ANATOMIE LÁSKY

(autor: Guy Corneau)

Patriarchát nejenom utlačoval ženy, ale také z velké části vzdálil muže od nich samotných, protože jim nabídl prototyp nesmlouvaného hrdiny, který nedává najevo, co cítí. A udělal to tak dokonale, že mnohé ženy věří tomu, že muži nejsou schopni žádných citů a nejsou ani v nejmenším oprávněni řídit rodinný život a vychovávat děti. Je to jen zrcadlovým obrazem mužského názoru, že ženy vůbec nemyslí.

Blízký vztah mezi mužem a ženou nebýval v historii příliš častý. Není tomu dlouho, co se lidé začali brát z lásky, a ještě kratší dobu trvá, kdy se pokoušejí spolu pro lásku zůstat. Pomineme-li to, že zakládali rodinu, brali se naši prarodiče a praprarodiče často proto, aby ekonomicky přežili, zlepšili své sociální postavení nebo uchovali či ještě rozmnožili zděděný majetek. Často spolu zůstávali jen proto, aby si na ně církev nebo lidé neukazovali prstem. Vybudovat důvěrné soužití nepatřilo k manželským povinnostem a manželé se o ně nesnažili ani ve svém vztahu k dětem.

Abychom mohli milovat ostatní i sebe, je potřeba prožít pocit, že jsme byli milováni.

Ze zrcadel, která nám svými gesty a pohledy nastavovali rodiče a další rodičovské postavy, vytváříme základní prvky zdravé sebeúcty.

Když byla například naše matka nemocná, otec alkoholik, jako malí jsme leželi v nemocnici, nikdo se o nás nestaral, nebo když péče o nás nepřinášela rodičům potěšení, nastavil nám život negativní zrcadlo a z toho plynoucí nízkou sebeúctu. Místo důvěry ve vlastní schopnosti nás pak pronásledují neustálé pochyby. Špatné přijetí v našem přirozeném prostředí pro nás bylo traumatizující zkušeností. Ta přispěla k vytvoření negativních rodičovských komplexů, které nejsou životní oporou, ale naopak neustále připomínají řadu vlastních nedostatků.

Jako kdyby nám někdo neustále zlověstně našeptával: ,,To Sněhurka je ze všech nejkrásnější!“ Začínáme se stydět za to, co jsme, a nenávidět všechny, kteří jsou schopnější. Soupeříme s nimi, závidíme jim, snažíme se je zničit, nebo se k nim přimkneme a začneme je napodobovat, abychom si vysloužili tolik pozornosti od okolí, kolik mají podle našeho názoru oni. Vstupujeme tak do určitého druhu vztahu naplněného láskou, která se velmi rychle může změnit v nenávist, pokud se od osoby námi vybrané jako vzor dokonalosti nedočkáme zadostiučinění nebo připraví-li nám tato osoba desilusi, když dostatečně neocení naše schopnosti.

V tomto případě jde o narcismus, který je chorobný, a člověk zde, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, trpí takovou poruchou sebelásky, která působí dojem sobectví. Jeho sebeúcta je totiž natolik vratká, že musí být neustále povzbuzován pozitivními slovy a projevy obdivu. Vysvětluje se tak, proč takový člověk neustále potřebuje soustřeďovat pozornost okolí na to, kým je a co dělá, jako dítě, které za každou cenu chce, aby mu pochválili jeho obrázek. Když se mu podaří zvítězit nad negativním obrazem sebe samého, který mu vnukají nelítostné komplexy, získá novou sebedůvěru a změní chování. Problém je v něm však zakořeněn velmi hluboko, a proto je často nutná dlouhodobá terapie. To nás přivádí k podrobnějšímu výkladu o základech sebeúcty.

Někteří lidé, kteří prožívali už od časného dětství kvůli nepříznivým okolnostem nebo pro nedostatek rodičovské lásky silné, nebo dokonce traumatizující frustrace, se často snaží prosadit svou vůli za každou cenu, jen aby si dokázali, že za něco stojí. Nežijí ve světě lásky, ale ve světě moci.

Pocit zraněné všemocnosti se vždycky zrcadlí v siláckých gestech a snaží se o pomstu. Reakcí na traumata prožitá v dětství nemusí být jenom vychloubání, ale i duševní zhroucení. Když nejsou lidé kolem nás schopni ocenit ani přijmout určitou část naší osobnosti a ponižujícím způsobem upozorňují na nějaký náš nedostatek, třeba fyzický, nebo na duševní méněcennost, je pro nás často obtížné mít tyto části sebe samého rád. Nakonec se nebudeme přijímat ani my sami a budeme se neustále obávat, že nás okolí pro skutečné nebo i domnělé handicapy odvrhne. To povede ke komplexu méněcennosti, který je výlučnou známkou chybějící sebeúcty.

Pocit méněcennosti však nemusí být vždycky kompenzován nadměrným prosazováním sebe samého v jiném směru. Může vyústit v nadměrný pocit studu. Člověk se pak schovává sám před sebou, protože soudí, že si nezaslouží nic víc než smutný osud, který mu byl předurčen, a potvrzuje si, že život není nic jiného než utrpení a že v nic jiného také nelze doufat. Taková rezignace vede k pochmurnému životu dospívajícímu někdy až k autodestrukci z nenávisti k sobě samému.

Často k tomu dochází, když má člověk autoritativní rodiče, kteří ho svým chováním a činy utvrzují v tom, že mají vždycky pravdu. Jejich dítě nabude přesvědčení, že nemá žádnou hodnotu, a buď se výstředním chováním pokusí dokázat, že za něco stojí, nebo naopak najde únik v životní šedi a poraženectví. Zůstane tak věčným dítětem, které hledá vzory dokonalosti a upíná se k lidem, kteří mu připadají silní. Popře svou vlastní moc a přenechá ji tomu, kdo bude mít dost důvtipu, aby jí využil. Tak se rodí závislost. Člověk může zrovna tak záviset na životní partnerovi, jako na celé své rodině nebo na posledním módním výstřelku, stavěným na odiv nějakou mediální hvězdou Pokouší se tak zotavit z minulých traumat a zabránit, aby byl odvržen. Velmi rychle se přizpůsobí každé situaci a nikdy nevysloví názor, jímž by se znelíbil většině ze skupiny, do které patří. Příslušnost k nějaké sektě, pouliční bandě nebo společenskému klubu tedy může posloužit, aby dodala člověku identitu tam, kde si netroufá vzít život do vlastních rukou. Skupina potvrzuje sebe samu a odnímá člověku odpovědnost za jeho vlastní identitu.

Pokud naopak nejsou rodiče dostatečně autoritativní a neurčí svému potomkovi hranice, může se jejich dítě proměnit v malého tyrana a bude se v životě špatně přizpůsobovat. Rodiče ho nevědomky vydávají napospas katastrofám, které se neomylně dostaví a dokážou mu, že není všemocné. Dítě se po prvních nezdarech může zhroutit a rezignovat, protože se nikdy nenaučilo bojovat proti životním těžkostem. Aby třeba jen na čas znovu získalo svou ohrožovanou všemocnost, pokusí se najít únik v neproduktivním snění o své prestiži a krásné budoucnosti nebo podlehne alkoholu či drogám.

Jak už jsem uvedl, je přechod od iluzorní všemocnosti k sebeúctě delikátní záležitostí. Může ho zkomplikovat řada událostí a člověk pak uniká buď do pocitu iluzorní nadřazenosti, nebo naopak hanby. Hranice mezi nadřazeností a depresí je ve skutečnosti velmi křehká. Je potřeba se vyhnout pomstychtivému pohledu Sněhurčiny nevlastní matky a navázat vztah s opravdovým zdrojem života, kterým je láska. Květina, kterou každý z nás nosí v sobě se musí rozvinout.

Člověk, který si pro negativní rodičovské komplexy nevybudovat silnou osobnost, maskuje svou slabost vynášením kategorických soudů a puntičkářskou pozorností vůči vlastní osobě. Cílem tohoto chování je ochrana před možným odsouzením zvnějška.

Není-li rodič téhož pohlaví přítomen nebo své dítě odmítá a nezprostředkuje mu pozitivní odraz jeho vlastního pohlaví, není chlapec rád, že je mužem, a dívka není spokojena s tím, že je ženou.

Chceme-li si udělat přesnější představu o vlivu pohlaví každého z rodičů, stačí se podívat na rozdílnost traumat postihujících muže a ženy. U tradičních rodin, kde je matka přítomna a otec často nepřítomen, trpí chlapci poruchou identity, protože jim chybí mužský vzor, ale vztahy s ženami mají vzhledem k přítomnosti pozorné matky usnadněny. Když to trochu přeženeme, můžeme říci, že jsou přesvědčeni, že se pro ně ve světě vždycky nějaká žena najde, zatímco svým vztahům s muži příliš nedůvěřují.

Pro dívky to platí přesně naopak. Trauma způsobené otcem je pro ně traumatem vztahovým, citovým. Nejsou si jisty, zda se pro ně ve světě najde nějaký muž, a jeho hledání se pro ně proto stane prvořadou záležitostí. Tento pocit je dovádí k tomu, že v milostných vztazích tolerují zcela nepřijatelné situace, protože jsou přesvědčeny, že nenajdou jiného partnera. Mohou se naopak spolehnout na přítomnost svých kamarádek. Spiklenectví s matkou jim otevřelo vztah k jiným ženám. Někdy však nebyl vztah s matkou dobrý. Potom se jim špatně navazují přátelské vztahy se ženami. Navzdory nedostatku otcovské podpory se takové ženy lépe cítí ve společnosti mužů.

Když se však muž cítí ve své kůži jako muž, když je uznáván dostatečným počtem mužů, kteří jsou v jeho očích důležití, může dát najevo svou citovost aniž by měl dojem, že ho to ohrožuje. Může se také uvolnit a oddat zálibám nebo chování, které by se v jeho původním prostředí považovalo za zženštilé.

Jung poznamenal, že u muže, který se příliš identifikuje s rozumem a nerespektuje své potřeby vztahů, se anima manifestuje v podobě výbuchů neočekávaných a nekontrolovaných nálad. Toto ovládnutí nevědomými náladami ve smyslu ovládnutí duchem se prosazuje v mužském životě natolik, že mu brání vytvářet uvědomělý vztah s vnitřní ženskou stránkou své osobnosti. Když potom potká takový muž v jiné osobě součást sebe samého, propadá, aniž by si to uvědomil, lásce na první pohled.

Chlapec, který pochází po psychologické stránce z nepříznivého prostředí, se může přesto velmi dobře vyvíjet a rozvinout příkladnou schopnost sebepoznání. Naproti tomu dívka, která se těšila všemožné pozornosti a přízni, může velmi snadno sklouznout do deprese.

Poraženecká nálada u rodičů často navodí obdobné pocity u jejich syna či dcery. Když vyrostou, budou na životní zkoušky reagovat stejným poraženectvím. Když rodiče naopak reagují na životní zkoušky nevyčerpatelným optimismem, mohou je děti s úspěchem napodobovat.

Chlapec, který pochází po psychologické stránce z nepříznivého prostředí, se může přesto velmi dobře vyvíjet a rozvinout příkladnou schopnost sebeprosazení. Naproti tomu dívka, která se těšila všemožné pozornosti a přízni, může velmi snadno sklouznout do deprese.

Možná proto hraje v životě mnohých žen tak velkou roli metafora prázdnoty. Když se cítí plné, jsou šťastné, když se cítí prázdné, jsou nešťastné. Jsou plné, když se jim dostává lásky a pozornosti, a prázdné, když lásku a pozornost nemají.

Když dívka postrádá otce, jen to jitří její sen, že si ji vybere nějaký muž, kterého plně uspokojí a učiní ho šťastným. Otec byl vždy vzdálený, a tak tento pohádkový přelud nikdy nezískal lidské rozměry. Dívka proto zůstává zajatkyní svých romantických představ: je chudinkou, která čeká na svého spasitele, nebo princeznou ve věží, která čeká na svého rytíře.

Ale co může znamenat zaprodání ďáblu? Z psychologického hlediska to znamená vstoupit do stavu vlastnictví, kdy člověk už nepatří sám sobě. Do tohoto stavu upadá mnoho žen zaprodaných ďáblu vinou otcovy nevšímavosti. Zraněná ženská kreativita se obrátí proti ženám samým i jejich okolí. Z hlediska svých blízkých se takové ženy začnou chovat zcela nepochopitelně. Podléhají nejrůznějším rozmarům, hysterickým záchvatům, nebo naopak puntičkářství, snaze mít vše pod kontrolou a manipulovat svým okolím, projevují se nářky a obviňování okolí. Animus, který se nemůže dostatečně uplatnit navenek, se promění ve skutečného uvězněného ďábla. Přechází sem tam ve svém vězení a ohrožuje všechny, kdo se mu jen pokusí přiblížit. Když zůstane tvůrčí síla uvězněna v negativním otcovském komplexu, je to, jako už jsem uvedl, jako kdyby se touha po samostatnosti obrátila proti člověku samému a chtěla s sebou strhnout i zbytek osobnosti. Takové ženy mají stále nad hlavou černý mrak. I když je všechno v pořádku, mají pokaždé nějaké připomínky. Jejich život je utkán z konfliktů a trápení. Postrádaly otcovskou vřelost, a tak si pozornost okolí získávají svým neštěstím. Někdy budí dojem, že si v tom libují. Ve skutečnosti však trpí pod útiskem pochmurného anima, který se své vlády nevzdá, dokud se neobnoví normální běh životních sil.

,,Ať už se dívka o něco pokouší v intelektuální oblasti, nebo se prosazuje jako samostatná osobnost ocitá se v nebezpečí, že se jí zmocní její vlastní negativní animus nebo touha po moci, a bude právě tak chladná a krutá, jako byl její otec.“ /Marie-Louise von Franz/

Podle této analytičky je dívka, která neměla dost otcovské lásky a nenašla uspokojení v citové oblasti, ohrožena tím, že se jí zmocní destruktivní intelektualismus. Vzdá-li se tomuto ďábelskému animu, je zde nebezpečí, že bude ctižádostivá a chladná. Převezme otěže po svém otci a začne napodobovat jeho nejhorší chování. Bude úspěšná a vypočítavá a tak jako otec potlačí erotickou stránku své osobnosti.

Jednou z odrůd amazonek je podle Lindy Shierseové-Leonardové takzvaná superstar (v Quebecu by se jí říkalo spíš superwoman), což je žena, která chce ve všem uspět. Je dříčem v práci a chtěla by být i dokonalou hospodyní a ideální ženou. Pokouší se uspět tam, kde její otec selhal. Svému tempu však rychle podléhá. Unavená superstar ztrácí tíhou odpovědnosti veškerý kontakt se svými emocemi a brzo už ji nemůže citově nic zasáhnout v ní samé ani v okolním světě. Po nějaké době už veškerá práce ani úspěchy nestačí, aby daly jejímu životu smysl. V této fázi bývá výsledkem všeho, že se superstar stane chladnou a cynickou ženou, sžíranou hlubokou vnitřní depresí. Za jejím chladem a cynismem se totiž ve skutečnosti skrývá strach, že bude odmrštěna. Je to, jako kdyby si říkala: ,,Nejlepší způsob, jak se nikdy nezklamat, je od nikoho nic neočekávat.“

,,To nejlepší, co můžeme udělat, abychom se proti nim ubránili (ale není to skutečná obrana), je zůstat ve střehu, tvrdě pracovat, nedívat se na nebe ani na zemi, neposlouchat hudbu a (především a v prvé řadě) nemilovat.“ /C.S. Lewis/

Jde o neradostný a tvrdý životní postoj se samou dřinou podle zásady: ,,Makej, nebo zdechni“, kde se všechny životní kroky stávají bitvami, které je třeba vyhrát. Není už co vychutnávat, vnímavost se považuje za pasivitu a z hluboké ženy zbude jen prázdnota.

Má-li žena opustit tyto strohé postoje, musí na sobě pracovat. V dlouhodobé perspektivě se tak zrodí tvůrčí žena, která umí být jak svůdkyní, tak amazonkou. Tato žena zůstává v kontaktu se svými základními impulzy a potřebou uplatnění. Její obětavost nezachází až k popření vlastních potřeb. Zná dostatečně svou moc, a proto si ji nepotřebuje neustále ověřovat, je schopna ujmout se iniciativy a přitom umí vyjednávat se svým partnerem.

V praxi často zjišťujeme, že když dobře nefungují vztahy mezi dcerou a otcem, přetíží se vztahy mezi dcerou a matkou natolik, že při terapii velmi často potkáváme ženy, které mají velmi ambivalentní postoj k matce. Mohli bychom říci, že svou matku milují a nenávidí současně. Tato láskyplná nenávist či nenávistná láska by sedaly popsat takto: ,,Miluji matku, protože ona jediná mi věnovala pozornost, ale současně ji nenávidím, protože toho po mně příliš žádala.“

Je potřeba dodat, že mnohé mladé ženy vyslechly od svých matek názor, že by si měly vydobýt vlastní nezávislost proti mužům, aby tak projevily dostatečnou úctu k soubojům svých předchůdkyň. Tajně vzdychají po lásce a touží po mužském náručí, ale přitom byly vedeny k tomu, že takové chování není správné.

Otcovo zanedbávání v ní zanechalo vnitřní prázdnotu a nedostatek sebedůvěry a to z ní dělá otrokyni potřeby líbit se a být žádanou. Nedostatek lásky, který v sobě žena nosí, nahání strach jejímu partnerovi, protože neví, jak tuto bezednou propast vyplnit. Když v sobě člověk nosí takovou prázdnotu, stráví celý život tím, že žádá na ostatních, aby mu stále potvrzovali jeho vlastní existenci. V milostných vztazích se tyto mezery projevují jako potřeba vlastnit.

Ona sní o situaci, kdy by jí náklonnost jejího partnera otevřela cestu k lásce. Snaží se odhadnout, co je zač, tak jako uměla odhadnout svého otce. Chce ho učinit šťastným, aby k ní promlouval romantickými slovy a našel si k ní snadnou cestu. Avšak on se při prvních náznacích sblížení vždycky poleká. Ona je nespokojená, zůstane sama se svým negativním animem, který jí triumfálně opakuje: ,,Vždyť jsem ti to povídal! Není to muž pro tebe.“ Ona odmítá tato slova, protože se jí zdá, že slyší matku. Dává si na čas, skrývá nespokojenost a uchyluje se k touze po změně. Tak se utváří žena, která příliš miluje.

Chtěl bych zde ukázat několik způsobů, jak se vyléčit z traumat zaviněných otcem a vzdát se čekání na prince z pohádky, k němuž tato traumata vedou. Budu se zabývat zejména otázkami agresivity a sebeúcty.

V knize s názvem Drama nadaného dítěte vystihla německá psychoanalytička Alice Millerová, jak se u dítěte, které rodiče dostatečně neoceňují, vytváří narcistická porucha. Takové dítě nejenomže se přizpůsobí ale dokonce se uzpůsobí nadměrně. Vyvine si určitý cit pro chápání požadavků okolí – dovede je odhalit ještě dříve, než jsou vyřčeny. Dítě rozvine tuto přecitlivělost k očekávání ostatních, protože potřebuje uznání druhých, aby posílilo svou sebelásku. Je snadno pochopitelné, že takový člověk se rychle stává otrokem, zříká se osobní moci a veškerých originálních rysů své osobnosti, jen aby se neznelíbil ostatním. Můře dojít k poškození osobnosti, jež je pak v naprostém protikladu k jeho skutečnému já.

,,Odvaha je odolnost proti strachu, zvládání strachu, ne absence strachu.“ /Mark Twain/

,,Nakolik je život každého z nás infikován jedy dnešní doby závisí hodně na tom, v jaké míře se cítíme být milování a kolik lásky je v životě každého z nás.“

Místo čekání na muže, kteří ztělesňují vysněného rytíře, se může pustit do kultivace vlastních hodnot. Vyjde tak z kruhu pasivních očekávání a opětných zklamání. Udatnost, odvaha, pevnost a rozhodnost pohádkového prince se tak stanou jejími vlastními hodnotami, ať už se projeví v jakékoli oblasti. Místo toho, aby očekávala, že se změní muži, promění se sama a současně se zbaví frustrace.

Navzdory veškerému očekávání ze synů, kteří prožili dětství v těsném kontaktu s matkou, se nestávají muži, kteří mají blízko k ženám, ale naopak mají z žen strach.

Žena může počít dítě, aby zaplnila životní prázdno, spíše z nedostatku života než z životní plnosti, která by jinak měla být přirozeným základem pro zplození potomka. To všechno vyústí v nadměrné očekávání, které bude pro dítě těžkým břemenem. Narodí se s předem stanoveným programem: zaplnit citové mezery ženy, která postrádala otce a nyní postrádá partnera.

V synově nevědomí se probouzí strach, že  zůstane zajatcem matčina světa, do hry vstupuje archetyp hrdiny, a někdy dokonce i válečníka. Z čistě psychologického hlediska se jedná o mimořádně zdravou reakci, která připravuje mladého člověka na nastávající úkoly, protože starostlivá matka mu nebude věčně nablízku. Syn začne třískat dveřmi, pouštět si nahlas svou oblíbenou hudbu a projevovat se různými siláckými kousky, při nichž se chvěje hrůzou i ta netolerantnější matka.

Dnes už neexistují iniciační rituály, které by automaticky oddělily matku od syna, a proto se syn bezděčně chová tak, aby matku odpuzoval.

I matky z úplných rodin uvádějí, že od určitého věku synové odmítají poslouchat. To vyžaduje, aby byl přítomen otec, protože synové, kteří neposlouchají matku, otce s jistými výhradami přece jenom poslechnou. Jsou ve věku, kdy se potřebují s někým měřit, a přitom čekají jak na schválení svých činů, tak i na nesouhlas, aby si dokázali, že jsou muži.

Je třeba vědět, že 92% osob obojího pohlaví spáchá během dospívání alespoň jeden přestupek. Mladí si potřebují vyzkoušet hranice skutečnosti.

Řada lidí žila jako on v rodinách, kde se nikdo nikdy nesmál ani nebavil. Společné jídlo bylo vždycky smutné a nudné. Lidé žijící v takových poměrech mají málo schopností ke štěstí. Vedou bezútěšný nebo tragický život, protože se nepřipravili na velkou radost.

Matky, které postrádají otce, vstupují do manželského svazku s negativním otcovským komplexem, mají omezenou kreativitu, zklamou se ve svém partnerovi a jejich animus se probouzí, vloží proto všechny své síly do výchovy syna, chtějí z něho udělat malého boha a jsou mimořádně náročné.

Člověk, jehož přirozenou existenci nepotvrdí jeho okolí jako dobrou a příjemnou, aniž by musel udělat spoustu hloupostí, aby byl akceptován, má na svých bedrech narcistický problém; nemá rád sám sebe a milovat někoho jiného mu bude dělat velké potíže. Později ho budou obviňovat, že je egocentrický, zaměřený sám na sebe, podezíravý a neschopný empatie. Je to pravda do té míry, do jaké jeho pravému já chybělo pozitivní posilování. Když ztratil kontakt se svou hlubokou identitou, cítí se odříznut od života i od kořenů lásky.

Při představě bolesti, s níž budou čelit lásce a citovým střetnutím, se mnoho mužů rozhodne, že už se nebudou vázat v žádném vztahu. Vím o člověku, který se doslova odsoudil k životu na pustém ostrově, protože nemá dost sil, aby se ubránil tíži vnitřních nářků.

To byl skutečný popis toho, čemu říkáme drama ,,hodného chlapce“ – muže, který by mouše neublížil, ale přitom má strach milovat. Jeho anima je zajatkyní vegetativního mateřského komplexu, tak jako byl u dívky animus zajatcem vegetativního otcovského komplexu. Aby ji takový chlapec osvobodil a navázal znovu kontakt se svým srdcem, s inspirací a kreativitou, bude muset tak jako dívka čelit svému stínu a postavit se mateřskému draku.

Pouze kreativita je svým ohněm schopna proměnit obsese, deprivace, traumata a slabosti.

Pokud se situace mezi matkou a dětmi vyhrotí tak, že děti začnou být chladné, nemluví s ní a jenom z ní ,,tahají peníze“, je vhodné přejít to mlčením, ignorovat je a žít si svůj vlastní život. Čím víc se matka upne k takové situaci, tím víc jí to uškodí. Dítě se totiž k matce vrátí, jakmile získá dost samostatnosti, a matka znovu najde ženu v sobě. Je však potřeba vědět, že to může trvat i několik let. Synové si často kolem třicítky najednou vzpomenou, že také měli rodiče a že jsou to také lidské bytosti.

Myslím, že neúnavně opakujeme stále stejný typ vztahů tak dlouho, dokud se nám nepodaří vymanit se z vlivu symbolické postavy, která je za každým opakováním ukryta. Poučení je vždycky stejné – je třeba vydobýt si právo být sám sebou a odvážit se čelit mateřské nebo otcovské ,,nestvůře“.

Jinými slovy, důvěrné přátelství s druhými nás vrací k nám samotným a důvěrnost k sobě nám umožňuje pokročit v důvěrném vztahu k ostatním. Je to v podstatě kyvadlo lásky.

V partnerském vztahu užívají muži nejrůznějších strategií, aby zvítězili nad strachem z žen, který je hluboce zakotven v jejich nitru. O jedné z nich jsem se už zmínil a mohli bychom ji nazvat úplná závislost ve vztahu k partnerce. Ta je dosazena na oficiální pozici náhradní matky. To na muže zachraňuje, myje, vybírá mu oblečení – zkrátka a dobře mu ,,rozumí“. Umožňuje mu zůstat ve sladké nezodpovědnosti dětství, i když tak berou za své potřeby sebeprosazení, autonomie a nezávislosti.

Pro muže, který špatně snáší potlačování své osoby a partnerčinu péči, spočívá další strategie v tom, že ženě udělá dítě. Žena tak bude moci věnovat veškerou pozornost někomu jinému a muž se současně bude cítit osvobozen od svých citových úkolů.

Třetí strategie spočívá v tom, co nazývám vzdorzávislost. Jedná se o druh obranného celibátu. Jeho představitel by mohl říci toto: ,,Jsem nezávislý, mám sám sebe ve všem pod kontrolou a ženu k životu nepotřebuji!“ Jinak řečeno, ,,vzdorzávislý“ muž si sám vybírá oblečení, sám jí a také jedině on sám sebe chápe. Jeho údělem je prázdná postel, samota a příležitostné výkony. Potlačuje svou potřebu spojení a závislosti. Zasvěcuje se autodisciplíně a askezi a jeho útroby naříkají.

Od doby sexuální revoluce získává stále větší popularitu čtvrtá strategie. Uspokojí toho, kdo se necítí dobře v závislosti ani ve ,,vzdorzávislosti“. Muž ovládající toto umění komunikuje s rozdělenou ženou. Vysvětlím to blíž: S jednou ženou chodí, protože se s ní rád miluje, s jinou se stýká proto, že má tak jako on ráda divadlo, a s další navazuje vztah pro její zájem o mystiku. Daří se mu tak současně uspokojovat své potřeby spojení i oddělení.

Když se blíže zamyslíme nad škálou těchto strategií, uvědomíme si, že k nim ani tak nevede strach z žen všeobecně, ale strach z jedné ženy. Muž se bojí, že se ocitne sám v důvěrné situaci s jednou ženou, protože v jeho psychice se stále projevuje strach z fantomu mateřské nadvlády.

Zatímco mužský mateřský komplex se projevuje hlavně na sexuálním teritoriu, doménou ženského otcovského komplexu je oblast romantiky a lásky.

Jak už bylo řečeno výše, důsledkem otcovy nepřítomnost je pro ženu nedostatek sebelásky, který jí brání navazovat a udržovat vztahy. Matka ji ujišťuje v lidské identitě, ale otec, který by ocenil její sexuální odlišnost, chybí. Nebyla uznána její ženská hodnota. Dokud ji nebude mít rád nějaký muž, nebude mít ráda sama sebe. Nese to s sebou posedlost po životě ve dvou. Žena za každou cenu vyhledává mužský pohled a něžná slova, jen aby si potvrdila vlastní hodnotu. Nepromlouvá zde láska, ale zraněná sebeláska. Psychologické dědictví způsobuje, že si některé ženy tyto dvě věci pletou. Mají dojem, že jsou dokonalé altruistky, ačkoli se chovají tak, aby stále zaujímaly ústřední pozici a dokazovaly, že existují. Ženský statut jako takový pro ně neexistuje. Nejenomže mají dojem, že bez partnera nemohou být šťastné, ale dokonce že bez něho ani nemohou žít. Věří, že láska všechno vyřeší, vyplní prázdnotu a poskytne jim pocit plnosti. Myslí si, že péče o muže nebo o dítě jim přinese vytoužené štěstí. Navíc žena, které se otec v dětství nevěnoval, může uvěřit, že na ni muž bude upínat pohled pouze tehdy, když ho ovládne. Vyvine proto nejrůznější postupy a manipulace, aby dosáhla svého cíle. Všechny prostředky jí budou dobré, aby se jí muž, se kterým chodí, patřičně věnoval, aniž si ovšem uvědomí, že je ovládán. Žena střídá svádění, poddajnost, mlčenlivý odstup, vzdechy a záchvaty pláče, jen aby partnera neustále zaměstnávala svou osobou. Všechno skončí opakem toho, co zamýšlela. Pokus o ovládnutí, motivovaný ženskou nejistotou, vede muže buď k tomu, že prchne, nebo se připoutá z jiných důvodů, než je láska.

Žena ví, že jedna ze základních stránek lidské bytosti se naplní pouze láskou. Cílem jejího romantického očekávání je dovést muže hloubkou prožitého setkání, které by zasáhlo srdce i tělo, k jeho vlastní seberealizaci. Pokud se žena opakovaně zklame ve svém očekávání, když mužova pozornost stále nepřichází, zkysne jako ocet. Následuje hořkost, deprese a pohrdání muži. Žena se zatvrdí, od mužů už nic nečeká, ale její srdce zůstává zraněno.

Také mužovo srdce zůstane samo, když nedojde k tomuto setkání, ale muž má stále tolik co na práci, že to ještě neví. Každý muž se přesto jednoho dne ocitne jen sám se sebou a pochopí, že sláva a peníze jsou k ničemu, když nemiloval, když ho nerozechvěla velká láska. Život bez lásky je prázdný. V skrytu srdce každý muž alespoň jednou miluje.

Domnívám se, že dokud nedostane přednost srdce, bude se vztah mezi mužem a ženou stále znehodnocovat, protože naděje obou pohlaví na spojení v lásce se dočká jen zklamání.

Taková žena si musí uvědomit, že důsledkem jejího dětství je nízké sebevědomí, jež ji vede k tomu, aby si vybírala muže, kteří si jí neváží. Jednoho dne objeví, že je-li schopna milovat s takovým odříkáním, je to jednoduše proto, že nemá dost ráda sebe. Pomáhá druhému zvládnout jeho závislost a maskuje tím zároveň tu svou.

Žena, která dělá ze svého manžela dítě, skončí nepochybně v náručí muže, který se podobá otci, jehož v mládí pomlouvala, muže slabocha, kterému chybí pevnost, a ona ho proto nemůže obdivovat. Důsledkem je, že se vedle něho nikdy nebude moci realizovat. Pocítí proto své sebeobětování jako otroctví a vykořisťování.

Snažíme se vyrovnat s neúplností naší podstaty tím, že se přimkneme k někomu jinému.

Pokoušíme se vyspravit základní trhlinu našeho narcismu, který nás utvrzuje v tom, že  jsme těmi jedinými bohy ve vesmíru či jedinými kapitány na palubě. Zamilovaný si proto rázem přisvojí postoje směřující k tomu, že svého partnera jednoduše nebere na vědomí.

Prvním z těchto postojů je být pro druhého vším. Když se začneme chovat, jako kdybychom byli naprosto nepostradatelní, potlačíme skutečnost a rozdílnou osobnost svého partnera. Opačný postoj spočívá v tom, že ten druhý se stane vším pro nás. Milujeme bližního víc než sebe samého, jak bychom mohli parafrázovat známá slova, dobrovolně obětujeme vlastní individualitu, abychom nezničili iluzi lásky. Čím víc se lidé opevní v těchto dvou základních postojích, tím větší budou mít v soužití tendenci kontrolovat, přivlastňovat si druhého a žárlit.

Jinými slovy, každý člověk musí být schopen sám překonat pocit prázdnoty a deprese, které se ho zmocňují, když není zamilován. Pouze objev životní radosti nezávislé na romantické lásce umožňuje, aby se tato radost stala základem poctivého, celistvého a opravdového života ve dvou.

Čím slabší je sebeláska, tím aktivněji hledá člověk v druhém obětního beránka. Proto se některé konflikty zamilovaných nemohou v žádné případě vyřešit smírnou cestou. Znemožňuje to křehká sebeúcta jednoho nebo druhého z partnerů. Připustit před druhým své chyby a slabosti by člověk pociťoval jako další nezdar, který by příliš ohrozil strukturu jeho já. Raději si uchovává obraz svého silného já a považuje se za oběť zloby toho druhého, aby nepřišel o všechno.

Nejlepší věc, kterou můžeme udělat sami pro sebe i pro naše partnery, je upevňovat v sobě stavy radosti. Tyto stavy pomalu přehluší pocit oddělení od druhého i od světa.

,,Nejlepší způsob jak být šťastný, je být šťastný!“