LÁSKA A MANIPULACE

(autor: Isabelle Nazare-Aga)

Manipulátor

Není výsadou žen nebo mužů. Manipulátoři se nevyskytují častěji na určitých místech. Působí ve společnosti, v rodině, v partnerských vztazích i na pracovištích. Manipulátor je typ osobnosti, není to ten, kdo někdy užije taktiku manipulace. Jedná se o narcistickou osobnost, která je z psychiatrického hlediska patologická, ale četnější hlubší studie o ní chybí. Je tedy zásadní rozdíl mezi ,,být manipulátor“ a ,,používat manipulaci“. Ne, skutečně nejsme všichni manipulátoři, protože ti představují přibližně tři procenta populace. Zajímají nás však, protože systematicky působí značná devastující poškození devadesáti procentům lidí ve svém okolí.

Čím se manipulátor vyznačuje?

• dokáže u druhého vyvolat pocit viny za pomyslná pochybení
• používá zdánlivě logická zdůvodnění a morální zásady, jimiž se ohání podle toho, jaký cíl si vytkl
• umí podivuhodně překroutit skutečnost a zcela zmást osobu, s níž hovoří
• má-li tato osoba sklon brát na sebe zodpovědnost nebo vinu za všechno možné, stává se okamžitě manipulátorovým oblíbeným cílem
• je mistrem v postupu zvaném ,,dvojitá vazba“ (double bind), bohužel není jediný, kdo ji používá
• double bind je paradoxní komunikace, při níž jsou dvě navzájem si odporující zprávy vysloveny tak, že když vyhovíte jedné, neuposlechnete druhé, např. vám někdo vyčítá, že jste nevzdělaný, ale současně na vaši otázku (chcete se dozvědět víc o určitém tématu) odpoví: ,,Jen přemýšlej!“ nebo: ,,Je úplně zbytečné něco ti o tom říkat, stejně se v tom nevyznáš!“ ať uděláte cokoli, vždycky budete mít pocit, že za nic nestojíte
• jeho psychický život je zřejmě úzce spojen se ,,snižováním hodnoty druhých“, jako by si tak budoval vlastní ,,zdraví“
• lze ho přirovnat k člověku, který se topí a tlačí pod vodu hlavu svého zachránce, aby sám přežil, jako by jeho život a vztah k druhým byl jen věčný boj
• k dosažení cílů neváhá použít lichotek a pochval (je trpělivý, dokáže čekat dlouho, dokonce i velmi dlouho), některé jeho pochvaly jsou upřímné, ale mohou se obrátit proti vám
• snaží se zmocnit toho, co nemůže mít – dobrých vlastností svých bližních, nadání, úspěchů i jejich materiálních statků
• s oblibou se staví do role oběti (štěstí se na něho nikdy neusměje, jak tvrdí, prohlašuje, že je obětí neschopnosti, omezenosti a slabosti druhých)
• onemocní-li, přehání své potíže, jako by už měl smrt na jazyku (můžete za to vy, lékař nebo mu zkrátka život nikdy nepřeje, pokud ale onemocníte vy, žádnou pomoc od něho nečekejte, podle něj svou nemoc jen předstíráte)
• snaží se zbavit zodpovědnosti, jestliže ztrácí kontrolu nad řešením nějakého problému, pokud se však záležitost obrátí k dobrému, stále zdůrazňuje, že na tom má nehynoucí zásluhy, někdy se stáhne do pozadí, je-li nutné učinit rozhodnutí, ale bude první, kdo vám vyčte, že jste nedospěli k očekávaným výsledkům
• hovoří, ale nekomunikuje autenticky, nanejvýš vyjádří své sdělení ironicky a nepřipustí dialog, překrucuje a interpretuje slova druhých, aniž by se jich zeptal a ověřil si jejich záměry a úmysly
• uniká z diskusí, které ho nudí: buď odejde, nebo převede řeč jinam (dá jí jiný obsah i smysl) a jeho protějšek už pak nerozumí ničemu)
• při diskusi dokáže dokonale mlžit a přivolí k ní jen tehdy, pokud předem ví, že z ní vyjde vítězně
• mlčí-li, znamená to, že v sobě něco dusí a obrací to zprava zleva, nebo kalkuluje
• i nejmírnější kritika v něm vyvolává silnou úzkost, kterou se pokouší zakrýt jedovatými poznámkami na vaši adresu
• v rodině nebo v partnerském vztahu se manipulátor uchyluje k vydírání nebo vyhrožuje sebevraždou, dokonce jen proto, aby z partnera vymámil vyznání lásky
• jeden den něco sdělí a za tři dny se lze od něho dozvědět úplný opak, jestliže na rozpor upozorníte, je možno očekávat, že kategoricky popře, že změnil názor, a ještě nám vyčte, že jsme předtím nic nepochopili nebo se přeslechli, nemáme-li svědky, může se nám dokonce stát, že zapochybujeme, zda nemáme vadu sluchu
• je hotový mistr v umění lhát (zdá se, že si ani neuvědomuje v čem všem a jak často lže a předstírá, neznamená to ovšem, že si to nikdy neuvědomuje)
• jsou většinou nedochvilní a nechají na sebe čekat

1. Navozuje u ostatních pocit viny a dovolává se přitom rodinných vztahů, přátelství, lásky, profesionální zodpovědnosti atd.
2. Dává druhým najevo, že nesmějí nikdy měnit názor, musí být dokonalí, všechno vědět a okamžitě reagovat na žádosti a otázky.
3. Využívá morálních zásad druhých k naplnění vlastních potřeb (zdvořilosti, lidskosti, solidarity, laskavosti, štědrosti, hodnocení ,,dobrá“ nebo ,,špatná“ matka apod.)
4. Zpochybňuje dobré vlastnosti, schopnosti a osobnost druhých, kritizuje a soudí je a hovoří o nich s despektem.
5. Závidí, dokonce i rodičům, příbuzným nebo partnerovi.
6. Lichotí, dává dárky nebo nečekaně prokazuje drobné úsluhy, aby se zalíbil.
7. Dokáže ze sebe dělat oběť, aby ho ostatní litovali (přehání závažnost nemocí, stěžuje si na nesnesitelné lidi ve svém okolí, na pracovní přetížení apod.)
8. Snaží se vykroutit ze zodpovědnosti a svaluje ji na druhé.
9. Nesděluje jasně své žádosti, potřeby, pocity a názory.
10. Obvykle odpovídá neurčitě.
11. Neomaleně mění téma uprostřed hovoru.
12. Vyhýbá se pracovním schůzkám a poradám, utíká z nich.
13. Nechává své vzkazy vyřizovat jinými lidmi nebo se uchyluje k nepřímému sdělení (místo osobního rozhovoru telefonuje, nechává písemné vzkazy).
14. Své žádosti zakrývá logickými důvody.
15. Hlásá lež, aby se dozvěděl pravdu, překrucuje a interpretuje výroky druhých.
16. Nesnáší kritiku a popírá zcela zřejmá fakta.
17. Skrytě vyhrožuje nebo otevřeně vydírá.
18. Zasívá nesvár, podněcuje podezíravost, rozděluje, aby mohl lépe panovat a je schopen rozvrátit cizí manželství.
19. Mění názory, chování a pocity podle situací a osob, s nimiž je právě v kontaktu.
20. Lže.
21. Sází na nedostatečné znalosti druhých a snaží se vyvolat dojem, že ,,má navrch“.
22. Je egocentrický.
23. Jeho slovní projev zní logicky a koherentně, ale jeho postoje, činy a způsob života svědčí o pravém opaku.
24. Často až na poslední chvíli vysloví požadavky, dává pokyny a nutí druhé jednat.
25. Nedbá na práva, potřeby a přání druhých.
26. Nedbá na žádosti druhých (ačkoli tvrdí pravý opak).
27. V jeho přítomnosti se lidé cítí nepříjemně a nesvobodně.
28. Přiměje nás dělat věci, které bychom pravděpodobně o vlastní vůli nedělali.
29. Jde za svými cíli důsledně, ale na úkor druhých.
30. Lidé, kteří ho znají, o něm stále hovoří i v jeho nepřítomnosti.

Nejčastěji se vyskytují tyto masky: sympatický, okouzlující, altruistický, vzdělaný, nesmělý…

Perverzní manipulátor nehledá klidné porozumění, ale snaží se druhé dráždit a popichovat:

1)      ničí, místo aby něco vytvářel

2)      jeho myšlení není tvůrčí, ale strategické

3)      nemá skutečné přátele, spíš vyhledává spojence

4)      nemá pocity viny a jedná bez jakýchkoli skrupulí

5)      nepochybuje, ale s jistotou tvrdí

6)      megalomanie mu brání respektovat druhé a důvěřovat jim

Pokud nás někdo přitahuje, přirozeně se mu chceme jevit lepší. Tím chci říct, že se chceme ukázat ,,lepší“, ale ne ,,jiní“. Právě v tom spočívá rozdíl mezi aktivním, normálním sváděním a taktikou manipulace. Usilovná snaha ukázat se ,,jiný“ za účelem svedení a radikální změna postojů a chování, jakmile se ten druhý ,,lapí“, ukazuje nesporně na manipulaci. Jakmile dosáhne toho, že druhý je zcela podmaněn a ocitá se v okouzlení v jeho područí, manipulátor okamžitě změní chování, což nového partnera úplně destabilizuje. To ,,příjemné a krásné“ se nadále objevuje pouze v přítomnosti dalších lidí a jen, když na tom má manipulátor nějaký zájem.

Klamná originalita

Žena se leckdy nechává okouzlit mužovou originalitou. Protože je manipulátor narcistický, obvykle se chová na veřejnosti nápadně, projevuje se humornými výroky a nezvyklým až opovážlivým jednáním. Nasadí si masku ,,svůdce“ a sehraje hotové divadlo. Má šarm, osobitost a troufá si. Nikdo se s ním rozhodně nebude nudit! Mívá ve zvyku vyprávět svůj rodinný příběh. Fascinuje vás. Vyvolává představu, že pochází z neobyčejné rodiny (což může, ale nemusí být pravda), že se stal obětí rodinných dramat (válka, opuštěné dítě…) z nichž vyvázl jen díky vlastním schopnostem, odvaze, vůli apod. A je neobyčejně schopný a vzdělaný! Na počátku vztahu stojí jeho partner v němém obdivu před jeho inteligencí, všestranným uměleckým nadáním a sportovní zdatností. Až později si uvědomí, že to všechno bylo jen pozlátko.

Manipulátorky jsou velmi trpělivé. Mají další vlastnosti, které se mužům nesporně líbí – humor a toleranci. Dokážou také poskytnout iluzi, že ten, jehož si vyvolily, si uchová svobodu a nezávislost. Chování ženy se radikálně změnilo jakmile se s ní Martin po třech idylických letech oženil. Doba svádění tedy trvala výjimečně dlouho. Martina nepochybně okouzlil vnitřní náboj a ještě víc ho nadchlo, že ho nechává dělat, co on chce. Určitě si všimla, jak nesnáší konflikty! Ze všech sil odolávala přirozenému vyjadřování vlastních požadavků. Svou zdánlivou smířlivostí ho přivedla k domněnce, že mu nijak nehodlá bránit v jeho způsobu života. ,,To je ta pravá!“ myslel si Martin. Zpětně si Martin uvědomil, že sice prožíval vášnivý vztah, ale přitom se ke svatbě odhodlával celé tři roky. Souviselo to s neurčitým pocitem ,,že tam možná něco nehraje“. Ale co, to rozpoznat nedokázal. Zde však musíme poznamenat, že mnoho lidí paradoxně štěstí nevěří. Když se někteří cítí dobře a šťastní, hned jim začne vrtat v hlavě pochybnost, že ,,to stejně dlouho nevydrží.“ Většinou jde o hluboce zakořeněný pocit, který souvisí s nepravdivým přesvědčením, ,,že si nezasluhujeme být šťastní“. Představou, že štěstí nemá trvání, a očekáváním nějaké nešťastné události, lze také vysvětlit, proč Martin dlouho čekal, než vstoupil do manželství. Obával se snad podvědomě, že se nakonec idylka zhroutí?

Ivan žil sedm let s D. Poznali se v práci, náklonnost byla vzájemná. Důvěrný vztah začal po týdnu. V té době bylo Ivanovi 21 let. Zdálo se, že život s D. mu zaručuje nezávislost, kterou si chtěl zachovat. Jeho citový život byl dost chaotický, zřejmě následkem nedostatku otcovské lásky a uznání. Poprvé se cítil dobře v přítomnosti laskavé a vstřícné ženy. Ale v této harmonii jako by zaskřípalo ultimátum, které D. vznesla: ,,Bude mi jednatřicet. Chci děti. Buď je budeme mít spolu, nebo se rozejdeme!“ Ivan D. miloval, ale zatím se na dítě necítil. Avšak rozejít se s ní také nechtěl. ,,Ani nevím, jak jsem přišel ke třem dětem. Vždycky jsem se dozvěděl, že je těhotná, až když končila čtvrtý měsíc. Neřekla mi, že přestala brát antikoncepci. Ve chvíli, kdy otěhotněla, všechno se změnilo!“ Zpětně si Ivan uvědomuje, že pro D. byl jen tím, kdo měl zplodit děti.

Mnoho žen pociťuje potřebu bezpečí. Jde o citové bezpečí stejně jako o zabezpečení materiální a finanční. Ať prominou ty, které si myslí, že ,,něco takového se přece neříká“.

Také Alice se pokusila analyzovat své počáteční pocity:

,,Byla to vášeň, hlavně z mé strany. Nevěděla jsem, jestli mám v tom vztahu pokračovat nebo ho skončit. Tenkrát jsem nedokázala říct proč, ale nejasně jsem cítila, že tam něco nefunguje normálně. Obvykle jsem naprosto nezávislá, ale náhle jsem byla jako zdrogovaná, včetně abstinenčních příznaků. Pokaždé, když jsme se už už rozcházeli, přivolala jsem ho zpátky. Nemohla jsem si pomoct.

Pro manipulátora nebo manipulátorku přestavuje svatba jen předěl – konec procesu svádění a začátek druhé části fáze ovládnutí druhého. Snahy partnera/partnerku okouzlit zmizí jako mávnutím proutku.

Od bezvýhradného ,,ano“ přešla ke kategorickému ,,ne“. Okamžikem, kdy jsem se s ní oženil, jsem měl pochopit tyto zásady:

Když je někdo ženatý, nechodí nikam s kamarády.

Když je někdo ženatý, přestane chodit do hospody.

Když je někdo ženatý, pracuje a buduje.

Když je někdo ženatý, šetří si, aby měl hodně peněž na budoucí léta.

Už nejsi žádný mladíček.

Už se nikam nebude chodit a nebude se tak často jezdit na dovolenou – nevíme, co bude.

… ať se takové zásady mohou zdát sebevíc absurdní, Martin se pravidlům podřídil, protože se domníval, že jsou celospolečensky platná.

Adéla (43 let) se mi svěřila:

,,Když jsem se seznámila s D., překvapila mě jeho úporná snaha, aby se ostatním stále jevil v dobrém světle. Byl ve sporu s manželkou; o svých problémech hovořil pouze proto, aby si získal náklonnost a soucit ostatních. Vyžadoval nejrůznější úsluhy a ostatní se neodvažovali mu je odmítnout. Zveličoval své problémy, některé skutečnosti zamlčoval a volil pouze takové informace, které mohly na okolí zapůsobit. V té době jsem hledala potvrzení vlastní hodnoty v tom, že mu pomáhám, a že se stávám osobou nepostradatelnou v jeho každodenním životě. Upřímně jsem toužila po důvěrném vztahu. Dnes si uvědomuji, že měl všech třicet charakteristických rysů manipulátora.“

Adéla chce dokázat, že chápe jeho trápení, a snaží se mu pomáhat svými ochranitelskými postoji. Nejedná se však jen o chování (její laskavost, diplomatické jednání a altruismus). Přímo nesnáší představu, že se partner trápí. Musí se s tím vyrovnávat dennodenně (zřejmě marně) a potlačuje vlastní frustrace a trápení. Namlouvá si, že sama trpí méně, pokud se stará o druhého. V psychologii se toto nazývá ,,spasitelský syndrom“. Spasitel chce pomáhat druhému na úkor sebe. Vztah je od počátku nevyvážený, ačkoli velmi záhy dochází k převrácení původního rozdělení sil. Spasitel se angažuje psychologicky a citově.

Manipulátoři nikdy nepřipustí, že názor změnili. Bez váhání druhého obviní, že si vymýšlí verzi, o níž nemají ani ponětí. Přísahají, že nikdy nic takového neřekli. Špatně jste to pochopili, přeslechli jste se nebo jste neposlouchali, případně jste si všechno vyložili jinak. Takovým chováním manipulátor velmi snadno dokáže partnera destabilizovat. Ten začne o sobě pochybovat, dokonce si říká, že se snad zbláznil. Je to i tím, že rozhovory mezi partnery většinou probíhají bez svědků.

Z toho lze usoudit, že P. vedl dvojí život. I když pravda bolí, lze ji objevit v chování, které vyjadřuje citovou lhostejnost. Takovou pravdu se však nikdy od osoby s manipulativním chováním nedozvíme. Rozehrává totiž několik vztahů současně a jejím cílem je nikde neprohrát. Nechce ztratit svou kořist ani obraz, který si o ní lidé vytvoří. Pokud partner zapochybuje o její věrnosti, vzbouří se, řekne mu, že je blázen, a ještě ho obviní z podvádění.

Oficiální uzavření sňatku je takový závazek, že by se dalo hovořit o nejdokonalejší pasti. Bohužel tomu tak není. Nejdokonalejší past je početí dítěte s osobou, která použije všechny prostředky, aby svého partnera zničila.

Jak se chová manipulátor, aby partnera odcizil přátelům nebo přátele partnerovi? Chová se k nim nepříjemně: kritizuje je; tvrdošíjně jim odporuje; uvádí je do trapných situací; mlčí; tváří se, že ho žádný námět rozhovoru nezajímá; dává najevo netrpělivost; odchází; nutí partnera odejít dříve, než bylo domluveno; je-li pozván na večeři, přichází vždycky pozdě… Na druhé straně se mnohdy projevuje jako usměvavý a milý společník, jakmile se mu naskytne příležitost, aby vzbudil obdiv. Potom o samotě odhalí masku a kritizuje jednoho přes druhého.

Většina těch, které nazýváme perverzní manipulátory, si své jednání naprosto jasně uvědomuje. Krutě partnera ničí a stále ,,testují“, co vydrží. Do jaké míry je člověk schopen snášet urážky, ponižování a postupný úpadek vztahu? Perverzní manipulátoři se z takové podívané radují, protože smyslem jejich života je získání moci a ovládnutí druhého. Perverzní manipulátor je hrdý na své střety. Poddajnost partnera si nezaslouží nic jiného, než pohrdání. Vlastně tím dává najevo, že nepochopil/a pravidla hry a že má, co zasluhuje. Kdo by řekl, že se vyskytují osoby, které se živí psychickou energií ostatních? Kdo kdy zjistil, že skutečně existují takoví citoví upíři? Teprve nedávno se objevilo několik knih věnovaných tomuto tématu.

Ve vytváření ochranných strategií jsme na samém počátku. Partner Dominiky vlastně prohlašuje, že si získala jeho respekt tím, že mu v neustálých střetech neustupovala. Avšak kdo stojí o takovou úctu? Věčné válčení s partnerem je nesmírně vyčerpávající, takový boj je destruktivní a bezvýchodný. Nad perverzním manipulátorem nelze zvítězit.

Okouzlí rodinu partnera a pak ji kritizuje

Osoba s manipulativním chováním zpočátku napíná všechny síly, aby si členy rodiny svého partnera získala. Je samá zdvořilost a poklona, nešetří dary. To jí členové rodiny nebudou moci upřít, až jim její oběť jednou bude líčit skutečný stav věci. Jsou manipulátorovi přirozeně nakloněni, a proto se jim jeho partner nerad svěřuje. Považovali by totiž jeho stížnosti za naprosto nemístné. To ho však ještě víc uzavírá do izolace. Kupodivu se mnohé oběti neodvažují otevřít oči ani vlastním rodičům. Jednak jim nechtějí dělat starosti, jednak se stydí. Někteří členové rodiny však kouzlu osobnosti manipulátora nepodlehnou. Okamžitě mají negativní dojem – vycítí, že je na ní něco divného. Zůstávají ve střehu. To vysvětluje, proč je manipulátor nenávidí.

,,Když upadl do deprese a bylo to dost často“, říká Renata o manželovi (manželství trvalo 43 let), ,,zval návštěvy, aby si, jak říkal, zvedl náladu. Trávila jsem spoustu času vařením pro hosty, ke kterým se choval hezky. Ale jakmile jsme osaměli, zhroutil se nebo křičel, až jsem se rozplakala.

Žena manipulátorka: Zůstaň po práci se mnou!

Žena s manipulativním způsobem chování partnera nežádá, aby zanechal práce, alespoň jsem na to ve své praxi nikdy nenarazila. Zato ho však připoutá doma o každém víkendu pod záminkou nutných domácích prací a oprav. Jde o skutečný systém. Systém myšlení, který vyžaduje, že ,,veškerý volný čas se musí věnovat druhému“. Mnoho párů takové kognitivní schéma uznává, aniž by se dalo vypozorovat, že jeden z nich systematicky manipuluje. Pokud vašemu partnerovi je toto nevědomé schéma vlastní, ale vy ho nesdílíte, logicky prožíváte velkou frustraci (pokud se proti své vůli podřizujete) nebo máte pocity viny (pokud se nějaké činnosti věnujete sami). Jestliže takové schéma sdílíte oba, zřejmě nepřijmete žádné pozvání (na večeři, do divadla, na výlet…), pokud partner není přítomen nebo tam odmítá jít. Pravděpodobně máte jen společné přátele a obvykle se s nimi stýkáte již dlouho. Vlastně nemáte možnost seznámit se s dalšími lidmi. Ani jeden z partnerů se nerozvíjí mimo partnerský vztah, i když se lze domnívat, že skutečný dlouhodobý osobní rozvoj je za těchto podmínek možný. Nebezpečné je jiné podobné schéma:

,,Když se mají dva rádi, musí cítit potřebu být stále spolu; pokud ne, tak to není opravdová láska.“ Taková schémata vytvářejí stavy závislosti na druhém. Manipulátor jich využívá k posílení vlivu na partnera.

Př.: Tři roky po svatbě Martin vstoupil do období, jemuž sám říká druhá fáze manželství. V této době vzniklo mnoho konfliktů, které se týkaly dvou hlavních témat:

• Martinům volný čas
• citové a sexuální vztahy

Martin se zmínil o několika výrocích své ženy (v jejímž chování obecně bylo možno určit osmadvacet charakteristických znaků manipulátora), když například občas jezdil na kole s kamarádem (kterého žena samozřejmě nesnášela).

Říkala: ,,Na co si stěžuješ? Znáš snad někoho jiného, komu by bylo s manželkou tak dobře? (Hovořila o tom, co by k ní Martin měl cítit, aniž by se ho zeptala, co k ní opravdu cítí.)

Nebo: ,,Hra sluší dítěti, ale zralému muži sluší práce.“

Nebo: ,,Zodpovědný ženatý muž má respektovat svou ženu a rodinu.“ komentovala jeho úmysl projet se na kole: ,,Jestli pojedeš, je to projev neúcty.“ snažila se partnerovi namluvit, že projížďka s kamarádem je důkazem negativního záměru, který je obrácen proti ní. Aby v něm vzbudila ještě větší pocit viny, podsouvala, že nerespektuje ani děti.

Nebo ještě: ,,Tvé místo je při nás a ne bůhvíkde.“ (Tím chtěla říci, že si nestrukturuje svůj volný čas, jako by se ,,bůhvíkde toulal“.)

Jednou ji Martin odpověděl: ,,Víš, občas se potřebuju uvolnit.“

Odsekla mu: ,,Ty si troufáš naznačovat, že se mnou se neuvolníš? Ty jsi ale ubožák! Počkej, jednou budeš muset pryč z ráje, který jsi u mě našel. Tak si ho zatím užívej.“

Muž manipulátor: Přestaň pracovat!

Muž s manipulativním typem jednání kromě toho, že stále kritizuje lidi v okolí, hned se k nim chová mile, hned zas nepříjemně, snaží se přinutit partnerku, aby zanechala zaměstnání.

Pracovní prostředí jí totiž poskytuje příležitost, aby:

• projevila své schopnosti
• uplatnila své znalosti
• rozvíjela své kvality
• dosáhla uznání svého nadání
• se setkávala s dalšími ženami a muži
• navazovala hlubší vztahy

Sžíravá žárlivost

Žárlivý člověk usiluje o totální splynutí. Vyžaduje, aby se mu partner stále více odevzdával, a nikdy není spokojený s tím, co dostává. Většinou netuší, že takové majetnické tendence jsou ve své podstatě egocentrické a ve skutečnosti vedou k partnerově destrukci. Žárlivec, který se neustále snaží získat nadvládu, je však paradoxně v jiných ohledech pasivní a naprosto závislý na partnerovi. Takový úzký vztah, který chce udržovat, vylučuje kontakt s jinými lidmi, protože podle něj ostatní přestavují potenciální nebezpečí. Vzhledem ke své nezralosti není žárlivý člověk schopen milovat jedince, kterého mají současně rádi jiní lidé. Aby se žárlivý člověk lépe zmocnil svého partnera/své partnerky, musí se zmocnit jeho/její minulosti. Buď ji zcela přechází, jako by byla důležitá jen ta část života, kterou prožívají společně, nebo partnerovu/partnerčinu minulost prozkoumává tak důkladně, až se stane jeho vlastnictvím. Požadavek ,,transparentnosti“, který žárlivec často vznáší, odráží jeho touhu ovládat sebemenší částečku myšlení druhého. Nesnese, aby měl před ním sebemenší tajemství. Ve společnosti, na večírcích se manipulátor snaží svádět osoby opačného pohlaví a přitom žárlivě reaguje na ty, kteří by se jeho stálému partnerovi/stálé partnerce mohli ocitnout nablízku.

Závislý se obsesivně připoutá k jedinému objektu, který mu působí potěšení. Termín ,,objekt“ je v psychologii používán i k označení osoby. Závislý zanedbává ostatní aspekty života, v první řadě vlastní zdraví, rozvoj a rovnováhu. Závislost by nebyla problém, kdyby tu nebyla touha vrátit se proti své vůli k nevyhovujícímu, ba i destruktivnímu objektu lásky. Taková tragédie se stále opakuje. Citově závislý jedinec se domnívá, že je schopen najít rovnováhu a smysl vlastní existence pouze prostřednictvím druhého. Zoufale se upne na člověka, který ho poctil tím, že si ho vybral za partnera. Připoutá se k němu, aniž by rozpoznal, zda mu dotyčný opravdu vyhovuje. Američtí odborníci se snaží tento jev vysvětlit jako citovou poruchu. Podle nich v tom případě závislost slouží k maskování přetlaku nevyjádřených emocí, které jsou mnohdy neidentifikované. Americký terapeut a spisovatel John Bradshaw zjistil díky svým programům boje proti závislostem, že konstantní živnou půdou jim poskytují zvnitřené pocity opuštěnosti a studu (tedy že tyto pocity vytvářejí základ závislosti). Pochází tento problém z dětství? Psychoanalýza a další směry se kloní k tomuto názoru. Mnoho závislých osob se zřejmě nedokázalo symbolicky oddělit od matky. Dítě získává samostatnost ve fázích za pomoci rodičů a pěstounů. Samostatným se může stát pouze dítě, které nabude během svého vývoje jistoty, že má skutečně vlastní hodnotu. Od rodičů se nemůže odpoutat bez úzkosti, pokud ho rodiče upřímně nepovzbuzují. Například dítěti projevují uznání za vykonávání činnosti, a nejen za to, že se mu činnost daří – třeba za dobré známky ve škole, za úspěchy ve sportu; od dospívání přispívají k odpoutání i trvalé milostné vztahy. Dále pokud v něm rodiče nevyvolávají pocit viny za sebemenší krok k osamostatnění rodičovskými poznámkami typu: ,,Co si bez tebe počneme?“ ; Co z tebe bez nás bude?“ Rodiče nebo dítě pak vývoj k autonomii leckdy prožívají jako proces, který je namířen proti druhému, jako opuštění druhého. Jako by touha dítěte objevovat něco nového nebyla vnímána jako konstruktivní vzepětí, ale spíš jako akce motivovaná odmítnutím. Nepochopení z obou stran mívá závažné následky, protože závislost je patologické pouto. Závislý se celým svým bytím upíná k objektu (druhému člověku). Takové pouto ho stimuluje a dodává mu sílu, ačkoli ho současně trápí a někdy dokonce ubíjí. Citově závislý člověk si myslí: ,,Bez něho (bez ní) nejsem nic.“ Objektem lásky vlastně není partner, ale vztah. Není-li přítomen objekt, k němuž je připoután, dotyčný jedinec zakouší vnitřně nesnesitelný pocit prázdna. Citově závislý člověk se hrozí myšlenky, že ho druhý opustí (opakování bolestivého rozchodu, který již v minulosti zažil), takže udělá všechno, aby rozchodu zabránil. Je ochotný, přehnaně přívětivý a snaží se zalíbit ve většinou marném očekávání sebemenších projevů lásky. Nebo toho, co se projevům lásky podobá. Ve své knize Ženy, které příliš milují popisuje Robin Norwood ženy, které se starají o muže (hlavně o muže) a zakoušejí přitom hlubokou úzkost. Stabilní hodní muži, kteří se o partnerky opravdově zajímají, tyto ženy nudí. Ty se neustále snaží napravovat nestabilní a bolestný vztah s problémovými muži, jako by se snažily co nejvíc oddálit chvíli, kdy by se musely starat samy o sebe. Mylně měří hloubku své lásky hloubkou vlastního utrpení. Závislé chování vede k izolaci. Závislý jedinec neumí ve světě samostatně existovat. Ve chvílích samoty neví kudy kam. Snaží se jim vyhnout, protože ho děsí. Ve své klinické praxi často narážím na tento jev – citově závislá osoba dává přednost nevyhovujícímu partnerovi, než aby žila sama.

Co dělat

Člověk je společenská bytost. Podpora ostatních lidí je nezbytná k nalezení rovnováhy nebo k jejímu částečnému uchování.

• dejte blízkým přečíst tuto knihu
• navštěvujte své přátele a rodinu pravidelně (spíš jednou za týden než jednou za měsíc) a to bez partnera/partnerky
• pokud jste ztratili přátele z očí, vyhledejte jejich adresu a telefonní číslo a znovu se s nimi začněte stýkat – vyličte jim, co se s vámi stalo, přiznejte jim svou slabost i svou část zodpovědnosti za zpřetrhání styků s nimi, odhoďte svou pýchu
• pokud nemáte žádné známé nebo přátele mimo partnerský vztah, snažte se nějaké najít, zapište se do kurzu, do spolku, sportovního oddílu nebo třeba rozvíjejte své umělecké vlohy, pusťte se do těchto aktivit, abyste se seznámili s novými lidmi

Všeobecně vzato žena (nemusí být nutně manipulátorka) projevuje svou nespokojenost odmítáním pohlavního styku. Jelikož se jí nedostává toho, co si přeje (nejčastěji naslouchání, pochopení, respektu a něhy), neposkytuje zase ona to, co od ní očekává partner. Tedy to, co si myslí, že od ní nejvíc čeká, protože vychází ze zásady, že muž pohlavní styk potřebuje. Navíc její touha spočívá na citových základech a závisí na důvěře, kterou k partnerovi chová v citové rovině. V tomto směru má tedy žena moc, kterou může aktivovat rozhodnutím, zda k milostným hrátkám dojde, nebo ne. Přitom k nim leckdy svolí, i když po nich právě netouží. Ve skrytu jim totiž dává hodnotu obětního daru, aby v jiné sféře něco získala (láskyplná gesta, něžná slůvka nebo aby měla klid a zmírnila skryté konflikty).

Absence sexu ve vztahu

Následkem toho byl Martin úzkostný, frustrovaný, unavený a deprimovaný. Pochyboval o sobě a stále četl různé knihy, aby situaci lépe pochopil.

Osoby s manipulativním jednáním s oblibou zneužívají druhé, aby si dodaly pocitu nadřazenosti. Od přímé kritiky přecházejí k ironii, posměškům (komentují výroky svého partnera, jako by hovořily k malému dítěti) a lhostejnosti (dělají, že vůbec neberou partnerovu přítomnost na vědomí), srovnávají (ostatní jsou vždycky lepší než partner) a vytýkají partnerovi, že má špatný vkus a neumí si vybrat. Svůj proslov přitom proloží několika poklonami, lichotkami a něžnými slůvky. Poukazují na partnerovu nevědomost a samy vystupují jako nejkompetentnější, nejinteligentnější, nejvzdělanější, nejkultivovanější…

Za všechno může partner

Jedním ze způsobů, jak si jedinec může vytvořit iluzi, že nemá určitý charakterový rys nebo vadu, je obvinit druhého, že on ten rys nebo vadu má. To se nazývá projekce. Vytváří obranný systém, o jehož existenci psychologové a psychiatři už dávno vědí. Tento obranný psychologický mechanismus se vyskytuje u většiny manipulátorů. Manipulátor si dovolí naprosto upřímně vyčítat druhému to, co dělá sám. Třeba druhého obviní z agresivity, když druhý bouřlivě zareaguje na manipulátorovy  posměšky na veřejnosti, na neoprávněnou kritiku nebo ironické poznámky. Manipulátor sám však svého partnera neustále napadá a jeho agresivitu nesnáší. Jindy partnerovi vyčítá: ,,Na tebe se nedá spolehnout!“, zatímco by se nespolehlivost dala vyčítat právě jemu. Právě on se v prvé řadě v některých věcech vyhýbá zodpovědnosti. Někdy je projekce tak evidentní, že u partnera vzbuzuje hněv; někteří lidé ji však neprohlédnou a skutečně se pak cítí vinni. Partner má strach, že bude vypadat jako člověk egoistický, lhostejný, závislý, neobratný, nevzdělaný apod., a to v něm vyvolává těžko zvladatelné emoce, jakmile ho manipulátor nařkne. Některým manipulátorům (citovým upírům) způsobují partnerovy emotivní reakce zvláštní potěšení a posiluje je. Manipulátor se zaměřuje na to, na čem druhému záleží. Dělá to opakovaně a postupuje přímo nebo oklikou.

Nesnáší partnerovy schopnosti a dobré vlastnosti

Pro manipulátory je nepřijatelné, že by je jejich partner svými intelektuálními schopnostmi a sociálním postavením předčil.

Př.: Martinova žena (osobnost s rysy perverzního manipulátora) si libuje v urážkách a ponižování.

,,Opravdu jsi lenoch a parazit. Využíváš ostatní a sám nic neděláš. Kdyby nebylo medicíny, tak by se tě příroda, která ví, jak na to, při tvé neduživosti už dávno zbavila.“

,,Byla to hrůza,“ vypráví Martin. ,,Abych si dokázal, že nejsem lenoch, dal jsem se ve třiatřiceti letech znovu do studia. Studoval jsem výborně, ale ona svůj názor na mě nezměnila. Opakovala, že nemám svaly jako dřevorubec nebo zedník. Když jsem jí oznámil, že chci chodit do postgraduálních kurzů, vysmála se mi: ,,Tak chlapečkovi je třiatřicet a chtělo by se mu zpátky do školy! To asi proto, že opravdu nic nevíš!“ nebo: ,,Jestli se chceš něco přiučit, znamená to, že sis uvědomil, jaká jsi ve svém oboru nula!“.

Nezajímá se o partnerovy potřeby a názory

Osoby s rysy perverzního manipulátora nemají soucit s trápením druhého. Za své nevhodné chování se tedy neomluví.

Osoba s manipulativním jednáním se sice partnera zeptá: ,,Co bys chtěl/a?, ale většinou nakonec uspokojuje vlastní přání. Má-li například partnerka ráda květiny, takový člověk jí je sice občas kupuje, avšak vybírá podle svého vkusu. Pokud jí květiny nevyhovují, ospravedlní svůj výběr omluvou typu: ,,Růže nebyly hezké.“; Nevěděl jsem, jestli máš velkou vázu.“

Lze ho usvědčit, že hlásá absurdity, ale on se bude snažit vykroutit:

• intelektuálními proslovy
• převrácením příčiny a následku (vyčítá partnerovi následek, ačkoli situaci zapříčinil právě on)
• zvýšenou nevraživostí a kritickými poznámkami na partnerovu adresu
• úslovím, které se dané věci netýká
• záchvatem nekontrolovatelného vzteku (připomínajícím chování hraniční osobnosti)
• nebo odchodem
• zdánlivě logickými argumenty, které manipulátor předkládá, aby dokázal svou intelektuální nadřazenost (odvolává se na všeobecnosti)
• mlčením a ironickým úsměvem
• soudem o partnerovi, ne o názorech, které nesdílí: ,,Kdybys trochu přemýšlel/a, uvědomil/a by sis, že vláda…“; Kdybys pořád nečetla/ ty všechny hlouposti…“

Záchvat nezvladatelného vzteku partnera děsí, protože si přestavuje, že rány by mohly jednou dopadat na něj. Ostatně není daleko od pravdy – rány mu jsou opravdu nepřímo určeny. Záměr zničit skutečně existuje, ale je přesměrován na jiný cíl. Manipulátor je asi příliš vychytralý, než aby zanechal stopy a riskoval soudní žalobu. Jen zřídkakdy otevřeně poruší zákon. Nedostatek hmatatelných důkazů představuje dokonce nevýhodu pro oběti, které se musí obhajovat při rozvodu nebo v soudní při.

Odpovědi na manipulátorův slovní útok

Zakazuji ti…

• Kdo jsi, že můžeš zakazovat?
• Nemáš žádné právo mi zakázat.
• Jsem dospělý/á a svobodný/á.

Nemáš právo…

• Mám právo stejně jako ty.
• Teď mám zase právo já.
• Není na tom nic nezákonného.
• O tom, co je správné, rozhoduji od nynějška já.

Jsi hysterka!

• Není nic snazšího než používat psychiatrický termín, kterému nerozumíš.
• To už jsem slyšela.
• Nepleť si oprávněný vztek s psychickým onemocněním.

Říkáš samé blbosti!

• To si myslíš ty.
• Tak proto sis mě vybral/a?
• Jasně, to vědí všichni.
• Když já jinak nemůžu.
• Je to silnější než já.

Nejsi k ničemu!

• Když si tím jsi tak jistý/á, proč po mně chceš, abych něco dělal/a? To, co říkáš, nedává žádný smysl.
• Už jsi mi to dva dny neřekl/a. Ani nevíš, jak mi to scházelo.
• Asi ti to vyhovuje, když se mnou ještě žiješ!

Při tom všem co jsem pro tebe udělal/a!

• Aha, takže to máš spočítané?
• Jsem ti za to strašně vděčný/á.
• Takže jsi lhal/a, když jsi říkal/a, že mi dáváš lásku?
• To má být vydírání?
• Tak po téhle stránce už ti dávno nic nedlužím.

Jestli ses dostal/a tam, kde jsi, tak jen díky mně.

• Snad jsem k tomu taky trochu přispěl/a.
• Samozřejmě.
• co tím chceš vlastně říct?

Moc dobře vím, co si myslíš.

• To bych pochyboval/a.
• To si jen myslíš.
• To je dobře.

Ty ode mě odcházíš? Víš, co mi tím děláš? To mi nemůžeš udělat!

• Jasně si uvědomuji, co tím dělám pro sebe.
• Zjišťuji, že to vidíš jen ze své strany.
• Ano, už nemám chuť se obětovat!

Za to všechno můžeš ty!

• to jsem mohl/a čekat.
• Jako obvykle.
• V manželství jsou dva!

To mi zaplatíš!

• To je k zbláznění, co všechno ti lidé musí zaplatit!
• To se ještě uvidí!
• To si ještě povíme!
• Zase vyhrožuješ.
• To už se bohužel stalo!

Zabiju se, jestli odejdeš!

• To je tvoje rozhodnutí!
• Já už na tvoje vydírání nebudu odpovídat.
• Je to tvůj život.
• Taky dobrý způsob, jak se nad sebou zamyslet.
• Jsi dospělý/á a se svým životem si můžeš dělat, co chceš.

Kdybys mě miloval/a, tak bys…

• To je tvoje zásada, já jsem na ni nepřistoupila.
• To nemá žádnou logiku.
• Tomu se říká vydírání. Ale na mě neplatí.
• Tak si to vykládáš, abys zase prosadil/a svou.
• Vykládej si to, jak chceš.

Ve tvé rodině jsou jen samí zabedněnci (nebo jiné hodnocení).

• Nech moji rodinu na pokoji.
• Určitě by je zajímalo, co si o nich ve skutečnosti myslíš.
• Jak jinak!
• Podle tebe jsou všichni zabedněnci, takže moje rodina taky!

Zhoubná láska?

Každý definuje lásku jinak. Většinou se však lidé shodují, že láska druhého nás má povznést, posílit a současně vyjevit naše nejlepší stránky a stimulovat v nás životní energii. Láska druhého by v nás měla podnítit růst lásky, kterou cítíme sami k sobě. Ne naopak.

I když se partnerovi nezamlouvá, jak se někdy chováme, většinou nás kritizuje konstruktivně. Stává se, že přitom nebývá právě taktní. Ale dokáže-li hovořit laskavě, shovívavě a nešetří upřímnými pochvalami, rovnováha se nastolí sama. Naše niterné pocity jsou tedy pozitivní.

Podpora a láska, kterou si navzájem poskytujeme, vyvolávají pohodu a potěšení z toho, že jsme spolu. Ať spolu žijeme, nebo nežijeme pod jednou střechou.

V každém partnerském vztahu s osobou s manipulativním jednáním se však sebeúcta partnera takové osoby brání ze všech sil, aby neklesala. Marně. Ve vztahu takového typu prochází sebeúcta těžkou zkouškou (přitom se ve stadiu svádění vyskytne jen několik náznaků, z nichž by bylo možné takovou bitvu předvídat). Partner manipulátora přestává  věřit ve vlastní schopnosti. Zaplavují ho pochybnosti a pocity viny. Váhá při každém rozhodnutí a to v něm vyvolává další zábrany. Ztrácí schopnost samostatně jednat. V nitru hněv a frustraci (každý v jiné míře). A tělo na to reaguje.

Manipulátor soustavně potlačuje veškeré zbytky partnerovy sebedůvěry, aktivně přispívá k jeho chátrání a stále se přitom snaží dokazovat, že má pravdu. Partnera pak zaplavují pochybnosti a úzkost. Neodvažuje se udělat nějaké rozhodnutí ze strachu, že mu zase bude něco vytýkáno. Ať dělá cokoli, kritické poznámky prší ze všech stran. Tím jeho výkonnost samozřejmě klesá a bludný kruh se uzavírá – manipulátor toho využívá, aby dokázal oprávněnost svých poznámek.

Pokles sebeúcty

• sebeúcta je základním prvkem naší osobnosti
• pro naši psychickou rovnováhu je nezbytně nutná
• spočívá ve třech nosných pilířích:

a)      na sebedůvěře (pocitu schopnosti účinně jednat)

b)      na sebeobrazu (odhadu vlastích schopností, možností, mezí a nedostatků)

c)       na sebelásce (je bezpodmínečná – umožňuje, abychom se cítili hodni lásky a úcty bez ohledu na své výkony nebo neúspěchy)

Sebeúcta se předává od dětství rodiči a učiteli – ti dětem poskytují vzory a určitým způsobem s nimi hovoří. Pokud si jedinec sebedůvěru v dětství nevybudoval (rodiče a učitelé byli perfekcionalisté, hyperprotektivní nebo dítě soustavně znevažovali), může ji nabýt i v dospělém věku. Její základní krmí jsou tyto pocity: ostatní mě mají rádi, váží si mě, počítají se mnou, jsem schopný, zdatný, užitečný, něco umím apod.

Ti, kterým původně scházela sebedůvěra, pozitivní sebeobraz a sebeláska, z takové zkušenosti obvykle zahořknou a bohužel se v nich posílí přesvědčení, že manipulátory přitahují. Nezbytně potřebují podporu okolí a pomoc psychoterapeuta, který mechanismy, jež se uplatňují ve zvláštním vztahu s manipulátorem, dokáže pochopit. V následující fázi má takový jedinec příležitost rozpoznat vlastní potřeby, respektovat je a jednat jinak, aby se zbavil přehnaného strachu ze zavržení. Učí se mít rád sebe, znovu nacházet potěšení u určitých věcí, rozpoznávat vlastní pozitivní vlastnosti a schopnosti a vytvářet si realističtější obraz o vlastních nedostatcích (které byly zveličovány). Terapeutická práce je účinná, pokud pomáhá oběti znovu nalézt sebedůvěru (prostřednictvím činů), podporuje ji v získávání dobrého sebeobrazu (projekcí vlastních schopností do budoucna) a přivádí ji k postupnému budování sebelásky. Tato poslední etapa trvá několik let.

Nejlepším lékem proti působení manipulátora je bezpochyby sebeláska. Ověřme si, že jsme schopni mít rádi sami sebe, a až potom si slibme: ,,To už se nesmí opakovat!“

Vliv na zdraví

v rovině psychické: únava, zemdlenost, deprese, úzkost, podrážděnost

v rovině somatické: nespavost, trávící potíže, bolesti hlavy, migréna, lupénka, svalové napětí, hormonální poruchy

v rovině chování: zvýšená konzumace tabáku, alkoholu, bulimie, nervozita

v rovině výkonu: ztráta motivace, nesoustředěnost, poruchy paměti, nezvládání pracovních úkolů, častější chyby

Psychicky týraný člověk nedává průchod svým emocionálním reakcím. Ty se pak obrátí proti němu samému. Jinak řečeno, oběť si nedovolí vybuchnout a obrací agresi proti sobě. Vše probíhá v nevědomé rovině. Jedná se o formu sebeničení, která může vést přímo k sebevraždě, je-li hnána do extrému. Nemám sice přesné statistické údaje, ale zjistila jsem, že mnozí partneři manipulátorů na sebevraždu pomýšlejí. Deprese, jež se v těchto případech tak často vyskytuje, není vlastně nic jiného než hněv obrácený proti sobě.

Co dělat?

• Dbejte na to, aby vám láska poskytovala především pocit štěstí a vyrovnanost.
• Nepleťte si pocit viny, soucit, strach, citovou závislost s láskou.
• Rozlišujte mezi konstruktivní a destruktivní kritikou, která se vás týká.
• Všimněte si u sebe už v prvních měsících vztahu jakékoli ztráty sebedůvěry a poklesu sebeúcty.
• Všimněte si psychosomatických příznaků a dešifrujte je.
• Pečujte o sebe a svěřte se do péče odborníkům na fyzické a duševní zdraví.
• Vztah váš ničí? Rozejděte se s partnerem/partnerkou. Obtížné neznamená nemožné.
• Nenechte se ničit. Deprese je další peklo. Sebevražedné myšlenky jsou hranicí, za niž nelze jít. Je lépe se rozejít a vybudovat si nový život než zemřít.

Manipulátor je nepřekonatelný v překrucování situací. Snadno přesvědčivě tvrdí něco jiného, než prohlašoval před několika dny, hodinami, ba i minutami. Koherence slov a myšlenek je nezbytným prvkem každého hovoru. Manipulátor je nekoherentní a zřejmě si to ani neuvědomuje. Neomaleně popírá, že změnil názor. Zasívá do nás pochybnosti (už si nejsme jisti ničím, co jsme slyšeli), protože hovoří sebejistě a nedovolí, aby se mu odporovalo.

Př. Pokaždé, když Martin manželku upozorní na nesrovnalosti v tom, co říká nebo dělá, ta mu samozřejmě odsekne: ,,Něco takového jsem nikdy neřekla (neudělala)!“ pokud Martin trvá na svém, žena se do něj pustí: ,,Jsi nebezpečný psychopat! Nejenže jsi paranoidní a všechno si vykládáš jinak, ale navíc máš sluchové halucinace!“

Osoba s manipulativním jednáním je schopna i před svědky zarputile popírat naprosto zřejmou nesrovnalost. Ale ve vztahu mezi partnery se svědci vyskytují málokdy, takže partner takové osoby je zmatený a pochybuje o sobě: ,,Jsem snad blázen? Vždyť mi to přece řekl/a.“

Lhaní patří k charakteristickým rysům manipulátora. To však neznamená, že lže ve všem. Obvykle pravdu překrucuje nebo ji řekne jen část. Nejedná se zde o ,,opomenutí“, ale o úmyslnou dezinformaci. Pokud zjistíme pravdu, snaží se manipulátor situaci obrátit, aby nás přesvědčil, že žádné důkazy nemáme.

Hlásá lež, aby se dozvěděl pravdu – další taktika, která manipulátorovi slouží k tomu, aby měl druhého lépe pod kontrolou. Nejběžněji postupuje tak, že promění domněnku ve tvrzení nebo klade otázku, jejíž část je mylná: ,,Tvoje sestra dobře udělala, že svoje auto prodala vašemu bratrovi.“ (,,Auto mu dala, neprodala mu ho.“) …. Vyšlo to. Manipulátor chtěl vědět, jestli má bratr dost peněz, aby si koupil ojeté auto. Skutečná otázka je o to nenápadnější, že hovor se vede v nenuceném, pozitivním tónu. Při takovém druhu komunikace jsme stále nuceni dešifrovat podtext manipulátorových verbálních formulací i neverbálních projevů (mimika, tón, pohledy, postoje, odmlky apod.). Je to vyčerpávající. Manipulátor se neúčastní dialogu. Vede monolog o svých apriorních představách. Žije v přesvědčení, že má všechny informace o tématu hovoru – potměšile se tím snaží vyhnout jakékoli rozumné debatě. Neposlouchá, když druhý vyjadřuje své názory, skáče mu do řeči, dívá se stranou nebo vrtí hlavou. Je obtížné přimět ho, aby změnil svůj pohled na věc nebo svůj názor. Nanejvýš můžeme žít chvíli v iluzi, že ho naše slova nějak ovlivnila. Nebude to na dlouho. Třeba s námi bude nakonec v té chvíli souhlasit, ale za několik dní se zase vrátí ke svým dřívějším schématům.

Aby manipulátor vyvedl druhého z míry, používá někdy složitý, rafinovaný slovník a vyumělkovaně syntaktické formy. Čím víc cizích slov a čím krkolomnější věty, tím je jeho řeč nesrozumitelnější.

Běžně používá přemrštěných výrazů. Manipulátor nedbá na jemné rozdíly. Hojně využívá ,,vždycky“, ,,nikdy“, ,,všechno“, ,,nic“ apod. Jeho způsob myšlení se nese v rovině ,,všechno nebo nic“ (dichotomické kognice) např.: Není-li něco dokonalé, nestojí to za nic.

Dokážou pobavit okolí, které podlehne jejich kouzlu. V soukromí se humor mění v sarkasmus a ironii namířené proti druhému. Skutečné poselství se skrývá za slovy a v tónu hlasu. Nejde o pouhé škádlení, ale o skrytou nevraživost.

Komunikace s manipulátorem a s perverzním manipulátorem se podobá bloudění v labyrintu, z něhož  nelze najít cestu ven. Komunikace je tak zdeformovaná, že partner o sobě začíná pochybovat, říká si, že se snad zbláznil. Ostatně manipulátor ho obvykle předstihne s podezřením, že je psychicky narušení nebo labilní. Navrhne mu, aby si zašel k psychiatrovi a léčil se. K takovému kroku ho přirozeně nevede snaha o zlepšení vzájemných vztahů ani obava, že partner skutečně trpí psychickými obtížemi. Je to spíš další způsob, jak partnera ponížit. Další alternativy jsou z toho odvozeny (vyslovené hodnocení na adresu partnera jako: líný, neschopný, nevzdělaný, agresivní, impotentní apod.).

Martin uvedl jeden příklad za všechny:

,,Jím v kuchyni a manželka, která se dívá sama na televizi v obývacím pokoji, na mě začne mluvit. Z obývacího pokoje do kuchyně není dobře slyšet. Mám tedy čtyři možnosti, které jsem už postupně vyzkoušel:

1)      Mám úctu sám k sobě a zůstanu sedět v kuchyni, dojím a jdu za ní až potom.

• v tom případě řekne, že si jí nevážím, když jí neodpovím

2)      Odpovím jí nahlas, aby mě slyšela.

• v tom případě na mě křičí, že probudím děti

3)      Vezmu talíř a jdu za ní do obývacího pokoje, abychom spolu mohli mluvit.

• v tom případě mi vynadá, protože mi určitě něco při jídle upadne na koberec

4)      Vstanu s plnou pusou, nedojím, abych ji nenechal čekat.

• v tom případě si sám sebe nevážím

Zeptal jsem se jí jasně, jestli existuje pátá možnost, protože z těch čtyř se můžu zbláznit. Odsekla mi: ,,Ty to opravdu vidíš divně. Máš o sobě opravdu ubohé mínění!“

…. perverzní logice nelze čelit, protože nepatří do našeho světa

Co dělat?

• Jakmile se manipulátor odchýlí od tématu, okamžitě ho k tématu vraťte.
• Proti útokům a kritikám namířeným proti vaší osobě použijte kontramanipulaci, přestaňte se ospravedlňovat a bránit ani se nesnažte manipulátora přesvědčovat. Jak to uděláte? Dáte slovně najevo lhostejnost. např. ,,Tak to vidíš ty.“; Mysli si o mně, co chceš.“ Věty by měly být krátké a pokud možno neagresivní. Nejdůležitější je dát najevo, že se vás jeho pomluvy už nedotýkají (i kdyby tomu tak po určitou dobu ještě nebylo).
• Když rozpoznáte dvojitou vazbu, zeptejte se manipulátora, zda dává některé ze dvou možností přednost. Potom udělejte to, co vyhovuje vám.
• Snažte se poznat, zda se nejedná o perverzní komunikaci nebo záměr psychicky a fyzicky vás ničit. Uvedeme si několik příkladů: ,,Patříš mi.“; Dělám si s tebou, co chci.“ Pokud uslyšíte takovou větu, je nejlepší odejít. Nad perverzním manipulátorem nelze zvítězit a už vůbec ne, pronikne-li do intimity ložnice…

Manipulátor, který druhého trápí, může převrátit situaci a snaží se ho obvinit, že ten druhý mu svým rozhodnutím působí ještě větší bolest. Předpokládá, že jeho utrpení bude tak nepřekonatelné, že ho raději nepodstoupí a hned si vezme život. Ten nebo ta, kdo hrozí sebevraždou, se na toho druhého obrací s jediným cílem – navodit v něm pocit viny. Jen tak na okraj – měli byste vědět, že žádný manipulátor, který sebevraždou vyhrožoval, si život nevzal. Zato ale nemůže snést pomyšlení, že by mu kořist unikla.

Stane se, že manipulátor s návštěvou terapeuta souhlasí a skutečně k němu jde. V takovém případě si nasadí masku a svými slovy chce terapeuta okouzlit. Ten se stává nedobrovolně svědkem jednoho z obvyklých scénářů partnerského soužití, kdy jeden z partnerů kategoricky popírá činy a úmysly, které mu druhý připisuje. Terapeut, který není s problematikou manipulace dobře obeznámený, jen obtížně rozpozná lži, překrucování skutečnosti a přeměnu kata v oběť.

Manipulátor také někdy nabude přesvědčení, že partner/ka má milence/ku. Raději si myslí, že od něj odchází kvůli někomu jinému a ne kvůli němu. Je pevně přesvědčen, že si ,,to nezaslouží“ a nechce připustit, že za celou katastrofu může sám.

Zákon představuje pro manipulátora jakousi výzvu – s potěšením jím pohrdá a porušuje ho. Nedbá na zákon, a přitom partnerovi/partnerce vnucuje svá vlastní pravidla. Takže rozvod, na nějž má každý zákonné právo (alespoň v našich končinách), považuje manipulátor za něco nepředstavitelného a nepochopitelného, za jakousi ,,negativní volbu“. Jak si zákon troufá vyrvat mu jeho kořist?

Jakub říká: ,,Musím odpustit sám sobě. Prostě k tomu nemělo vůbec dojít.“ (vztah trval 20 měsíců)

Ale jak se vyhnout takovému životnímu omylu, když ještě nedávno byl jen málokdo schopný poznat manipulátora nebo perverzního manipulátora? K tomu přistupuje i skutečnost, že téměř každý se nechá zaslepit láskou (nebo tím, co za lásku považuje), případně snahou naplnit svůj ideál. Umění manipulovat spočívá v tom, že dotyčný člověk velmi rychle partnera zmate a vyvolá v něm pochybnosti o sobě samém. Partner kvůli pocitu viny, studu a osamění už nedokáže porovnat vlastní partnerský vztah se vztahy přátel. Nemá se o co opřít, nemůže se orientovat. Již od prvního roku soužití si přestává vážit sám sebe a chybí mu sebedůvěra. Je zvláštní, že od samého počátku všechny oběti nemají dost rády samy sebe. A právě nedostatek sebelásky je nejslabší bod, trhlina, kterou jim manipulátor pronikne do života. Oběti nevědomky očekávají, že partner tuto trhlinu, tuto prázdnou v nich vyplní. Bohužel takovou prázdnotu lze přirovnat k děravé kapse…

Osoba s manipulativním jednáním lže i v záležitostech zdánlivě nedůležitých. Takovým způsobem se snaží (nezasvěcené) okolí přesvědčit, že je ke svému partnerovi velmi šlechetná, nebo že partner je vyšinutý.

Manipulátorovy lži jsou určeny přátelům, rodině i cizím lidem. Mají ničivé následky, pokud jsou použity u soudu. Manipulátor totiž bez ostychu ovlivňuje všechny, kteří by mu mohli posloužit jako svědci.

Proti všemu očekávání otec manipulátor často žádá, aby mu byly děti svěřeny do péče. Nejde jen o planá slova, žádá o to zcela oficiálně. Takovým nečekaným krokem dosáhne přinejmenším tří cílů:

• způsobit bývalé partnerce morální újmu dalšími úskoky, které ji mají definitivně zničit
• přesvědčit soudce, advokáty a okolí, že žena, s níž se rozvádí, není schopna unést zodpovědnost za vlastní děti
• ohromit okolí a ovlivnit soud ,,schopnostmi“ zodpovědného, starostlivého otce

Téměř všechny matky se shodují v následujícím – i když se dotyční otcové někdy starají o děti v jejich volném čase (videohry, procházky, projížďky na kole apod.), téměř nikdy jim nevěnují každodenní péči. Pokud je nutné dítě přebalit uprostřed oběda, zašít děravou kapsu, obstarat na začátku školního roku veškeré školní potřeby nebo zrušit nějaké pracovní setkání, protože je třeba jít do školy na třídní schůzku, otcové si na to většinou čas neudělají.

Rozchod po dobrém je utopie

Partner, se může rozhodnout, že se s manipulátorem/kou rozejde nebo rozvede a doufá, že se vše odehraje normálně, bez konfliktů, a proto žádá o rozvod po vzájemné dohodě. Byl by to nejrozumnější, nejrychlejší a nejsnazší způsob. Právě v tom však je háček, protože si dělá jen další iluzi. Manipulátor se nerozhodne pro toto prosté řešení, protože nehodlá nechat partnera odejít jen tak, bez ztráty. Jen zřídkakdy manipulátor iniciuje rozchod nebo skutečně podá žádost o rozvod, byť tím už dávno vyhrožuje. Manipulátor po celý život kontroluje ostatní. Jeho já utrpí velký otřes, když se mu snaží uniknout jeho vlastní životní druh/družka. Ačkoli ve vztahu ztroskotal, nepřipouští si žádné pochybnosti a nedovolí, aby jeho partnera/partnerku okolí litovalo. Pokud má být někdo považován za oběť, pak je to on. Jakmile si uvědomí, že se jeho partner/ka definitivně rozhodl/a pro rozvod (manipulátor například obdrží dopis od advokáta), jeho agresivita doma se zvýší. Jak jsme již viděli, zprvu prosí a uplatňuje všechny zbraně okouzlujícího manipulátora (květiny, domácí práce, ,,Miluji tě.; To nám přece nemůžeš udělat“), ale potom se ho zmocní vztek, protože se mu nepodaří přimět partnera/ku, aby ustoupil/a.

Pozn.: Psychiatr ji vyslechl, položil jí několik otázek a potom poznamenal: ,,Vážená paní, člověk, který má alespoň špetku sebeúcty, nemůže snášet to, co snášíte vy.“

Manipulátor stále prohlašuje, že nemá rád konflikty a chce, aby vše proběhlo hladce. Ale jeho činy svědčí o pravém opaku. Místo, aby se o rozdělení majetku domluvil, diktuje své požadavky a chová se hamižně. Neohlíží se na seznam věcí, které mu mají připadnout.

Ve chvíli, kdy se jedinec, který se stal v rámci svého partnerského vztahu obětí manipulátora, odhodlá navštívit psychoterapeuta, očekává pomoc v mnoha oblastech a jeho potřeby jsou většinou velmi naléhavé:

• nespavost a jiné somatické projevy ničí jeho fyzické zdraví
• sebeúcta těžce utrpěla
• vyskytují se deprese a ubírají mu energii
• vysoká úzkost se projevuje fobiemi a panickými atakami
• pocity viny a iracionální kognice jsou matoucí a narušují rozpoznávací schopnosti

To vše by představovalo klasický vzorek ,,pracovního materiálu“ pro jakéhokoli psychoterapeuta, kdyby z problému, s nímž přichází klient v nejvyšší nouzi, nevyplývaly další potřeby:

• naslouchání, při němž se terapeut musí vystříhat poznámek typu: ,,Koneckonců sice trpíte, ale přesto s ním/ní zůstáváte!“ (s podtextem: ,,Vlastně to tak chcete.“ nebo ,,Musíte být masochista, aniž o tom víte.“)
• pochopení za předpokladu, že si klient, který je obětí manipulátora, myslí: ,,Každý psychoterapeut přece musí vědět, o čem mluvím.“
• nalezení přesných odpovědí na přesné otázky, konkrétních odpovědí na konkrétní otázky (např.: ,,Musí se děti stýkat s otcem/matkou, když ho/ji nesnášejí?“)
• rady, jakými strategiemi se chránit před manipulátorem v každodenním životě, jak chránit děti, jak se rozejít a rozvést, jak se finančně osamostatnit, jak advokátovi vysvětlit podstatu problému v případě soudního řízení, jak omezit nebo zcela přerušit kontakty s manipulátorem

… zkrátka psychoterapeut se stává poradcem v oblasti psychologie, somatiky, chování i v otázkách právních

Nikdy mu neprozrazujte své záměry, ani v emotivně vypjatých chvílích. (Např.: ,,Nech si dům, peníze… Všechno! Chci jen děti!“)

Myslete na to, že je třeba zpochybnit falešné svědky protistrany.

Ať jste jakkoli v nepohodě a ztrácíte trpělivost, nenaléhejte příliš na svého advokáta ani na psychoterapeuta. Aktivně s nimi spolupracujte, ale nevyžadujte jejich výlučnou pozornost. Nezapomeňte, že mají kromě vás i jiné klienty.

Lidé, kteří se stali obětí perverzně narcistické osobnosti, potřebují obvykle několika let, než znovu získají důvěru k druhému pohlaví: ,,Získali svobodu, ale partnera/partnerku si nehledají…“ Obávají se především, aby znovu ,,nenaletěli“ manipulátorovi. Po letech výzkumu pozorování a rozhovorů s partnery, kteří se stali obětí manipulátora, jsem zjistila, že mnozí z těch, kdo zažili vztah s takovým jedincem, měli sami jednoho rodiče manipulátora.

,,Trvalo mi rok v hluboké depresi (léčené psychoterapií a anxiolotiky), než jsem si všimla podobnosti mezi postoji mé matky a postoji D.“ napsala Adéla. ,,Jak moje psychoterapie pokračovala, nacházela jsem postoje a chování matky, která mě vychovala v negaci. V negaci toho, čím jsem chtěla být, v negaci mých mínění a názorů. Vždycky jsem se snažila, abych odpovídala prefabrikovanému obrazu; byla jsem pouhým matčiným nástrojem. Dělala jsem všechno pro to, aby mě měla ráda a ona zase dělala všechno pro to, abych byla na ni upoutaná (avšak později mi to vyčetla. Matka mi nikdy nic nedarovala jen tak). Jen zřídkakdy jsem od ní dostala k Vánocům to, co jsem si přála. Špatně snáší, když si ji ,,držím od těla“ nebo nereaguji. Musela jsem změnit i vlastní chování. Byla jsem zvyklá se jí svěřovat se svými osobními problémy (pak to používala proti mně); přestala jsem s tím. Na zlomyslné poznámky nereaguji; nyní se učím odpovídat jí mnohem sebevědoměji. Stávalo se, že jsem na ní byla finančně závislá – nyní se snažím, bych vyšla s vlastními penězi. V našich vztazích hrála finanční závislost velkou roli. Myslela jsem, že mi matka dává dary jen tak. Byla to však léčka. Často říkávala: ,,Kdybych ti nebyla s dětmi pomáhala… Kdybych jim nekupovala oblečení… Mohla bys mě odvézt, když jsem ti dala tolik peněz na auto.“ apod.

Skutečná láska je nejen pozitivní cit, ale také úžasná síla, kterou se povznášíme a současně umožňujeme partnerovi růst a rozvíjet jeho dobré stránky. Láska, která je hodna tohoto názvu, druhého rozvíjí, ale nikdy ho neničí. Přináší radost, sebepoznání, otevření se světu a schopnost prožívat štěstí.

Jistěže lze ke štěstí dospět i jinak než v partnerském vztahu. Ale určitě se shodneme na tom, že partnerský vztah, který nám po několik měsíců nepřináší nic jiného než pochybnosti, ponižování, ztrátu sebedůvěry, konflikty a ničení našeho já, je ve své podstatě nenormální. Pokud nevíme o existenci patologicky narcistických jedinců (manipulátorů a perverzních manipulátorů), jen zřídkakdy odhalíme nebezpečí včas. Málokdo se dokáže ze vztahu vymanit, aniž by si odnášel pocity viny. Manipulace, která by se také dala nazvat ,,citové upírství“, přivádí oběť do stavu strnulosti. Ale jak již bylo v této knize uvedeno, stav psychického ,,přidušení“, které lze velmi často u oběti pozorovat, se nedá vysvětlit pouze manipulací. Pokud totiž pomineme spojenectví oběti a kata (model, který se vztahuje spíš k sadomasochistickému partnerskému vztahu), každý z nás svým způsobem k trvání vztahu přispívá. Jen my můžeme za to, že jsme popřeli své nejzákladnější potřeby. Přitom ještě přispíváme k vlastnímu neštěstí tím, že se stále podřizujeme přesvědčením, obecným principům, které bývají povýšeny na jakási nevyhnutelná, univerzálně platná životní pravidla. Nevnímáme vždy iracionalitu těchto kognicí, které v kontextu do očí bijící reality postrádají koherenci. Pokud se neodhodláme změnit některé své představy o tom, ,,jaký by svět měl být“ a nevzdáme se některých svých očekávání (ve vztahu k manipulátorovi naprosto marných), s největší pravděpodobnosti pasivně přispíváme k politováníhodnému stavu partnerského vztahu s manipulátorem.

Nemůžeme se vymanit z manipulátorova sevření, pokud se nezbavíme hluboce zakořeněné představy, že všichni nás musí mít rádi a vážit si nás. Chceme-li za všech okolností působit jako dokonalé bytosti, snáze podléháme manipulaci. Až nám přestane záležet na tom, jaký názor na nás tyto destruktivní osobnosti mají, nebude možné s námi v citové rovině manipulovat. Rovněž s námi nikdo nedokáže manipulovat, až se přestaneme slepě podřizovat některým myšlenkovým schématům, například respektovat zásadu, že ,,když se něco začne, nemá se od toho utíkat“.

Skutečně existují lidé (a instituce složené z lidí), kteří na přítomnost dobra reagují nenávistně a nejraději by je úplně zničili, kdyby to ovšem bylo v jejich silách. Není to vždy zlovolný úmysl; často to činí slepě, aniž by si uvědomovali, že šíří zlo – dokonce se velice snaží si to neuvědomit. Platí o nich totéž, co se v náboženské literatuře traduje o ďáblovi: nenávidí světlo a instinktivně se mu snaží za každou cenu vyhnout, i kdyby kvůli tomu měli jeho zdroj zničit. Ničí světlo i ve vlastních dětech a ve všech ostatních bytostech, které mají ve své moci. Než by druhému pomohli, raději jej ve svém zájmu zničí. Nemají-li jinou možnost, jak se vyhnout bolesti spojené s vlastním duchovním růstem, jsou ochotni i zabíjet. Pokoušejí se všemi prostředky zlomit a rozdrtit duševní zdraví lidí ze svého okolí, protože i to ohrožuje integritu jejich nemocného ,,já“. Definuji proto zlo jako používání politické moci – tj. vnucování vlastní vůle ostatním pomocí otevřeného nebo skrytého nátlaku – s cílem vyhnout se vstřícnému kroku, vyhnout se podpoře duchovního růstu. Obyčejná lenost je neláska; zlo je antiláska.

Pozn.: Doporučuji dokument ,,Ryba smrdí od hlavy o manipulujících psychopatech".
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10439752092-ryba-smrdi-od-hlavy/