(autor: Felix Boom)
Chlapi často ani
nestojí o trvalý vztah. Pouze ho dovolují, připouštění a tolerují.
Ženský svět je
atrofii skutečných hodnot. Žena na svém muži zpočátku obdivuje jeho upřímnost,
korektnost, férové chování. Miluje to, že ji miluje. Jenže skoro všichni muži
v okolí kradou, šplhají, mění škodovky za mercedesy. Z toho férového
chlapa se postupně může stát naivní debil, jenž se neumí takzvaně otáčet,
přizpůsobit a postarat se o rodinu jako ti ostatní, kteří jsou úplně jiní. Ten
chlap je stejně upřímný, korektní a férový jako před deseti či patnácti lety.
Ale už je k ničemu, konstantnost těchto kvalit se někam pragmaticky
posunula. Je to kretén, který nekrade a neleští kliky.
Chlap, který sní
denně jedno jablko, jedno kiwi, jeden česnek jako pastilku, vypije půl litru
červeného vína, vypije dva a půl litru vody, hodí do sebe tabletu či kapsli
s komplexním preparátem vitaminů a stopových prvků, kapsli ,,béčka“,
kapsli lecitinu a navrch to zazdí jednou cibulí snědenou jako jablko, tak
prakticky nemůže být nemocný a musí žít aspoň 120 let. Tohle tvrzení není
z výzkumu, ale ze zkušenosti početné party starších ,,pardálů“ mého věku,
kteří tuto praxi přijali.
Žijeme
v demokracii, v níž se už pomalu lidé začínají bát říkat vlastní
názory. Jsme už tak příšerně svobodní, že se mlátíme svobodou po hlavě neustále
v zájmu práv někoho a něčeho. Každý vlastní názor může být napaden nějakým
právním názorem, výkladem zákona nebo verbální agresivitou nějakého blba, který
si myslí, že má názor správnější. Ale to není všechno. Kvůli osobním názorům na
sebe lidé neustále podávají trestní oznámení a žaloby na urážky a různé
nemajetkové újmy. Každý režim si totiž vetkne do erbu právo na svobodu, osobní
názor, lidská práva, ale už nikde nedeklaruje, že tyto statky nejsou prakticky
ničím chráněny před jejich následky. To je ta past demokracie, z níž se
tak obratem může stát diktatura. Takhle se ze svobody stává klec plná bordelu,
k níž jednou přistoupí nějaký diktátor, zamkne ji a klíč si dá do kapsy.
HOMOSEXUÁLOVÉ
Do roku 1991
byla homosexualita zařazena v katalogu Mezinárodní klasifikace nemocí WHO,
čili World Health Organisation, neboli Mezinárodní zdravotnické organizace,
nejvyšší světové autority v segmentu zdraví lidstva. Gayové například
nemohli sloužit v americké armádě, protože každý důstojník
s khaki-mozkem a mokrým diplomem z West Pointu, natož staří veteráni
z Koreje nebo Vietnamu, dobře věděli, že taková letora do armády nepatří.
Byla by její slabinou. V roce 1992 byla homosexualita z Mezinárodní
klasifikace nemocí vyřazena. Proč? Je to prosté. Na nějaké studie Americké
psychologické asociace se totiž napařilo politické rozhodnutí, že homosexualita
není nemoc ani porucha. To kvůli tomu, že se v USA vyskytli homosexuálové
i mezi politiky a v tak velké zemi, jakou je Amerika, představují 4% hlasů
voličské populace (nebo 2 až 5%, data z průzkumů se často liší) příliš
velké číslo, které může rozhodovat volby. To je celá holá pravda, na kterou se
zapomnělo, a když ji někdo připomene, tak se na něj hrozí prstem. Žádný voják
v boji nechce mít gaye za sebou. Nevystřelí ani nenasadí bodák, který
zaboří někomu do žeber. Nebude se mu chtít napálit to do chlapa, stejně jako
chlapovi se nebude chtít zabít ženskou, i když to bude v bitvě.
V žádné armádě, v níž gayové také slouží, se nenajde důstojník, který
by dobrovolně poslal homosexuála do bojové akce. Všude je to zakázáno interním
pokynem, zákony-nezákony. Takhle to prostě je.
Žádné komentáře:
Okomentovat