tak udržovat vztah na
výši tím, že do něj budou vkládat stále něco nového. Pokud pár odjede na
romantickou dovolenou nebo vyzkouší společně nové aktivity, začne nosit jiný
druh oblečení nebo se bude vzájemně překvapovat, znamená to, že vnáší novost do
svých center potěšení, která tak aktivuje, takže vše, co spolu milenci
prožívají, tedy i jeden druhého, považují za vzrušující a příjemné. Jakmile se
centra potěšení aktivují a započne globalizace, nový obraz milované osoby se
zase propojí s neočekávanými požitky a plasticky se zapojí do mozku, který
se vyvinul k tomu, aby reagoval na vše nové. Máme-li se cítit zcela
naživu, musíme se neustále učit; stane-li se život nebo láska příliš
předvídatelnými a zdá se, že už je tu jen málo nového k učení, pocítíme
nepokoj – snad jako protest plastického mozku, který už nemůže naplňovat svou
nejpodstatnější úlohu.
Láska přináší do duše velkomyslný stav.
Protože nám umožňuje zakusit příjemné situace nebo fyzické zkušenosti, které
jinde nedostaneme, dovoluje nám také
odnaučit se negativním asociacím – další jev spojený s plasticitou mozku.
Důkazy
potvrzují, že odnaučování existujících
vzpomínek je nezbytné ke znovuvytvoření prostoru pro nové vzpomínky v našich
neuronových sítích.
Stručně řečeno,
učíme se žít bez milované bytosti, ale je to tolik těžké, protože nejprve se
musíme odnaučit představě, že tento člověk existuje a dá se s ním nadále
počítat.
Oxytocin bývá
nazýván neuromodulátorem oddanosti, protože u savců posiluje utváření pout.
Uvolňuje se při spojení a milování partnerů – u lidí se oxytocin uvolňuje při
orgasmu u obou pohlaví – a když páry pečují o své děti. U žen se oxytocin
uvolňuje při fyzické námaze a při kojení. Studie výsledků funkční magnetické
rezonance ukazuje, že když se matky dívají na fotografie svých dětí, aktivují
se v mozku oblasti bohaté na oxytocin. U savců mužského pohlaví se začne
uvolňovat úzce příbuzný neuromodulátor zvaný vazopresin, když se stanou otci.
Řada mladých lidí, kteří pochybují, jestli budou schopni zvládat rodičovské
povinnosti, si vůbec neuvědomuje, v jakém rozsahu dokáže oxytocin proměnit
jejich mozek, čímž jim dovolí se úkolů úspěšně zhostit.
Zatímco dopamin
navozuje vybuzení, rozbíhá náš motor na vysoké otáčky a iniciuje sexuální
vzrušení, oxytocin vzbuzuje klidnou, laskavou náladu, která umocňuje něžné
pocity a pouta a může způsobit, že se máme méně na pozoru.
Odnaučování v lásce
nám umožňuje změnit svůj obraz sebe sama – k lepšímu, máme-li zamilovaného
partnera. Pomáhá však také způsobovat naši zranitelnost, když se zamilujeme, a
vysvětluje, proč tolik vyrovnaných mladých mužů a žen, když se zamilují do
někoho, kdo jimi manipuluje, podrývá a znehodnocuje jejich osobnost, často
ztratí veškerý smysl pro sebe sama, začnou se trápit pochybnostmi o sobě a může
trvat roky, než se z nich zotaví.
Ukázalo se, že
porozumění odvykání, odnaučování a některým jemným nuancím mozkové plasticity
je klíčovým úkolem v léčbě pacienta.
Půlnoční zmrtvýchvstání
Podle Taubova
přesvědčení tyto objevy dokazovaly, že lidé, kteří utrpěli mozkovou příhodu
nebo jiné poškození mozku, a to i před několika roky, mohou trpět naučeným
nepoužíváním. Věděl, že mozky některých pacientů s malým poškozením
procházejí jakousi obdobou míšního šoku ,,kortikálním šokem“, který může trvat
několik měsíců. Během tohoto období se každý pokus o pohnutí rukou setkává s neúspěchem,
což může vést k naučenému nepoužívání.
Pacientům s rozsáhlým
poškozením mozku v motorické oblasti se po dlouhou dobu nedaří zotavit, a
pokud se to přede povede, uzdraví se jen částečně. Taub z toho vyvodil
závěr, že jakákoliv léčba následků mozkové příhody se musí zaměřit jak na
masivní poškození mozku, tak i na naučené nepoužívání. Jelikož toto nepoužívání
může zakrývat skutečnou schopnost pacienta zotavit se, jedině jeho překonání
může doopravdy odhalit pacientovy vyhlídky. Taub věřil, že dokonce i po mozkové
mrtvici existuje velká šance, že pro něj způsob odkrytí motorické kapacity
znamenal provádět s lidskými bytostmi totéž, co dělal předtím s opicemi:
zabránit používání zdravé končetiny a přinutit tu postiženou, aby se začala
pohybovat.
Dvě studie
potvrzují, že CI terapie dokáže obnovit zmenšenou mozkovou mapu. Jedna studie
měřila mozkové mapy u šesti pacientů po mozkové mrtvici, kteří ochrnuli na ruku
i paži v průměru před šesti lety – což je mnohem delší doba, než u jaké
bychom očekávali nějaké spontánní uzdravení. Po CI terapii se velikost mozkové
mapy, jež ovládala pohyb ruky, zdvojnásobila. Druhá studie prokázala, že změny
jsou viditelné v obou mozkových hemisférách, a předvedla, k jak rozsáhlým
neuroplastickým změnám došlo. Jde o první studie, které nám ukazují, že strukturu mozku lze u pacienta po mozkové
příhodě změnit prostřednictvím CI terapie.
Na základě své
práce s plasticitou přišel Taub na mnoho důležitých pravidel tréninku:
cvičení je účinnější, pokud se trénovaná dovednost úzce týká každodenního
života; musí se provádět v postupně se zvyšujících dávkách; a práce by se
měla koncentrovat do krátké doby, což je tréninková technika, kterou Taub
nazývá ,,navršené cvičení“, jež považuje za mnohem účinnější než dlouhodobý,
ale méně častý trénink.
Jak odemknout zámek mozku
Za normálních
okolností, dopustíme-li se chyby, stanou se tři věci. Za prvé získáme ,,pocit
chyby“, onen hlodavý pocit, že něco je špatně. Za druhé pocítíme úzkost, která
nás potom nutí chybu napravit. Za třetí, když chybu napravíme, jakási
automatická ,,řadící páka“ v mozku nám dovolí postoupit k další, nové
myšlence nebo činnosti. Jak ,,pocit chyby“, tak i úzkost se vytratí.
Mozek obsedantně
kompulzivního člověka však nepokročí dál, ,,neobrátí list“. Přestože svou
trýznivou chybu napravil, smyl si bakterie z rukou nebo se omluvil, že
zapomněl na narozeniny svého přítele, nepřestává jí být posedlý. Jeho
automatická řadící páka nefunguje a pocit chyby a na něm založená úzkost jen
nabírají na intenzitě.
Dnes díky
snímkům mozku víme, že obsesí se účastní tři různé části mozku.
Chyby odhalujeme
pomocí své orbitální frontální kůry, části frontálního laloku na spodní straně
mozku, přímo za očima. Snímky ukázaly, že čím obsedantnější člověk je, tím
výrazněji je orbitální frontální kůra aktivována.
Jakmile tato
část kůry odstartuje ,,pocit chyby“, vyšle signál do části mozku zvané gyrus
cinguli, umístěné v nejhlubší části kůry. Tato oblast spustí hrozivou
úzkost, že se stane něco zlého, nenapravíme-li chybu, a vyšle signály do našich
útrob a do srdce, čímž způsobuje fyzické pocity, které si spojujeme s pocitem
hrůzy.
,,Automatická
řadící páka“, nukleus caudatus, je umístěná hluboko v centru mozku a
dovoluje našim myšlenkám přecházet od jednoho předmětu k druhému, pokud se
však, jak je tomu u OKP, tato oblast nestane výrazně ,,ulpínavou“.
Snímky mozku
pacientů s OKP ukazují, že všechny tři tyto oblasti mozku jsou u nich
nadměrně aktivní. Orbitální frontální kůra a gyrus cinguli se sepnou a
zůstávají v chodu, jako by byly společně uzamčené v pozici ,,zapnuto“
– to je jeden důvod, proč Schwartz nazývá OKP ,,zámkem v mozku“. Protože nukleus
caudatus automaticky ,,nepřeřazuje“, orbitální frontální kůra a gyrus cinguli
pokračují ve vysílání svých signálů, čímž se zvyšuje jak pocit chyby, tak i
úzkost. Protože člověk už svou chybu napravil, jde pochopitelně o falešný
poplach. Nesprávně fungující nukleus caudatus je pravděpodobně nadměrně aktivní
proto, že je ,,zaseknuté“ a neustále jej zaplavují signály z orbitální frontální
kůry.
Příčiny vážných
mozkových zámků OKP se různí. V mnoha případech se porucha vyskytuje v rodinách
a může být geneticky podmíněná, mohou ji však způsobit také infekce, které
vyvolají otok nuclea caudata. A, jak uvidíme, velkou roli ve vývoji této
poruchy hraje také učení.
Schwartz měl v úmyslu
vyvinout léčbu, která by rozpojila začarovaný kruh OKP tak, že by odemkla
spojení mezi orbitální kůrou a gyrem cinguli, čímž by znormalizovala fungování
nuclea caudata. Zajímalo ho, jestli pacienti dokážou nucleus caudatus ,,zařadit
ručně“ tím, že vynaloží neustálou, namáhavou pozornost a budou se aktivně
zaměřovat na něco mimo své obavy, jako je nová, příjemná aktivita. Tento
přístup dává v termínech plasticity smysl, protože ,,buduje“ nový mozkový
obvod, který poskytuje potěšení a spouští uvolňování dopaminu, který, jak jsme
už viděli, oceňuje novou činnost a upevňuje a posiluje nové neuronové spoje.
Tento nový mozkový obvod se může nakonec stát soupeřem toho staršího a podle
pravidla ,,use it or lose it“ (co nepoužiješ, o to přijdeš) se potom patologické
sítě oslabí. Tato léčba ani tak ,,nerozbíjí“ zlozvyky; spíše nahrazuje špatné
vzorce chování těmi lepšími.
Schwarzt
rozděluje terapii na několik jednotlivých kroků, z nichž dva jsou klíčové.
Prvním krokem
pro člověka se záchvatem OKP je opatřit to, co se mu děje, novou nálepkou, tedy
uvědomit si, že nečelí útoku bakterií, AIDS nebo kyselině, nýbrž epizodě
obsedantně kompulzivní poruchy. Měl by si zapamatovat, že mozkový zámek se
nachází ve třech částech mozku. Já sám jako terapeut povzbuzuji své pacienty s OKP
k tomu, aby si pro sebe shrnuli svou situaci takto: ,,Ano, právě teď
opravdu mám problém. Nejsou to ale bakterie; je to moje OKP.“ Tohle
přejmenování jim umožní získat jakýsi odstup od náplně jejich obsese a dívat se
na ni podobným způsobem, jak pohlíží meditující buddhisté na utrpení: pozorují
jeho účinky na sobě a tím se od něj poněkud oddělují.
Schwartz učí své
pacienty rozlišovat mezi obecnou formou OKP (znepokojující myšlenky a nutkání,
které zasahují do vědomí) a obsahem obsese (např. nebezpečné bakterie). Čím víc
se pacienti soustředí na obsah, tím víc se jejich stav zhoršuje.
Terapeuti se po
dlouhou dobu rovněž soustředili hlavně na obsah. Nejběžnější druh léčby OKP se
nazývá ,,desenzibilizace“ a jde o druh behaviorální terapie, který pomáhá asi
polovině pacientů s OKP k určitému zlepšení, přestože většině se
neuleví zcela. Bojí-li se daný člověk bakterií, je postupně vystavován jejich
rostoucímu množství, aby u něj došlo ke snížení citlivosti na ně. V praxi to
může znamenat nucení pacientů, aby trávili čas na veřejných záchodech. (Poprvé,
když jsem o téhle léčbě slyšel, žádal psychiatr pacienta, aby si navlékl na
obličej špinavé spodní prádlo.) Je pochopitelné, že asi třicet procent pacientů
takovou terapii odmítá. Vystavení bakteriím ,,nezařadí“ páku k další myšlence;
vede naopak pacienta k tomu, aby se jimi o to intenzivněji zabýval –
přinejmenším na chvíli. Druhou částí standardní behaviorální terapie je
,,zabránění odpovědi“, tedy zabránění pacientovi, aby uskutečnil své
kompulzivní jednání. Jiný druh léčby, kognitivní terapie, je založen na
předpokladu, že problematické rozpoložení a stavy úzkosti jsou způsobené
kognitivním pokřivením – nepřesnými nebo přehnanými myšlenkami. Kognitivní
terapeuti nechávají své pacienty zapsat své obavy a potom vytvořit seznam důvodů,
proč nedávají smysl. Tento postup však také ponořuje pacienta do obsahu jeho
OKP. Jak říká Schwartz: ,,Učit pacienta říkat ,Moje ruce nejsou špinavé´
znamená pouze nutit ho opakovat něco, co už dávno ví… kognitivní pochybení
prostě není skutečnou součástí této nemoci; pacient v zásadě ví, že když
se mu dnes nepodaří správně spočítat konzervy ve spíži, ve skutečnosti to
nezpůsobí strašlivou smrt jeho matky dnes v noci. Problém je, že jeho
pocity jsou opačné.“ Také psychoanalytici se soustředili na obsah symptomů, z nichž
mnohé se zabývají znepokojujícím sexuálním a agresivním obsahem. Došli k závěru,
že obsedantní myšlenka jako ,,ublížím svému dítěti“ může vyjadřovat potlačovaný
vztek vůči dítěti a že už jen uvědomění si této skutečnosti může v lehčích
případech stačit k tomu, aby obsese zmizela. U středně těžké nebo těžké
OKP to však často nefunguje. A třebaže i Schwartz věří, že kořeny mnoha obsesí
sahají až k jádru takových konfliktů ohledně sexu, agrese a viny, jakým
přikládal význam i Freud, tyto konflikty podle něj vysvětlují pouze obsah –
nikoliv formu poruchy.
Jakmile pacient
připustí, že jeho obavy jsou symptomem OKP, čeká ho další klíčový krok:
přeorientovat svou pozornost na nějakou pozitivní, prospěšnou, v ideálním případě
také příjemnou aktivitu pokaždé, když si uvědomí, že prodělává ataku OKP. Touto
aktivitou může být zahradničení, pomoc druhému, práce na svém koníčku, hraní na
hudební nástroj, poslouchání hudby, cvičení nebo trefování se míčem do koše.
Aktivita, které se účastní i další člověk, pomáhá pacientovi zachovat si
soustředění. Udeří-li OKP ve chvíli, kdy pacient řídí auto, měl by mít
nachystanou pomoc ve formě audioknihy nebo hudebního CD. Základem je něco
dělat, ,,ručně zařadit“ svou páku.
Může to vypadat
jako obvyklý postup a znít jednoduše, pro lidi s OKP to však jednoduché
není. Schwartz ubezpečuje své pacienty, že přestože je jejich ,,ruční řazení“
zaseknuté, tvrdou prací je lze uvolnit s použitím mozkové kůry,
prostřednictvím pracného soustředění na jedinou myšlenku nebo činnost v jednom
okamžiku.
Řadící páka je
samozřejmě strojní metaforou a mozek není žádný stroj; je plastický a živý.
Pokaždé, když se pacienti pokusí zařadit, začínají tím upevňovat svůj ,,přenos“
tím, že si budují nové obvody a pozměňují nukleus caudatus. Změnou ohniska
pozornosti se pacient učí neuvíznout na obsahu obsese, nýbrž ho obcházet. Já
svým pacientům navrhuji, aby přemýšleli nad principem ,,use it or lose it“.
Každá chvíle, kterou stráví přemýšlením o symptomu – vírou, že je ohrožují
bakterie – prohlubuje jejich přemýšlením o symptomu – vírou, že je ohrožují
bakterie – prohlubuje jejich obsedantní začarovaný kruh. Tím, že jej obejdou,
jsou na dobré cestě, aby se vytratil. U obsesí a kompulzí platí, že čím víc to
děláte, tím víc to chcete dělat; čím to děláte méně, tím méně to chcete dělat.
Schwartz
považuje za nezbytné, aby pacienti pochopili, že to, co se počítá, není to, co
během praktikován této techniky cítíte, nýbrž jen to, co děláte. ,,Boj se
nezakládá na snaze přimět pocit, aby šel pryč; boj spočívá v tom, nepoddat
se tomuto pocitu“ – provedením kompulze nebo přemýšlením o obsesi. Tato
technika neposkytuje pacientům okamžitou úlevu, protože trvalá neuroplastická
změna potřebuje svůj čas; vytváří však dobrý základ pro změnu tím, že cvičí
mozek novým způsobem. Nejprve bude proto každý pacient pociťovat jak nutkání k uskutečnění
kompulzivního jednání, tak i napětí a úzkost, které přijdou, bude-li kompulzi
vzdorovat. Cílem je ,,změnit kanál“ na nějakou novou činnost po dobu patnácti
až třiceti minut, objeví-li se symptom OKP. (I když se někdo neubrání na tak
dlouhou dobu, každý okamžik strávený odmítáním kompulze je přínosem, i kdyby to
byla jen minuta. Zdá se, že právě tento vzdor, tohle úsilí, zakládá nové
obvody.)
Ve třetí
kapitole, ,,Přeorganizovat svůj mozek“, jsme poznali dva klíčové zákony
plasticity, které také tvoří základ této léčby. První zní tak, že neurony,
které vysílají signály společně, se spolu také spojují. Prováděním něčeho příjemného
namísto kompulze si pacienti budují nový obvod, který se – místo kompulze –
postupně upevňuje. Druhým zákonem je, že neurony, které vysílají signály
odděleně, jsou od sebe také oddělené. Tím, že neuskuteční své nutkavé jednání,
oslabují pacienti spojení mezi kompulzí a myšlenkou, že její uskutečnění uleví
jejich úzkosti. Tohle ,,rozpojení“ je klíčové, protože, jak jsme viděli,
zatímco vykonání kompulzivního jednání zmírňuje úzkost z krátkodobého hlediska,
z hlediska dlouhodobého zhoršuje celou obsedantně kompulzivní poruchu.
Schwartz dosáhl
velmi dobrých výsledků i u těžkých případů. Osmdesát procent jeho pacientů
dosáhlo velkého zlepšení díky použití této metody v kombinaci s léky –
nejčastěji antidepresivy jako je Anafranil nebo léky typu Prozac. Medikace v tomto
případě funguje jako postranní kolečka na jízdním kole – odstraňuje úzkost nebo
ji snižuje do té míry, aby pacienti mohli mít z terapie užitek. Mnoho z nich
časem přestane léky užívat a někteří je nepotřebují vůbec.
Viděl jsem, jak
koncept ,,mozkového zámku“ skvěle funguje u typických problémů OKP, jako je
strach z bakterií, mytí rukou, kompulzivní kontrolování nebo ochromující
hypochondrické úzkosti. Čím více se pacienti soustředí, ,,ruční řazení“ se víc
a víc automatizuje. Chorobné epizody se zkracují a klesá jejich frekvence, a
přestože během stresových období je možná recidiva, pacienti se dokážou rychle
znovu chopit řízení s použitím znovunalezené techniky.
Když potom
Schwartz a jeho tým skenovali mozky pacientů, jejichž stav se zlepšil,
zjistili, že ony tři části mozku, které byly ,,uzamčené“ a aktivovaly se
společně a nadměrně, začaly vysílat své signály odděleně normálním způsobem.
Zámek v mozku se podařilo odemknout.
Svého manžela
obdařila zdánlivě zamračeným obličejem. Na společném večírku si totiž dělal
legraci, že není zdvořilé obtěžovat psychiatra svými neurózami. ,,Theodore“
řekla mu, ,,problém není v tom, že jsem šílená. Problém je, že můj mozek
prostě nedokázal obrátit list.“
Jak se naše přízraky proměňují v předky
Tentýž proces se
odehrává i u lidí. Když se učíme, měníme to, které geny v našich neuronech
e dočkají své exprese a budou aktivovány. Naše geny mají dvě funkce. První
funkce ,,šablony“ dovoluje našim genům zdvojovat se, vytvářet kopie sebe samých,
které se předávají z generace na generaci. Tato funkce je mimo naši
kontrolu.
Druhou funkcí je
funkce transkripce, ,,přepisu“. Každá buňka v našem těle obsahuje veškeré
naše geny, ne všechny z nich jsou však aktivní nebo exprimující. Když se
aktivuje gen, vytvoří nový protein, jenž pozmění strukturu a funkci buňky. Této
funkci říkáme transkripce proto, že je-li gen aktivován, přečte nebo ,,přepíše“
se z něj informace o způsobu výroby tohoto proteinu. Funkci transkripce
ovlivňuje vše, co děláme a co si myslíme.
Většina lidí se
domnívá, že naše geny nás tvarují – naše chování i anatomii našeho mozku.
Kandelova práce ukazuje, že když se učíme, naše myšlenky ovlivňují také to,
které geny v našich neuronech se přepíší. Můžeme tak vlastně tvarovat své
geny, což na oplátku tvaruje mikroskopickou anatomii našeho mozku.
Kandel tvrdí, že
pokud psychoterapie mění lidi, ,,podle všeho to dělá prostřednictvím učení,
vyvoláváním změn v expresi genů, které mění sílu synaptických spojů, a
strukturálních změn, které pozměňují anatomické vzorce spojů mezi nervovými
buňkami v mozku.“ Psychoterapie funguje tak, že proniká hluboko do mozku a
jeho neuronů a mění jejich strukturu tím, že aktivuje ty správné geny.
Psychiatrička dr. Susan Vaughanová řekla, že léčba mluvením funguje
prostřednictvím ,,promlouvání k neuronům“ a že úspěšný psychoterapeut nebo
psychoanalytik je ,,mikrochirurgem mysli“, jenž pomáhá pacientům provádět
potřebné změny v neuronových sítích.
Psychoanalýza
(nebo ,,analýza“) je způsob léčby, jež pomáhá lidem, které hluboce sužují nejen
symptomy, ale také některé aspekty jejich vlastního charakteru. K těmto problémům
dochází, prožíváme-li silné vnitřní konflikty, při kterých se, jak říká Kandel,
celé části našeho já radikálně disociují, oddělí od zbytku naší osobnosti.
Existuje však
ještě další možná příčina. Nedávno se přišlo na to, že trauma v raném dětství
vede k masivním plastickým změnám v hipokampu, který se zmenší, takže
není možné, aby se utvářely novější, dlouhodobé explicitní vzpomínky. Zvířata
odňatá od svých matek nejprve vydávají zoufalý křik a poté přejdou do stavu
,,vypnuto“ – jako tomu bylo u Spitzových dětí – a uvolňují stresový hormon
zvaný ,,glukokortikoid“. Glukokortikoidy usmrcují buňky v hipokampu, takže
ten nemůže vytvářet synaptické spoje v neuronových sítích, které umožňují
učení e explicitní dlouhodobou paměť. Tento raný stres z dětství předurčuje
tato zvířata bez matek na celý zbytek jejich života k onemocněním spojeným
se stresem. Podstoupí-li dlouhodobá odloučení, aktivuje se gen, jenž uvádí do
pohybu produkci glukokortikoidů a zůstává dlouhou dobu v aktivovaném stavu.
Zdá se, že trauma v dětství vede k supersenzitizaci – plastické změně
– mozkových neuronů, které řídí uvolňování glukokortikoidů (to znamená, že se
tyto neurony stanou přecitlivělými). Nedávný průzkum u dospělých, kteří byli v dětství
týráni, ukázal, že i oni vykazují známky supersenzitivity na glukokorikoid,
která přetrvala až do dospělosti.
Fakt, že
hipokampus se zmenšuje, představuje významný neuroplastický objev a může pomoci
vysvětlit, proč měl pan L. tak málo explicitních vzpomínek z doby dospívání.
Deprese, velký stres i dětské trauma vedou k uvolňování glukokortikoidů,
takže usmrcují buňky hipokampu, což vede ke ztrátě paměti. Čím déle lidé
prožívají depresi, tím menší hipokampus ve výsledku mají. Hipokampus
depresivních dospělých, kteří utrpěli předpubertální dětské trauma, je v průměru
o 18 % menší než hipokampus depresivních dospělých, kteří v dětství trauma
neprožili – je to stinná stránka plastického mozku: v reakci na onemocnění
doslova ztrácíme své skutečné kortikální ,,pozemky“.
Trvá-li stres
jen krátce, tento úbytek velikosti je jen dočasný. Trvá-li příliš dlouho,
poškození je nevratné. Když se zotaví lidé z deprese, vrátí se jim
vzpomínky a podle výzkumů může jejich hipokampus zase začít narůstat. Ve
skutečnosti je hipokampus jedna ze dvou oblastí, kde se – jako součást
normálního fungování – vytvářejí nové neurony z našich vlastních kmenových
buněk. Měl-li pan L. poškozený hipokampus, všechno se u něj dalo zase do
pořádku brzy po dosažení dvacítky, když si začal znovu vytvářet explicitní
vzpomínky.
Antidepresivní
látky zvyšují počet kmenových buněk v hipokampu, které se promění v nové
neurony. U lidí trvá obvykle tři až šest týdnů, než začnou antidepresiva
účinkovat – snad je to jen shoda náhod, že právě tak dlouho trvá, než nově
vytvořené neurony v hipokampu dozrají,
prodlouží své výběžky a spojí se s jinými neurony. Možná tak můžeme
nevědomky pomáhat lidem od deprese podáváním léků, které podporují plasticitu
mozku. Lidé, jejichž stav se zlepšil po psychoterapii, totiž zjišťují, že se
jim zlepšila také paměť; je možné, že psychoterapie povzbuzuje růst neuronů v jejich
hipokampu.
Plastický
paradox spočívá v tom, že tytéž neuroplastické vlastnosti, které nám
umožňují měnit naše mozky a produkovat flexibilnější způsoby chování, nám
dovolují produkovat také způsoby rigidnější. Každý člověk vchází do života s nějakým
plastickým potenciálem. Někteří z nás se rozvinou v čím dál
flexibilnější děti a zůstanou takoví po celý svůj dospělý život. U jiných musí
spontaneita, kreativita a nepředvídatelnost dětství ustoupit rutinnímu způsobu
existence, který jen opakuje totéž chování a promění nás v rigidní karikatury
sebe samých. Všechno, co zahrnuje stereotypní opakování – naše zaměstnání,
kulturní aktivity, dovednosti i neurózy – může vést k rigiditě.
Freud měl
pravdu, když říkal, že nedostatek plasticity se zdá souviset se sílou zvyku.
Neurózy mají tendenci se silou zvyku zakořeňovat, protože zahrnují opakování
vzorců, kterých si nejsme vědomi, díky čemuž je téměř nemožné je přerušit a
přesměrovat bez použití speciálních technik. Jak dokázal pan L. jednou
porozumět příčinám svého často defenzivního chování, svému pohledu na svět a na
sebe sama, mohl konečně začít využívat svou vrozenou plasticitu, navzdory svému
věku.
Psychoanalýza
spočívá velmi často v proměňování našich přízraků v předky, dokonce i
u pacientů, kterým milovaná bytost nezemřela. Často nás pronásledují významné
vztahy z minulosti, které nás ovlivňují v současnosti, aniž bychom si
to uvědomovali. Dokážeme-li je zpracovat, přestanou nás pronásledovat a stanou
se prostě součástí naší osobní historie. Své duchy můžeme proměnit v předky,
protože můžeme proměnit implicitní vzpomínky – které si mnohdy neuvědomujeme,
dokud se nám nevybaví, a potom máme pocit, jako by k nám přicházely
,,zčistajasna“ – ve vzpomínky deklarativní, které teď mají jasné souvislosti,
díky čemuž si je umíme snáze vybavit a pociťovat je jako součást své minulosti.
Víc než jen souhrn jejich částí
Žena, která sedí
u stolu proti mně a vtipkuje se mnou, se narodila s polovinou mozku. Když
byla v děloze své matky, došlo k čemusi tragickému, přestože nikdo
neví přesně k čemu. Nešlo o mozkovou mrtvici, protože ta ničí zdravou
tkáň, zatímco levá hemisféra Michelle Mack se zkrátka nikdy nevyvinula. Lékaři
uvažovali o tom, že snad její levá krkavice, která zásobuje krví levou polovinu
mozku, mohla být nějak zablokovaná, když byla Michelle ještě plodem, a
zabránila tak ve vzniku celé hemisféře. Po narození provedli lékaři na Michelle
obvykle kontroly a sdělili její matce Carol, že Michelle je úplně zdravé
miminko. Ani dnes by žádný neurolog nehádal, aniž by viděl snímek jejího moku,
že jí chybí celá jedna hemisféra.
Navštívil jsem
Michelle, abych odhalil, jak rozsáhlé neuroplastické změny jsou možné u lidské
bytosti, jejíž mozek musel překonat takový problém; je to ale samotný
doktrinářský lokalizacionismus, přesvědčený o tom, že každá hemisféra je
geneticky předurčená k vykonávání svých vlastních specializovaných funkcí.
Přestože má
pouze pravou hemisféru, Michelle není žádné bezmocné stvoření, které by sotva
přežívalo s pomocí přístrojů. Je jí dvacet devět let. Její modré oči
vykukuji zpoza silných brýlí. Má na sobě modré džíny, spí v modré ložnici
a mluví úplně normálně. Je zaměstnaná na částečný úvazek, čte, užívá si filmy a
svou rodinu. Tohle všechno může dělat díky tomu, že její pravá hemisféra
převzala všechny funkce té levé a dokonce i tak zásadní duševní funkce jako řeč
a jazyk se přesunuly do pravé poloviny jejího mozku. Její vývoj objasňuje, že
neuroplasticita není žádný vedlejší jev fungující na okraji; umožnila Michelle
dosáhnout masivní reorganizace mozku.
Michellina pravá
hemisféra nejenže musí vykonávat klíčové funkce svého levého protějšku; musí
také šetrně hospodařit se svými ,,vlastními“ funkcemi. V normálním mozku
pomáhá každá hemisféra vylepšovat vývoj té druhé tím, že jí posílá elektrické
signály s informacemi o své vlastní aktivitě, takže obě poloviny pracují
koordinovaným způsobem. U Michelle se musela pravá hemisféra vyvinout bez
vstupních informací z hemisféry levé a naučit se žít a fungovat zcela
sama.
Michelle disponuje
mimořádnými – geniálními – schopnostmi v oblasti počítání, které dokáže
využívat bleskovou rychlostí. Má také specifické potřeby a znevýhodnění. Nerada
a snadno se ztratí v neznámém prostředí. Má potíže chápat některé druhy
abstraktních myšlenek. Její vnitřní život je však plný síly, čte si, modlí se a
miluje. Mluví zcela normálně s výjimkou situací, kdy je frustrovaná.
Zbožňuje komedie s Carol Burnettovou. Dívá se na zprávy, sleduje basketbal
a chodí k volbám. Její život je názornou ukázkou toho, že celek je víc než
jen souhrn částí a že polovina mozku není totéž, co polovina duše.
Má-li člověk větší kognitivní schopnost -
,,zásobní“ inteligenci – má jeho mozek možnost lépe odpovídat na vážné trauma.
Z Grafmanových dat vyplývalo, že vysoce inteligentní vojáci jsou, zdá se,
schopnější reorganizovat své kognitivní schopnosti k podpoře oblasti,
které byly poškozeny.
Ze svého výzkumu
potom Grafman určil čtyři druhy
plasticity.
Prvním je ,,rozšiřování map“, popsané výše, k němuž
dochází ve velké míře na hranicích mezi jednotlivými oblastmi mozku v důsledku
každodenních aktivit.
Druhým je ,,senzorické přesměrování“, k němuž
dochází, je-li jeden smysl nějak zablokován, jako je tomu u nevidomých lidí.
Je-li vizuální kůra připravena o své normální vstupní informace, dokáže
přijímat nové vstupy z jiných smyslů, jako je hmat.
Třetím je ,,kompenzační přestrojení“, které
využívá skutečnosti, že pro mozek existuje více než jeden způsob, jak
přistupovat k problému. Někteří lidé, mají-li se dostat z místa na
místo, využívají viditelných orientačních bodů. Jiní s ,,dobrým orientačním
smyslem“ mají silné prostorové cítění, takže pokud o svůj prostorový smysl
přijdou kvůli zranění mozku, mohou se vrátit zpět k vizuálním orientačním
bodům. Než byla objevena neuroplasticita, ,,kompenzační přestrojení“ – neboli kompenzace
či ,,alternativní strategie“, jako je odkazování lidí s problémy se čtením
na audio nahrávky – představovalo vůdčí metodu, používanou k pomoci dětem
s poruchami učení.
Čtvrtým druhem plasticity
je ,,převzetí zrcadlovým regionem“.
Pokud část jedné hemisféry selhává, adaptuje se na její mentální funkci
odpovídající zrcadlový region protější hemisféry, aby ji vykonával, jak nejlépe
dovede.
Dodatek I.
Vědci, cestovatelé
i antropologové dlouho pozorovali, že lidé z Východu (ty asijské národy,
na něž působily čínské tradice) a ze Západu (dědicové tradic starověkého Řecka)
vnímají jiným způsobem, badatelé však předpokládali, že tyto odlišnosti jsou založené
na rozdílné interpretaci toho, co vidí, nikoli na mikroskopických odlišnostech
v jejich percepčním vybavení a strukturách.
Často bylo
například pozorováno, že obyvatelé Západu mají tendenci přistupovat ke světu
,,analyticky“ a rozdělovat to, co vidí, na jednotlivé části. Naopak východní
lidé přistupují ke světu ,,holisticky“, vnímají pohlížením na ,,celek“ a kladou
důraz na vzájemnou propojenost věcí. Pozorovalo se také, že rozdílné kognitivní
styly analytického Západu a holistického Východu vykazují jistou paralelu s odlišnostmi
mezi dvěma mozkovými hemisférami. Levá hemisféra má sklony zpracovávat
skutečnost spíše sekvenčně a analyticky, zatímco ta pravá se účastní spíše
simultánního a holistického zpracování. Jsou tyto rozdílné způsoby nahlížení na
svět založené na rozlišné interpretaci toho, co vidíme, nebo východní a západní
lidé doopravdy vidí různé věci?
Tyto a mnohé
další podobné experimenty dokazují, že lidé z Východu vnímají holisticky,
vidí předměty tak, jak jsou ve spojitosti vzájemné nebo s kontextem,
zatímco lidé ze Západu je vnímají izolovaně. Východní lidé se dívají přes
širokoúhlé čočky; čočky západní jsou úzké a více zaostřené.
