KOUZELNÁ LÁSKA

(autor: Marianne Williamson)

Pro vás oba

Zapomeň na logiku,

zapomeň na svou mysl,

otevři své srdce

a pojď se mnou.

Mívala jsem zvláštní slabost pro mořské panny…

Měla jsem pocit, že často potkávám muže, kteří se ztratili na moři. Našla jsem je a povzbudila, doplavala s nimi domů a pomohla jim znovu se postavit na nohy. Ale potom jsem se musela vrátit zpátky do moře, protože jsem měla jen rybí ocas. Záviděla jsem ženám s lidskýma nohama, které mohly přivítat tyto muže na pobřeží a žít s nimi na souši. Litovala jsem se po všechny ty noci, kdy jsem sama plavala v rozbouřeném moři a jedinou společností mi, mezi schůzkami s tonoucími námořníky, byly hvězdy na obloze. Toužila jsem po muži, který by dokázal plavat bez mé pomoci.

Naše nejhlubší lidská potřeba vůbec není materiální..

Naší nejhlubší touhou je být viděn. Potřebujeme dobrodružství. Potřebujeme smysl. Potřebujeme identitu. Potřebujeme lásku. Někdo, kdo nás viděl láskyplnýma očima, nás probudil z říše duševně mrtvých. Většina lidí trpí příšerným stresem z toho, že kráčejí světem neviděni, jako pouhé číslo nebo kolečko v neživém stroji.

Ty i já víme oba o svých temných stránkách. Máme svá citlivá místa, miláčku, i bloky vůči lásce. Pokud si to neuvědomíme, budeme si navzájem ubližovat a působit jen bolest. Tyto naše temné stránky by mohly zničit náš vztah. Přemýšlejme o tom, než se vydáme na cestu. Ve skutečnosti jsme byli svedeni dohromady proto, abychom se uzdravili. V tvé povaze je něco, co určitě otevře mé neuzdravené rány, a já zase otevřu ty tvoje. Ale můžeme tento vztah vnímat i jinak. Díky Boží milosti se může stát prostředkem uzdravení, a ne citovou mučírnou. Myslím, že pak budu moci na těchto stránkách své povahy pracovat a ty budeš moci pracovat na těch svých. Můžeme je dokonce přerůst. Jen potřebuji, abys věděl, že se snažím. Prosím, sdílej to se mnou a nesnaž se mě napadat nebo odsuzovat za poranění, která jsem utržila. A já se budu ze všech sil snažit oplácet stejným. Takto k sobě přivoláme svatost a náš vztah se může prohloubit. Odpusť mi, pokud můžeš, a já slibuji, že se ti také budu snažit odpustit.

Může být účelem vztahu vzájemné jitření našich ran? Svým způsobem ano, neboť právě tak probíhá léčení; temnota musí být odhalena, aby mohla být přeměněna. Intimní vztah nemá být místem, kde se můžeme skrývat před svými slabostmi, ale spíše místem, kde se jich můžeme beze strachu zbavovat. Podvědomě vyhledáváme vztahy, které nás vyzývají, abychom zapojili svá nejoduševnělejší já, a zároveň nás svádějí k tomu, abychom propadli těm nejvíce neurotickým modelům svého chování.

Někdy když na tebe myslím, uvažuji o světě za dveřmi, které jsme neotevřeli. Otevřeme je někdy později, v daleké budoucnosti, v jiné dimenzi, než je tato, a dokončíme to, co jsme načali oné jasné noci? Je toho k vyřčení víc, ale nedostává se nám slov. Je toho k vidění víc, ale chybí nám oči. Je toho víc, co můžeme milovat, ale nemáme na to připravené srdce…

Zatím, má lásko. Zatím. Věřím totiž v sílu lásky a v to, že planety jsou magneticky přitahovány ke svým oběžným drahám. A tebe to táhne, abys kroužil okolo mě, stejně jako já toužím kroužit okolo tebe. Budeme kolem sebe navěky kroužit, protože naše oběžné dráhy to k sobě táhne. Způsobilo to středové slunce a jeho světlo, ať už je mdlé, nebo zářivé, ať je vidíme přímo před sebou, jen periferně, nebo je občas i ignorujeme – vždy nás bude volat zpátky k našim srdcím. A tak začínáme všichni: jako princ a princezna, kteří touží jeden po druhém, bloudí cizími zeměmi a hledají toho, koho ztratili.

Drahý Bože,

modlím se za lásky své minulosti,

za ty, kdo mě vybrali

i za ty, kdo ne.

Modlím se za jejich štěstí,

za jejich růst a blaho.

Kéž jsou jejich srdce naplněna světlem

a jejich touhy plně uspokojeny.

Kéž najdou, co hledají,

i když jsem to nemohla být já.

Amen.

O vesmírných kapitánech a andělech

Přišla jsem si pro tebe,

přišla jsem si pro tebe,

ale ty jsi mě nemohl vidět.

Přeplavala jsem moře,

přešla po žhavém uhlí,

tisíckrát pro tebe zemřela.

Ale když jsem dorazila k cíli,

spal jsi.

Vypil jsi jejich lektvary

a já tě nemohla probudit.

Přišla jsem včas,

ale ty jsi měl zavřené oči.

Častokrát se za něco modlíme, a když se to pak skutečně stane, celý ten zázrak propásneme. Mnozí říkali: ,,Kéž bych našel velkou lásku,“ aniž by zaznamenali, že stojí přímo před nimi. Velmi často je důležitější naučit se jak lásku rozpoznat, než jak ji získat. Zvláště pokud jsme čekali dlouho, může se naše mysl zákeřně postarat o to, abychom lásku neviděli ani tehdy, když se konečně objeví. Někdy se láska zjeví, jako by to byla kosmická loď přistávající za naším domem. Vystoupí z ní kapitán a řekne nám: ,,Zdravíčko, jsem tu, abych tě odvezl. Tak pojď. Odlétáme!“ Přesto jej tolikrát odmítneme a vymlouváme se: ,,No, víš, já prostě nemůžu odjet tak narychlo. Vlastně ani nemůžu uvěřit, že jsi tady. Kolik mám času na to, abych si sbalila?“ A on odpoví: ,,Ani chvilku. Celý svůj život jsi strávila přípravami. Teď musíme rychle jít. Když budeš otálet, tvé oči se přizpůsobí a ty už mě nebudeš schopna vidět. Přistál jsem jen na skok, abych tě vyzvedl. Máš maximálně hodinu. Další plány si můžeš spřádat na palubě.“ Kapitán vidí, že jsme zmatení, ale on je na tom stejně. Cožpak jsi právě o tohle nežádala celé roky?“ ptá se. ,,Vlastně ano,“ přiznáme, ,,žádala, ale asi jsem si nikdy nemyslela, že bys opravdu přišel, tak jsem si tu zatím zařídila život po svém.“ ,,Podle tvých nočních modliteb soudím, že za moc nestál,“ poznamená kapitán. ,,Tak pojď, jestli letíš s námi. Nemůžu čekat věčně.“ A pak vyslovíme, pokud ji vyslovíme, tu nejtragičtější větu ve svém životě: ,,Ne, děkuji.“ Ne, rozhodla jsem se odmítnout tento let, i když ho zoufale chci. Ne, teď nechci odletět, i když tady prožívám hotové peklo. Ne, nezvolím si cestu divoké, radikální a opravdové lásky, i když vím, že bez ní umírám. Myslím, že se prostě spokojím s tím, že tohle ,,stačí“.

Nečekali jsme, že láska probudí naše nejhlubší obavy, nejistoty a pochybnosti. Mysleli jsme, že nám přinese rychlejší úlevu. A tak jsme ji chtěli, ale zároveň nechtěli. Když živoříte velmi dlouho v žaláři, pak vás ve chvíli, kdy spatříte světlo, vlastně rozbolí oči. Ježíš řekl: ,,Připravte se, neboť až přijdu, přijdu rychle.“ Hluboká láska se často objeví náhle, jako ta kosmická loď za domem. Před odletem zbývá jen málo času na přípravu, jen záblesk příležitosti těsně před startem, pak se vlna zlomí a je po všem. Budu málo času na sbalení věcí, proto je nejlepší cestovat životem nalehko. Bude málo času na rozloučení, proto je nejlepší nežít s lidmi, se kterými jste se měli rozloučit už dávno. Žijeme v nachylujícím se čase. Máme před sebou nové začátky. Starou zemskou atmosféru nemůžeme prorazit bez druhého člověka po boku. Ke stavbě kosmické lodi jsou zapotřebí dva. Nemůžeme vyrobit energii, která by poháněla loď, dokud nezapojíme síly, které může vytvořit jen láska. Musíme být odvážní a odvážnými nás může učinit jen láska. Musíme být něžní a něžnými nás může učinit jen láska. Musíme být prudcí a prudkými nás může učinit jen láska. Zázrak lásky je projevován skrze druhé lidi. Když je vám milovaný člověk seslán Bohem – a to, zda je, nepozná nikdo kromě vašeho vnitřního já – pak opravdu má klíč k osvobození vaší duše.

Nevím, jestli nám to může vydržet, řekl jsi. Proč by ne? zeptala jsem se. Viděla jsem, jak kloužeš zpátky, a vyděsilo mě to. Nemůžeme být takoví a přitom platit účty. Nemůžeme být takoví a zůstat přitom zodpovědní. Nemůžeme být takoví a… já nevím. Prostě si myslím, že takoví nemůžeme být. Ty tedy nemůžeš. Ale já ano. A odplavala jsem pryč…

Les je plný tajemných draků, kteří napadají náhodné pocestné. Ne každému se poštěstí projít branami hradu, pohrát si na nádvoří a dostat se odtamtud živý. Jen princ si dokáže prosekat cestu lesem a zatočit se všemi draky. A pak, i když ,,má koule“ na to, aby tohle všechno zvládnul, musí najít spící princeznu a políbit ji tak dokonale, aby se opravdu probudila. To může udělat jen tehdy, má-li s sebou svůj meč a štít. Jinak jej draci lásky rozžvýkají a vyplivnou a princezna se bude trápit, že se ji opět někdo pokusil zachránit, ale nepodařilo se mu to. Láska znamená cestu hrdiny a cesta hrdiny je vznešená, ale obtížná. Když si to uvědomíme a jako k takové k ní s respektem přistupujeme, přiznáváme lásce mezi mužem a ženou vznešenost a moc tak, jak si zaslouží.

Když je láska radostná, je nádherná. Když bolí, je nesnesitelná. Když je opravdová, je trvalá. Když je kouzelná, je zázračná.

Tvé oči jsou pro mě jako pouliční lampy. Říkají mi, že jsem doma, že tady bydlím, že tady jsem v bezpečí, že jsem to zvládla. Někdo tu na mě čeká, aby si se mnou povídal a držel mě v náručí. Chci všechno vědět a běžím přes trávník, prudce otevírám dveře a říkám: ,,Jsem doma!“ Vidím tvoje oči a vím, že tohle je ta správná adresa, konečně ta správná adresa, díky Bohu.

Ta nestvůra uvnitř nás bude možná velmi hlučná, až ji zachvátí předsmrtná křeč. Přesně ve chvíli, kdy se zvíře chystá změnit v krásku, může náš zbabělý, nezasvěcený partner říct: ,,Tohle je na mě moc pracné. Na to nemám. Odcházím.“ Objevujeme zcela novou dimenzi slibu ,,v dobrém i zlém“. Světlo lásky musí posvítit na strašidelné a odporné aspekty našich povah, na kusy někdejší rozvrácenosti, které leží schované pod kameny uvnitř.

Byli na mě zlí. Vím, že byli. Chtěli mě zabít. Vím, že chtěli. Myslí si, že jsem špatná. Já vím, že si to myslí. A ty – vydržet tvůj pohled je ještě těžší. Lituješ mě? Ne. Směješ se mi? Ne. Vysmíváš se mi? Ne. Pohlédla jsem na tebe. Uklidni se, řekl jsi. Minulost je pryč a stejně byla pouhým snem. Má láska je tu s tebou a má náruč je branou. Jenom buď teď se mnou. Nic jiného neexistuje.

Drahý Bože,

kéž by muž, s kterým žiji,

objevil svou velikost.

Kéž by žena, se kterou žiji,

objevila svou krásu a radost.

Kéž bychom opustili svá pošramocená já

a vnořili se do světla.

Uzdrav naše rány

a požehnej našim snům.

Děkuji Ti, Bože.

Amen.

Je ovšem těžké pomáhat ostatním, když ještě neumíme pomoci sami sobě. Jak ze sebe můžete něco dát, když si ani nemyslíte, že máte co nabídnout? Jak můžete rozšířit své světlo, když vlastně ani nevěříte, že ve vás nějaké je? Ale to světlo v nás je světlem Boha a je v nás proto, že On je tam umístil. Nedostatek sebedůvěry je spíš projevem arogance než skromnosti, neboť navozuje dojem, že Bůh stvořil jakýsi odpad.

Pokud tam oheň není, není to láska. Může to být manželství, které vydrží navěky. Může to mít všechny znaky toho, co svět nazývá ,,solidním vztahem“. Ale pokud vás to nenutí, abyste se posunuli o stupínek výš, pokud vám to netrhá srdce na milion kousků, aby se pak ve chvíli osvíceného porozumění znovu zacelilo, pak jste opravdově nemilovali. Snad jste učinili zadost měšťákům, ale neříkejme tomu láska. Kdykoli se naskytne šance na hlubokou lásku, stojí před ní vysoká zeď ohně. Ten oheň na sebe může vzít podobu něčeho, co vás spaluje zevnitř – nějaký vnitřní stav – nebo může mít podobu jakési vnější okolnosti. Ale nikdy není lásky bez ohně. Mystikovi přítomnost ohně neříká: ,,Běž pryč“. Ponouká ho: ,,Jestli jsi dost silný, abys to ustál, tak tady je láska.“

Drahý Bože,

už nechci být dítětem.

Už se nechci držet zpátky.

Nechci promarnit svůj život.

Zaveď mě do nových říší,

oprav mě tam, kde jsem pochroumaná

a připrav mé srdce na všechno, co přijde.

Děkuji ti, Bože.

Amen.

Jestliže jej jeho matka neuvolnila z vazby na ni ve chvíli, kdy měla, nevyřešíte to tím, že ho budete vodit za ručičku vy. Řešení spočívá v tom, že ho teď musí někdo pustit. Dokud se muž nerozloučí zásadním způsobem s dětstvím, nebude mít sílu na skutečné mužství ani na skutečnou lásku. Nebude vědět, jak se natáhnout dostatečně daleko, aby dosáhl na lásku, a ženy kolem něj to bude zase pořád svádět k tomu, aby mu příliš vycházely vstříc. To bude pro obě strany znamenat emocionální pohromu.

Když vám muž, kterého chcete, nevychází vstříc, pak možná nastal čas truchlit, ale rozhodně ne tahat ho za klopy zpátky. Nevychází vám vstříc z jednoho prostého důvodu: protože nechce. Když jej svádíte, když s ním manipulujete, když strategizujete nebo se jinak snažíte dosáhnout něčeho, co by on sám od sebe neinicioval, pak dojde k jedné z těchto věcí: Za prvé, neuspějete, takže se nakonec budete cítit ponížená, odmítnutá a zostuzená. Také budete ještě více šetřit odvahou ve chvílích, kdy byste odvážná být měla, protože bude nutné uklidit nepořádek, který vám tento vztah nadělá ve vztazích, jež teprve přijdou. Nebo, za druhé, uspějete, ale určitě to bude Pyrrhovo vítězství. Jednoho dne mu dojde, co jste udělala, a to mezi vámi zničí nezbytnou důvěru. Pokud mu to dojde na vědomé úrovni, rozzlobí se a odejde. Pokud to, co se stalo, zaznamená pouze na nevědomé úrovni, bude také naštvaný, ale nebude vědět proč – a opustí vás citově.

,,Koho poučujeme, vychováváme nebo komu příliš pomáháme, toho zdánlivě ovládáme.“

Mužský princip iniciuje a ženský přijímá. Ženy i muži v sobě mají mužskou i ženskou energii, ale ve vztahu platí, že tu či onu roli hraje hlavně jeden z partnerů. Mužské a ženské se nevědomě přitahuje, ale dva ženské principy – stejně jako dva mužské – se navzájem anulují. To platí jak v homosexuálních, tak v heterosexuálních vztazích. Pokud hraje žena ve vztahu roli iniciátora – mužskou, agresivní roli – pak muži nezbývá, než na úkor vlastního mužství operovat v prostoru, který mu vymezila. Pokud podlehne jejím psychologickým požadavkům, začne hrát ženský protějšek k její mužské roli. I když je ochoten přizpůsobit se, aby jí vyhověl, žena si většinou muže, který přihopsal k jejím dveřím jako oddané štěně, příliš neváží. Když se vám podaří ulovit muže, pak ten, koho získáte, není chlap, ale chlapec. Jen žena, která odmítá i pouhý pokus chytit jej do lasa, je ta jediná, která má skutečně šanci někdy jej získat. Není moc pravděpodobné, že by se jí pak zeptal: ,,Proč jsi nezatáhla, když jsem upustil svůj konec provazu? Jsem zvyklý, že mi ženy pomáhají!“ Odpověď té ženy by zněla: ,,Protože jsem nechtěla. Já hraji jen s dospělými muži.“

Jen žena, která má vysoké požadavky a nezajímá ji nic jiného než ta nejdospělejší interakce mezi mužem a ženou, může inspirovat partnera k tomu, aby se naučil chovat se jako chlap. Muže nebude přitahovat – nebo alespoň ne dlouhodobě – žena, která se emocionálně snaží vykonat jeho práci za něj, protože to, po čem on ve svém srdci nejvíce touží, je prožít pocit vlastního mužství. Podvědomě hledá zasvěcení do nových sfér mužské síly a žádná žena, která toleruje jeho dětinské chování, mu nemůže toto zasvěcení zprostředkovat.

Nalézt a žít svou vlastní pravdu – ne říkat ostatním, jaká by měla být ta jejich – je ten největší dar, jaký můžeme druhým dát.

Okouzlující žena vyžaduje náročnou údržbu a nijak se za to neomlouvá. Omlouvá se snad Mercedes za to, že je náročný na údržbu? Muž, který je v lásce zralý, nepoleví, dokud nebude vědět, že mu u této ženy neprojde téměř žádné nedospělé chování.

Žena by vždycky měla být přesně o krůček před mužem; nikdy by neměl vědět všechno, co si myslí. A pokud je sama se sebou v dokonalém spojení, pak o ní všechno vědět nebude. To mimochodem není hra na schovávanou; je to tanec. Je to okouzlení. Muž vycítí, když po něm žena touží, ale přitom jej nepotřebuje. Přivádí ho to k šílenství, ale tento druh šílenství on miluje.

Milost a odpuštění

Zhasni světla nebo je nech rozsvítit.

Tak či onak tě uvidím.

Zavolej mi nebo mi nevolej.

Tak či onak tě uslyším.

Řekni ano nebo řekni ne.

Tak či onak tě budu milovat.

Je jasné, že každý z nás trpěl a každý v životě chyboval. A přitom se všichni tak snažíme! Můžeme změnit své vnímání podstaty lidských chyb, víme-li, že to, co není láskou, je voláním po ní. Proč bych – namísto nedůvěry – nemohla předpokládat, že jste zranění stejně jako já a všichni ostatní? Proč nespatřovat v léčbě našich ran důvod, proč jsme byli svedeni dohromady? Důvěrný vztah buď zvětší naši vinu, nebo naši nevinnost, podle toho, na co se zaměřujeme.

Tváří v tvář lásce nabývá náš strach různých podob. Někdy se cítíme jako kazové zboží, takže kdo by nás asi tak chtěl? Takové myšlenky mohou odradit lásku, aby k nám byť jen nakoukla. Lidé do nás mohou do nekonečna hučet, že problém je v negativním myšlení, které musíme změnit. Ano, je to negativní myšlení, ale sami je změnit nedokážeme.

Pokud v našich životech není láska, pak je právě na cestě k nám; taková je podstata vesmíru. Když víte, že k vám v pět dorazí vzácný host, strávíte den tím, že budete dělat doma co největší nepořádek? Samozřejmě, že ne. Budete se připravovat. A právě to bychom měli dělat, očekáváme-li lásku.

Uvědomila jsem si, že i když neodsuzuji jeho ani sebe, na jakési velmi povrchní úrovni si stále myslím, že (1) takhle se prostě muži chovají (žádný odsudek, samozřejmě!) a (2) že tyto muže přitahuji, což je projevem mé dysfunkce (ne zrovna důkaz mé sebeúcty). Bolest, kterou jsem cítila, byla jako bolest provázející chřipku – nepamatujete si ji, dokud ji znovu nezažijete, a pak si uvědomíte, že ji velmi dobře znáte. Modlila jsem se, abych pocítila klid. Toužila jsem po zázraku. Chtěla jsem ten den žít svůj život, aniž by mě stravovala úzkost.

Dobrý partner je ten, kdo chápe, že se snažíme a netrestá nás, pokud selžeme. Když se snažíme někomu odpustit, je dobré si uvědomit, že ona zažila stejnou bolest, jakou jste zažili vy, že jeho strach se rovná vašemu a že nikdo z nás není dokonalý. Když si to oba partneři ve vědomém momentu sdíleného soucitu přiznají, neznamená to, že by jejich hranice byly děravé, ale že mají otevřená srdce.

Dobrá, mám pro tebe dárek. Je to náhrdelník z květin. První je květinou odpuštění, druhá je květinou mého pochopení a třetí je květinou výzvy, kterou ti předkládám. Jaké výzvy, ptáš se? Odhalit se mi. Ale budeš mě pak ještě chtít? Jistěže budu a budu tě milovat o to víc.

Mnozí z nás doklopýtali do dospělosti jako pochroumané bytosti, které si na srdcích nesou šrámy z dětství jako neviditelné jizvy. Dokud nevykonáme svou vnitřní práci, bude se z nemocného duševního masa našich potlučených míst šířit nákaza, vyjadřovaná spíše zlostným vřískotem než bezbrannými slzami. Do té chvíle nebudou ostatní vnímat naši bolest, ale pouze bolest, kterou kvůli vlastnímu trápení působíme jim. A cyklus utrpení vykoná další otáčku a nakazí muže, ženy i děti strachem, který, pokud mu v tom nezabráníme, zničí celý svět.

Mnozí z nás dlouho cítili potřebu vzdát se intimních vztahů v době, kdy jsme dělali svou vnitřní práci, ze které nás tato dramata vytrhovala. Ale emocionální duch doby se změnil; potřebujeme intimní vztahy, abychom mohli ve svém vnitřním úsilí pokročit.

Drahý Bože,

prosím pozvedni mé srdce

nad bolest dřívějších strastí.

 Zbav mě myšlenek,

 které mě brzdí.

Očisti mé srdce,

očisti mou mysl,

obnov můj život.

Amen.

Jedna kamarádka si mi několikrát stěžovala: ,,Dokážu být s mužem jen do té doby, než začnu přemýšlet o tom, že dělá všechno špatně.“ Jak povědomé. První týden a půl je náš milovaný prostě rozkošný. A pak se projeví temnota, ne v nich, ale v nás. Začneme hodnotit veškeré jejich činy – když zavolají, když nezavolají, co říkají, co neříkají. Ego vyhlásilo stav bojové pohotovosti: dvě duše navázaly spojení, a možná dokonce spojí i svá srdce. Než se naděješ, budou jeden druhého vidět jako nevinné a zakusí Boží lásku. A to by znamenalo smrt ega. Nastalo by nebe na zemi. Tak to tedy ne, řekne si ego. Vyšlete mrchožrouty, ať přivlečou domů nějakou tu vinu, vinu, vinu, vinu, vinu. Netvrdím, že nemáme zásady, měřítka nebo instinkty, kterými se řídíme. To všechno je ve skutečnosti velmi důležité. Ale u sebe i u ostatních jsem si všimla, že automaticky promítáme hanbu a vinu na ty, které jsme předtím považovali za úžasné, což se ovšem ani tak netýká našeho partnera, ale spíše našeho zaujetí vinou vyplouvající na povrch v přítomnosti lásky. Už jsme přece slyšeli větu: ,,Láska vynáší na světlo všechno to, co je jejím opakem.“ Kdykoli se objeví láska, zbavujeme se jako v detoxikačním procesu strachu a podvědomě ho vytlačujeme do popředí. Jakmile je probuzen, bude nás buď podněcovat nebo opouštět, podle toho, zda jej budeme trestat nebo mu budeme odpouštět. Odpuštění je teď v lásce tím nejaktuálnějším tématem, protože bez něj žádná láska není.

Ego vidí lidi takové, jací byli, a ne takové, jací jsou. Je ponořeno do minulosti a ignoruje přítomnost. V očích ega jsme nevyhnutelně spjati s minulostí – s tím, kým jsme kdysi byli, a s chybami, kterých jsme se dopustili. Takové vnímání znamená smrt nevinnosti.

Nikdo z nás není tím, kým byl včera; rozhodně nejsme lidmi, jakými jsme byli před deseti lety. Vlastně nejsme ani takoví, jací jsme byli před pěti minutami. V každém okamžiku nás Bůh obšťastňuje příležitostí znovu se najít, změnit celý svůj život prostřednictvím slušnosti, odpovědnosti, činů a lásky. Nakonec ani tak nezáleží na tom, co se v minulosti stalo, jde spíše o to, abychom převzali plnou zodpovědnost za roli, kterou jsme v ní sehráli. Dokud tak neučiníme, bude nám vesmír neustále strkat před obličej zrcadlo, jako by říkal: ,,Podívej se, a bude-li třeba, naprav to.“ Odčiňte to a odpusťte, abyste se mohli vymanit z kola utrpení. Anebo nic neodčiňujte ani neodpouštějte a zůstaňte v tom kole navždycky. Pokud máte s někým nevyléčený vztah, může to trvat pět dní nebo pět tisíc let, ale nutně se znovu setkáte, abyste měli šanci to napravit.

Samozřejmě, to já tě donutila odejít. Teď to vidím. Lidé mi říkávali: ,,Nemyslíš, že si zasloužíš lásku?“ Ale já nevěděla, jak tuto otázku chápat. Teď vím, že kdykoli jsem odmítla lásku, někdo mi svou lásku odepřel. Ne proto, že by mě trestal Bůh, ale proto, že jsem se trestala sama. Vina si žádá trest a já se podvědomě cítila vinná. Přiměla jsem tě, abys mě potrestal. Teď to vidím a oba nás osvobozuji. Děkuji, že jsi tak dobře zahrál svou roli. Tobě i sobě přeji šťastnější drama, lepší konec a příjemnější cestu, než byla ta, na kterou jsme jeden druhého zavlekli.