7 NÁVYKŮ SKUTEČNĚ EFEKTIVNÍCH LIDÍ

(autor: Stephen R. Covey)

Každodenní problémy

     1) strach a nejistota 

     2) ,,chci to hned“

     3) obviňování a svádění viny

     4) beznaděj

     5) nedostatek rovnováhy

     6) ,,co mi to přinese?“

     7) touha být chápán

     8) konflikt a odlišování

     9) osobní stagnace

Paradigmata a principy

,,Úkolem správného managera není řídit, ale vést.“

,,Problém je způsob, jakým problém vidíme.“

,,Významné problémy, před kterými stojíme, nemůžeme řešit na stejné úrovni myšlení, na jaké jsme byli, když jsme je vytvářeli.“ /A. Einstein/

Tato kniha pojednává právě o této nové úrovni myšlení. Zabývá se tím, jak dosáhnout efektivnosti – v osobních i v mezilidských vztazích – na základě principů, charakteru a směřování zevnitř ven. Je nutné být nezávislý, ale přitom dodržovat jakousi vzájemnost - myslet způsobem: win/win.

PYGMALIONŮV EFEKT: ,,Očekávám, že se něco stane a mé očekávání způsobí, že vše proběhne, jak očekávám.“

PARADIGMA = jak vidíme svět (jak jej chápeme, interpretujeme, vnímáme, uvědomujeme)

lidská podstata je čtyřrozměrná = tělo, mysl, srdce, duše

Etika osobnosti

-          z krátkodobého hlediska dokáže vystačit při navazování účelových vztahů (snaha někoho okouzlit osobností, charismatem – viz seznamování atd.)

-          z dlouhodobého je však mnohem důležitější etika charakteru (některým lidem věříme, protože známe jejich charakter  - nezáleží  na jejich výmluvnosti nebo kouzlu osobnosti, přesto s nimi úspěšně spolupracujeme)

1.        Návyk (Buďte proaktivní)

-          být proaktivní znamená jednat iniciativně a nést odpovědnost za to, že se věci stanou

-          neubližuje nám to, co se nám děje, ale naše odezva na to

-          pro proaktivní lidi je láska výsledkem toho, že někoho milují

-          proaktivní lidé podřizují své pocity hodnotám

-          lásku, jako cit, lze znovu získat (zasloužit se o ni)

-          proaktivní lidé se zabývají tím, s čím mohou něco udělat (proaktivní lidé zaměřují své úsilí na věci nacházející se v jejich okruhu vlivu, naproti tomu reaktivní lidé zaměřují své úsilí na svůj okruh zájmu)

-          buďte vzorem, nikoli kritikem

2.       Návyk (Začínejte s myšlenkou na konec)

-          řízení (jak něco udělat nejlépe), vedení (co chci dokázat)

-          vypracovat si ,,osobní poslání“ (jakým chceme být, co chceme dělat, čeho chceme dosáhnout)

-          životní centrum (založené na principech), ostatní životní centra (manžel, rodina, peníze, práce, protivník, vlastnictví, my sami, církev, přátelé, zábava)

3.       Návyk (To nejdůležitější dávejte na první místo)

-          delegování typu ,,udělej“ vs. delegování typu ,,správce“

-          správce (zaměřuje se spíše na výsledky než postupy a metody, poskytuje lidem možnost zvolit si postupy a metody a činí je odpovědné za výsledky)

Veřejné vítězství

1. výhra vs. prohra

- jádrem není spolupráce, ale soupeření

Když někoho milujeme/přátelíme se podmíněně, v závislosti na tom co a jak dělá, když si musí naši lásku zasloužit, říkáme mu tím, že nemá vlastní vnitřní hodnotu, že si nezaslouží naši ničím nepodmíněnou lásku... Vytváříme tak u něj představu, že jeho hodnota nespočívá v něm samém, ale v něčem mimo něj - v tom, jak vychází ze srovnání s někým jiným nebo jak naplňuje něčí očekávání. Prohlášení typu: ,,přátelství za odměnu/zásluhy", je tím pádem zcela liché až scestné.

Př.: ,,Když budu lepší než brácha, rodiče mě budou mít radši.“ (myšlení typu výhra, prohra)    

 

2. výhra vs. výhra

- jediné správné řešení

- pokud obě strany nezvítězí, prohrávají

,,Chci jen dohodu výhra - výhra, jiné řešení pro mě nepřichází v úvahu. Chci uspět a chci, abyste uspěli i vy. Nechci ale, aby bylo po mém za cenu, že nebudete s dosaženým výsledkem spokojeni, protože by se to mohlo negativně projevit na našich vztazích a dříve nebo později vyvolat problémy.“

Podstatou principiálního vyjednávání je oddělit lidi od problému, zaměřit se na zájmy, ne na postoje, hledat alternativní oboustranně prospěšná řešení, trvat na využívání objektivních kritérií na nezúčastněných stranách, nezávislých norem nebo principů, které mohou všichni aktéři akceptovat. Podívat se na problém z hlediska druhé strany, snažit se pochopit, formulovat a vyjádřit potřeby, zájmy a obavy druhé strany. Identifikovat klíčové záležitosti, problémy, zájmy (ne postoje). Určit, jaké výsledky představují po všech stránkách přijatelné řešení. Identifikovat nové možnosti, jak těchto výsledků dosáhnout

 

Nezávislost není typický rys života. Tím je vzájemnost. Žijeme ve světě vzájemnosti. Většina toho, o co usilujeme, je výsledkem spolupráce – nás a dalších lidí. Mentalita výhra – prohra je v tomto kontextu disfunkční.

3. prohra – výhra

- někteří lidé si z dětství do života odnášejí jiné ,,naprogramování“, uvažování prohra – výhra

,,Já prohraji, ty vyhraješ.“

,,O mě se nestarej. Dělej, co uznáš za vhodné.“

,,Jen si do mě klidně také kopni, stejně jako ostatní.“

,,Jsem neúspěšný člověk. Vždycky prohrávám.“

,,Usmiřuji rozepře. Jsem ten, kdo udržuje smír.“

Uvažování prohra – výhra je, ve srovnání s uvažováním výhra – prohra, horší alternativou, protože nemáme žádné standardy pro srovnání – žádné požadavky, očekávání, vizi. Lidé, kteří takto uvažují, jsou obvykle připraveni druhým lidem dělat radost nebo je uklidnit. Svoji sílu hledají a nalézají v popularitě nebo uznání. Nemají odvahu dát najevo své pocity nebo přesvědčení; snadno se nechají zastrašit silou osobnosti jiných lidí.

Při vyjednávání se tento způsob uvažování projevuje tím, že tito lidé ,,složí zbraně“ – ustoupí nebo se vzdají. Jako lídři jsou shovívaví nebo slabí. Lidé, kteří uvažují stylem prohra – výhra, v sobě potlačují a skrývají mnoho pocitů. Neprojevené pocity ale nezmizí. Jsou pohřbeny zaživa a dříve nebo později se projeví – obvykle drastičtěji, než kdyby měly šanci projevit se dřív. Častým projevem ztěžka přemáhané zášti, hlubokého zklamání a rozčarování, které se v člověku hromadí, jsou psychosomatická onemocnění, zejména dýchacího, oběhového a nervového ústrojí. K dalším projevům potlačovaných emocí se řadí záchvaty vzteku, hněv, nepřiměřené reakce, vznětlivost a cynismus. Lidé, kteří trvale potlačují a neprojevují své pocity, zjišťují, že to negativně působí na jejich sebeúctu a následně i na kvalitu vztahů s dalšími lidmi.

Uvažování výhra – prohra i uvažování prohra – výhra vyplývají z vnitřní nejistoty a člověka oslabují.

4. prohra – prohra

Pokud se sejdou dva lidé, kteří jednají stylem výhra – prohra, jinak řečeno, dva odhodlaně za svým cílem jdoucí lidé, jejichž ego určuje jejich chování, výsledkem je situace prohra – prohra.

Někteří lidé se natolik soustředí na svého protivníka, na to, co někdo jiný dělá, že se stávají slepými ke všemu, kromě své touhy ublížit mu, porazit ho, a to i za cenu vlastních ztrát. Uvažování prohra – prohra je životní postoj, pro který je typické soupeření, konflikty prodchnuté nepřátelstvím, je to filozofie boje a války. Životní postoj výrazně závislého člověka, který neví, kam směřuje, je nešťastný a domnívá se, že ostatní musí být jako on. ,,Jestliže nikdo nikdy nevyhraje, prohrát není nakonec možná až tak hrozné.“

5. výhra

Ddalší běžnou alternativou je uvažování, které můžeme nazvat ,,výhra“. Lidé s touto mentalitou nemusí nutně chtít, aby někdo prohrál. Jak dopadne druhá strana, je pro ně nevýznamné. Důležité pro ně je získat co chtějí. Tento postoj je zřejmě nejběžnější při každodenních jednáních nezatížených zápasením, bojem nebo soupeřením zúčastněných stran. Lidé s touto mentalitou chtějí dosáhnout svého cíle – a ostatní nechť se postarají o své.

6. mentalita nedostatku

Lidé s mentalitou nedostatku těžce nesou, mají-li se s někým podělit o uznání, zásluhy, moc nebo zisk – dokonce i s těmi, kteří jim k nim napomohli. Nedokáží se skutečně radovat z úspěchu druhých, dokonce ani – a někdy obzvlášť, když jde o členy vlastní rodiny, blízké přátele nebo spolupracovníky. Dostane-li se někomu zvláštního uznání, nenadálého zisku nebo významného úspěchu, mají pocit, jako by je někdo o něco připravil. I když navenek dávají najevo radost z úspěchu druhých, ve skrytu duše se užírají závistí. Jejich pocit vlastí hodnoty se odvíjí od srovnání s jinými lidmi. Úspěch někoho jiného v jistém smyslu znamená jejich neúspěch. Vyhrát znamená někoho porazit. Lidé s mentalitou nedostatku často v skrytu duše chovají naději, že druhé potká nějaká nepříjemnost – nic strašného, s čím by se nedalo žít, ale co by jim ukázalo, kde je jejich místo. Vždy srovnávají, vždy soutěží. Svůj potenciál věnují na to, aby vlastnili – věci nebo lidi a tím v sobě posílili pocit vlastní hodnoty. Chtějí, aby druzí lidé byli takovými, jakými je chtějí mít. Nepřejí si, aby měli vlastní individualitu. Často se obklopují lidmi, kteří jim neodporují, nezpochybňují jejich postavení, neohrožují je a jsou slabší než oni.

 

Realizační dohody/dohody o partnerství

-       namísto vertikálních vztahů nastupují vztahy horizontální, nepřetržitý dohled nahrazuje sebekontrola, hierarchii nahrazuje partnerství

 

5. Návyk (Nejdříve se snažte pochopit, poté být pochopeni)

-       když narazíme na problém, obvykle se ho snažíme co nejrychleji vyřešit. Ale často zapomínáme před tím, než se jím začneme zabývat, určit jeho příčiny, skutečně ho pochopit. (přistupovat k němu logicky a bez emocí)

 

Chceme-li mít vliv na druhé, musíme adekvátně tomu jednat. Musí za nás mluvit charakter, který vyvolává mimoděk důvěryhodnost. Pokud někdo žije nevyrovnaným životem, někdy je uštěpačný a jizlivý, zatímco jindy je vzorem laskavosti a dobromyslnosti, jestliže jeho soukromý život není v souladu s jeho vystupováním na veřejnosti, potom je mimořádně obtížné být k němu upřímný a jednat s ním bez zábran, protože nevíme, jak bude reagovat. Dokud ale nebudeme k druhým upřímní, nebudou nám rozumět, nebudou chápat naši situaci – a nebudou vědět, co nám mají poradit a doporučit. Jak si takových lidí máme skutečně vážit, když nám nerozumí a nechápou nás?

 Zlost

-          pokud máme na někoho zlost, zvažme, zda a do jaké míry nás problémem ovlivnil (někdy zjistíme, že nemá cenu se vůbec hněvat)

Empatické naslouchání

-          lidé buď hovoří nebo se chystají hovořit viz ,,Vím naprosto přesně, jak se cítíš, totéž se přihodilo mně!“ (špatný přístup, důležité je snažit se vcítit do druhého)

-          abychom měli vliv na druhé, musíme být jimi nejprve ovlivněni (paradox)

-          tento způsob platí i ve sféře prodeje (úspěšný prodejce se nejprve snaží pochopit co zákazník potřebuje/ chce a v jaké je situaci, amatér prodává výrobky, prodejce řešení)

-          technika ,,loupání cibule“ (pozorně naslouchat a nechat druhou stranu, aby sama pronikla do nitra svého problému)

Konflikt

-          dokud je odezva lidí, se kterými řešíme konflikt, logická, můžeme efektivně řešit/ptát se/radit, jakmile začíná být emocionální, musíme se vrátit k emocionálnímu naslouchání

Ethos (osobní důvěryhodnost)

Pathos (empatie)

Logos (logická dimenze komunikace)

-          popsat variantu protivníka lépe, než by to dokázal on sám

-          zachovávat posloupnost těchto pravidel

6. Návyk (Vytvářejte synergii)

Několikrát jsem byl účastníkem vyjednávání mezi lidmi, kteří nebyli schopni hledat řešení svých konfliktů, protože je ovládaly příliš silné negativní emoce. Najímali si proto advokáty, aby hájili a prosazovali jejich postoje. TO VŠAK JEJICH PROBLÉM JEN PROHLUBOVALO. Jejich komunikace vedená prostřednictvím právníků byla ještě horší, než předtím. Vzájemná důvěra stran se ale propadla na tak nízkou úroveň, že neviděly jiné řešení, než soudní cestu. Soudní řízení je poslední možnosti, nikoli první. Pokud se pro něj rozhodneme předčasně, může se stát, že strach a paradigma právního řízení vyvolají v život myšlenky a skutky, které nejsou synergické a to dokonce ani tehdy, když smyslem řízení je prevence.

 

7. Návyk (Ostřete pilu)

- rozvíjet fyzickou, duchovní, mentální a společenskou úroveň