(autor: Marinne Williamson)
Může být velmi těžké zbavit se přesvědčení o něčí vině, zvláště když víme, že podle morálních a etických zásad se dotyčný skutečně provinil. „Chceš mít raději pravdu, nebo chceš být šťastný?”
Byly doby, kdy pro mě bylo hrozně těžké přestat někoho odsuzovat. V duchu jsem protestovala: „Ale já mám přece pravdu.” Měla jsem pocit, že když se vzdám svého názoru, schválím tak chování dotyčného. „Někdo v tomhle světě musí přece respektovat určité zásady. Když budeme donekonečna odpouštět, veškerá pravidla slušnosti přestanou platit!”
To, že budeme na někoho vyčítavě hrozit prstem, mu ke změně příliš nepomůže. Naše přesvědčení o tom, že se dotyčný provinil, jej pouze udržuje ve stavu viny. Jestliže někomu doslova nebo v přeneseném významu hrozíme prstem, nejsme o nic způsobilejší korigovat jeho špatné způsoby. Budeme-li k němu naopak přistupovat s porozuměním a odpustíme mu, pak zvýšíme jeho šanci na uzdravení. Lidé nebudou zaujímat obranné pozice a spíše vyslyší naše připomínky. Když děláme chyby, většina z nás si to na určité úrovni uvědomuje. Udělali bychom to jinak, kdybychom věděli jak. V této chvíli nepotřebujeme útok; potřebujeme pomoc. Odpuštěním vytváříme nové podmínky, v kterých se člověk může snáze změnit. Odpuštění je volba vidět lidi takové, jaké jsou právě teď. Když se na někoho zlobíme, je to kvůli tomu, co řekl nebo udělal před tímto okamžikem. Jejich minulé řeči ani činy však neurčují, čím tito lidé jsou. Vztahy jsou znovuzrozeny v okamžiku, kdy zapomínáme na minulost svého bližního. Tím, že do přítomnosti přinášíme minulost, vytváříme budoucnost navlas podobnou minulosti. Necháme-li ovšem minulost odplynout, uvolníme prostor zázrakům. Když se někdo zachoval nelaskavě - když na nás křičel, lhal nám nebo nám něco ukradl, pak ztratil kontakt se svou podstatou. Zapomněl na to, kým je. Veškeré lidské chování je buď projevem lásky, nebo voláním po ní.
Statistiky bolestně dokazují, že americká vězení jsou školou zla; obrovské množství zločinů páchají lidé, kteří už ve vězení byli. Trestáním ostatních se nakonec vytrestáme sami. Znamená to snad, že bychom měli odpustit muži, který znásilňoval ženy? Říci mu, že víme, že měl prostě špatný den, a poslat ho domů? Samozřejmě, že ne. Zázrakem by bylo přestat vnímat vězení jako ústavy pro výkon trestu a začít na ně pohlížet jako na rehabilitační zařízení. Když vědomě změníme jejich účel a místo zastrašování budeme učit vězně lásce, uvolníme cestu nekonečným možnostem uzdravení.
Myslete na svou kariéru jako na poslání. Vyjadřujte svou prací lásku a rozšiřujte ji mezi lidi.
Problém většiny lidí spočívá v tom, že kladou mnohem větší důraz na formu toho, co sdělují, než na to, co chtějí říct. Jako by nám uzavření nahrávací smlouvy přinášelo větší uspokojení ne samotný zpěv.
Často toužíme po druhé osobě, protože s ní na jakési neviditelné, nehmotné rovině stále komunikujeme, ztotožňujeme se s ní a snažíme se náš vztah vyřešit. Lidé nám říkají: „To už není normální. Už by ses z toho měla vážně dostat.“ Ale byly doby, kdy vdovy chodily v černém celý rok. Zármutek býval pochopitelný, uznávaný a schvalovaný. Není nenormální rmoutit se nad koncem vztahu; nenormální je nermoutit se. Každý vztah nám – ať už jsme jakkoli vzdáleni svým pocitům – přináší naději. Naději, že jsme konečně nalezli bezpečí, přístav, odpočinek po všech našich bitvách. Když se vztah z jakéhokoli důvodu rozpadne, je přirozené cítit zklamání. Každé intenzivní setkání představuje hluboké a komplikované karmické spojení. Konec vztahu je jako smrt, a v mnoha případech je náš zármutek ještě větší. Smrt často znamená dovršení a pochopení, které v případ žijících partnerů, kteří se rozešli, aniž by hlouběji pochopili veškeré souvislosti, schází. Možná že ten, koho milujeme, teď usíná v náručí někoho jiného na druhém konci města, ale ve skutečnosti je v úplně jiném vesmíru, protože rozřešení, po němž jsme tolik toužili, se nekonalo. Nemá cenu předstírat, že nám to nezlomilo srdce. Zlomilo. A nezbývá nám nic jiného, než vyplakat se z toho, ronit slzy, prýštící jako krev z otevřené rány.
Cokoli chcete dělat, dělejte pro všechny kolem sebe. Při přednáškách v Los Angels mě unavovaly neustálé nářky herců na to, že nemohou sehnat práci. „Jděte do nemocnice, do domova důchodců, do léčeben,“ říkala jsem jim. „Lidé přede hráli i v dobách, kdy žádné takové zaměstnání neexistovalo. Pokud toužíte hrát, hrajte.“
„Nechci to dělat, protože mě to neuživí,“ je velmi slabý signál vysílaný do vesmíru. Nejméně dva roky jsem přednášela o Kurzu zázraků, aniž bych z toho měla jakýkoli příjem. Na počátku jsem vůbec netušila, že se v budoucnu stanou přednášky mým zaměstnání. Některé věci zkrátka děláte čistě proto, že je považujete za správné. „Dělám to, protože chci pomáhat, na penězích mi nezáleží,“ je skutečně silný signál. Naznačuje vesmíru, že to myslíte vážně. A pokud berete vesmír vážně, začne brát vážně i on vás.
Naším uzdravením se uzdraví i svět. Každá osoba je buňkou v těle lidského vědomí. Rakovina vzniká, když se buňky rozhodnou, že už nechtějí sloužit celku. Místo toho, aby byly součástí podpůrného systému krve nebo jater, budují si jednotlivé buňky vlastní říši. Tou je nádor, který ohrožuje celý organismus.
Jedním ze způsobů, jak si skrze tělo přivodit depresi, je sex bez lásky. Naše sexuální podněty se stávají plátnem, na které promítáme svou lásku nebo svůj strach. Ego nás sexem zraňuje. Někdy jsme si možná mysleli, že když se s někým vyspíme, zpečetíme tak svůj vztah. Ale sex mezi námi vytvořil jen další iluze a úzkost.
Součástí naší kulturní neurózy je odpor ke stárnutí. Jako všechno ostatní se i věk změní jen tehdy, když ho přijmeme takový, jaký je. Mnoho lidí si myslí, že věk je něco příšerného, nehezkého, nepřitažlivého, ale to vše jsou jen naše myšlenky. Když procházíte ulicemi Paříže, narážíte na padesátileté a šedesátileté Francouzky, ze kterých stále sálá sexualita. V Americe ale panuje názor, že ženy tohoto věku jsou už „za zenitem“. Změňme svou mysl. Uvědomme si, že čím déle žijeme, tím více toho víme, a čím více toho víme, tím jsme krásnější. svůj přístup ke stárnutí můžeme změnit, když změníme svůj pohled na starší lidi v naší společnosti. Podle ega se slabé tělo rovná slabému člověku. Američané jsou ve vztahu ke starším lidem chladným a netečným národem. V Číně jsou starší respektováni a velebeni, a hlavně díky tomu se Číňané dožívají vysokého věku coby zdraví a produktivní občané. Američané si myslí, že mládí je lepší, a proto tomu tak je. Ne proto, že by to byla objektivní pravda, ale protože hýčkáme tuto myšlenku a vyjadřujeme ji jako svou hromadnou zkušenost.
Jednou jsem četla o dávném japonském náboženství, které oslavovalo smrt člověka a truchlilo nad každým narozením. Narození považovalo za násilné tlačení nekonečného ducha do omezeného života, zatímco smrt bralo jako osvobození od veškerých omezení a možnost vybrat si kýžený život z široké škály možností. Život je mnohem víc než jen život těla; je to nekonečná energie, nepřetržitost lásky v nespočetném množství dimenzí, psychologická a duchovní zkušenost nezávislá na fyzické formě. Žijeme od nepaměti. Budeme žít věčně. Ale život těla je důležitou školní zkušeností, naší příležitosti odvrátit svět od pekla.
Svět nás naučil, že jsme nedokonalí, že je arogantní nárokovat si naprosté štěstí. V tomto bodě jsme se zasekli. Kdykoli se v našem životě objeví láska úspěch nebo štěstí, které si podle vlastního názoru až tak úplně „nezasloužíme“, naše podvědomí usoudí, že to v žádném případě není pro nás. A tak si vše zkazíme. Málokdo nám uškodil tak, jako my sami. Nikdo nám nikdy nevyfoukl cukroví tak, jak ho sami zahazujeme. Nedokázali jsme přijmout radost, protože se nehodila k tomu, co jsme si o sobě mysleli. Být šťastní není jen naše právo, ale svým způsobem i povinnost.
Raději používám slovo neomezená schopnost než neomezený potenciál, protože potenciál může být nebezpečným pojmem. Můžeme jim utlačovat sami sebe, žít v minulosti namísto v přítomnosti a koledovat si o depresi z neustálého srovnávání se s tím, čím bychom podle našeho názoru měli být. Dokud z nás nebudou dokonalí mistři, nemůžeme zcela využít svého potenciálu. Náš potenciál stále zůstává něčím, čeho budeme schopni dosáhnout až později.
Duchovní cvičení rozvíjí osobní sílu. Duchovně silní lidé nemusejí být těmi, kteří toho hodně udělají, jsou spíš těmi, v jejichž okolí věci dostávají řád. Gándhí donutil Brity k odchodu z Indie, a přece to nebyl člověk honící se za úspěchem. Kroužily kolem něj mocné síly. Dalším příkladem je prezident Kennedy. Legislativně mnoho nedosáhl, ale v ostatních rozpoutal neviditelné síly, které změnily vědomí přinejmenším jedné generace Američanů.
Potenciál je koncept, který nás může uvrhnout do stavu osobní bezmoci. Soustředění na lidský potenciál bez ohledu na schopnosti je k ničemu. své schopnosti využíváme v přítomnosti. Okamžitě. Klíč k nim není ukrytý v našem nitru, ale v našem rozhodnutí přijmout je za své. Nemá cenu čekat, až budeme dokonalí ve svém oboru, až budeme osvícení mistři nebo vystudovaní doktoři; své schopnosti bychom měli uplatňovat právě teď. Jistěže dnes nejsme tak dobří, jako budeme zítra, ale jak můžeme dosáhnout zítřejší mety, pokud dnes neuděláme nic? Strávila jsem roky života natolik zmatená možnostmi, které se mi nabízely, že jsem se ani nehnula z místa. Všechny ty šance mě paralyzovaly. Netušila jsem, která z nabízených cest vede k naplnění mého „potenciálu“; k tomu slavnému neurotickému mýtu, který vždycky leží kousek za tím, čeho jsem schopna dnes. Bála jsem se pohnout z místa. A strach je samozřejmě velký zrádce našeho já. Rozdíl mezi těmi, kteří „využívají svůj potenciál“, a ostatními není v potenciálu samotném, ale v tom, nakolik si dovolí žít v přítomnosti. Jsme dospělá generace. Máme dospělá těla, dospělou zodpovědnost a dospělé kariéry. Mnoho z nás ale postrádá dospělý přístup k životu, k němuž patří povolení zářit, rozkvést, projevit se ve vší síle v přítomnosti bez obav, že nejsme dost dobří. Čekáním na úspěšnou budoucnost jen zvyšujeme svou jistotu, že nikdy nepřijde. Dospívající člověk sní o tom, co bude zítra. Dospělý člověk užívá dneška. Kdysi jedna terapeutka odhalila můj problém v tom, že se chci příliš rychle dostat z bodu A do bodů X, Y a Z. Jako bych nebyla schopna pohnout se z bodu A do bodu B, krok za krokem. Je mnohem jednodušší snít o bodu Z, než skutečně dojít k bodu B. Je jednodušší nacvičovat svou děkovací řeč na Oscara, než se zvednout a přihlásit se do hereckého kurzu. Často se bojíme cokoli dělat, dokud si nejsme jisti, že to uděláme výjimečně dobře.
Většina z nás se na určité úrovni cítí jako dostihoví koně, kteří nažhavení kopou do vrat a doufají, že někdo přijde, otevře a vypustí je ven. Cítíme v sobě spoustu nahromaděné energie a potlačovaného talentu. Hluboko v srdci víme, že jsme se narodili, abychom vykonali skvělé věci, a děsíme se, že svůj život promarníme. Ale jediný, kdo nás může zachránit, jsme my sami. Většina z nás to ví. Uvědomujeme si, že zamčenými dveřmi je náš vlastní strach. Ale teď už víme, že na určité úrovni je naše hrůza z pohybu vpřed tak obrovská, že osvobodit nás může jedině zázrak. Ego by nás nechalo narodit se i zemřít s obrovským potenciálem. Mezitím je jen utrpení, které se neustále zvyšuje. Zázraky nás osvobozují k životu naplno v přítomnosti, k uvolnění naší síly a naplnění naší slávy. „Peklo je pouze tím, co ego udělalo z přítomnosti.“ Nebe je něco úplně jiného.
Pamatuji si na ten pocit, že musím okamžitě vystřelit ze svého těla. Připadla jsem si jako mimozemšťan. Často jsem cítila, že život je soukromý klub, jehož členem je každý kromě mě. Tohle byl přesně ten případ. Jako by všichni ostatní znali tajemství, na které jsem se nechtěla ptát, aby nezjistili, že ho neznám.
Věřila jsem, že i ostatní lidé uvnitř umírají, jen o tom nemohou nebo nechtějí mluvit. Měla jsem pocit, že existuje něco velmi důležitého, o čem nikdo nemluví. Mně samotné k tomu chyběla slova, ale byla jsem si jista, že se světem je něco zásadně v nepořádku. Jak si mohli všichni myslet, že ta pitomá hra „na úspěch“ – styděla jsem se přiznat, že neznám její pravidla – je jediným smyslem našeho života tady?
Naučili jsme se přemýšlet hlavně o soutěžení, boji, nemoci, omezených zdrojích, hranicích, vině, zlu, smrti, nedostatku a ztrátě. Začali jsme na tyto věci myslet, a tak jsme je poznali. Naučili jsme se, že známky, dobré chování, peníze a dělání správných věcí jsou důležitější než láska. Naučili jsme se, že jsme odloučeni od ostatních lidí, že musíme soutěžit, abychom to někam dotáhli, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Naučili jsme se vidět svět způsobem, jakým ho vidí ostatní. Jako bychom při příchodu na tento svět spolkli prášek na spaní. Hned jak jsme se vylodili, začalo nás bičovat myšlení světa založené na všem jiném než na lásce. Láska je to, s čím jsme se narodili. Strach je zase to, co jsme se naučili.
Láska je v nás. Nemůže být zničena, může být jen skryta. Svět, který jsme znali jako děti, je stále pohřben v naší mysli.
Láska je energie. Nemůžeme ji vnímat svými fyzickými smysly, ale lidé obvykle vědí, kdy ji cítí a kdy ne. Jen velmi málo lidí cítí v životě dostatek lásky, protože svět se stal velmi nelaskavým místem. Svět, ve kterém bychom byli všichni neustále do všech zamilovaní, si ani nedokážeme představit. Neexistovaly by války, protože bychom spolu nebojovali. Neexistoval by hlad, protože bychom se navzájem nakrmili. Neexistovaly by ekologické katastrofy, protože bychom milovali sami sebe, svoje děti i svou planetu natolik, že by nás ani nenapadlo ničit ji. Neexistovaly by žádné předsudky, útlak ani násilí. Neexistoval by zármutek. Byl by tu jen mír.
Láska je vítězný postup, úspěšná a atraktivní vibrace. Myslíme si, že uspět je složité, a proto tomu tak je. Úspěch v životě nemusí být vykoupený negativním napětím. Nemusíme se pořád jenom rvát. Když o tom tak přemýšlíte, „chytání šance za pačesy“ může být občas velmi nebezpečné. Naše ambice vlastně snižují šanci na úspěch, protože nás udržují ve stavu psychického i fyzického napětí. Zdánlivě nás pohánějí, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jsou jako bílý cukr, který nám poskytne krátký příval energie, a vzápětí se dostaví hluboký propad. Rozvíjení duševního odpočinku nebo odevzdání se připomíná pojídání zdravé stravy. Taky okamžitě neukojí náš hlad, ale postupně nám dodá mnohem více energie.
Jsme natolik spoutáni emocionálními řezy, že bychom mohli mít sami se sebou trochu soucitu, ale opak je pravdou. Jen se nám ze sebe dělá špatně, neboť soudíme, že bychom už dávno měli být lepší. Někdy se mylně domníváme, že ostatní lidé nejsou tak vyděšení jako my, což nás vystraší ještě o něco víc. Možná vědí něco, co nám uniká. Možná nám chybí nějaký chromozom.
Naše generace se nechala vtáhnout do špatně skrývaného proudu sebenenávisti. Neustále se zoufale snažíme najít cestu ven, vyrůst nebo utéct. Možná nám k tomu pomůže tento titul, tahle práce, seminář, terapeut nebo vztah, tato dieta nebo tento projekt. Lék se však příliš často míjí účinkem a řetězy nás utahují čím dál tím těsněji. Vytváříme si stejné románky s různými lidmi v různých městech. Začínáme si uvědomovat, že problémem asi budeme my sami, ale nevíme co s tím. Nejsme dost silní, abychom přemohli sami sebe. Sabotujeme a všechno kazíme: kazíme své kariéry, vztahy, dokonce i své děti. Pijeme. Fetujeme. Ovládáme ostatní. Jsme posedlí. Závislí na druhých. Přejídáme se. Schováváme. Útočíme. Nezáleží na formě naší dysfunkce. Nacházíme si další a další způsoby k vyjádření toho, jak moc sami sebe nenávidíme.
Slovo Kristus je psychologický termín. Žádné náboženství nemá patent na pravdu. Kristus znamená společnou nit božské lásky, která je jádrem a podstatou každé lidské mysli.
Jako děti jsme se učili, jak být „dobrými“ chlapci a děvčaty, z čehož samozřejmě vyplývalo, že takoví ještě nejsme. Dozvěděli jsme se, že budeme dobří, pokud si uklidíme pokoj nebo získáme dobré známky. Jen málokoho z nás naučili, že jsme esenciálně dobří. Jen zlomku z nás se dostalo bezpodmínečného uznání, pocitu, že jsme úžasní tím, že jsme, a ne pro to, co děláme. Není to tím, že by nás vychovávaly zrůdy. Vychovávali nás lidé, kteří byli vychováni stejně jako my. Někdy se právě ti, kdo nás nejvíc milovali, domnívali, že je nutné naučit nás bojovat.
„Ego je doslova myšlenkou strachu.“
Ego má vlastní pseudoživot a stejně jako všechny formy života také bojuje o přežití. Ať už je náš život jakkoli nepohodlný, bolestný nebo dokonce zoufalý, je to život, který známe. Lpíme na něm, místo abychom zkusili něco nového. Většině z nás je ze sebe tak či onak příšerně zle. Je tedy vskutku neuvěřitelné, jak urputně lpíme na tom, čeho se toužíme zbavit. Ego je jako počítačový virus, který napadá operační systém.
Příliš silná dávka mužské, agresivní energie je chlapácká, ovládající, nevyrovnaná a nepřirozená. Problém je, že nás tuto agresivní energii naučili respektovat. Říkali nám, že život je jen pro drsňáky, proto zdůrazňujeme svůj mužský princip, který – není-li vyvažován ženským principem – je příliš tvrdý. Proto jsme tvrdí i my, ženy stejně jako muži. Vypěstovali jsme si mentalitu boje. Pořád o něco bojujeme: o práci, peníze, vztah, konec vztahu, štíhlost, střízlivost, porozumění ostatních; snažíme se, aby s námi zůstali, nebo aby už konečně odešli. Nikdy neskládáme zbraně.
Smyslem duchovní odevzdanosti je uvolnit se, cítit v srdci lásku a toto nespouštět za žádných podmínek z mysli. Změní nás to. Stanou se z nás hlubší, přitažlivější lidé.
„Odpustit není nic jiného než pamatovat si pouze láskyplné myšlenky, které jste vyslali vy, nebo které jiní lidé věnovali vám. Na všechno ostatní musíte zapomenout.“ Kurz nás žádá, abychom rozšířili své vnímání o svatost, již zachytí jen naše srdce, a ignorovali chyby zprostředkovávané vnímáním našich fyzických smyslů – co kdo udělal nebo řekl.
Radikální odpuštění je úplné odpoutání se od minulosti; jak v osobních vztazích, tak v jakémkoli kolektivním dramatu.
Zázrak je přestat se zabývat tím, co jsme měli udělat v minulosti nebo co bychom měli dělat v budoucnosti, a začít přemýšlet o tom, co se nám chce dělat práv tady a teď.
Jedno z cvičení v Kurzu říká: „Minulost je pryč. Nemůže mě ovlivnit.“ Je důležité odpustit minulosti, abychom mohli zažívat zázraky. Jediným smyslem naší minulosti bylo to, že nás dovedla až sem. Za to bychom jí měli být vděční.
Každá naše činnost je naplněna energií, s níž k ní přistupujeme. Jsme-li nervózní, bude takový celý náš život. Jsme-li klidní, budeme žít klidným životem. V každé situaci bychom proto měli usilovat o vnitřní klid. Náš vnitřní stav určuje to, co se děje v našem životě; naše zkušenosti však neurčují náš vnitřní stav.
Když se někdo zachoval nelaskavě – když na nás křičel, lhal nám nebo nám něco ukradl -, pak ztratil kontakt se svou podstatou. Zapomněl na to, kým je. Podle Kurzu je veškeré lidské chování buď projevem lásky, nebo voláním po ní. Chová-li se k nám někdo s láskou, pak mu samozřejmě oplácíme stejným. Jedná-li ze strachu, měli bychom v tom vidět volání po lásce.
Temnota je jen absencí světla a strach je pouhou nepřítomností lásky.
Temnoty se nezbavíme tím, že do ní budeme usilovně bušit baseballovou pálkou. Chceme-li zaplašit temnotu, musíme rozsvítit světlo. Stejně tak nemá cenu bojovat se strachem. Musíme ho nahradit láskou.
Ego se s vámi bude přít, že dokud se manžel nevrátí, nemůžete najít klid. Klid ale není podmíněn vnějšími okolnostmi. Klid pramení z odpuštění. Bolest nepramení z lásky, kterou nám jiní odepřeli, ale z lásky, kterou jsme my odepřeli jim. Máme pocit, že nás zraňují činy ostatních. Ve skutečnosti nás ale něčí zavřené srdce zlákalo uzavřít to naše, a bolí nás vlastní popření lásky. Proto je zázrak změnou v našem vlastním vnímání: je to ochota nechat své srdce otevřené bez ohledu na to, co se děje okolo nás.
Lidé, kteří nás mohou nejvíce naučit, jsou většinou ti, kteří nám ukazují hranice naší lásky a kteří vědomě nebo nevědomě ohrožují náš falešný pocit bezpečí. Ukazují nám naše bariéry. Naše bariéry jsou naše rány – oblasti, v nichž se nám zdá nemožné milovat, hlouběji se napojit, více odpustit. Vstupujeme si do života proto, abychom se navzájem upozorňovali právě na místa, která uzdravení potřebují nejvíce a pomohli si je uzdravit.
Všichni známe touhu nalézt toho pravého nebo tu pravou. Je to téměř kultovní posedlost. Podle Kurzu zázraků je však snaha polapit dokonalého partnera, který nás „zachrání“, jedním z nejhorších podvodů ega a zároveň jedním z nejbolestnějších psychických zranění.
Ego se snaží použít k naplnění našich potřeb jiné lidi. V současnosti se vedou nekonečné diskuse o tom, zda „jsou ve vztazích dostatečně uspokojovány naše potřeby“. Ale když se snažíme použít vztah jen k naplnění našich zájmů, nedaří se nám, protože jen posilujeme iluzi, že potřebujeme druhého člověka. Pod vedením ega neustále něco hledáme, a když to náhodně najdeme, pokaždé si to s gustem zkazíme.
„Nesvatý vztah je založen na rozdílech, kdy si každý myslí, že ten druhý má to, co on nemá. Sejdou se, aby se učinili úplnými a okradli toho druhého. Zůstanou tak dlouho, dokud si nezačnou myslet, že už nezbývá nic, co by se dalo ukrást, a jdou dál. A tak se potulují světem cizinců, odlišných od nich samých, žijí s jejich těly snad pod společnou střechou, která nechrání ani jednoho, v jedné místnosti, přesto však v jiném světě. Svatý vztah vychází z jiného předpokladu. Každý nahlédl do svého nitra a neviděl tam nedostatek. Přijme své dovršení a rozšíří ho tím, že se spojí s druhým, úplným, stejně jako jen on sám.“ Účelem výjimečného vztahu je naučit nás nenávidět sama sebe, zatímco účelem svatého vztahu je vyléčit se ze sebenenávisti. Ve výjimečném vztahu se neustále snažíme zakrýt své slabosti. Ve svatém vztahu uznáváme, že všichni máme nějaká neléčená místa, a jsme spolu proto, abychom se navzájem uzdravili. Nesnažíme se své slabosti skrývat, a naopak chápeme vztah jako příležitost k uzdravení vzájemným odpuštěním. To, čemu říkáme láska, je často nenávist, nebo přinejmenším krádež. I když si to možná neuvědomujeme, hledáme často někoho, kdo má to, čeho se nám zdánlivě nedostává. Jakmile to od něj získáme, můžeme jít dál. Ve svatém vztahu nás zajímá samotný obraz. Od rámu chceme jen lehkou podporu, která udrží obraz na místě. Nezajímáme se o člověka jen kvůli tomu, co pro nás může udělat. Zajímáme se o člověka, tečka.
Svatý vztah je především přátelstvím mezi dvěma lidmi. Nejsme tu proto, abychom se navzájem vyslýchali, odsuzovali nebo využívali jiné k uspokojení potřeb vlastního ega. Nejsme tu od toho, abychom napravovali, měnili nebo znevažovali ostatní. Jsme tu proto, abychom se navzájem podporovali, odpouštěli si a uzdravovali se.
Vztahy tedy nejsou od toho, aby nás zbavily bolesti. Jediný způsob, jak „se zbavit bolesti“, je vyléčit to, co ji způsobuje. Naše trápení nezpůsobuje absence druhých v našem životě, ale spíše to, jak se k nim chováme, když jsou přítomni. Čistá láska přeje našim bližním jen klid, neboť jen tak se můžeme uklidnit i my.
Zoufale toužíme po lásce, a právě svým zoufalým úsilím ji ničíme hned, jak se objeví. Touha po jediném výjimečném zachránci nás vede k tomu, že na jakéhokoli potenciálního adepta okamžitě nakládáme obrovskou citovou zátěž.
Víra v jedinečnou lásku nás vede k znehodnocování všeho, co nevypadá jako „ten pravý vztah“. Takto jsem v životě přehlédla spoustu pokladů a nevyužila mnoha příležitostí, které by urychlily můj osobní růst. Někdy ignorujeme vztahy, které máme přímo před nosem, a podmiňujeme začátek „skutečného života“ příchodem toho pravého. Je to jen další trik našeho ega, kterým si zajišťuje naše věčné hledání a nenacházení. Nebereme-li vážně vztah s někým, kdo asi není tím pravým, koledujeme si o problém: Čas od času se totiž ten pravý objeví – někdy vypadá jako proměněný nepravý -, ale my ho necháme jít, protože přišel v nevhodný čas. On je tu, ale my nejsme připraveni. Ještě jsme na sobě nezapracovali. Čekáme přece na toho pravého.
Ego chce podporovat někoho dostatečně atraktivního. Ti z nás, kteří jsou zralí a naklonění zázrakům, podporují ostatní v jejich atraktivitě. Součástí přípravy na hluboký vztah je naučit se, jak povzbuzovat druhé, aby ze sebe vydali to nejlepší. Partneři mají být jeden druhému „knězem“. Mají si navzájem pomáhat dosáhnout svých nejvyšších vnitřních met.
V pohádce „Žabí princ“ najdeme hlubokou psychologickou spojitost mezi naším postojem k lidem a jejich schopností transformace. Princezna políbí žábu, a ta se promění v prince. Ukazuje nám to zázračnou sílu lásky vytvářet podmínky, v nichž mohou lidé rozkvést do své nejlepší podoby. Toho nedocílíme rýpáním, kritizováním ani snahou lidi napravit či měnit.
Fakt, že někdo neprojevuje svůj vztek, navíc neznamená, že žádný necítí. Vztek, který dáváme najevo, se nazývá vztek. Potlačovanému vzteku se říká vředy nebo rakovina. Nejnezdravější věcí, kterou můžete udělat se zlostí, je popřít její přítomnost.
Význam vztahů spočívá v tom, že nám poskytují příležitost rozšířit svá srdce a naučit se hlubší lásce.
Kdysi jsem znala muže, který bral každý vztah zpočátku velmi vážně, ale ve chvíli, kdy mu žena otevřela své srdce, uzavřel to své. Tomuto chování se říká „závislost na fází prvotní přitažlivosti“. Ten muž neměl v plánu zlomyslně ubližovat jedné ženě za druhou. Upřímně si přál najít skutečný, závazný vztah. Scházela mu však duchovní schopnost umožňující usadit se na jednom místě natolik dlouho, aby mohl s rovnocenným partnerem vybudovat pevný vztah. Jakmile u ženy objevil lidské chyby a slabosti, utekl. Narcistická osobnost hledá dokonalost, která ovšem zaručuje, že láska nikdy nedostane šanci rozkvést. Počáteční zamilovanost může být tak opojná a vábivá, že následující nutná práce na vztahu působí příliš nudně a složitě. Jakmile se z našeho partnera vyklube obyčejný člověk, odchází si znechuceně ego hledat jiného kandidáta.
Takové vztahy nás samozřejmě nepřitahují bezdůvodně. Propadli jsme klamné iluzi, že nás naplní. Někdy se lidé, kteří nemají v opravdovém vztahu co nabídnout, tváří, jako by nám nabízeli celý svět. Jsou tak vzdálení svým citům, že se z nich stali zkušení herci, kteří nevědomky hrají jakoukoli roli, kterou jim naše fantazie předurčí. Odpovědnost za naši bolest ale zůstává na nás. Kdybychom nehledali levné vzrušení, nemohla by nám lež tolik ublížit. „Jak jsme jen mohli být tak pitomí?“ ptáme se na konci takovýchto dobrodružství. Teprve když jich máme dost, přiznáme si, že jsme ve skutečnosti vůbec nebyli pitomí. Tušili jsme, že je to droga. Ale tolik jsme ji chtěli! Již během prvních patnácti minut nám bylo obvykle jasné, jakou hru ten člověk hraje, ale vzrušení nás přitahovalo tolik, že jsme to byli ochotni ignorovat – na jednu noc nebo týden, nebo jakkoli dlouho to trvalo. Jestliže muž po hodinové známosti říká: „Ty jsi tak báječná. Jsi opravdu skvělá žena. Je mi s tebou tak dobře. Muž, který s tebou může chodit, má obrovské štěstí,“ mělo by se v hlavě každé myslící ženy rozsvítit červeně blikající světlo. Problém ale tkví v hloubce našich ran – tolik hladovíme po takovýchto slovech právě proto, že v hloubi duše tušíme, jak jsou nepravdivá – že jakmile je uslyšíme, odsunujeme veškeré rozumné úvahy stranou. Když jsme vyprahlí, jsme zoufalí.
Ženy se mě ptají: „Marianne, proč pořád potkávám muže, kteří mě citově zneužívají?“ „Problém není v tom, že je potkáváte, ale v tom, že jim dáváte své telefonní číslo.“ Jinak řečeno, problém není v tom, že přitahujete určitý druh lidí, ale spíše v tom, že tento druh lidí přitahuje vás. Citově odměřený člověk nám například může připomínat jednoho nebo oba rodiče. „Jeho energie je chladná a lehce odmítavá – tak to jsme doma.“ Problematický není jenom fakt, že zakoušíme bolest, ale hlavně to, že je nám příjemná. Jsme na ni přece zvyklí.
Pokud jsem přesvědčena, že nejsem dost dobrá, těžko přijmu do života někoho, kdo si myslí pravý opak. Je to syndrom Groucho Marxe, podle kterého nechceme mít rádi nikoho, kdo by byl ochoten přijmout nás do svého klubu. Jediný způsob, jak přijmout to, že mě někdo považuje za nádhernou bytost, je považovat se za ni také. Pro ego však přijetí sebe sama znamená smrt.
Proto jsme přitahování lidmi, kteří nás nechtějí. Od samého začátku víme, že nemáme šanci. Potom jsme zdánlivě překvapeni, že nás zradili a odcházejí po intenzivním, ale velmi krátkém románku. Perfektně zapadají do plánu našeho ega: Nebudu milována. Milí a dostupní partneři nám připadají nudní, protože nás zavazují. Ego zaměňuje emociální nebezpečí za vzrušení a tvrdí, že milý a dostupný člověk není dostatečně nebezpečný. Ironicky je opak pravdou: dosažitelní lidé jsou nebezpeční, protože před nás staví možnost opravdové intimity. Mohli by zůstat tak dlouho, že by doopravdy poznali, jací jsme. Mohli by překonat naše obranné mechanismy, ne násilím, ale láskou. To je to, co se před námi ego snaží zatajit. Dostupní lidé nám nahánějí hrůzu. Ohrožují citadelu ega. Nepřitahují nás, protože ani my sami nejsme k dispozici.
Jestliže jsem si svou zlobu plně neuvědomila a vyvodila z ní jen to, že bych neměla tolik odhalovat své skutečné city, pak jsem do každého nového vztahu vstoupila s dvěma nevýhodami, které se obrátily proti mně: byla jsem uzavřená – čtěte chladná – a vyzbrojena skrytými emočními noži, nabroušenými mým podvědomým vztekem. Ať už jsem byla ve vztahu konfrontována s čímkoli, nevstupovala jsem do něj zrovna s čistým štítem. Svým chladem a zlobou jsem odrazovala i ty nejtolerantnější muže. Což samozřejmě ještě znásobovalo mou lobu a nedůvěru.
Ve vztazích dochází k mnoha konfliktům, které prověřují naši víru. Jedním z nich je zrada. Zrada je slovo, které nemůžeme pochopit, dokud je neprožijeme na vlastní kůži. A když nás zradí ten, koho jsme považovali za přítele, prožíváme nepřekonatelnou bolest.
Proč je manželství mnohem hlubším závazkem než jiné formy vztahů, například dvojice žijící „na hromádce“? Protože je to dohoda, která zaručuje, že ani v okamžiku nejprudších hádek a krizí nesbalíme kufry a nebouchneme za sebou dveřmi.
Naše obrany jsou odrazem našich ran. Ty ale nemůže zahojit žádný člověk. Může nás milovat nevinnou a upřímnou láskou, ale pokud jsme dávno předtím přesvědčení, že lidem není možné věřit, pak bude naše mysl chápat jakékoli chování jako potvrzení naší předchozí zkušenosti.
